Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

čtvrtek 26. března 2020

Italský deník - část 19.

Pokračování předchozí části




Osmnáctá cesta domů - dokončení

Neděle 1. července 2018

Před půl sedmou někde blízko odjíždělo auto, které nás probudilo. 
Vylezla jsem ze stanu, abych si došla na záchod a když jsem se vrátila, muž znovu spal. Možná, že jen spánek předstíral. Vzala jsem si deník a dopisovala do něj předchozí den. Když muž přestal předstírat spánek, nebo na něj zavolala příroda, vylezl se stanu a odešel na umývárnu. 



V kempu fungovala jen jedna, ta u recepce. Druhá, ke které by to bylo pár kroků, se přestavovala. Než se muž vrátil z umývárny, byla jsem už částečně převlečená a měla složené deky. Dokonce  jsem už stihla připravit hrnky na kávu. Převzala jsem od něj tašku s hygienou, přibrala si varnou konvici a na umývárně ho vystřídala. Než jsem se umyla, voda na kávu se vařila. Po snídani jsme se pustili do balení toho, co bylo ve stanu a pak zabalili i stan. 



Kolem nás také někteří balili. Nejrychlejší byli dva mladí Němci, kteří přijeli včera chvilku po nás a kteří stan stavěli večer, když se vrátili z městečka. Sledovali jsme jejich počínání, kdy postavený stan přesunovali po piazzole a hledali vhodné místo. Ony ty drobné kamínky jsou opravdu nepohodlné a pěkně tlačí. Ráno, při první cestě na umývárnu, jsem zaregistrovala, že ho mají strčený až v úplném koutku piazzoly, kde byl kousek trávy. My si stan do koutka dát nemohli, stál tam totiž stůl se satelitní anténou, patřící k obytnému německému autu na sousední piazzole. Možná, kdybychom přijeli na delší dobu, asi bychom stůl se satelitem řešili, ale na jednu noc? Ať si to vybojuje ten, kdo tady bude kempovat po nás. 
Rozpínavost některých Němců je celkem běžná. Byla jich tu převaha. V uličce, kde jsme si rozbili své ležení byli také Dánové, Francouzi, Rakušané a Angličané. Pak my a zbytek Němci. Ti dva mladíci z Německa sebrali stan, nějak ho pomuchlali, hodili ho vcelku na zadní sedadla a adieu.
V kempu bylo také celkem dost Holanďanů. To jsou opravdoví cestovatelé, se kterými se lze potkat kdekoliv. Kdysi jsem slyšela na jejich adresu takový vtip. "Víš proč je po Evropě tolik Holanďanů"? Protože v Holandsku je tak hnusně, že všichni utíkají pryč." Nevím, v Holandsku jsem nikdy nebyla.
Bylo zabaleno a my se vydali autem před recepci. Dojmy z večerní procházky po Lazise, umocnila mladá Němka. Opět jsme se přesvědčili o nadřazenosti Němců, jejichž kupní síla je oproti Italům podstatně vyšší a neopomínají to dávat najevo. Štěkala na obě recepční a dohadovala se o ceně účtu, která se jí asi nelíbila. Stála jsem tam a čekala, až doštěká. Obě recepční jí vysvětlovaly, že účet je v pořádku a současně mi očima dávaly najevo, jak je jim to nepříjemné. Stále štěkající Němka pak vytáhla z peněženky 5€ bankovku a hodila jí po jedné z recepčních. Pak odkráčela středem. Výrazu "mucca" jsem rozumněla, i když ho jedna z dvou recepčních pronesla potichoučku. Usmála jsem se, protože bych asi použila mnohem šťavnatější slovo. Zaplatila jsem za jednu noc 33€ a poděkovala za účet. Obě mladé dámy mi popřály šťastnou cestu. Muž mezi tím venku umyl čelní sklo. Prý aby se mi dobře fotilo. Pak se ptal, co se to tam uvnitř odehrávalo. Když jsem mu to vylíčila, jen řekl "kráva""Tak to máš stejnej názor, jako ty holky italský."
Při výjezdu z kempu jsem se podívala na hodiny na přístrojovce. Ukazovaly 8:25. 
Vyjeli jsme směrem na Affi, kde jsme plánovali najet na dálnici. 


