Medardova všehochut'

Osmý červen - svátek slaví Medard. Přiznám se, že osobně neznám žádného Medarda. A i když se při své práci občas setkám s hodně zvláštními jmény, jako je Horymír, Kamélie či Rusalka, s Medardem jsem se ještě nikdy nesetkala.

Většina lidí má jméno Medard spojeno s pranostikou, která říká: "Medardova kápě - čtyřicet dní kape". Rosničkáři předpovídali, že dnešní počasí bude deštivé. Od rána však v Praze svítilo sluníčko. Vyjde předpověd'? Bude následujících šest týdnů pršet?

Dnes byl pátek, to je den, kdy pro mě jezdí manžel do práce a pak jedeme na velký nákup. Na rozdíl ode mně manžel pracuje v pátek jen pět hodin. Už v úterý jsem telefonovala do cestovní kanceláře, která sídlí v Brně a ptala se, kdy nám bude poslán voucher, nebot' čas našeho odjezdu se velice rychle blíží. Byla jsem ujištěna, že nejpozději do konce týdne ho budeme mít doma. Ráno jsem proto manžela poprosila, aby mi po příchodu domů zavolal, zda voucher přišel. Volal a oznámil mi, že ve schránce bylo hodně pošty, ale to, na co čekáme, nikoliv. No paráda, pomyslela jsem si a volala znovu do Brna. Slyšela jsem jakýsi rozhovor, že něco nemá, něco není a pak mi bylo oznámeno, že nemají doplatek našeho pobytu. Ale já ho přeci platila! Byla jsem dotázána, kdy jsem ho platila. Přesný datum jsem si nepamatovala, ale požádala jsem paní v cestovní kanceláři o email, že jí pošlu doklad o úhradě. Je mým velikým štěstím, že si ukládám veškeré platby do emailové schránky. Začala jsem tak činit poté, co nám zkolaboval počítač a já ztratila mnoho důležitých dat. Platební příkaz jsem našla a pak jsem ještě pro jistotu otevřela interbanking a vytiskla si výpis z konkrétního dne, kdy byla platba provedena. Přiložila jsem vše k emailu a odeslala do Brna. Bylo mi hrozně, žaludek se mi zvedal a moje tepová frekvence byla tak vysoká, že bych mohla být v ten moment angažována do kovárny jako buchar. Jak se to mohlo stát? Kolegyně si všimla, že jsem bílá jako smrt. "Co se ti stalo?" " Představ si, že oni nemají v cestovce doplatek naší dovolené." Začalo mě už bolet i břicho. "Co budeš dělat?" "Já jsem jim poslala doklad o úhradě a pak tam zavolám." " Volej radši hned." Poslechla jsem a vytočila číslo cestovní kanceláře. Zvedla ho podle hlasu jiná paní a já jí požádala, aby mi přepojila tu, se kterou jsem se zhruba před čtvrt hodinou domlouvala. "Ta už odešla, bude tady až v pondělí." Málem jsem zkolabovala. "Prosím vás, já už volala v úterý a bylo mi sděleno, že voucher nejpozději do pátku přijde a dnes mi vaše kolegyně sdělila, že jsme nezaplatili doplatek. Posílala jsem jí to emailem." "Ale ona tady bude až v pondělí." Začínala jsem propadat téměř zoufalství. "Prosím vás, když jsem tam k vám volala v úterý, to jste nevědeli, že tam od nás nemáte peníze?" Paní asi slyšela, že se mi chvěje hlas a pronesla, že se tedy kolegyni podívá do její pošty. Slyšela jsem, jak si nahlas předčítá číslo jejich účtu i nemalou částku, kterou jsem před měsícem poslala. "To je v pořádku, ona to asi popletla naše paní účetní, že to nespárovala." "To by si zasloužila odměnu, za ty moje nervy", řekla jsem paní do telefonu. Domluvily jsme se, že se na to podívá a pošle mi voucher emailem. Klepala jsem se jako drahý pes, už takhle jsem nervózní z toho, jak nic nestíhám, co všechno musím ještě dodělat, nakoupit, zařídit a ještě komplikace s platbou. Klasický stres. Bylo mi zle od žaludku a přemýšlela jsem co bude dřív - horem nebo dolem.

A v ten moment přišel k nám do práce můj flegmatický manžel. "Vypadáš nějak blbě, co ti je?" Vylíčila jsem mu story s voucherem a pak se ho zeptala, zda vyřídil cestovní pojištění. "Já?" Dívala jsem se tupě na něj a začaly mi téci slzy - Medard se dostavil. Sice jinak, ale pršelo mi na tváře. Do konce pracovní doby zbývala téměř hodina a já za tu dobu zkontrolovala asi stokrát svůj email. Nic nepřišlo!

