Italský deník 2019 - 9. část

 Pokračování předchozí část

Sobota 15. června

Co je to za rachot?

Přemýšlela jsem, co by to mohlo být, ale nic moudrého mě nenapadlo. Vstala jsem, došla jsem si na záchod a podívala se, kolik je hodin. Bylo čtvrt na šest, takže jsem znovu zalezla do postele. Další hluk probudil i muže. Byla to blížící se bouřka. Vstali jsme oba a z terasy uklidili ručníky, osušky a plavky ze sušáku. Stejně to neuschlo. Muž si pak šel ještě lehnout a já se pustila do balení. Přišel déšť, zpočátku mírný, ale pak z oblohy padaly provazy vody. Za chvilku byl pryč a vrátilo se vlhké dusno.

Vyfotila jsem si interiér apartmánu, abychom mohli ukázat, jak jsme bydleli.

Když muž vstal, udělala jsem snídani a pak jsme v klidu dobalili. Před devátou přišla podle domluvy paní delegátka, které jsem vrátila publikaci o Chioggii, kterou vytvořila a která se nám hodila při procházce tímto zajímavým městem. Zeptala jsem se jí, zda mohu z jejího textu čerpat informace do svého blogu. Prý ano a bude moc ráda, když se toto zajímavé město dostane do širšího povědomí. Chvíli jsme si povídali o všem možném, třeba i o tom, jak se z novinářky stane téměř Italka, která tu žije větší část roku a domů do Čech se vrací jen na zimu. Dala nám svou vizitku a máme zase přijet. Rozloučili jsme se po půl desáté, pak zamávali domácím, kteří vyšli na balkón a vydali se do agentury. Tam jsme odevzdali klíče, byla nám vrácena kauce a popřána šťastná cesta. Poslední pohled na moderní kostel, na cukrárnu s výbornou zmrzlinou a míříme k domovu. Na stejné pumpě před Chioggií, kde jsme tankovali v pondělí, jsme doplnili nádrž.

V okolí Chioggie se doprava občas zastavila, aby se  pak na chvilku znovu rozjela. Tady to bude pravděpodobně setrvalý stav. Když jsme tu před mnoha lety jeli z Ravenny, bylo to podobné. Tehdy jsme to přičítali nedělnímu podvečeru, kdy se lidé vrací z pláží do vnitrozemí. Každopádně část zdržení způsobila oprava mostu přes Brento. Stejná situace byla i přes lagunu, kde se doprava také vlekla.  Po Via Romeo jsme dojeli do Mestre a tam najeli na dálnici. Ta se až téměř k Udine opravuje a je tu omezená rychlost na 80 km/hod. Navíc se dálnice každou chvíli zastavila. Muž začal zvažovat, že pojedeme jinudy, že to sice bude delší, ale určitě rychlejší.  Zůstalo jen u úvah a my po dálnici pokračovali dál. 

Vydrželi jsme jsme ten krok sun krok a za Udine si udělali na pumpě pauzu. Muž si šel odskočit a když se vracel pronesl: „Mám pro tebe špatnou zprávu“. Trochu mě vyděsil. Když viděl můj výraz s otázkou v očích, dodal, že na dámy je asi 20 metrová fronta. Udělala jsem pár kroků a pak se vrátila, abych se zeptala, kde to vlastně je. Vedle nás parkovala Němka s malou holčičkou a evidentně pochopila, nač se muže ptám a pak jen pronesla: „Toalety? Katastrofa!“ Frontu jsem si vystála a po návratu k autu jsme si s mužem dali toasty, které jsem večer připravila. Já s pivem, on s nealkem.

Koryto řeky Tagliamento bylo v tomto období téměř bez vody. 

Ale když nastane jarní tání...

Pokračovali jsme pak dál, jí si fotila Alpské velikány a kochala se tou krásou kolem. V Tarvisiu jsme zaplatili 16,90 € mýtné a překročili hranice do Rakouska. Za Villachem jsme najeli na Tauernskou dálnici a doufali, že nebude tak ucpaná, jako při cestě na jih. Provoz byl plynulý. Poprvé nás ve stoupání zastavil nepojízdný bavorák s karavanem, který se evidentně rozhodl nepokračovat dál v jízdě a podruhé semafory, které regulují vjezd do Tauernského tunelu.  

Mýtnice Tarvisio

Burgruine Landskron. 

Fotila jsem ho i cestou do Itálie, stejně tak i okolní krajinu. 

Teď jsou všechny fotky z druhé strany.

Oswaldibergtunnel

Vysoké hory občas vystřídaly malebné scenérie.

Semafory na dálnici regulují vjezd do Tauerntunnelu.