Zvonice kostela sv. Zena a Martina v Lazise

Cestou jsme se ještě zastavili v Cavaion Veronese a natankovali za 20€ naftu. Litr byl v přepočtu asi za 38,40 Kč. Žádná sláva, ale proti těm 43 korunám u Barberino di Mugello to bylo ještě slušné. Muž sice tvrdil, že bychom měli s naftou vydržet až do Innsbrucku, ale jistota je jistota. Třeba zůstaneme někde viset v koloně a co pak? Na dálnici to bude mnohem dražší. 


Cavaion Veronese

Od pumpy jsme pokračovali do Affi a tam vjeli na dálnici A22. Provoz byl plynulý, sice občas auta zpomalila, ale jelo se stále. Dolomity a později i Alpy byly v mlžném oparu. Asi bude zase pařák. 






 Tady jsou pohonné hmoty hodně drahé

 Rok co rok fotím za jízdy kostel u Bolzana.
Je pro mně jakousi výzvou. 
Povede se to?





Na mýtnici ve Vipiteno jsme zaplatili 15,60€ mýto a pokračovali dál k Rakousku. Z dálnice jsme sjeli při stoupání na Brenner a chvíli zvažovali, zda se znovu zastavíme v outletu, který leží na hranicích. Nakonec jsme to zavrhli. 
Z Brenneru jsme sjeli do Vipptalského údolí, kterým protéká řeka Sill a které je velice malebné. Bývá také nazýváno údolí řeky Sill.
Byl tu docela silný provoz. Dříve byl vjezd povolen jen pro motocykly a osobní auta, ale teď se proti nám objevovaly i obytné vozy. Možná, že se změnilo dopravní značení. Druhou variantou bylo, že se majitelé "bydlíků" rozhodli ušetřit za poplatek při průjezdu brennerskou dálnicí. Nevím, kolik stojí průjezd obytného auta, u osobního do 3,5t je to 9€. Pokud zákaz platil, docela slušně riskovali.




Když jsme projížděli tím nejkrásnějším městečkem v údolí, kterým je Matrei, a které bylo navíc prozářeno sluncem, foťák zčernal a na displeji se objevilo, že paměťová karta je plná. Taková smůla a zrovna tady. Když muž viděl můj nešťastný výraz, za Matrei zastavil, abych si mohla kartu vyměnit. Pak pronesl, že si myslel, že koupě karty byla zbytečná, ale jak vidí, tak nebyla. Potom otočil auto a jelo se zpět. Takže jsme Matrei projížděli podruhé a já si ho vyfotila. 



Matrei

Pak jsme ještě na chvilku sjeli dolů k řece do Mühlbachlu, abych si mohla zvěčnit na novou kartu kostel. Byly tu kostely dokonce dva. Dominantou je kostel Nanebevzetí Panny Marie a tím druhým byl kostel na hřbitově. 




Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mühlbachlu

Odtud jsme se vrátili na tolikrát už projetou trasu a mířili do Innsbrucku. V Schönbergu byl nově instalovaný semafor, všimli jsme si toho už cestou do Itálie. Tady jsme zůstali na chvíli stát a pak na druhou zelenou mohli pokračovat dál v cestě. Z druhé strany, směrem na Brenner a pak dál do Itálie, stála dlouhá kolona. Byly to minimálně tři kilometry stojících aut a motorek, než jsme dojeli na její konec. Tak ti to tady budou mít na hodně dlouho. Manžel to odhadl na minimálně hodinu čekání, ne-li déle. 





Další malou zastávku jsme si pak udělali pod Europabrücke. 
Muž si všiml zaparkovaného auta s českou SPZ. 
"Jdu je varovat." 
Bylo to marné. Asi nám nevěřili, že je údolí ucpané. Paní nám pak na mobilu ukazovala, že jedinou trasu, kterou jim to nabídlo, bylo údolí Sill. Muž jí pak na tom jejím displeji ukázal dálnici, která v těchto místech údolí překračovala. 
"Když se vrátíte kousek zpátky, můžete jet po dálnici a nebudete muset stát v koloně". 
Paní byla po mužově větě už trochu nalomená a probírala to se svým manželem, ale ten se rozhodl, že budou pokračovat dál údolím. Nakonec paní přiznala, že po dálnici jet nechtějí, protože chtějí ušetřit. Peníze ano, ale čas rozhodně ne. Ptala se nás pak i na dálniční poplatky. Jeli do Riva del Garda. Řekla jsem jí, že z Affi, které je o kousek dál než Riva to stojí 15,60€. I to jí připadalo hodně. 
Dívala jsem se na jejich dvě malé děti a přemýšlela, zda jim rodiče vůbec koupí zmrzlinu. Nebude pro ně 1,50 - 2 € také hodně? 
Když odjížděli, ještě nám zamávali.