A pak jsem seděla v autě a dívala se na černé mraky na obloze, které hrozily deštěm. Moje myšlenky byly podobně černé. Seděla jsem a přemýšlela, co bude. Můj muž ucedil: "Hele a když tam tu platbu neměli, možná ten náš pobyt prodali někomu jinému a my pojedeme do pr....e." Zase ten buchar, znovu žaludek až v krku. Zhluboka jsem dýchala a říkala si, jak by se asi tvářil, kdybych se mu v autě poblila. Byla by to premiéra. Své útroby jsem naštěstí "ukočírovala".

Apaticky jsem chodila později po obchodě a věděla, že musím koupit rýži, která doma došla, nějaké pečivo a svačinu pro holčičky, které nám dcera doveze. To, že bych měla koupit něco na nastávající cestu, eventuelně pobyt, jsem hodila za hlavu. Při cestě k pokladnám jsem zaregistrovala balíček paštik 3+1 zdarma.

Minula jsem lékárnu, kde bych měla doplnit naší cestovní taštičku o nějaké preparáty, co kdyby? Minula jsem i řezníka. Jediná myšlenka byla, být co nejdříve doma a otevřít počítač.

Holčičky čekaly i s dcerou na zahradě a já se poprvé od telefonátu zhruba v půl druhé usmála. "Babí, my jsme si už natrhaly jahody." "To je dobře holky, já jdu ted' nahoru a musím se na něco podívat do počítače." Dcera viděla, že jsem bílá jako smrt, šla za mnou a já jí v kostce vylíčila to, co se mnou mává celé odpoledne. "Ty bláho", pronesla dcera. Hodila jsem tašku s nákupem do kuchyně, zapnula počítač. Chvíli mu to trvalo, otevřela jsem svou schránku a NIC! Vždyt' mi to ta paní slíbila. "Co budete dělat?" "Já tam zkusím ještě jednou zavolat, měli by tam být do šesti hodin". Muž přišel s holkama nahoru, že prý prší. "Tak co, přišlo to?" "Ne, nepřišlo." "Zkus se podívat na můj email". Otevřela jsem mužův email a tam byla zpráva z cestovní kanceláře. Seděla jsem a čekala, něž se soubor načte. Byla to rána, jak mi spadl kámen ze srdce, voucher přišel emailem. Seděla jsem, poslouchala štěbetání holek a dívala se jak venku leje. Medardův déšt.

Začala jsem se pomalu uklidňovat. Jednou to stejně se mnou majzne. Dcera seděla vedle mě a řekla: "Teda my ženský jsme stejně fakt chudáci, já co si nezařídím, to nemám, Tomáš je stejnej jako náš tatík."

Přiznám se, že mnohdy svému mužovi tu jeho flegmatickou povahu závidím. Ale na druhou stranu, kdybych i já byla flegmatik... nevím, raději ani nedomýšlím.

Déšt' venku trochu zeslábl a já se začala srovnávat. Žaludek se mi nezvedal, tepová frekvence se zpomalila a holky chtěly jít ven. Prý je to doma nebaví a prší už jen málo. "Víš babi, my si musíme jít bublifouknout." Ema vyfasovala pláštěnku, Sára bundu, obě si vzaly bublifuk a šlo se ven.

Vzala jsem si fot'ák, fotila si holčičky a zahradu zkropenou deštěm.

Když pak později dcera s holčičkami odjížděla, nad Prahou se klenula duha.

Medard je téměř za námi a pršelo. Pršelo venku, pršelo z mých očí a pršelo v mé duši - že by to mělo trvat ještě dalších 40 dní? To bych nebyla moc ráda.

Dívala jsem se z okna na přicházející noc a než jsem stáhla dnešní medardovské fotky do počítače, vyfotila jsem pár dalších, ty už jsou bez deště.

Už v některých svých předchozích článcích jsem se zmínila, že mám ráda verše Vítězslava Nezvala. Zdaleka ne všechny, mám v oblibě verše které psal ve svém surrealistickém období, či poetismu. Ty pozdější, které byly poplatné době jejich vzniku, už nemusím.

Tyto však patří k mým oblíbeným:

Medardovy deště

Nebesa pláčou drobné kapky deště

Odcházíš? Kam?

Ach zůstaň chvíli, neodcházej ještě

Nebesa pláčou drobné kapky deště

Já zůstávám

Nebesa pláčou drobné kapky vonné

z lip do hlohů

Ach přestaň ve svém nářku aristone

Nebesa pláčou drobné kapky vonné

Já nemohu

Nebesa pláčou do šátečku země

Medardův pláč

Ne, neodcházej, vrat' se, vrat' se ke mně

Nebesa pláčou do šátečku země

Ty také plač

Krásný a pohodový víkend Vám všem.