Už v několika starších článcích jsem na sebe prozradila, že jsem "kočkomil".
Mám kočky a kočičky ráda už od dětství.
Coby malé dítě jsem několikrát přinesla do našeho bytu v činžáku zatoulané kotě. Občas se "zadařilo" a můj táta našel původního majitele a kotě vrátil tam, odkud já ho "odvlekla". Maminka by si kotě nechala, ale pro klid v rodině ustupovala. Táta prostě kočky moc nemusel. A navíc, když se kočka zachovala nečistotně, měla v mém tátovi velkého oponenta. Ale když se nenašel majitel, či nám kotě někdo daroval, kočka či kocour zůstávali. Dodnes vzpomínám, jak se otec snažil, podotýkám že marně, zbavit rodinu kocoura, který si umanul, že bude spát zásadně v manželské posteli. Dal ho tehdy kolegovi z práce, který bydlel v domku, ale kocour se vrátil k nám do činžáku. Aby se otci odměnil za výlet, vykonal potřebu do jeho bot. Můj táta byl cholerik. Když zjistil, co kocour udělal, zavázal ho do pytle, naštěstí špatně a hodil ho do nákladního vagónu vlaku, směřujícího do Německa. Kocour se z pytle dostal a opět se vrátil. Vrcholné číslo kocoura bylo, když ho můj táta strčil do tašky a odjel s ním motorovým vláčkem z Rumburka do Brtníků. Tam kocoura vypustil z tašky a zahnal ho do lesa. Dokonce přiznal, že po něm házel i šišky. Spokojen, že se "chlupatého nepřítele" zbavil, si počkal na vlak, vrátil se do Rumburka a po vystoupání k nám na kopec zjistil, že kocour sedí u vchodových dveří do domu a čeká na vpuštění. Tehdy táta rezignoval. Postupem doby si na kocoura zvykl a pak, když trávil doma dlouhý čas po infarktu, kocoura přijal za svého společníka. My se sestrou pak nacházeli tátu v křesle, čtoucího knihu s kocourem na klíně. Hladíval ho a říkal mu: "Ty můj synku, mourovatej."
Zanedlouho uplynou dva roky od odchodu naší poslední kočky, která se dožila více než 17 let. Byla mojí společnicí poté, co naše děti opustily rodné hnízdo. Můj muž mezi nás kočkomily totiž nepatří. Saxu bral tak, že je doma, mnohdy i jako nutné zlo, ale pokud jsem neměla čas, dal jí i jídlo do misky a občas došel vysypat její písek.
Saxa byla zvláštní kočka. Původně polodivoké kotě, narozené v garáži, kterého jsme se ujali, zejména díky prosícím dětem. Zachránili jsme jí před utopením, které potkalo její čtyři sourozence. Tehdy jsme si však mysleli, že "zachraňujeme" kocoura. Až po dvou týdnech a bedlivém ohledání, nám majitelé Saxiny matky oznámili, že se stala chyba a to černé kot'átko, jediné mezi mourovatými, není kocour, ale kočička. "Ájo, budeš jí chtít?" Přiznám se, že jsem na malou chvíli zaváhala, ale pak mi došlo, že bych tím zklamala své děti, zejména mou kočkomilnou dceru, tak jsem přijetí kočičky odsouhlasila. Byla to naše první kočka, protože před ní nám společnost dělali postupně tři kocouři. Saxa neuměla mňoukat. Vyrážela ze sebe hrdelní zvuky, které zněly jako štěkot. Původní majitelka, když jsme si pro dvouměsíční Saxu přijeli, přiznala, že Saxa vyrůstala ve společnosti jezevčice, která jí přijala poté, co Saxina kočičí máma skončila pod koly auta. Nikdo jí mňoukat nenaučil, ale "štěkala" parádně. Mňoukat se samozřejmě naučila, dokonce jsme s dcerou naznaly, že se naučila i mluvit. Reagovala na naše slova a odpovídala nám "po kočičím". Prostě, byla z ní ukecaná kočka. Měla ještě jednu zvláštnost a tou byla empatie. Když někdo marodil, marodila s ním. Nikdy nejedla syrové maso, nikdy neulovila jedinou myš. Adoptivní jezevčičí maminka jí lovit nenaučila. Podezírala jsem jí, že se myší bojí.