 Europabrücke, tedy Most Evropy, překračuje údolí ve výšce 190 m



Udělala jsem si pár fotek, pak jsme nastoupili do auta a po několika zatáčkách jsme byli u Bergiselu.
"Mě, kdyby někdo takhle varoval, určitě bych se vrátil."
"Nojo, komu není rady..."  
A pak jsme vzpomínali, jak jsme zůstali v údolí také jednou viset víc než hodinu. Ale bylo to až za Steinachem, což je téměř na konci údolí. A navíc ta kolona nebyla tak dlouhá, jako tato.
Bergisel


Klášter Wilten 

Wiltenská bazilika 

Inn z Freiburgerského mostu

V Innsbrucku jsme měli v plánu natankovat na pumpě ÖMV, kde jsem doplňovali pohonné hmoty pravidelně. K našemu překvapení tu byla jen prázdná plocha obehnaná plotem. Mohli jsme se zastavit na další pumpě stejné firmy, u které jsme tankovali cestou do Itálie, která byla kousek odtud, ale ta ležela v protisměru. Muž rozhodl, že natankujeme někde jinde. 
Nakonec jsme tankovali na pumpě British Petrol, kousek od innsbruckého letiště. Když jsem pak přepočítala cenu v € na naše koruny, bylo to nesrovnatelně levnější, než jsou ceny u nás.
Na pumpě mi také došlo, že já se asi nikdy s technikou nebudu kamarádit. 
Využila jsem zastávky a došla si na záchod. Luxusní voňavý prostor, na jehož jedné stěně, která byla ze skla či plastu, byl obraz s rozkvetlou alpskou loukou a pak cosi, co mělo kosmický tvar a nad tím dvě modrá šikmá světla. Světlo na záchodě fungovalo na fotobuňku, splachování také. Hledala jsem nějaký háček, na který jsem si chtěla pověsit tašku s foťákem, kterou jsme nechtěla nechat ležet v autě, když muž tankoval. Nad umyvadlem byla polička, ale tak úzká, že na ní taška nešla položit. Kam s ní? Pověsit jí na tu kosmickou věc? Nakonec jsem jí položila do umyvadla. Fotobuňka zareagovala okamžitě. Na tašku začala téci voda. Dostala jsem záchvat smíchu a říkala si, jak jsem blbá. Než jsem se dostala k tomu, proč jsem sem vlastně přišla, stihla jsem spotřebovat několik kusů toaletního papíru, který vylézal na zamávání z jakési ploché schránky. Otírala a pijákovala jsem tašku a až pak se dostala k účelu své návštěvy, kdy jsem tašku měla pověšenou na krku jako nějaký bizarní náhrdelník. Pak jsem si díky fotobuňce umyla ruce a zjistila, že ta kosmická věc je vysoušeč, který zareagoval na nějaký můj pohyb. Když jsem konečně vyšla ven, rozhlížela jsem se v prostorách pumpy po manželovi. Nebyl tam. Čekal už venku u auta s tázavým výrazem.
"Kdes byla tak dlouho?"
"Měla jsem malou nehodu."
"To vidím. Jak se ti povedlo si takhle zlejt celej předek?"
A to jsem si myslela, že jsem tu tašku tím toaleťákem vysušila a že byla mokrá jen ta.
Zatímco já se prala s technikou, muž stačil natankovat, zaplatit, dojít si na záchod a pak čekal.
Může se mi někdo divit, že stále odmítám dotykový telefon?
A proč i na manželově notebooku potřebuji myš?
To jsem já a technika.

Při výjezdu z Innsbrucku, jsem jen tiše špitla: "Doufám, že to zase nebudeš zkoušet přes Zirl." Jen něco zamručel. 



Při stoupání na Seefeld jsme se dostali do pomalu se sunoucí kolony. Asi jel vepředu někdo hodně pomalu. Toho "někoho" jsme pak viděli. Byl to traktor, který zajížděl na posečenou alpskou louku, aby obrátil seno. Odtud už se jelo plynule, takže opravdu tu jízdu krokem způsobil ten traktor. Uvědomila jsem si, že mě bolí záda. Asi jsem seděla v nějaké nepohodlné pozici.



