Je hotovo?

Hotovo?

Pro letošek ano.

Mám totiž za sebou práci, kterou nemám vůbec ráda. Určitě je to i jeden z důvodů, proč nemám ráda podzim. Ano, je krásně barevný a když osvítí probarvené listy stromů sluníčko, je to kouzelný pohled. I přes všechny barvy a vůně patří podzim k mým nejméně oblíbeným ročním obdobím.

Podzim znamená likvidaci kytek, o které jsem se od jara starala - období zmaru.

Už několikrát jsem se přiznala k jedné ze svých vášní a tou je zahradničení. Nepatřím však mezi ty, kteří mají zahradu k užitku a na volných prostorách pěstují zeleninu a ovoce. To jsem dělala před lety. Pěstovala jsem dokonce brambory, či mrkev. Ale v roce, kdy jsem na podzim sklidila stejné množství brambor, které jsem vložila do země, mrkev měla tolik roztodivných tvarů a navíc jí napadli červci a okurky stačili z větší části sežrat slimáci, dříve než vykvetly, jsem se zeleninou skončila. Jedinou výjímkou jsou už jen rajčata, protože takovou chut', jakou má rajče čerstvě utržené, nemají v žádném obchodě. Na boku domu, na úzkém prostoru, pěstuji bylinky a podél sousedního plotu drobné ovoce. Jinak je naše zahrada okrasná.

Už mnoho let si pěstuji sama muškáty.

Dá to práci, ale radost, když pak vykvetou, je mnohem větší, než bolavá záda.

Opravdu nemám ráda podzim a zimu beru na milost, protože po ní přichází jaro. V předjaří vysévám semínka, přepichuji sazeničky a věnuji se muškátům. Jakmile počasí dovolí, obhlížím zahradu a raduji se z každé kytičky, která začíná kvést.

S jarem se pak ze mně stává krtek. Rýpu se v zemi s velikou radostí a nadšením, zapomínám na bolavá záda, starosti házím za hlavu. Práce na jarní zahradě mě vyloženě těší a báječně si u ní vyčistím hlavu.

V květnu "po zmrzlých" stěhuji z domu květiny. Mám spoustu oleandrů a fuksií, letním i domácí ibišky, kterým pobyt venku prospívá. Letos jsem byla obdarována dvěmi bouganvileami v nepříliš obvyklých barvách. A třetí jsem si koupila sama na výstavě v Litoměřicích, protože tuto ohnivě červenou barvu jsem zatím viděla jen na Sicílii. Kytky opravdu miluji, i když někdy si o sobě začínám myslet, že jsem megaloman. Mám jich totiž hodně.

Nové přírůstky

Léto v rozkvetlé zahradě - může být něco hezčího?

Jarní nadšení z rýpání se v zemi už není tak silné. Už jen udržuji květinové záhony a občas k nim zakleknu, abych vyplela plevel. Veškerou péči věnuji rostlinám v květináčích a truhlících a ty mně jí oplácí svými květy.

Když se krátí den, večery už jsou chladné a kytky kvetou za celou sezónu nejvíc, začíná na mě padat smutek. Přichází období, které nemám ráda a které pro mě znamená nejen likvidaci muškátů, ale i stěhování kytek do domu.

Sleduji předpovědi počasí, na internetu navštěvuji stránky hydrometeorologického ústavu a chodím kontrolovat teplotu. Vím, co mě čeká.

Letos nás mrazivé počasí překvapilo o dva týdny dříve, než v minulém roce. Když k tomu přičtu chladný a deštivý květen a začátek června, nabývám dojmu, že letošní léto bylo krátké.

Poslední sobotu v září jsem rozmíchala přípravek proti přezimujícím škůdcům, naplnila velký postřikovač, popruh si hodila na rameno a vyrazila na zahradu.

"Hele, ty to letos ještě neuklízíš?" Soused stál na terase nade mnou a v ruce držel květináč.

"Ještě ne, ted' to stříkám hlavně proti molicím."

"Ty potvory se letos nějak rozmnožily, vid'. My to tu máme taky napadený. A kdy to budeš uklízet?"