Pak odešla a já přemýšlela, zda si pořídit další kočku, či kocoura.
Pak jsem však myšlenku na další kočičku zavrhla.
Když se budu chtít pomazlit s kočkou, zajedu si k dceři. Ta měla v době Saxina odchodu dva sourozence - kočičku a kocourka - black&white.
A zatímco kočička Tarja prospívala a my jí v legraci nazývali "kočka koule", kocourek Bruce strádal. Dcera s ním neustále navštěvovala veterináře, který si s nádherně bílým kocourem nevěděl rady. Nakonec dospěl k názoru, že kocour trpí bulímií. Kolikrát já po něm uklízela, když jsem hlídala holky... Letos o velikonocích se Bruceho stav zhoršil. My měli holčičky u sebe na Bílé Hoře a o dceřiny kočky pečovala Tomášova maminka, také kočkomilka, která má v současné době kočky čtyři. Dcera se zetěm měli šermířskou akci. Konzultovaly jsme to s Marií po telefonu a došly k názoru, že bude nejlepší odvézt Bruce na veterinu. "Hele, nebudeme mladým telefonovat, na špatné zprávy je vždycky dost času." S Mariiným návrhem jsem souhlasila. Dcera se zetěm se v pondělí velikonoční vrátili, zet' odjel hned na veterinu. Bruceho stav byl špatný, zkolabovaly mu ledviny, takže nezbývalo, než ho nechat uspat. Špatnou zprávu jsem obdržela od dcery, ale neměla jsem odvahu to sdělit holčičkám. Odváželi jsme je domů a Sára se ptala: "Babičko, myslíš, že už Brusánkovi bude líp?" "Já nevím, ale za chviličku se to dozvíme."
Styděla jsem se za to, že tak trochu lžu.
Doma se holčičky dozvěděly tu neodvratnou věc. Bruce už není. A zatímco Ema plakala, že už mají jen jednu kočičku, Sára se projevila jako praktik: "A tatí, viděl jsi ho? A jak vypadala ta mrtvola?" Na jedné straně slzy a na druhé i smích nad otázkami ... prostě děti jsou čisté duše.
Holčičkám se samozřejmě po Brucem stýskalo. Dokonce i Tarja se zdála být apatická. Dcera se rozhodla, že to tak nenechá a na inzerát si našla kotě main-coon. Jsou to kočky, které má moje kočkomilná sestra a kterým se u nás říká mainská mývalí kočka. Kot'átko není čistokrevná main-coon, je křížené, ale vykazuje všechny znaky tohoto plemene.
Dcera pro něj byla s holčičkama v den mých šedesátin za Prahou a její první cesta s kotětem, vedla k nám.
Kot'átko bylo malé, vešlo se na dlaň a bylo hodně vyděšené. "Podívej se, jak je zablešené." Dcera se podívala a pak jen řekla: "No, ted' už je mi jasné, proč mi podal kotě, shrábl prachy a zmizel. Vždyt' já si koupila celý zvěřinec." Zkoušela původního majitele telefonicky kontaktovat, ale ten už dělal jen "mrtvého brouka". Nechala nás všechny na zahradě a vyrazila do nejbližšího hobby-marketu pro přípravek na likvidaci blech. A pak jsme odblešovaly. Kotě se bránilo, třáslo se strachy, ale nebylo zbytí. "Mami, ještě, že sis toho všimla. Kdybych ho takhle přivezla domů, zableším nejen Tarju, ale i Mariiny kočky."
Zatím co my odblešovaly, holčičky vymýšlely jméno pro nového part'áka. Padala spousta návrhů, ale pak, když viděly jak je kocourek rychlý, dostal jméno Buzz. Prostě je to Buzz raket'ák, oblíbená postavička z Toy Story. Ještě, že se to vyslovuje "Baz", protože jinak by jméno kocoura evokovalo poměrně hanlivý výraz. Sára ho ale nazývá Bazilišek.
Holky pak v podvečer odjely a já se pak přes Skype bavila s dcerou. "Mami, Tarja trucuje, už dvě hodiny nevylezla z koupelny." "A divíš se jí? Ona už si tři měsíce užívá celý byt, co je v misce, je její a ty jí tam ted' nasadíš takovýho kočičího plašana." "No, doufám, že si na sebe zvyknou."