Zámek Schlossberg v Seefeldu

Kousek za Seefeldem jsme si udělali pauzu na jídlo. Odpočívadlo nabízelo krásné pohledy na alpské velikány. Chvíli po nás přijeli další motoristé. Někteří, aby stejně jako my něco pojedli, jiní, aby šli vyvenčit psa, či dokonce několik pejsků. Někteří venčili i sami sebe.




Z odpočívadla jsme pokračovali na Mittenwald. Muž se chtěl vyhnout Ga-Pa, kde jsme v posledních letech zůstávali stát v kolonách. 





Takže jsme v Mittenwaldu odbočili na Wallgau a po pěti letech se jeli podívat na Walchensee. Když jsme tu byli naposledy bylo nevlídné počasí, kdy nám společnost dělalo pouze vodní ptactvo. Vše kolem bylo zavřeno. Navíc mi tady došla baterie ve foťáku a mrzelo mě, že si tu krásnou přírodní scenérii nemůžu zdokumentovat.


Wallgau

Blízkost Walchensee nám došla v momentě, kdy jsme si všimli spousty aut zaparkovaných na všech možných i nemožných místech. Muže to neodradilo a odbočil na cestu přímo k jezeru. Měli jsme štěstí. Jedno auto odtud odjíždělo, takže muž zaparkoval na místě, které se uvolnilo.



Bylo krásné a slunečné počasí a břehy jezera byly plné těch, kteří využívali víkendu či dovolené k rekreaci. Na hladině jezdili surfaři. Byly vidět i plachetnice. Připadala jsem si hodně hloupě, když jsem oblečená s foťákem na krku, kráčela ke břehu. Jako voyer na nuda pláži. Udělala jsem si pár fotek, snažila se nefotit lidi, což bylo dost obtížné a pak zavelela k odchodu. Necítila jsem se mezi lidmi v plavkách vůbec dobře. Cestou k autu jsem si také uvědomila, že před těmi pěti lety jsme tu byli v pondělí, protože tehdy nám pobyt v Torre del Orso, končil až v neděli.
Cestou dál jsme se ještě dvakrát zastavili na březích jezera a já si udělala další fotky. 



Walchensee

Odtud jsme pokračovali ke Kochelsee. Auto jsme zaparkovali pod vysokými skalami a vydali se dolů po luční cestě, která byla lemovaná lípami, k jezeru. Provázela nás omamná vůně čerstvě pokosené louky a kvetoucích lip. Stála jsem pod obrovským stromem a nemohla se té vůně nabažit. Kam se hrabou všechny synteticky vyrobené parfémy. Tohle byla tak úžasná kombinace dvou přírodních složek, že kdyby to šlo, napytlovala bych si nějakou do zásoby. 



Došli jsme ke břehu jezera a muž mi ukazoval místo, na kterém jsme byli před pěti roky. Chtěli jsme pokračovat dál podél břehu, ale narazili jsme na pastvinu ohraničenou ostnatým drátem. 




Po stejné cestě jsme se vraceli k autu a já znovu nabírala nosem tu úžasnou vůni. Další zastávku u Kochelsee už jsme nedělali. Uvědomila jsem si, že procházka udělala mým zádům dobře. Svěřila jsem se s tím manželovi a ten mi v legraci navrhl, že můžu klidně pokračovat dál pěšky, prý už je to brnkačka, když jsou Alpy za námi. 
Ty jeho srandičky. 
Hledala jsem vhodnou pozici, která by zádům ulevila. Povedlo se to až po několika ujetých kilometrech. V duchu jsem se modlila, aby muž nemusel někde prudce brzdit. Málo platné, už jsem fakt stará a bolavá. 
Po A95 jsme dojeli do Mnichova, projeli dvěma tunely a pak muž blbě odbočil. 
Marně jsem ťukala na sklo, aby jel vpravo. Většinou na to reaguje. Je to s ním těžké. 
Před tím mě sprdnul, že na něj křičím, kam má jet a pak když nekřičím, jede tam, kam nemá. Chtěl se otočit, ale to bychom se asi dostali někam, kam opravdu nechceme. Sledovala jsem proto směrníky a pak ho navigovala. Žádné ťukání. Občas jsem ale opravdu musela zvýšit hlas. On k tomu stáří patří logicky i zhoršený sluch. Dostali jsme se na souběžný směr, kterým vede hlavní průtah Mnichovem od Olympijského parku. Tady byl na rozdíl od hlavního tahu podstatně menší provoz, ale na každé křižovatce byl semafor. Na dálnici A9 jsme vjeli o jeden nájezd dál, než jezdíme obvykle a tam mi muž poděkoval, že jsem nás vyvedla z Mnichova.
"A prosím tě, příště na mně zase radši zařvi, abys jen neťukala."
V těchto momentech ho miluju.


