O sběratelství

Výzva, kterou Marta vyhlásila na svém blogu mě zaujala. 
Chtěla jsem to své sběratelství prezentovat už v pondělí, ale šila jsem roušky. A šila a šila...
Něco pro nás, přeci jen už patříme mezi "ohrožený druh", další jsem rozdala. 

V dětství jsem sbírala snad úplně všechno. 
Některé děti to tak mají. 
Začala jsem nálepkami na sirky. U nás ve sběrně byl starý pán, který dětem, které přinesly papír, dával úplně nové, nepoužité nálepky. Byli na nich dinosauři. Mohli jsme se všichni strhat a ve sběrně byli častými hosty.
Později přišly na řadu dopisní známky. K jejich sbírání jsem se dostala díky tomu, že nám ve škole učitelka rozdala dopisy od tehdy sovětských dětí. Dlouhé roky jsem si psala s Koljou z Kyjeva. A ten sbíral známky a v každém dopise mi jich spoustu posílal. V papírnictví se tehdy daly koupit naše známky opatřené poštovním razítkem, takže jsem recipročně zasílala známky do Kyjeva.
Kde skončilo album se známkami, netuším. 
V kinech se začaly promítat filmy s Vinnetouem. Zareagovali na to nejen výrobci pohlednic, ale i podnikavý fotograf Němeček, který v mém rodišti měl svou provozovnu na náměstí. Propadla jsem sbírání pohlednic, které byly, na rozdíl od Němečkových fotografií, levné. Zda fotil "na tajňačku" v kině, netuším. Ale způsobil, že jsem si občas odhlásila obědy ve škole a za "ušetřený" peníz jsem si kupovala i ty předražené fotografie. Občas mi nějakou koupila i maminka. Indiány jsem sbírala jen do doby, než mi sbírku ukradla jistá Marcela, spolužačka mé sestry. Také sbírala, ale neměla toho tolik, jako já. Ten den byla ráno u nás a věděla, že odcházíme k nedalekému rybníku se koupat. Nevím, jak se jí povedlo v našem přízemním bytě pootevřít okno. Každopádně se po našem odchodu vrátila. Pro mě po návratu nastalo zděšení. Sbírka byla fuč. Až pak sousedka prozradila mojí mamince, že u nás kolem poledního potkala Marcelu. Maminka se rozhodla konat a šlo se k Marceliným rodičům. Zapírala, ale ne dlouho. Pak se pod nátlakem svého otce přiznala a část mé sbírky mi vrátila. Ostatní buď stačila někam dát, nebo si jí prostě nechala. Ten zbytek fotek a pohlednic mám stále. Je v tom kus nostalgie. Jsou to moje vzpomínky na dětství. 
Je to i doklad toho, jaký jsem byla vášnivý sběratel.

Od té doby jsem už nikdy nic tak vášnivě a zaujatě nesbírala.

Mé sbírky jsou tedy nahodilé, i když poměrně obsáhlé.

Jednou z mých sbírek jsou zvonečky. 
První dva jsem dostala od skautského vedoucího mého syna. Potřeboval tehdy ušít stejnou celtu, jakou jsem ušila i svému synovi. Když mi chtěl zaplatit za práci, peníze jsem odmítla. Měla jsem s tímhle problém celoživotně, nikdy jsem si nedokázala o nic říct, neznala jsem cenu své práce. 
Dva krásné zvonečky, jako poděkování, jsem však přijala. 
Tím začala má první sbírka.
Občas jsem si nějaký, který mě zaujal koupila, další mi dávala dcera a přátelé. Moje sbírka zvonků a zvonů se rozrostla.
Už dávno zvonečky nekupuji, poslední jsem si dovezla z Alberobello v Itálii, abych měla památku na trulli. 
Občas mi ještě někdo nějaký zvoneček věnuje. 
Tak tady jsou:

Mám i zvonky osvětové

Mé děti se věnují historickému šermu. 

Co jiného přivézt babičce jako poděkování za hlídání dětí?

Jsem kočkomil

Mám i kravský zvonec

S tím posledním zvonkem souvisí moje další vášeň a tou je cibulák. 

Modrobílému porcelánu jsem propadla už v mládí, ale nemohla jsem si ho dovolit. Nejdříve jsme neměli nic, pak jsme měli děti. Koupit si něco z té modrobílé krásy nepřipadalo v úvahu. Obcházela jsem prodejny s porcelánem a slintala před jejich výklady. 

Až na to budu mít, tak si něco koupím.

A pak ta doba nastala. 

První kousky jsem kupovala náhodně na burzách. Sbírka se rozrostla mým odchodem do důchodu, kdy jsem od kolegů dostala té modrobílé nádhery spoustu. Tehdy mi tekly slzy dojetí a štěstí.

Dalším obohacením sbírky byly mé šedesátiny, kdy jsem cibuláku dostala opravdu hodně. 

Tahle moje sbírka je tedy mladá. Občas si udělám kousek radosti, občas mi jí udělají mí blízcí. 

Vědí, že tohle je moje srdeční záležitost. 

Další mou srdeční záležitostí jsou kočky.

Jsem prostě kočkomil. Po čtyřech živých mi zůstaly vzpomínky a otisky jejich hedvábných tlapek v mém srdci.

Ty další zůstávají. 

Většinou jsou to kočky darované, dostávala jsem je v době, kdy jsme ještě mívali doma živou kočičí společnost. Pár jsem si jich koupila.

Tu přední jsem si koupila sama.

Kdykoli jsem šla v Holešovicích na poštu, vracela jsem se kolem obchodu, kde seděla ve výloze. 

Byla drahá.

Pak jsem se rozhodla, že za ní ty peníze dám.

Pan majitel mi tehdy dal slevu, prý za věrnost.

Za tím výkladem mě pozoroval pravidelně.

Malá část mého kočičince

Kočičí houpačka

Tohle jsou moje kočičí chudinky.

Podepsala se na nich všechna čtyři vnoučata.

Mají otlučené uši a sem tam nějaký ten šrám.

Už dlouho jim slibuju, že je opravím.

Na tuhle si vnoučata netroufla.

Byla vyšší  než oni.

Ve dvou případech stále ještě je.

Tuhle jsem si koupila v toskánském městě Volterra.

Těží se tu alabastr a v místních dílničkách se z něj vyrábí sošky.

Ta bílá něžná  kočička mě chytila za srdce.

Kočka praktická, neboli držák brýlí.

Původem z Monte Sant´Angelo.

Tak taková jsem já, kočkomil milující modrobílý porcelán a zvonečky, které přinášejí štěstí. Budeme ho všichni potřebovat.