Zvykli si.
Buzz, i když je ještě kotě, převzal nadvládu. Tarja je hodná kočička, která si nechá spoustu věcí líbit.
Buzz roste jako z vody, bude proti Tarje asi hodně veliký.
Je kouzelné kočky pozorovat. Je příjemné hladit jejich heboučkou srst a je nádherné pak poslouchat, jak předou.
Kočky miluju. Ale co je v hlavě, nemusí být i v těle.
Od té doby, co nemáme Saxu a já už nejsem v denním kontaktu s kočkou, začíná se u mě projevovat alergie. Zaregistrovala jsem to asi půl roku poté, co nemám vlastní kočku. Na návštěvě u dcery se mi spustila rýma a já si pomyslela, že to by mi tak ještě chybělo, abych onemocněla a co hůř, nakazila děti. Z nosu mi tekla voda a pak, když mě začaly pálit i oči, došlo mi, že to nebude rýma, ale alergická reakce.
Od té doby si beru před návštěvou u dcery Zyrtec nebo Zodac, což jsou léky na alergii. V létě, když má otevřená okna a dveře na balkon, nemívám žádné větší potíže, ale v chladnějším období a v uzavřeném prostoru, moje tělo protestuje proti kočkám.
Ve středu jsem měla "hlídací den". Odpoledne jsme seděla u mladých. Holčičky si stavěly lego, Tarja ležela u mě na klíně a předla. Buzz poletoval bytem, věrný svému jménu a ani na chviličku se nezastavil. Došlo mi, že jsem si nevzala Zyrtec. Venku jsem ho nepotřebovala. Sundala jsem předoucí kočku z klína, otevřela kabelku a vyndala svou KPZ. Skauti budou vědět - krabička poslední záchrany. V mém případě plechová krabička, ve které nosím léky. Našla jsem prášek na hlavu, na žlučník, na pálení žáhy, proti průjmu, něco vitamínů a pak kus plastu s alobalem a nápisem Zyrtec. A v tom kusu nebyl ani jeden prášek. Kapesník jsem už mohla ždímat. Vytáhla jsem papírové a zeptala se Sáry, kam rodiče dávají léky. Dovedla mě do koupelny a ukázala košíky nahoře na skříňce. Zyrtec jsem nenašla.
Už mě pálily i oči. "Babičko, tobě je blbě vid'. Hele, tak běž domů, my to tady vydržíme samy." Volala jsem manžela, který slíbil, že pro mě večer přijede. Byl dělat topení a slíbil, že bude v Košířích asi tak za třičtvrtě hodiny. Kdyby alespoň byl na správné straně Prahy a stavil se mi doma pro prášky, ale je na úplně opačném konci. Co budu dělat? Znovu jsem prohrabala košík s prášky. Musím dceři říct, že tu má spoustu prošlých léků, které by měla vyřadit. Začínalo se mi špatně dýchat. Ježišmarjá, jestli já dostanu astmatický záchvat, co se mnou budou holky dělat?
Manžel přijel a já mu šla dolů otevřít. "Co ti je, ty jsi brečela?" Vysvětlila jsem mu, že ve své KPZ nemám jediný Zyrtec. Muž si vzpoměl, že mi posledně dával Tomáš prášek z poličky v kuchyni. Opravdu nemám ve zvyku slídit mladým v bytě, koukat se, kde co mají. Maximálně jim seberu prádlo ze sušáku a nebo opláchnu nádobí. S mužem jsme našli Zodac, samozřejmě starý, prošlý, jehož expirace končila v lednu 2011. "Hele, nemám ti zajet domů?" Už se mi opravdu hodně špatně dýchalo. Vzala jsem si rovnou dva prošlé prášky a šla na balkon na vzduch. Dýchalo se mi lépe. Asi po půl hodině mě přestaly pálit oči. Prošlý prášek zafungoval. Vrátila jsem se do bytu a šla holčičkám uvařit slíbenou krupičnou kaši. Když se vrátila dcera, už mi ani neteklo z nosu. Dceři jsem se přiznala, že jsem "projela" její lékárnu ve snaze najít něco na alergii. "V pohodě mami. A už jsi dobrá?" "Už je mi lépe." Rozloučila jsem se s dcerou a holčičkami, pohladila kočičí kožíšky, které mi tentokrát daly parádně zabrat.