Allianz arena a správný směr

Pokračovali jsme po A9, pak sjeli na A93 a na odpočívadle před Regensburgem jsme si udělali pauzu. Došli jsme si na záchod a pak si dali už dávno vychladlou kávu z termosky a něco italských oplatek. Pak jsme se vrátili zpátky na dálnici a po už mnohokrát projeté trase po německé A6 a naší D5 se vraceli k domovu. 


Jak je krásně u nás doma

Oba nás překvapilo, jaký byl minimální provoz na naší dálnici. Trochu to zhoustlo až u Berouna a pak u Rudné, kde byla částečná uzavírka.
Doma jsme byli pár minut před sedmou.
Muž zajel do garáže, já se chopila hadice a prolévala vyschlou zahradu.
Ztráty se budou sčítat později.




Sečteny byly kilometry - celkem jsme najeli 4.327 km. Z toho cesta tam 1.771 km, putování Kalábrií 803 km a cesta zpět 1.753 km.







57 komentářů:

  1. Ach, nádherná a dlouhá cesta. Perfektně zdokumentované. Prohlížím a pročítám to s takovou nostalgií. Nejspíš se dlouho nikam nepodíváme.
    Díky za italské vzpomínky.
    Pěkný večer.
    Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jituš, moc děkuji. :-D Já to psala také s jistou nostalgií. Dovolenou, kterou jsme měli z části už zaplacenou, jsme zrušili. Musíme doufat, že se buď nejde lék, nebo že se začne celá země uzdravovat.
      Hezký den A.

      Vymazat
  2. Alenko... Pro mě samé známá místa, známe silnice... Bolzano, teď tolik zkoušené. Snad se do milované Itálie bude moct brzo vrátit...
    Přeji hezký večer a děkuji za ty vzpomínky. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, děkuji moc. :-D Je to celé takové smutné. Situaci v Itálii jsem sledovala už od února a bylo mi smutno. Po pár prvních obětech to nabralo tak strašný spád. Snad to u nás bude lepší.
      Teď nám nezbývá, než vzpomínat na známá místa, v duchu projíždět po známých silnicích a doufat, že se vše v dobré obrátí a my si ty vzpomínky budeme moci oprášit a znovu se vydat na cesty.
      Hezký den A.

      Vymazat
  3. Alenko to krásná reportáž. Máš moc pěkně vzpomínky. Já jsem byla nejdál v 93 roce v Paříži , Versailles, Bloa, Remeši a na zámku Chambord. To byla moje jediná cesta do zahraničí. Pak už jsem se nikam nedostala. U moře jsem nikdy nebyla...vždy jen u moře práce...tam jo. Ale nevadí. Poslední roky jsme s manželem docela cestovali po naší zemičce a přejeme si, aby už ten covid19 zmizel a vše se vrátilo do normálu .👍👍👍❤❤❤❤🌹🌹🌹🌹🍀🍀🍀🍀🐿🐿🐿🌜🌿🌟


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě musím dodat...taková cesta krásnými horami, to také musel být zážitek a v té automatické umývárně.. to jsem se zasmála, ale asi bych na tom byla podobně... Moc hezké fotografie jsi pořídila i krásné jsi vše popsala. Ještě jednou jsem si to přišla přečíst a prohlédnout fotografie. Super..Měj se moc hezký a opatruj se.

