Svatební zvony

Tímhle článkem reaguji na výzvu Jiřinky, kterou zveřejnila na svém blogu.

Svatební zvony, někomu opravdu zvonily, jiní je jen slyšeli ve svých duších. Svatba je závazek, mnohdy na celý život. Spojit své žití s tím druhým, přijmout ho takového, jaký je.
Po naší svatbě jsme dostali spoustu blahopřání a jedno z nich mi utkvělo v hlavě: 
"K zlatým kroužkům zlaté časy".

Svatba první
Na nejstarší svatební fotografii jsou moji prarodiče - babička Marie a děda Václav. Kdy tato fotografie vznikla netuším, ale vzhledem k tomu, kolik bylo tatínkovu staršímu bratrovi, usuzuji na rok 1919 nebo 1920.

Děda Václav zemřel v době, kdy mi bylo šest let. Pracoval na dráze a byl vášnivý rybář. Jejich zahrada končila brankou a odtud bylo jen pár kroků k Labi. Jednou jsem se mu zamotala do sítí, které sušil na dvoře. Chtěl na mně zařvat a vysadil si čelist z pantu. Jen sípal s otevřenou pusou a hrozil. Babička, která vyšla ven, mu jednu ubalila a děda mohl zavřít pusu. Milovala jsem prázdniny v Kostelci nad Labem. Babička Marie byla milovaná a milující. Také hluboce věřící. Před každým jídlem se musel odříkat Otčenáš. Chodívala jsem s ní do kostela, absolvovala s ní i několik procesí. Dědu přežila o deset let.

Svatba druhá
Moji druzí prarodiče - babička Alžběta a děda Josef. I tady bych musela hádat, kdy fotografie vznikla. Její nezvyklý tvar způsobilo to, že jí prarodiče měli strčenou v oválném rámečku.

Děda Josef byl frája ze Žižkova, babička od svých šestnácti let sloužila v Košířích. Když šla do služby, její tatínek, který byl hajným na Chloumku, vzal na rameno truhlu s babiččinými věcmi a vyrazil ku Praze. Udělal si zastávku v hostinci u Štěpánského mostu a truhlu sundal. Potom si jí opět hodil na rameno a donesl jí do Košíř. Truhlu máme doma, když jsme jí stěhovali na půdu, měli jsme s mužem plné ruce práce. Asi byli ti naši předci zdatnější. Maminka se narodila před svatbou. Přišla na svět v hostinci v Petříkově u Jílového u Prahy. Když jí byly dva roky, děda si babičku vzal a přestěhovali se na Mělník, kde žili až do konce války. Děda jezdil pravidelnou autobusovou linku Praha - Harrachov, babička sloužila na zámku Mělník u Lobkowiczů. Po válce se odstěhovali do Zakšína a pak později do Rumburka. Děda zemřel ve svých 66 letech, babička ho o dvacet let přežila.

Svatba třetí
Rozhodla jsem se, řadit je chronologicky, i když tady bude trochu výjimka.
Na fotografii jsou teta Miluška a strýc Míla. Brali se v roce 1944 na Mělníku, aby teta nemusela na práci "do rajchu". Jako svědek jim na svatbě byla moje maminka, ta se tomu Německu nevyhnula. 

Strýc Míla byl hudebník, vystudoval vojenskou hudební školu v Roudnici, teta Miluška byla aktivní sportovkyně, působila dlouhé roky v mělnickém Sokole. Při poslední spartakiádě stála na kapitánském můstku na Strahově při skladbě starších děvčat, která cvičila na skladbu "Poupata".

A to jsou ještě jednou oni, tentokrát po 60 letech společného života. Strejda nás tehdy všechny ještě provedl při tanci. Tohle je jediná fotka, kterou jsem fotila sama. Vznikla v lednu 2004.

Svatba čtvrtá
Moji rodiče - maminka Božena, tatínek Bořivoj. Poznali se za války v Berlíně. Maminka tam byla na totálním nasazení, tatínek v lágru, odkud ho, a nejen jeho, vozili na práci do továrny na letecké motory. 
Maminka v lednu 1945 utekla a do konce války se skrývala v Náchodě. Tatínek si jí po návratu našel a 22. září 1945 se vzali.