Muž mě vyložil u domu a jel znovu pracovat. Uvařila jsem si hrnec čaje, vzala si léky, které musím pravidelně užívat na astma. Pustila jsem si končící zprávy v televizi a začala znovu kýchat. No tak jo, tak si vezmu ještě jeden neprošlý. Vzala jsem si Zyrtec a do své KPZ jsem si dala půl platíčka prášků. Co kdyby?
Sedla jsem si v obýváku pod lampu, pustila si televizi a do ruky si vzala vyšívání. Byla jsem jako omámená. Donesla jsem si lahev minerálky a upíjela. Když se vrátil muž domů, našel mě zkroucenou a spící na gauči. Jen to vyšívání jsem držela v ruce. "Proč si nejdeš lehnout do postele?" Poslechla jsem, ani jsem neprotestovala. Cítila jsem, že mi není vůbec dobře.
Spala jsem jako zabitá a probudila se až v půl deváté. Nebylo mi vůbec dobře.
Celé včerejší dopoledne jsem byla jako zbitá. Hlava se mi točila, žaludek jsem měla na vodě a neměla jsem vůbec žádnou chut' na jakékoliv jídlo. Jen jsem pila minerálku. Počasí venku bylo nádherné a svádělo k procházce. Seděla jsem a vůbec jsem neměla do ničeho chut'. Potřebovala bych odnést kabát do čistírny, měla bych dojít něco koupit. Měla bych, potřebovala bych.... myšlenky kroužily hlavou a tělo bylo neschopné jakékoliv činnosti.
Asi v půl druhé jsem se oblékla, kabát dala do tašky a "odplouhala" jsem se k tramvaji. Většinou ty dvě zastávky chodím pěšky, jen zpátky, pokud mám těžší tašku, se svezu. Dnes na to fakt nemám, svezu se obě cesty. Kabát jsem předala v čistírně, bude v pátek, což jsem po
třebovala, protože v pátek jezdíme na velký nákup. Vzala jsem si vozík a šla něco nakoupit. A pak jsem potkala pána s konvičkou - reklamní akce Teekanne, který mi nabídl čaj. Prý je se zázvorem a citronem. Čaj mi snad nemůže uškodit. Tlačila jsem vozík jednou rukou a upíjela horký čaj. Občas jsem čaj odložila do vozíku, abych si zvážila ovoce. Čaj byl dopit a já cítila konečně, že se mi žaludek přestal houpat. Nakoupila jsem, zaplatila, nákup složila do tašky a šla na tramvaj. Domů jsem přišla upocená, doklad toho, že nejsem ještě úplně v pořádku.
třebovala, protože v pátek jezdíme na velký nákup. Vzala jsem si vozík a šla něco nakoupit. A pak jsem potkala pána s konvičkou - reklamní akce Teekanne, který mi nabídl čaj. Prý je se zázvorem a citronem. Čaj mi snad nemůže uškodit. Tlačila jsem vozík jednou rukou a upíjela horký čaj. Občas jsem čaj odložila do vozíku, abych si zvážila ovoce. Čaj byl dopit a já cítila konečně, že se mi žaludek přestal houpat. Nakoupila jsem, zaplatila, nákup složila do tašky a šla na tramvaj. Domů jsem přišla upocená, doklad toho, že nejsem ještě úplně v pořádku.
Ve tři odpoledne jsem konečně "poobědvala" rohlík s dalším čajem. Pak jsem na malou chvilku zapnula počítač a zjistila, že na to ještě nemám. Byla jsem otupělá. Navštívila jsem jen několik blogů, zasoutěžila si u Natty a počítač vypnula.
V sedm večer jsem už byla v posteli.
Dnes ráno jsem vstávala a konečně mi bylo lépe.
Moje alergie mě zase vytrestala a moje pitomá hlava, která nepřemýšlela, dopustila, že jsem se zřejmě předávkovala prášky.
Myslíte si, že po tom všem přestanu mít ráda kočky?
Ne, nepřestanu!
Musela bych přestat milovat i kvetoucí stromy, letní louku a spoustu dalších věcí.
Těžký je život alergika.
Alenko, dnešním článkem jsi mi udělala velikou radost. Odjakživa miluju kočky, v ulici mi kdysi říkávali "kočičí máma", protože jsem taky pořád domů tahala koťata a zatoulané kočky.
