Myslete si o mě cokoli, ...

.... třeba to, že jsem cvok.

Přesně tak se totiž o mě vyjádřila dcera, která se tu zastavila v jeden lednový podvečer. Seděla jsem v obýváku, na nose brýle, na které si stále nemůžu zvyknout, v ruce jehlu se stříbrnou nití a vyšívala jsem vločky na, no nesmějte se, vánoční ubrus.

"Mami, vidím dobře? Nebo mám pocit, že si se zbláznila?"

"Ty už jsi stejná, jako tvůj táta, ten si taky myslí, že nejsem úplně duševně fit."

"Nojo, ale neměla bys radši vyšívat vajíčka nebo kočičky?"

Naznala jsem, že má dcera pravdu a že vyšívání vánočního ubrusu krátce po té, co jsem odstrojila stromeček, působí poněkud neobvykle. Dceři jsem vysvětlila, že jsem si soupravu s ubrusem a vyšívacími bavlnkami koupila koncem října v Německu a že jsem to v rámci jiných činností, jako byla oslava rubínové svatby a následné přípravy na vánoce, zejména pečení, prostě nestihla.

"Vím, že to vypadá divně, ale než se nadějeme, budou tu další vánoce. Jo, a mám ještě jeden."

"Mami, to máš pravdu, ono to uteče. Aspoň budeš připravená."

"Promiň, ale seš fakt cvok."

V neděli před obědem si přišla snacha pro Jiříčka, který tu od rána řádil spolu s holkami. Zadívala se na košík, kde jsem měla odložené vyšívání a pak řekla: "Hele, nevyšívala jsi nedávno zvonky?" "Ty už mám hotové, ted' vyšívám druhý ubrus." Usmála se a dál nic nekomentovala. Možná si myslela to, co moje dcera řekla nahlas.

Zvonky ještě nejsou kompletní

Zvonky jsou vyšité, chybí už jen zlaté hvězdičky

První ubrus je hotový, vyšívala jsem ho řetízkovým a křížkovým stehem

Vánoční ozdoby jsou vyšité, vyšívám hvězdičky, ty plné jsem si označila aqua fixem

Práce už se chýlí ke konci, zbývá několik posledních hvězdiček

Už je hotový i druhý ubrus, je vyšit stonkovým stehem

Je hotovo

Únor se překulil do své druhé poloviny a za chvilku uplynou dva měsíce od vánoc.

Těch dalších deset uletí, než se nadějeme.

Já už jsem připravená.