Zmýlená

To byl zase den....

A ten závěr? Jestli už je to vyčerpáním, nebo rezignací, já nevím, ale stála jsem před Makrem a smála jsem se, až mi tekly slzy. Pán, který na mě koukal, si myslel, že jsem bud' veselá kopa, nebo že jsem požila.

Problémy s autem pokračují. Poté, co nás nechalo v nákupním centru na Smíchově, bylo odtaženo do servisu, opraveno a vypadalo to, že bude v pořádku.

Podařilo se nám koupit slušný ojetý vůz, ale museli jsme si na něj část peněz půjčit s tím, že až to naše zlobivé auto prodáme, peníze okamžitě vrátíme. Celá transakce dost spěchala, proto ta výpůjčka (naštěstí bez úroku).

Dnes vezl manžel auto prodat, bylo oceněno, vše bylo dohodnuto... Čekala jsem na něj, když mi zazvonil telefon a manžel mi sdělil, že v určenou hodinu na domluveném místě nebude, protože auto se rozhodlo, že zase nepojede. Stál na jedné z frekventovaných křižovatek asi třičtvrtě hodiny, pak ho syn odtáhl opět do servisu a já mezitím rušila smluvenou schůzku ohledně prodeje. Ted' nad autem visí veliký otazník, zda a hlavně kdy bude opraveno. 

Jen doufám, že z koupě nesejde.

Celý den jsem měla takový nijaký. Auto mi nešlo z hlavy, sakra - vždyt' týden jezdilo a ted' zase trucuje.

Budu mít svátek a u nás v práci je takový zvyk, že ten kdo má narozeniny či svátek, pohostí ostatní kolegy. Cestou domů jsem přemýšlela, co na pátek přichystám. Rozhodla jsem se, že uvařím guláš.

Syn má narozeniny a já (jako obvykle) nevím, co by ho potěšilo. Zavolala jsem tedy dceři, zda má stále rád Jacka Danielse, že bych mu nějakou lahvinku koupila. Dcera mě překvapila sdělením, že má rád Sklepmistra. Brrr... vzpomněla jsem si, kolikrát mě po něm bylo v mládí blbě.

Jeli jsme tedy do Makra. Hned na kraji jsem koupila skleničky na víno, aby toho oblíbeného Sklepmistra měl z čeho pít a navíc skleniček není nikdy dost.

Pak začalo velké pátrání po kýženém produktu. V oddělení vína nebyl. Usoudili jsme s manželem, že ve vinném humidoru také nebude a že se budeme tedy muset poohlédnout jinde. Pak jsme si všimli, že u minerálek mají také nějaká vína a tam jsme ten klenot našli. V žádném kartonu nebyl, zabalené to bylo v igelitu, jako ty minerálky. Tak to bychom tedy měli.

V oddělení masa jsem hledala kližku na guláš. Dopátrala jsem se ke kartonům o obsahu asi 20 kg, ale to bylo sakra dost. Vedle kartonů ležely balíčky s masem. Zběžně jsem koukla na cedulku a pak už jsem jen koukala na váhy balíčků, abych koupila příslušné množství. Maso se mi moc nelíbilo, bylo takové tmavé a zalité krví, ale až z toho bude gulášek, to bude jiná.

Při placení se na nás pokladní dívala dost divně. Zaplatili jsme a jeli s vozíkem k autu. A já se podívala na doklad a dostala jsem záchvat smíchu. Na dokladu bylo "Hovězí líčka". No tak to se mi tedy povedlo (kdysi jsme to kupovali pro našeho německého ovčáka, ale ted' máme jen kočku a ta maso moc nebaští).

Když jsem to řekla manželovi, tak se ptal, zda to nepůjdeme vrátit. Já bych si asi připadala trapně a navíc nevím, zda by to šlo. Manžel jen procedil, že jsme teda "pěkný socky", když si kupujeme líčka a "kvalitní víno zn. Sklepmistr". A to už jsem řvala smíchy.

Ten smích byl osvobozující.

Líčka dostanou zvířátka a já na druhý pokus koupila u řezníka kližku.