"Já nevím, je ještě brzo, vždyt' je září."

"Nojo, ale je zima, já už začal některé kytky dávat do baráku."

Soused mě trochu "nalomil". Obcházela jsem jednotlivé nádoby a snažila se postřikem nevynechat žádné místo, abych si do domu nezanesla hmyz. Občas foukl ostrý vítr a postřik zamířil jiným směrem. Sledovala jsem sousedy, jak stěhují z terasy oleandry a další kytky. Že bych to taky začala uklízet? Ale vždyt' je opravdu teprve konec září. Když bylo vše ošetřeno, vymyla jsem postřikovač a šla ho pověsit do garáže.

Můj muž vyráběl botník pro dceru a já vdechovala vůni dřeva.

"Co se mračíš?"

"Já se nemračím, já přemýšlím."

"A nad čím? Dělaj se ti vrásky, jak přemýšlíš."

Řekla jsem manželovi, že sousedé už uklízejí kytky z terasy a že mě jejich činnost parádně nalomila.

"V tom ti neporadím, ale jestli chceš, tak ti je pomůžu odnosit."

"Nojo, ale já to ted' intenzivně postříkala."

Vrátila jsem se na zahradu. Sousedovic terasa byla už téměř prázdná.

Co ted'? Šla jsem do bytu, svlékla si "kontaminovaný" pracovní oděv, pořádně jsem se umyla a zapnula počítač. Procházela jsem meteorologické servery a dívala se na předpovědi. Chladno bude, ale snad ještě nebude mrznout. Vždyt' je teprve září.

Znovu jsem se oblékla, vrátila se na zahradu a procházela kolem své středomořské květeny. Mám to risknout?

Pustila jsem se do likvidace rajčat. Vytrhávala jsem celé rostliny i s rajčaty. Uvázala jsem je kořeny vzhůru a pověsila do garáže. Už je zima na to, aby dozrály. Plody, které opadaly, jsem dala do misky.

Postřik na květinách oschl a já se rozhodla, že do domu dám zatím jen nové bouganvilee.

Večer jsem znovu sledovala meteorologické servery a teploměr.

V neděli jsem se probudila s bolestí hlavy a rýmou jako trám. Z chodby jsem vynesla před dům tři bouganvilee. Uvařila jsem si konev čaje a den jsem trávila doma. Průběžně totiž probírám skříně a vyřazuji věci, které už nenosím. Skončí v kontejneru na odložené šatstvo. S kapesníkem u nosu jsem uvařila oběd a po něm jsem pokračovala s přebíráním skříní. Hlava bolela jako střep. Večer jsem si vymačkala tři citrony do skleničky s vodou, vzala si prášek na teplotu a zalezla do pelíšku. Jen jsem poprosila manžela, aby strčil kytky zpátky do chodby.

Sakra, jestli budu marodit a přijde mráz, jak to dopadne s kytkama?

V pondělí jsem vstávala brzy. Z nosu mi sice ještě teklo, ale hlava nebolela. Znovu jsem zkontrolovala všechny dostupné zprávy a předpovědi počasí. Snad to vydrží. Vynesla jsem tři kytky před dům. Přebrala a vyřadila další věci. Některé bych třeba ještě nosila, ale skříň je asi kouzelná
a věci uvnitř zmenšuje. Večer jsem uklidila do chodby tři kytky.

První říjnový den byl chladný. Rýma jak přišla, tak odešla. Opět jsem vynesla tři kytky před dům. Jak dlouho ještě?

Navlečená do vat'áku a v čepici jsem vyrývala ze země květináče s rostlinami, které se tu letnily. Kaly se hodně rozrostly, jsem zvědavá, zda v zimě v domě vykvetou. Pak jsem ostříhala prázdné výhonky na ostružinách. Na keři jich je ještě hodně, zda dozrají, je otázka.

V poledne jsem si k obědu pustila v kuchyni zprávy. Sakra! V noci má mrznout.

Znovu jse se teple oblékla a vyrazila na zahradu. Omývala jsem květináče, abych je do domu nedávala špinavé a nosila je před dům. Přijela dcera s vnučkami a ptala se, zda nechci pomoci.