      Vymazat
    2. Járo, moc děkuji. :-D V mládí, kdy jsme nemohli moc cestovat, jsem měla dva sny. Paříž a Egypt. Ten první jsem si splnila v roce 1990, kdy jsem se snažila oprášit zbytky francouzštiny, kterou jsem studovala na střední škole a pak pokračovala v přípravném kurzu na státnice. Nedodělala jsem kurz, nešla ke státnicím.. Druhý sen jsem si nesplnila. Egypt mě přestal lákat po tamní změně režimu, kdy už bylo nebezpečné cestovat vnitrozemím. Nelákalo mě Rudé moře s jeho letovisky, toužila jsem vidět pyramidy, Luxor a jeho Údolí králů, Káhirské muzeum... Kdysi jsme jezdívali do Chorvatska, ještě v době, kdy tam bylo nebezpečno. Kolem silnic dráty s cedulemi, které upozorňovaly na miny. Jinde mrtvá zvířata a rozbité domy. Občas nás zastavili s tím, že se před námi střílí. Jezdili jsme na Hvar, kde bylo bezpečno. Jen občas jsme zahlédli vojenská letadla. Pak se situace uklidnila, začali jezdit Němci, Rakušané a další. Chorvati změnili své chování a na nás Čechy se začali dívat jinak. V restauracích přednostně obsluhovali výše zmíněné, totéž bylo v obchodech. Bylo by to na dlouhé vypravování. Začali jsme jezdit do Itálie a za celé ty roky jsme nezažili, že by se k nám Italové chovali jako k nějakému podřadnému národu. O to víc mě teď bolí, jak se to tam vyvíjí.
      Budeme držet palce nám všem, aby se tahle země uzdravila.

      Vymazat
    3. Cesta horami je kouzelná. Můj zážitek na pumpě byl opravdu nezapomenutelný. Já a technika jsou dva naprosto rozdílné pojmy. Podezírám po těch letech i učitele na základce, kteří mi z fyziky dávali dvojka na vysvědčení. Rozhodně jsem si jí nezasloužila. Ale asi mi nechtěli kazit vyznamenání. :-D
      Moc děkuji za hezká slova a zdravím do svého rodiště.
      Měj se báječně A.

      Vymazat
  4. Vzpomínky na léto, na cesty jsou bezva - zvlášť teď, když se ven moc nedostaneme. Ráda jsem si početla a koukla se na fotky.
    Přeji krásné dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáňo, moc děkuji. :-D Zatím zůstáváme jen u vzpomínek a musíme všichni doufat, že se vše v dobré obrátí a my budeme zase moci cestovat, ať už po naší zemičce, nebo někam dál. Musíme to všichni vydržet.
      Přeji hezké dny A.

      Vymazat
  5. Alenko,nerada jsem jezdec navigátor. My už jsme zřejmě dojeli,snad jen za humny,to no. Opět krásná reportáž.��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, vzhledem k tomu, že nemám řidičák, tak jsem jen navigátor. Sice si občas pletu levou a pravou stranu, mapou otáčím jako volantem... Moc držím palce, aby se manželova ruka uzdravila natolik, že zase vyjedete.
      Moc děkuji za pochvalu a měj se báječně. A.

      Vymazat
  6. Krásné fotky! Super reportáž.
    Krásný konec týdne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ilonko, moc děkuji za pochvalu. :-D
      Přeji také krásné dny A.

      Vymazat
  7. Alenko, díky za hezkou reportáž. Ráda jsem se s tebou projela. Měj klidné dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, moc děkuji. :-D Jsem ráda, že se ti cesta s námi líbila.
      Hezké dny A.

      Vymazat
  8. Já nerada cesty domů, vždy se rozplyne ta krása, co člověk má uvnitř.
    A když pak uvidí vyschlou zahradu, kalamita.
    Já má skvělé sousedy, kteří chodí kropit a krmit ryby každý den, tak mi taková spoušť nehrozí.
    Tvůj muž má příjemný humor a cesta zpět za Alpami pěšky mne rozesmála.
    Klidný den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Simčo, je to podobné, jako s tím loučením. To nemám ráda. Cesty domů beru jako další pouť za poznáním. Mnohokrát jsme s nimi spojili prohlídku něčeho poblíž. A tím, že fotím jako cvok, je ta krása zachována. Tedy za předpokladu, že se fotka povede. :-D
      Měla jsem také sousedku, která se nám o zahradu starala, ale bohužel zemřela dva měsíce před naším odjezdem. Teď to bylo na holkách - tedy dceři a snaše. Dcera zahradu zalila v pátek večer, pak odjela na chatu, kde trávila dovolenou. Druzí mladí byli také na dovolené. Nakonec ty ztráty nebyly tak tragické.
      Můj muž má takový poněkud suchý humor. Na rozdíl ode mně, která jsem ukecaná, toho moc nenamluví. Ale když něco řekne, sedí to jako ..... na hrnci. :-D
      Děkuji za milá slova a přeji hezký den. A.

