Italský deník 2019 - 4. část

Pokračování předchozí části

10.6.2019

Probudil mě zpěv ptáků, tedy spíš hluk. Jako bychom bydleli v ptačí rezervaci. Vstala jsem, vytáhla rolety, protože stále je v apartmánu cítit pach po té vlhkosti. Můj muž nic necítí a tvrdí, že mám „citlivej rypák“. Asi mám, mě to smrdí i v metru.

Po ranní hygieně jsem si sedla s deníkem a pak později s knihou. Jak já tomu mému závidím to spaní. Ranní teplota byla 22°C, ale podle předpovědi by se mělo počasí pokazit.

Změnili jsme proto naše plány a místo k moři jsme se po snídani vydali na výlet do Chioggie.

Zaparkovali jsme u fontány s koněm a přemýšleli, kudy se vydat. Kousek od parkoviště stál velký kostel. Muž má v mobilu staženou navigaci. Chvíli se díval, aby mi pak oznámil, že do centra města jsou to 4 kilometry.

Kostel Madonna della Navicella

Vrátili jsme se do auta a podle navigace jeli dál. Ta nás zavedla do samého centra města na Corso del Popolo. Pocit, že se sem nesmí jezdit, byl hodně silný. Když jsme dojeli až k přístavu, odkud odplouvají lodě na okružní plavbu, konečně jsme se zorientovali v mapě. Budili jsme celkem pozornost, sem rozhodně moc aut nejezdí. Otočili jsme se a za velikým kostelem náměstí opustili. Po mostech přes dva kanály jsme se dostali na Sottomarinu, odkud pro změnu odplouvají lodě do Benátek. Na parkovišti jsme nasypali nějaká eura do automatu, lístek si dali za čelní sklo a vyrazili na obhlídku. Ověřili jsme si, ze kterého mola odplouvá loď, kterou bychom se chtěli plavit do Benátek. Dokonce jsme jednu odplouvající loď viděli. Je lepší vědět odkud, než pak tápat a obíhat přístav.

Molo, odkud plují lodě do Benátek

Stejnou cestou, kterou jsme přijeli, jsme se pěšky vrátili zpátky do historického centra města Chiogiia.

Město s bohatou historií se rozpostírá na dvou ostrovech, ostrově Chioggia a ostrově Sottomarina a na pevninské části, kde je nová, moderní část města. Ostrov Chioggia je obklopen Benátskou lagunou, Sottomarinu z východu omývá Jaderské moře. Město má přibližně 50 tisíc obyvatel. Chioggia je největším rybářským přístavem v Itálii.

Podle legendy Aeneas připlul do benátské laguny po pádu Tróje Clodius a v místech dnešní Chioggie založil město, které se po něm jmenovalo Clodia. V průběhu staletí docházelo k obměnám jména: Clodia, Cluza, Clugia, Chiozza až do současného Chioggia.

Z archeologických nálezů lze doložit, že město vzniklo kolem roku 2000 př.n.l. Stopy zde zanechali legendární Etruskové. Dokládají to pro ně typické kolmé ulice k hlavní třídě, dnešní Corso del Popolo. V římských dobách se o Chioggii zmiňuje ve svém díle Naturalis historia Plinius starší (23 – 79 n.l.), který popsal tuto oblast jako „Země řek“. Chioggia byla v té době důležitá díky svým solným pánvím. Místní sůl „Sal Clugiae“ byla považována za jednu z nejcennějších. Výroba soli, která 216x překročila potřebu celé tehdejší populace, se stala nepostradatelnou pro obchod a umožňovala obyvatelům získávat prostředky pro nákup jiného zboží.

S pomalým úpadkem Římské říše začaly v 5. století nájezdy barbarských populací Vizigótů, Alanů, Vandalů, či Hunů pod vedením Attily. To vedlo k útěkům lidí z měst na pevnině na ostrovy v laguně, kde byli schopni se plenění Barbarů lépe bránit.

Chioggia byla tvořena dvěma ostrovy Clodia Maior (dnešní Chioggia) a Clodia Minor (dnešní Sottomarina). Tyto dva ostrovy se staly na přelomu 7. a 8. století součástí konfederace dvanácti ostrovů benátské laguny (jedenáctým a dvanáctým ostrovem), která byla prvním jádrem Benátské republiky.