OdpovědětVymazatNic nevzdávej, jen měj po ruce pomocníky. Půl platíčka a budeš v pohodě.
OdpovědětVymazatMoje EXpřítelkyně má devět koček a psa v dvoupokojovém bytě... Příspěvek je čtivý, ale trošku rozvláčný.
OdpovědětVymazatPerfektní článek, moc jsem se nasmála kocurkovi cestovateli i štěkající kočičce A taky, jak kocourkovi říkal tatínek: ty můj synku mourovatej .
OdpovědětVymazatMá po mainské plachty a štětinky a velikost, ale jinak má jemnou tlaminku asi po normální micce. Ale má krásnou kresbu a barevnost....tak ať se mu daří!
OdpovědětVymazat"Aby se otci odměnil za výlet, vykonal potřebu do jeho bot."
OdpovědětVymazatKocůry mám rád.
OdpovědětVymazat[1]: Vítám další kočkomilku. I přes alergii kočky milovat nepřestanu. Přeji také krásný a pohodový víkend, nás čeká cestování po hřbitovech.
OdpovědětVymazat[8]: Nás čeká cestování po hřbitovech v pondělí. Sobotu a neděli využijeme na nějaký výlet, pokud bude hezky.
OdpovědětVymazatAlenko, kočičky nepřestávej milovat. Pokud je nemáš doma v bytě a občas jdeš na návštěvu, určitě to vyřeší občasné spolknutí Zirtecu.
OdpovědětVymazatTak to se přidám. Kočičky mám také ráda. Sledovat kočku a kocoura je zajímavé. Každý je trochu jiný,ale oba jsou fajn. Ten bílý kocourek měl asi také FIP- kočičí nemoc (ničí játra a je nevyléčitelná). První příznaky jsou nechuť žrát, jen trochu pít, . Nosí to v sobě víc koček, hlavně ty nalezené venku, ale propukne to jen u některých, lze si o tom přečíst i na netu. My jsme naši Žofinku tahali také po všech vyšetřeních, až v Brně v bakteriologické laboratoři potvrdili FIP a nebylo pomoci. Byla už tak ztráoená, její ,,bratříček Muf i kočička Mudla seděli u otevřené přepravky, kde spávala, či spíše jen ležela, občas se došourala pod vanu, kde ji dodnes Muf hledává, nakukuje. On je krásný, velký, bílý s rezavými fleky, má skoro 8 kg, Žofinka byla tříbarevná.
OdpovědětVymazatTak to trochu nechápu, jak jsi mohla s vaší Saxou sdílet sedmnáct let jednu domácnost a přežít bez alergických nesnází. Buzz je nádherný kocourek, líbí se mi jeho kožíšek a bílé tlapičky a má moc krásný kukuč. My doma žádné zvířátko nemáme, ale syn, sestra a manželova maminka mají pejsky. Kočičku nemá nikdo.
OdpovědětVymazatTo já kdybych měla alergii, taky se koček či jiných chlupatých stvoření nevzdám :))
OdpovědětVymazatMoc hezké povídání o kočičkách. Pěkné obrázky. Musela jsem je dát k nahlédnutí mému muži, oba máme rádi kočičky. Alergická reakce mne překvapila, ještě, že to dobře dopadlo.
OdpovědětVymazatAlenko, jak ti rozumím. I já jsem "kočičí máma", jak mi vždy říkávala maminka. Od svého dětství vždy nějakou kočičku mám a správně píšeš, její heboučká srst, pohlazení, pomazlení člověka nabijí energií. Alergie je dost nepříjemná a věřím, že i přes ní budeš kočičky milovat po celý svůj život. Pěknou neděli.
OdpovědětVymazatTaké patřím mezi kočkomily. Doma jsem žádné zvíře mít nesměla. Když jsem měla svou domácnost, sdílela ji s námi mourovatá kočička. Po přestěhování nás bylo v bytovce tolik, že by se už kočka nevešla.
OdpovědětVymazat[9]: Cestovali jsme včera, dnes jsme byli doma (jel se závod F1), tak jsem věnovala svůj čas zahradě. Zítra nás čeká další cesta, tentokrát do mého rodiště. Chceme také zajet do Německa.
