Strach

Strach... zažil ho každý.

Je jednou z emocí, která provází náš život od samého počátku až k jeho konci.

Malé děti se bojí cizích a neznámých lidí, tmy, hluku a různých bubáků, jimiž je někteří straší, školáci se bojí neúspěchu ve škole a následně pak reakcí rodičů. Dospělí lidé se bojí o své děti, bojí se, aby je zabezpečili, bojí se ztráty zaměstnání, bojí se nemoci. A všichni bez rozdílu se bojí smrti...

Strach, at' je jakýkoliv a z čehokoliv, nás provází životem.

Já osobně mám strach z doktorů. Někdy si připadám jako psychopat, rozumově si snažím zdůvodnit návštěvu lékaře, ale.... Když mám jít k lékaři, špatně spím, klepu se jako drahý pes (a to i v případě, že jdu jen na preventivní prohlídku). Zvýšená tepová frekvence, zvýšený tlak, břichabol a další problémy jsou pravidelností. Moje lékařka mi jednou řekla, že mám tzv. syndrom bílého pláště. Nevím, ten strach mám už od dětství a i když vím, že se mi nebude dít žádné příkoří, bojím se. Dříve se mi stávalo při odběru krve, že z napíchnuté žíly žádná krev netekla, můj strach byl tak silný, že se mi stáhly žíly. Vypadá to pro někoho směšně, ale je to můj strach.

Jako dítě bojící se usínat ve tmě, se musí ted' cítit ti, které postihly povodně.

Pocházím ze severu Čech, narodila jsem se tam, nějaký čas tam žila, mám tam maminku a sestru.

Mám tam své kořeny, své přátele.  Je to kraj mého dětství, který mám moc ráda.

To, co tam způsobily rozvodněné říčky vyvolává u obyvatel oprávněný strach. S obavami se děsí každého deště, který by mohl situaci ještě zhoršit. Dovedu si představit, co prožívají. Před osmi lety vyplavilo rozvodněné Labe mého bratrance. Dodnes se svou ženou mají strach, aby se to už nikdy neopakovalo. 

A já držím palce všem, aby se už příroda, ke které se chováme tak macešsky, přestala na nás zlobit, aby trochu pominuly obavy a strach, co bude dál.