Otrhaly jsme borůvky a i tady zůstala ještě spousta nezralých. Holčičky je během chvilky sluply a pak běhaly po zahradě. My s dcerou stěhovaly kytky. Holky pak odjely i přes veliké protesty Sáry, která u nás chtěla zůstat. Někdy příště, holčičko.

Manžel přijel z práce a konstatoval: "Tak ses do toho dala, vid'. Jdu se převlíknout a za chvíli jsem venku."

Odnosili jsme ve dvou vše. Do garáže muškáty a fuksie, do chodby oleandry, ibišky a další kytky. Končili jsme za šera.

V noci jsem několikrát vstávala a kontrolovala teploměr. Ve tři ráno mi došlo, že jsem nechala několik kytek na kompostéru.

Ve středu ráno jsem zkontrolovala teploměr, meteorologové se nemýlili, bylo pod nulou. Pak jsem se proplížila pod oleandry, které z chodby udělaly dočásný buš, protáhla ruku mezi kmeny a z botníku vyndala boty na které jsem dosáhla. První cesta vedla ke kompostéru, kde jsem zapoměla večer kytky. Strčila jsem je do chodby a zamířila k tramvaji. Odjela jsem do Břevnova pro opravený řetízek, pak na nákup a domů. V jedenáct hodin jsem pomocí vázacího drátu umenšovala oleandry, aby chodba a schodiště bylo až do příštího května průchozí. Touto činností jsem se zabývala až do manželova příjezdu. Seděla jsem apaticky na schodech a přemýšlela, kam umístím své tři nové bouganvilee. Muž to vyřešil za mě, odešel do garáže a vytvořil novou polici.

Čtvrtek byl jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že místo pro řetízek jsem odjela na poštu pro doporučený dopis. Murphyho zákony fungují. Málokdy mi přijde dopis, většinou jsem doma a jen co vytáhnu paty, přijde mi rekomando. Podle času na upozornění jsem zjistila, že jsem se s listonoškou minula o 10 minut. Po návratu z pošty jsem se převlékla do pracovního. Na řadu přišly ibišky a další kytky. Cítila jsem se už notně unavená. A to mám ještě větší díl práce před sebou.

V pátek ráno jsem odjela do tržnice. Kamarádka, která nám slíbila ořechy, zjistila po jejich sklizni, že jich je většina po mokrém a studeném jaru shnilá a to co má, si nechá pro svou potřebu. Koupila jsem ořechy, prošla si místa, kam jsem ještě do minulého roku jezdila denně do zaměstnání a pak šla navštívit své bývalé kolegyně. Z původní party, kterou jsem opustila jako první, zůstala už jen jedna a druhou je moje nástupkyně. Další kolegyně a kolega byli odejiti poté, co bývalý šéf prodal firmu novému majiteli a zbylý kolega odešel raději sám. Až na nové lidi se tam toho moc nezměnilo. Ani nový majitel totiž netopí. V hale byla zima jako v lese, byla jsem ráda, že jsem v teplé bundě a kotníčkových botách. "Děvčatům" jsem slíbila, že se na ně přijdu podívat, až pojedu do tržnice pro věnečky na hroby. Domů jsem přijela v poledne a při čekání na muže jsem relaxovala s žehličkou. Alespoň nějaká změna.

Po odpoledním velkém nákupu odjel muž k dceři, aby zkompletoval botník a já se pustila do vaření. Bylo mi jasné, že v sobotu a v neděli na to nebudu mít čas.

V sobotu jsem vstávala v sedm hodin a už v půl osmé jsem byla v garáži. Začala pro mě ta nejhorší část podzimních prací. Muškáty, které nádherně kvetly a jejichž stonky měřily více než půl metru jsem stříhala a vyhazovala na hromadu. Jen z vrcholů jsem vylamovala řízky na sadbu pro příští rok. V poledne jsem šla do bytu ohřát oběd a po něm jsem se vrátila zpátky do garáže. Večer jsem se vyplížila do bytu, abych pak vysprchovaná a zachumlaná v županu, usnula u televize.