OdpovědětVymazat[17]: To máte pěkné plány, Ali, tak ať vám vyjde počasí. Nám dneska moc nevyšlo.
OdpovědětVymazatAlenko, to bylo krásné kočičí povídání! Je to náhoda, já dnes také psala o kočičkách, já je také mám moc ráda, i když jsme měli kočičku jen jednou. Ale naše vnučka Lada je hotová kočičí máma a vnoučata od dcery, hlavně vnuk, oba tedy mají alergii a vnuk je i astmatik, ten taky kočky nemůže, ale ani pejsky. Proto mají jorkšíra, ten prý nemá chlupy, ale vlasy. Tak ti rozumím, ale já bych ty kočičky taky umuchlovala.
OdpovědětVymazatVšechno jste už napsali za mne, jen se přiznávám, že jsem kočkomil, vlastně kočkomilka.
OdpovědětVymazatJá mám raději kočky než psy. Měli jsme siamského kocoura. Rád bych si i nového pořídil, ale když jsem sám a stále někde v trapu...
OdpovědětVymazatMuž celkem má zvířata rád, morče obsloužil, když jsme nebyli se syny třeba doma. Kočky si ho dovedou získat. Celé dny u něho sedí, navečer jdou do pokoje ke mně. Behěm dne chodí od jednoho k druhému. Muf na klín moc nechodí, je ho taky velký kus, lehá mu k nohám na deku, když si muž lehne a zakryje se dekou. Mudla ta mu klidně vleze na klín, když sedí v křesle a nechá se hladit. Když stele postel- tedy pohovku , ta čeká až poskládá deku a chce ji překrýt přehozem a sedne si na ni. Místo aby ji vyhodil, tak ji přemlouvá, hladí, drbe za ušima a stěžuje si, že nechce odejít. Bodejť. Líbí se jí to, potvůrce malé.
OdpovědětVymazat[21]:Pavle, na rozdíl od psa, dovede být kočka doma sama. Když odejdeme, mají doma misku s granulemi a hlavně vodou- máme v rohu pokoje i napáječku, kde cirkuluje voda, tak vydrží i celý den. Jde jen o to, denně čistit kočičí wc, jinak oproti psům jsou samostatní a nemňoukají. Psi dost o samotě štěkají, jsou víc závislí na páníčkovi. Kočky jsou samostatné a pokud jsou aspoň dvě tak jim teskno není.
OdpovědětVymazatYann Schoustt dí v krčmě : " Chci najíst se !!
OdpovědětVymazatJsou to prostě čumáčci,mám čičinky moc ráda.Moje dcera také,ale nejraději má ty velké,prostě vede tygr
OdpovědětVymazatKočičák je moc krásný,ty bílé konečky paciček a živé očička. Ani se nedivím,že je takový divoch. Tebe Ali lituji,alergie je nepříjemná.
OdpovědětVymazat[18]: Hani, počasí vyšlo. V sobotu a v pondělí bylo kouzelně, alespoň co mohu soudit z okna auta.
OdpovědětVymazatJá jsem o kočkách nikdy neuvažovala a hle, už máme dvě...Eliška si vyžebrala nejdřív jednu, pak i druhou...A to kotě miluju. Ale Mates mě štve, když za trest čůrá Elišce do postele
OdpovědětVymazat[28]: Kočky miluju už od dětství a až teprve díky dětem se dostaly k nám do domu. Být bez nich, určitě by mi to u muže neprošlo.
OdpovědětVymazatTo je teda kočiček! Jedna hezčí než druhá! TAky jsem se o víkendu mazlila s jedním kocourem (čtyřnohým), ale je už hodně starý, tak jen drape do břicha a leží jako balvan na tom kdo vejde do místnosti. Tentokrát jsme přijeli na návštěvu s mým AP a kocour se zaměřil na mě. Byla jsem ráda, že jsme za 3 dny jeli pryč!)
OdpovědětVymazat[30]: Ivet, on nedrápe, to jen slastně zatíná drápky, protože je mu dobře u toho, koho si vyhlédl. Říká se tomu "mléčný krok" a kot'ata se s tímto instinktem rodí. Zpočátku proto, aby se dostali k mléku, později je to projev slasti.
