Smrt

Smrt - čtyři písmena, která podvědomě vyvolávají strach.

Téma, o kterém se strašně špatně píše a těžko mluví.

Čeká nás každého, někoho dříve, někoho později. Každý se s ní už setkal...

Smrt znamená konec.

Jako malému dítěti mi zemřel děda, byla jsem malá holka a tehdy jsem to brala tak, že děda byl a už není. Babička byla hluboce věřící a dědovu smrt brala úplně jinak, než zbytek rodiny. S dědou byla díky své víře v kontaktu a věřila v setkání, tam ... někde ...

Když mi zemřel spolužák, tak jsem si uvědomila celou tu hrůzu. To zoufalství jeho rodičů bylo strašné, ta obrovská beznaděj.

V mých 25 letech mi zemřel tatínek. Měla jsem v té době malé dítě, které vyžadovalo celodenní péči a zaměstnávalo mě natolik, že jsem se s tátovou smrtí byla nucena časem smířit. A z pohledu mých tehdejších 25 let jsem si říkala, vždyt' mu bylo 55 let a byl trojnásobný dědeček. Parádně zkreslený úhel pohledu - ale bylo mi těch 25. Dnes už vím, že táta umřel strašně brzy a mladý.

Roky utíkají a lidé kolem mě umírají. Vím, že smrt je součástí života, stejně jako je narození.

Po začátku musí zákonitě přijít konec.

Není to tak dávno, kdy jsme s manželem konstatovali, že jsme dříve navštěvovali svatby a ted' už jen chodíme na pohřby.