Po rozpadu Římské říše vznikl Benátský stát, skládající se z největších měst na pobřeží Jaderského moře a z ostrovů, ovládaných tribuny. Roku 697 se v Eraklee setkali všichni tribuni, šlechtici a biskupové. Byl zvolen první dóže, byly schváleny první zákony a definovány hranice Benátské republiky. Jednotlivá města měla svou autonomii a nezávislou správu s výjimkou případů společného státního zájmu. Chioggia se stala významným přístavem, mohla svobodně lovit a zpracovávat ryby a nadále vyrábět sůl.

Dnešní podoba města má své kořeny v 11. a 12. století. Toto období benátské nadvlády bylo významným v jeho historii. Chioggia se roku 1110 stala nejdůležitějším městem diecéze a také sídlem biskupa. Byly sem také přeneseny ostatky mučedníků svatých Felice a Fortunata. Ti jsou dodnes patrony města.

Za vlády římského císaře Frederika I., známého jako Barbarossa byla roku 1177 podepsána Clodianská smlouva, která nadřadila Benátky nad ostatní města Benátské republiky. V letech 1379 – 1380 vyvrcholily spory o nadvládu na moři mezi dvěma mocnostmi – Benátkami a Janovem – ve válku. Místem bojiště se stala Chioggia. Janované na město zaútočili z pevniny i z moře. Oheň zničil Sottomarinu a Chioggia byla řadu měsíců v nepřátelském obležení. Benátské loďstvo nakonec Janovany porazilo. Zatímco Benátčané posílili svůj vliv ve Středomoří, expandovali do vnitrozemi, Chioggia byla téměř úplně zničená.

Mezi roky 1400 – 1600 město postihla krize. Mořské obranné stavby byly zničeny, nebo poškozeny. Území bylo opakovaně zaplavováno a obyvatelstvo sužovaly epidemie a hladomor. Přesto tu byla v tomto období roku 1438 založena první loděnice na světě - Camuffo. Na Štědrý den roku 1623 bylo město zpustošeno velkým požárem. Nedlouho poté žoldáci zavlekli do města morovou nákazu, při které zemřela téměř polovina obyvatel.

Existenci Benátské republiky ukončil roku 1797 Napoleon Bonaparte, který předal benátské území pod svrchovanou moc Habsburků. Ti jej ovládali do roku 1866, kdy Benátsko připadlo sjednocenému italskému království.

V roce 1812 byla v Chioggii založena další loděnice – Poli.

První světová válka zasáhla Chiogii hospodářsky, neboť obchodní i rybářské lodě nesměly na základě královského dekretu od roku 1915 po dobu tří let, vyplouvat na moře, které se hemžilo vojenskými plavidly. Způsobilo to obrovskou nezaměstnanost a ekonomické problémy místních obyvatel. Během druhé světové války městu hrozilo bombardování spojeneckými vojsky. Vypukla tu však občanská vzpoura, fašisté se 27. dubna 1945 vzdali spojeneckým silám.

Chioggia bývá nazývána „malé Benátky“ a stejně jako v nich se i tady často vyskytuje „vysoká voda“, italsky „acqua alta“, která zaplaví nábřeží a chodníky. Způsobují to silné větry Bora a Scirocco, které vanou od severu podél Jaderského moře a zvedají vysoké vlny. Místní obyvatelé už jsou na tento jev zvyklí.

Město je propleteno soustavou úzkých uliček a kanálů, které překlenují mosty. Nejmalebnějším je kanál Vena, přes který vede devět mostů. Na jihu je kanál Lusenzo, na západě Lombardo a na východě San Domenico. Kanály křižují nebo obklopují město a jsou plné malých i velkých rybářských lodí. Z tohoto důvodu jsou dva mosty mobilní, jeden zvedací a druhý otáčecí, aby velké lodě mohly proplouvat do Benátské laguny.

Pojďte tedy s námi na procházku městem.

Vydali jsme se podél kanálu Vena. Kostel, kolem kterého jsme jeli, je bazilika San Giacomo. 

Byl postaven v polovině 18. století

Na druhé straně je kostel Dei Filippini. 