      Vymazat
    2. Čím víc tě čtu a poznávám, tím víc vidím, co vše máme podobné ( i ty chlapy! ) jen ten můj by do ciziny dobrovolně autem nejel, ač jsem ho do Rakouska donutila, ale jen v pohraničí.
      Cestou na zájezd také vše pofotím a pak, když se vrátím, manžel prohlédne fotky a říká, ani jsem tam nemusel!
      Jsi, Alenko, dobrá, já bych ve stanu už spát nemohla, v cizině už vůbec, to bych se bála.
      ( s mladými Němci také máme několik špatných zkušeností, např. z Vranovské přehrady ).
      Když jsme začali cestovat, byli jsme v noci na jednom WC na pumpě a nikdo nemohl přijít na to, kde se splachuje a nakonec na to někdo přišel:puntík na zemi, aby to mohl spláchnout i invalida kolem vozíku!I tak jsme se učili.
      Na letošek máme zaplacené zájezdy, vše je ve hvězdách, co s tím bude.
      Tak si zatím budeme cestovat na blozích. Jiřina z N.

      Vymazat
    3. Jiřinko, takových nás asi bude víc, které rády cestujeme a naše zážitky si dokumentujeme. :-D Ve stanu se spát nebojím, protože pokaždé si ho stavíme v kempu. Stanovat někde "na divoko" už se bych se taky bála. Horší je, že mě někdy vezmou záda a to pak je problém se z toho stanu dostat ven. Dovnitř vždycky nějak vlezu, ale ven - to jsem jako ortopedický pacient. :-D
      My už jsme tu naší dovolenou zrušili, dokonce už máme zpátky peníze (po odečtení storno poplatku). S letošní dovolenou to moc nevidím, naštěstí máme zahradu, tedy spíš zahrádku. Dnes jsem nahrabala a nastříhala 9 pytlů větví a hlavně opadaných thují. Muž uklidil dvůr a pak to napytloval. Výsledkem je 9 pytlů a moje namožená ruka :-D
      Ještě, že ty blogy jsou a můžeme cestovat alespoň virtuálně. A.

      Vymazat
  9. Alenko,krásná reportáž a nádherné fotografie.Nacestovali jste hodně kilometrů.My měli nejvíce,když jsme jeli autem do Bulharska.Díky tobě jsem si ráda zavzpomínala na doby,kdy jsme i my hodně cestovali.V Itálii jsme byli 3x naposledy v roce 2014.Fotografie mám v albech,podívám se po nich.
    Měj hezké dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jituš, moc děkuji. :-D Můj muž rád řídí. To je základní předpoklad k tomu, že cestujeme. Já nemám řidičák. Obávám se, že teď asi budeme všichni nějaký čas vzpomínat na cestování. Musíme doufat, že se podaří vše zvládnout a země se uzdraví. Letos jsme měli jet na tři týdny do Benátska, ale už jsme to zrušili. Na začátku června to asi ještě nebude úplně v pořádku. Držme si všichni palce.
      Alba mám také, krom fotografií jsou v nich i vstupenky na různá místa, mapy a další věci, které s našimi cestami souvisely. Ale jsem lajdák, poslední album mám z roku 2011. Rok na to jsem šla do důchodu a naplnila větu: "Důchodce nemá čas", do detailu. Takže místo alb mám desky, kde jsou opět vstupenky, mapy a další, které čekají, zda se pustím do dalších alb, nebo si nechám rovnou udělat fotoknihy.
      Měj se hezky A.

      Vymazat
  10. O Holanďanech a jejich cestování jsem slyšela už dávno, asi deset let zpátky houfně ve středních Čechách skupovali chaty, prý se bojí velké vody v domovině, tak aby měli kam jít...

    Máš hodného manžela, že ti umyl sklo u auta :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, Holanďani jsou opravdu velcí cestovatelé. O těch chatách jsem nevěděla, ale je to klidně možné. My při svých toulkách jednou nocovali u Trasimenského jezera v centrální Itálii v kempu. Byli jsme tam my, dvě auta Italů a zbytek byli Holanďani. Recepce tehdy otevírala pozdě, museli jsme čekat, tak jsme si ten kemp kompletně prošli. :-D
      Můj muž je hodný, jiný by se mnou asi tak dlouho nevydržel. :-D
      Hezký den A.