Výřad

Připraveno na postřik a k uklizení

Moje pracoviště

Výřad č.2

V neděli jsem opět vstala v sedm hodin a v půl osmé zamířila do garáže. Manžel v té době vstával, aby se podíval na F1. Dívala bych se také, ale tentokrát jsem kvůli kytkám vynechala. Muž slíbil, že obalí a osmaží nilského okouna k bramborovému salátu, který jsem v pátek udělala. Před desátou mi přišel říci výsledky a pak odešel připravit oběd.

Uvařil dokonce i polévku z pytlíku a já si připadala jako nemocná. Přišla jsem ke stolu a manžel mi naservíroval oběd. Bylo to milé. Po obědě jsem se znovu vrátila do garáže. Muškáty jsem měla ostříhané a ošetřené na zimu a zbývalo jen udělat sadbu na příští rok a kytky odnést na jejich zimoviště. Dívala jsem se smutně na hromadu toho, co jsem ostříhala.

Smutný pohled

Vrcholové řízky

Jeden vedle druhého do truhlíku kde je drenáž z písku a substrát na řízkování

Plný truhlík

Ještě ošetřit proti přezimujícímu hmyzu

Prázdné regály

Plné regály

Až přijdou mrazy, přibude ještě závěs

Z garáže jsem šla rovnou do vany. Utahaná jako kdybych skládala vagón uhlí. Vůbec jsem neměla na nic chut' a ani hlad. Únava byla silnější.

V pondělí jsem se probudila s bolestí hlavy a rozlámaná. Zvažovala jsem, že si udělám pelíšek u televize a pustím si nějaký hezký film a hlavně - nebudu nic dělat. Moje rozhodnutí o nicnedělání mi vydrželo do půl dvanácté.

Pak jsem si vzala štafle, odnesla je dolů do chodby a sundala záclony. Vrátila se do bytu, namočila záclony a dolů si odnesla kbelík se saponátem. Umyla jsem okno a rámy, pak ještě sklo ve dveřích. Záclony jsem vyprala v kbelíku pomocí zvonu. Pověsila jsem je nad vanou, aby vykapaly. Po obědě jsem vykapané záclony pověsila zpátky a šla do garáže hledat druhý parapet. Nazývám tak prkno, které kdysi jako parapet sloužilo a které se přidělává na okno, kde vytváří druhý regál na sadbu. Našla jsem ho, ale byl tak vysoko, že jsem ani ze štaflí na něj nedosáhla. Budu muset počkat na manžela.

Vylezla jsem na půdu, kde máme uskladněné misky a plechy pod kytky. Únava vítězila. Ze schodů půdy jsem spadla jako shnilá hruška. Kotník, ve kterém jsem kdysi před lety měla přetrhané vazy začal bolet. Seděla jsem pod schody, které v podstatě ani schody nejsou, je to spíš schodový žebřík. Noha bolela a chtělo se mi zvracet. Po několika minutách jsem se zvedla, jako chocholouš jsem seskákala ze schodů do přízemí a plechy dala na parapet. Odbelhala jsem se do garáže a přenesla truhlíky s výpěstky. Dva jsem dala na místo, mezi ně jsem usadila ostříhané anglické muškáty, které rády přezimují na světlém a teplejším místě, než je sklep a pak se odbelhala do bytu. Kotník trochu natékal. Když přijel muž z práce, našel mě, jak sedím v obýváku u televize, sleduji nějaký přitroublý seriál. Nohu na stolku jsem měla přizdobenou pytlíkem s mraženým hráškem.

Když manžel přišrouboval druhý parapet, kotník jsem si zpevnila bandáží a šla umístit zbylé truhlíky.

Kytky jsou v domě a já, letní člověk, se už ted' můžu začít těšit na to, až příští rok v znovu osadím truhlíky a květináče a vystěhuju své květiny ven. Jo, a ty, které jsem zapoměla na komposteru, se tváří, že přežily. I když u nás už ve středu ráno mrzlo.

Je hotovo?

Pro letošek ano, ale příští rok to bude ne-li stejné, tak podobné tomu letošnímu a mnoha předchozím.