O chystání a malérech...

Čas opravdu neúprosně letí.

Už je to rok, kdy jsme vyjížděli na naší cestu do Kalábrie.

V lednu jsme využili předsezoních slev spolu s věrnostní slevou a vybrali si místo k letošnímu pobytu opět v Kalábrii, pro změnu však na pobřeží Tyrhénského moře na Vatikánském mysu.

Zpětně si říkám, že kdybych jen v náznacích tušila, co všechno nás od tohoto momentu potká, nejsem si jistá, že bych do toho šla.

Po zaplacení dovolené nastala série "nehod" spojená s většími či menšími finančními výdaji.

V lednu odešla lednice. Naštěstí v ty dny mrzlo, tak jsme měli dva dny potraviny v igelitkách za okny.

Následoval kotel na topení a zhruba za tři týdny se s námi rozloučil boiler.

Říkali jsme si, že je to do třetice.

Auto jsme dali do servisu na pravidelnou prohlídku. Ukázalo se, že je nutné měnit více věcí, takže opět výdaje, se kterými se nepočítalo. Po 14 dnech na autě odešla lambda sonda - takže další výdaje. Přestalo nám hrát rádio - opět servis. To už bylo zase do třetice.

Potom jsem pro změnu onemocněla a dovolila si ten luxus být 3 dny zdarma doma a následující dny za nějaké procento z platu. Následoval krach firmy, ve které pracoval manžel. A před necelým týdnem nás opět začalo zlobit auto. Po třech dnech, kdy bylo v servisu a technici zjišt'ovali, čím by to mohlo být a sdělovali nám různé zprávy a kolik by co stálo, jsme auto dovezli se závadou domů. Jeho oprava by stála asi už víc, než je cena auta. Za ty peníze, které jsme letos "investovali" do oprav auta a třídenního zjišt'ování závady, by už byla slušná ojetina. A přitom to auto není až tak staré, máme ho 8 let.

Tak nevím, je to už zase do třetice?

Je to ale už potřetí..... A mě už to vyčerpává a to nejen finančně.

Propadla jsem hluboké skepsi, dokonce jsem uvažovala, že na letošní dovolenou raději snad ani nepojedeme. Místo, abych začala pomalu dávat dohromady věci na třítýdenní pobyt, chystala trasu, po které pojedeme a začínala se trošku těšit, jsem byla v totálním stresu. V noci jsem nespala a hlavou se mi honily ty nejčernější myšlenky. Už jsem viděla jak místo putování po Kalábrii opečovávám zahradu, jezdím na krátké výlety a při špatném počasí si píšu Blog.cz a edituju Wikipedii.

Potom se objevilo světýlko na konci tunelu.... půjčení auta.

Jedno auto máme slíbené od dcery, druhé mám slíbené, že mi půjčí můj zaměstnavatel.  Pomalu začínám věřit tomu, že se už snad nestane nějaký další malér a my odcestujeme.

A já budu mít zase spousty nových témat z návštěv kalabrijských měst a městeček. Starších témat, které bych mohla zpracovat je však ještě mnoho.