Podpatek

Ne, nebude to o botách, i když jsem známá svou vášní k obuvi. Bude to o místě, kam se letos odjíždíme za odpočinkem a poznáváním. Rok s rokem se sešel a nás opět, tak jako už mnohokrát, čeká cesta na jih.

Jedeme na podpatek italské boty, do země, kterou Italové nazývají Puglia a my to překládáme jako Apulie. Podpatek se oficiálně nazývá Salentinským poloostrovem. Až téměř na samém konci podpatku se na pobřeží Jónského moře nachází město Gallipoli.

Toto místo jsme zvolili už na přelomu loňského a letošního roku a to z několika důvodů.

Prvním a hlavním důvodem bylo to, že v této oblasti jsme ještě nikdy nebyli.

Druhým důvodem byl i tak trochu náš zdravotní stav. V průvodcích, Baedekrech a reklamních letácích, je toto město nazýváno Perlou Jónského moře a celé oblasti kolem se říká Karibik Středomoří. Kromě těchto informací je zdůrazňováno, že celá oblast je známá dobrým klimatem a je vhodná zejména pro léčení dýchacích cest. Na moje astma ideální místo. Můj muž kašle už téměř rok, i když na něm moudří MUDři nic závadného neshledali.

Třetím důvodem jsou města, městečka a památky v této oblasti. Samotné město Gallipoli bylo založeno řeckými osadníky, stejně tak, jako většina měst na italském pobřeží a řecky se nazývalo Kallipolis, což v překladu znamená Krásné město. Z průvodců a z fotografiích na internetu mohu potvrdit, že to, co je prezentováno, krásně vypadá. O tom se však budeme moci přesvědčit sami.

Benátky zná většinou každý, městu Lecce, které se nachází nedaleko místa našeho pobytu se říká Benátky jihu, které si prý s nádherou těch severních nezadají.

Alberobello s jeho trulli jsme chtěli navštívit už před mnoha lety.

Mám hledat další důvody?

Včera ráno, když jsem přišla do práce, čekal na mě kolega a pronesl: "Já bych tam nejezdil." Vykulila jsem oči a zeptala se ho, zda bylo v oblasti, kterou projíždíme další, tedy čtvrté zemětřesení. "Ne, ale bylo tam tornádo a rvalo střechy."

Musím bez mučení příznat, že o tornádu jsem neměla žádnou povědomost. Televize, kde bych alespoň ráda viděla zprávy, se pro mě stala dokonalým uspávacím prostředkem. Není se čemu divit. Ráno vstávám ve čtvrt na šest, domů se dostávám po půl páté. O víkendu jsem pracovala na zahradě, věnovala se vnoučatům a začala chystat první věci na náš třítýdenní pobyt. V pondělí po práci jsem neudělala nic, čas jsem trávila s holčičkama. V úterý jsem zabalila první tašku a včera druhou. Samozřejmě, že jsem usnula u zpráv. Nějak se to v poslední době stává pravidlem. Takže jsem tudíž neinformovaná.

Tak tornádo.... není to tak dlouho, kdy mě kolega také varoval před cestou a upozornil na opakující se zemětřesení. Svým skeptismem mi tak trošku připoměl "černou kroniku", informoval mě totiž o samých katastrofách. Nic pozitivního.

Trochu jsem si později "rýpla" do svého souseda, který se narodil v Toskánsku s dotazem, jakou by nám doporučil trasu, abychom se eventuelně vyhnuli místům, kde se to klepe. Podíval se na mě a ptal se, zda to myslím vážně. Dalo mi to veliké přemáhání, abych se nesmála: "To já jen, jestli se nehnuly dálniční nadjezdy u Modeny." S italským temperamentem mi vysvětlil, že dálnice musí něco vydržet, že on dálnice projektoval a i nadále projektuje a to nejen v Itálii, ale i v místech, která jsou hodně seismicky neklidná. "Za autostrada ručim."

Dnes už jsem měla dovolenou. I když? Vstávala jsem mnohem dříve než manžel, který šel na dopoledne ještě do práce. Jako OSVČ nemá pravidelnou pracovní dobu. Dobalila jsem tašky a pak jsem se zničeně dívala z okna na provazy vody, které se hrnuly z oblohy. Vždyt' já ještě potřebuji zabezpečit kytky, což v dešti nejde.

Kolem páté odpolední se vyčasilo natolik, že jsem naklusala na zahradu a k velikým květinám jsem zapíchala lahve s vodou, které mají na konci kapátko. Dcera se sem dostane až v neděli. Sousedka, která péči o zahradu jistila, se potloukla a sotva leze. Vypadá, že by spíš sama potřebovala pomoci. Když jsem jí viděla, vůbec jsem si netroufla jí poprosit a předat klíče. Sklidila jsem více než kilo jahod a i když vím, že čerstvé jsou nejlepší, dala jsem je do mrazáku. Bude jich ještě pro holčičky spousta.

Manžel odnášel zapakované tašky a skládal je do auta.

Jsme připraveni. Zbývá jen udělat nějaké jídlo na cestu, kávu do temosky uvařím až ráno.

Dočasně opouštím blog.

Notebook si manžel bere sebou, ale údajně není v místě wi-fi, takže pokud se bude přihlašovat na internet, tak přes mobil. Tak si dávám blogovou pauzu a o to víc se pak budu těšit na návrat.

Omlouvám se, že už opravdu nestihnu přečíst Vaše komentáře, budou-li nějaké, natož na ně odpovídat. I přesto všechno za ně předem děkuji.

Všechny Vás moc zdravím, přeju krásné a pohodové dny - prý už má konečně zítra začít léto - a těším se na návrat.

^{Zdroj fotografií: Oficiální stránky města Gallipoli}