OdpovědětVymazatTaké se hlásím mezi milovníky koček! Alergii na ně nemám naštěstí, tu má kamarádka a před návštěvou u nás se taky dopuje
OdpovědětVymazat[31]: Úžasné!!! Vždycky mám poškrábané celé břicho, ačkoliv je schované pod halenkou. Ale statečně držím, neboj, aby se kocour měl dobře!
OdpovědětVymazatNo Ali, doufám, že jsi už v pořádku. Co je alergie nevím, ale vloni jsem to spatřila na vlastní oči u jedné kamarádky a žasla jsem, co s ní během pár chvil udělal jeden přítulný kocour. Proti kočkám nic nemám, ale k pejskům mám bližší vztah i když teď už je chodím hladit jenom k sousedům.
OdpovědětVymazat[32]: Takže vítej mezi kočkomily.
OdpovědětVymazatJé, kočka v dřezu se mi líbí, to musím naší kočku naučit
OdpovědětVymazatKočky jsou skvělé stvoření... a s lidmi, co je mají rádi, si rozumím Parádní fotky
OdpovědětVymazatKočičky mám také moc ráda a každá kočka je sama o sobě unikát. My jsme měli kočky doma odjakživa, teď už ale žádnou nemám. Kočičák ve dřezu, to je normální, ani mě nanapadlo, že by to bylo nehygienické. Když má doma člověk kočku, musí počítat s tím, že nějaký ten chlup se prostě najde. Naše kočky okupovaly všechna vyvýšená místa.
OdpovědětVymazatTo jsou zvláštnosti s těmi alergiemi. Já se stala atopičkou ve svých 55 letech
OdpovědětVymazatIf this is the correct guess, installing wood flooring is an excellent idea to have a warm and cozy feeling that you require especially for your bed room. <a href=http://www.cheapsportsjerseysshop.us.com/>Cheap NFL Jerseys From China</a>.<a href=http://www.cheapsportsjerseysshop.us.com/>Cheap Jerseys From China</a>. You can talk to the Property Refurbishments Newcastle Upon Tyne specialists and tell them that besides working on other parts of your home, you would like them to come up with an interesting staircase design. But then whether we admit it or not, play poker online is infinitely more fun when alcoholic beverages are around, so don’t be afraid to stack up on those, especially if you are among close friends you know very well. experts said Gulf countries obviously are concerned about how the Obama administration is handling the nuclear negotiations with Iran. Track your childs school bus while at homePosted by Aaeesha on June 23rd, 2015They woke up in the morning to the sound of the calling bell. So, if you ever decide that you want to sell it, you will surely receive some tempting offers from interested buyers.<a href=http://www.cheapsportsjerseysshop.us.com/>Cheap Jerseys Wholesale Free Shipping</a>. As much as possible, try to serve food that is less greasy and can be picked up by one hand only instead of two. These are governed by music supervisors who make sure everything is done as per the script. Votre enfant ne sera pas comme l'action que vous avez pris. A deck of cards and some quality poker chips should set you off nicely. Communities Projects Capital Funds are directed towards the equipment projects costing over ?5,000 top motivate young people, women, people on low incomes, sport persons from ethnic communities.49 points.<br>Visit my site:http://www.cheapsportsjerseysshop.us.com/
OdpovědětVymazat8 Aug 2019 ... Technology in education essay. technology in education essay. The importance of technology in education has increased significantly. <a href=https://researchchemforum.com/technology-in-education-essay.html>essay</a> in
OdpovědětVymazat14 Sep 2019 ... StartMiner is Bitcoin miner with fully automatic process. BTC/min Upgrade your startMiner v to v to earn even more and increase affiliate. <a href=https://makeyourbitcoin.com/btc-bitcoin-miner.html>Largest</a> Genesis
OdpovědětVymazatFlagyl side effects in cats. flagyl side effects in cats. Its use in cats and dogs for most infections is off label or extra-label. Side effects to metronidazole are usually ... https://doctor-fox.com/flagyl-side-effects-in-cats.html Fox
OdpovědětVymazatThey are 8,000 miles away in California with my amazingly patient hubsy, a.k.a.
OdpovědětVymazatProblem encountered by the community health nursing community health nurses?
OdpovědětVymazatAll anti-depressant drugs act by influencing the availability of these monoamines in the brain cells.
OdpovědětVymazatHello. And Bye.
OdpovědětVymazat