  
Obřad proběhl na národním výboru v Dubé, pod který tehdy Zakšín patřil. 

A tady jsou všichni. Jen nevím, proč na fotce chybí babička Alžběta. Jsou tu tatínkovi rodiče, děda Josef, vedle něj pro mně naprosto neznámý člověk. Vedle tatínka je strýček Míla, který šel mamince za svědka a na druhé straně zakšínský mlynář se svou paní, který byl tatínkovým svědkem. 
Tatínek 1. října 1945 narukoval do Děčína a maminka tehdy přemluvila své rodiče a stěhovali se do Rumburka. Snad aby to měla blíž. Tam jsem se narodila já a sestra. Tatínek zemřel ve svých 55 letech v roce 1978. Měl hodně podlomené zdraví. Maminka ho přežila o víc než 33 let.

Svatba pátá
To jsme my - Alena a Jiří. Brali jsme se 6. listopadu 1975. Jako jedni z mála jsme se brát nemuseli. Tedy vlastně museli. My totiž spolu téměř celý rok žili. Umožnila nám to manželova pokroková maminka. Měla dlouholetou kamarádku ve Vídni, kde v té době už bylo normální, aby mladí lidé spolu bydleli. Jsem jí za to vděčná, protože pokud náš vztah měl "nějaké mouchy", tak jsme je vychytali ještě před svatbou. Ta naše ulice nás však odsoudila. To, že mě neodpovídal nikdo na pozdrav, na to jsem si zvykla. Ovšem když začali ignorovat i maminku a navíc se jí donesly pomluvy, přišla a pronesla: "Už se koukejte vzít, kdo to má pořád poslouchat." Tak jsme se vzali.

Nevěsta se má přenášet přes práh, ale jak přenést nevěstu, která má vlastní klíče a je zabydlená. A protože je muž původní profesí elektrikář, přenášel mě přes řetěz, na kterém byly elektrosoučástky.

Svatba šestá
I když je dcera mladší, vdávala se dříve než její bratr. Když čekala Sáru, Tomáš se chtěl ženit. Ovšem dcera pronesla, že si chce svatbu užít a nechce se vdávat těhotná. 
Hrad Zvířetice byl tehdy na poslední srpnový víkend 2008 pronajatý na tři dny. Od března se plánovalo, kdo co zařídí, kdo co udělá. 
Vařila jsem guláš ze 30 kg kližky, pekla 24 kuřat, napekla cukroví. Svatební koláče napekla Tomášova maminka a teta. Také usmažily hory řízků na svatební tabuli. Synovec dovezl divočáka, který se točil nad ohněm.

Alena, Tomáš a Sára

A protože se všichni mladí věnují, či spíš věnovali, historickému šermu, měli jsme všichni na sobě kostýmy. Šil kdo mohl, nebo kdo uměl. Ostatní si poradili v půjčovnách.

Dcera byla podruhé těhotná a na rozdíl od prvního těhotenství, kdy čekala Sáru, jí tentokrát vůbec nebylo dobře. 

Tím, že přípravy a chystání na jejich slavný den, trvaly skoro půl roku a byla do nich zaangažována spusta lidí, netroufla si opět požádat o odklad. Takže si svatbu opravdu užila. 

Další fotky jsou k vidění na tomto odkazu. 

Svatba sedmá

Syn se do ženění nehnal. Proč taky? Dlouho razil heslo. "Dokud máma funí, zůstaň chlapče u ní!"

S Gábinou už nějaký čas žil a ona zatoužila po dítěti. "Tak všechno hezky popořádku", pronesl tehdy. V únoru 2011 proběhly zásnuby a 6. srpna na táborové louce v Blažimi svatba. 

A já opět pekla a vařila možná ještě o něco víc než u dceřiny svatby, stejně tak, jako Gábiny maminka Slávka. Svým dílem přispěla i dcera.

 Gabriela a Jiří

Na rozdíl od své sestry, syn bral opravdu vše popořadě. 

Jeho první dítě, náš vnouček Jiřík, se narodil na den přesně po devíti  měsících od svatby. Právě dnes je mu osm let. 

Dle slov své sestry, která je bohém: "Ten brácha je tak hnusně přesnej."