Žít bez hudby?

Svojí úvahu jsem začala otázkou, na kterou je pro mně a určitě i pro většinu dalších jednoznačná odpověd'.

Nejde žít bez hudby.

Každý máme trochu jiný vkus, každému se líbí jiný druh hudby, ale pořád je to hudba. Hudba, která nás provází celým životem už od dětství.  Písničky, které nám zpívali rodiče, když jsme byli malí, hudba o které jsme se učili  ve škole, hudba, kterou jsme pak začali poslouchat a provozovat.

Je mi už trochu víc let a mám to štěstí, že jsem prožila éru Beatles. Jejich hudba mě moc ovlivnila a dodnes jí miluji. Při jejím poslechu se vracím o mnoho let zpátky, do doby mých studií, kdy jsme si na cívkových magnetofonech  Beatles přehrávali. Mám ráda hudbu 60. let, vyvolává ve mně vzpomínky na dobu, kterou jsem prožívala.

Když se před svými dětmi někdy o tomhle zmíním, dívají se na mě jako na vrstevníka dinosaurů, pro ně je to dávnověk.

V některých věcech se ale s dětmi shodneme, všem se nám líbí hudba Queen. A tady zase narážím tak trošku u svých kolegyň a vrstevníků, kteří na mě koukají s nechápavým výrazem - "jak se ti tohle proboha může líbit". No líbí a moc!

Mám ráda i vážnou hudbu, při poslechu Verdiho opery Nabucco prožívám nádherné pocity. Ta hudba mě povznáší. Je tak plná emocí.

Stejně plná emocí je i hudba filmová. Nedovedu si vůbec představit, že by jakýkoliv film neprovázela hudba - to je naprosto nemyslitelné, hudba podtrhuje děj a dotváří příběh. Bez  hudby by bylo filmu jen půl.

Člověk, jak stárne, začíná měnit i své vnímání hudby. To, co  jsem v mládí tvrdě odmítala, dnes s klidem poslouchám.

A na závěr... včera jsem jela domů z práce poloprázdnou tramvají. Přede mnou seděl pán, který si pro sebe pískal písničku. Já pak vystoupila a ta melodie mi stále zněla v uších.

Bez hudby opravdu nejde žít.