Přes kanál Vena vede stejnojmenný most

Interiér kostela je krásný

Na druhém břehu kanálu je budova radnice

Bazilika San Giacomo

Vstoupili jsme na most Ponte dei Filippini a prohlédli si kanál Vena

Pohled na kostel Dei Filippini už z druhého břehu

Pokračovali jsme dál po hlavní třídě Corso del Popolo, která je dlouhá 900 metrů 

a místní lidé jí často nazývají náměstím 

Došli jsme ke kostelu Sant'Andrea a vešli dovnitř

Kostel byl vybudován na počátku 18. století

Zaujala mě nádherná květinová výzdoba

Pokračujeme po Corso del Popolo směrem k moři na Piazza Vigo 

Na jednom ze sloupů je památka na Benátskou republiku - lev

Kanál Vena zde překlenuje jeden z nejkrásnějších mostů - Ponte di Vigo

Na druhém břehu kanálu stojí další kostel Santa Croce, který byl ale zavřený

Vše pro turisty - je libo projížďka po vodě, nebo po souši?

Ponte di Vigo

Detaily mostu a pohledy z něj na moře

Pohled na kanál Vena z mostu

Corso del Popolo

I zde je patrný vliv nedalekých Benátek. Je libo karnevalovou masku? 

Nebo raději vlajku s benátským lvem?

Hodinová věž u kostela Sant'Andrea. 

Je vysoká 30 metrů a byla vybudována v románsko-byzantském slohu. 

Na věži jsou jedny z nejstarších věžních hodin na světě. 

Roku 1386 je zkonstruoval Giovanni Dondi dell'Orologio. 

Ve věži je v sedmi patrech muzeum, které je ale otevřeno jen v neděli dopoledne a o svátcích. 

Ještě jeden pohled na kostel Sant'Andrea

Za budovou radnice je bazilika San Giacomo

Bazilika San Giacomo

Před vstupem je pomník padlým

Interiér baziliky je úchvatný. Je v něm největší stropní freska v Evropě (vlevo dole)

Opět jsem byla unešená květinovou výzdobou

Další z kostelů, za prvé byl uzavřen, za druhé se mi nepodařilo zjistit jeho jméno

Květiny jsou vidět všude

Za domy je vidět zajímavá věž

I když tato budova vypadá jako církevní objekt, nachází se v ní komerční prostory

Zvonice u kostela San Martino a stejnojmenný kostel před katedrálou di Santa Maria Assunta

Kostel San Martino je jednou z nejcharakterističtějších a nejcennějších památek města. 

Byl postaven v benátském gotickém stylu koncem 14. století obyvateli Sottomariny, 

kteří se přistěhovali po válce s Janovany, po té co byla Sottomatina téměř úplně zničena.

Zvonice je postavena v románském slohu, je vysoká 64 metrů a pochází z roku 1347.

Pohled na Corso del Popolo od Porta Garibaldi

Porta Garibaldi bývala součástí městského opevnění. Její oblouková konstrukce pochází z roku 1530

Vrátili jsme se ke kanálu Vena a pokračovali zpět k Calle San Giacomo, odkud vede most na Sottomarinu

Kanál Vena je opravdu malebný.  

Navíc začalo svítit slunce a barvy okamžitě vynikly

Domy kolem kanálu Vena a radnice ve slunci

Poslední pohled na baziliku San Giacomo, tentokrát už ozářenou sluncem

Je tohle ještě kolo? 

V jedné z uliček jsme za zdí objevili další kostel. 

Prostrčila jsem foťák skrz mříže a vyfotila Santa Caterinu.

Další kolo. Tentokrát jako poutač na nedalekou restauraci u kanálu San Domenico

Kanál San Domenico

Slávky uchycené na pilotech v kanálu San Domenico 

Poslední pohled na zvonici katedrály

Prošli jsme téměř celé historické centrum, navštívili několik památek. Nestihli jsme se podívat do katedrály Santa Maria Assunta, protože už byla zavřená. I tady se dodržuje siesta. O důvod víc se sem vrátit. Přes kanály a mosty jsme se vrátili zpátky na Sottomarinu, kde jsme měli auto.

Do Rosolina Mare jsme přijeli po druhé hodině. Následoval rychlý oběd, po kterém jsme se vypravili k moři. Počasí se proti dopoledni docela slušně vybralo.

U moře jsme vydrželi do půl sedmé. Cestou zpět jsme se zastavili v cukrárně a odměnili se vynikající zmrzlinou. Cítila jsem únavu ze dvou předešlých nocí, kdy jsem spala opravdu hodně špatně, tak jsem to v půl desáté zabalila. Nechala jsem manželovi svůj mobil, kde mám, na rozdíl od něj data, aby se mohl připojit na internet. Po sprše následovalo přání dobré noci a odchod do ložnice.

Usnula jsem, jako když mě do vody hodí.

Pokračování příště.