Tauerntunnel

Po projetí Tauerntunnelu jsme zaplatili 12€ mýto a pak jsem si fotila zasněžené vrcholky horských velikánů a všímala si, že se počasí mění. Zatímco před tunelem bylo azzurro, za tunelem se to mračilo. A pak mi došla 16GB paměťová karta ve foťáku. Měla jsem sebou náhradní, ale nemohla jsem jí v tašce na foťák najít. Není to k zlosti? Nakonec jsem vyhrabala 2GB, ale ta zlobila a můj chytrý přístroj mi neustále hlásil, že karta není naformátovaná. Požádat muže, aby zastavil, než si kartu naformátuju, aby mi neutekly ty úchvatné hory, jsem si netroufla. Nakonec si mi jí podařilo zprovoznit a nejen to, mě se povedlo jí i zaplnit.

Mraky klesají a vrcholky hor v nich mizí.

Před Salzburgem jsme zastavili na odpočívadle a zatímco muž si šel odskočit, já se pustila do hledání paměťové karty. Byla hezky po ruce, připravená v kapsičce fototašky, kam jsem si jí dala před cestou do Benátek. To abych jí nemusela hledat!

Muž se vrátil a já zamířila na stejné místo.

Začaly padat první kapky deště.

Tak ještě pár fotek kopců, jejichž vrcholky byly už v mracích.

V Salzburgu začaly padat kroupy. Nejprve malé a pak veliké. Dálnice se téměř zastavila. Obklopila nás bílá tma. Zažívala jsem pocit, že na nás někdo sype kameny a měla jsem strach o čelní sklo. Vzpomněla jsem si na fotku, kterou v týdnu poslala na spolužácký WhatsApp, kamarádka, žijící v Bavorsku. V Mnichově padaly kroupy velikosti tenisáků a na fotce byla rozbitá auta. Raději jsem mlčela a manželovi, kterému jsem fotku samozřejmě ukázala, jsem jí nepřipomínala. Stačilo, že jsem měla bobky já.  

Výjezd z odpočívadla.

Nebe nad Alpami hrozí.

Zatím jen leje.

Plesk! Kroupa se rozbila na čelním skle.

Část řidičů zastavila na krajnici. Dobrodruzi jedou dál.

Za Salzburgem už jen vydatně lilo. Navigace nás odvedla z dálnice. Nepokračovali jsme na Linz, ale jeli jsme po hezké a málo frekventované silnici někam. Muž chvíli zvažoval, že se vrátí zpět na dálnici, ale mě se ta silnice líbila. Vysvitlo sluníčko, které ozařovalo malebné vísky. Pak se znovu setmělo a spustil se další lijavec. A za chvíli opět slunce. Dojeli jsme do Braunau, přejeli po mostě Inn a mířili na Pasov. Tak tady už to známe. Díky pravidelným pobytům na Šumavě jsme do těchto končin zavítali mnohokrát. Znovu se spustil lijavec, tentokrát doprovázený bouřkou. Ve Freyungu jsme zavzpomínali, jak jsme tu kupovali našemu dvoumetrovému synovi kalhoty. Do těch, které mu byly na délku, by se tehdy vešel dvakrát. Ale nakonec jsme pochodili. „Jé, podívej, támhle jsme si koupili topinkovač.“  

Sami na dálnici.

Po cestách známých a mnohokrát projetých jsme v Philippsreutu překročili hranice a na pumpě ve Strážném jsme nejen natankovali, ale dali si i večeři. Znovu začalo pršet. Dozvěděli jsme se, že tohle počasí je tu už od rána.

V Horní Vltavici jsme obrazně zamáčkli slzu dojetí. Prožili jsme tu hodně času. Stále lilo. Za Vimperkem byla ošklivá dopravní nehoda. Hasiči nás baterkami instruovali, kdy a hlavně kudy můžeme pokračovat. Vydrželo pršet až do Strakonic. Tam se obloha začala projasňovat. Slunce zapadalo do mraků a ozařovalo oblohu. Za Strakonicemi byla už obloha bezmračná a já si z auta fotila zapadající slunce.  

Českou krajinou za občasného deště.

Konečně se to vybírá.

Západ slunce.

Po dálnici D4 cesta ubíhala v pohodě, pak jsme najeli na městský okruh, sjeli na Karlovarskou a po několika minutách jsme byli doma.  

Cesta po rakouských a německých silnicích s vynecháním dálnice byla o 50 km kratší, než cesta na jih. Zda byla rychlejší zjistit nelze. Kolony, kvůli německým Letnicím, dobu dojezdu značně prodloužily.

Byli jsme doma. Zatímco muž vynášel tašky z auta, já ve tmě pobíhala s hadicí po zahradě a zalévala. Netušila jsem, že jsme si tu bouřku ze Salzburgu přivezli až domů a že déšť, který jí doprovázel, se mé činnosti s hadicí určitě v noci vysmál.

Rekapitulace na konec:

Cesta do Rosolina Mare – 898 km

Cesta zpět - 850 km

Celkem najeto - 1.993 km

Poděkovaní paní Aleně Jungerové, nejen za zapůjčení její publikace o městě Chioggia, ze které jsem čerpala informace o tomto zajímavém místě, ale také za její neocenitelné rady a tipy na výlety.