      Vymazat
    2. Janinka má pravdu, na Kokořínsko jezdívali houfně, ale jak je to nyní, to nevím.
      Na kole už nějakou dobu nejezdím, tak je nepotkávám, ale bydlívali třeba v Nosálově!A byli Českem nadšení, vyráželi na výlety autem třeba až do Č.Krumlova a pod.
      Jiřina z N.

      Vymazat
    3. Jiřinko, my je potkávali také téměř všude. Nejen u nás, ale po celé Evropě. Jsou to opravdu cestovatelé. :-D

      Vymazat
  11. Álo, krásně zdokumentovaná cesta. Musím uznat, že takovou dálku bych nedala, máte můj obdiv. My jezdíme Chorvatsko, 800 km tam a 800 zpět a stačí. :o) U jezer je nádherně, tam bych vyjela hned.
    Přeji fajn dny. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dášo, moc děkuji. :-D Jezdívali jsme ještě dál, až téměř na palec pomyslné italské boty. Proto vždy cestu dělíme na dva dny. V dřívějších dobách i na tři dny. Alpská jezera jsou opravdu krásná a stojí za to, je vidět.
      Krásné dny A.

      Vymazat
  12. Tak vida, I zpáteční cestu si lze užít... Pro nás jsou Alpy vždy fascinující, hory, jezera... Jinak na rozdíl od Itálie mne ta architektura v Rakousku přijde podobná jako v Cechach

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Honzo, my si užíváme všechny cesty.:-D Jen výjimečně jedeme bez přerušení z místa na místo. Alpy jsou krásné, projížděli jsme jimi mnohokrát a dělali různé zajížďky, abychom poznali trochu okolí. Městská architektura je té naší podobná, nebo ta naše spíš té rakouské. Záleží na úhlu pohledu. Ale domy a domečky v Alpách, či pod Alpami jsou kouzelné. Ať už jsou v Rakousku, Německu, či severní Itálii. Trochu jim podobné jsou i některé domy u nás ve Volarech. :-)

      Vymazat
  13. Sedím, čtu, prohlížím, kochám se, nedýchám, nedutám, vzpomínám!
    Až pak si přečtu ostatní komentáře, abych neopisovala!
    A jelikož by můj muž do Itálie autem nikdy nejel, jezdím s kamarádkou busem.
    Jste borci. ( brácha jezdí až na jih Itálie také )... Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jiřinko, moc děkuji za milá slova. :-D Mám tu velikou výhodu, že muž rád řídí. Jih Itálie je kouzelný. Nádherné moře, nepoznané vnitrozemí a milí lidé. Sever je trochu studenější. Ale všeobecně jsou Italové komunikativní, veselí a pohodoví.
      Snad se tam ještě někdy podíváme.

      Vymazat
  14. Ještě jsem se zarazila nad tím, že se tvůj muž vrátil zpátky, abys mohla nafotit městečko a kostel! Máš doma poklad! Hýčkej si ho.
    Nevím, kolik mužů by to udělalo stejně. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  15. Jiřinko, já vím. :-D Jsme spolu už 46 let, sice mě občas dokáže vytočit (a samozřejmě, že i já jeho), ale jsme spolu rádi. Navíc sdílíme spoustu společných zájmů, jako je divadlo, hudba a samozřejmě to cestování. Dokonce už si za ty roky zvykl na mou vášeň pro kytky a zahradu a aktivně pomáhá. Jeho dřívější věta, že zahrada má být jen trávník a beton (myšleno cestičky) už dávno padla.
    Hezký den A.

    OdpovědětVymazat
  16. Unikají mi tvé poslední články. Musím si dát zasílání novinek. Přijít o tuhle nádheru by mne merzelo. Měla jsem zasílání na blog.cz, ale tady ne. Až mne trklo kliknout na tvůj blog. ve tvém komentáři na mém blogu. Tak všechno napravím. Přeji hezký den a vydržať.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Majko, mě se vůbec nedaří vložit do blogu nějaký odkaz na nové články. Stejně tak jsem nepochodila i v dalších editacích. Asi dělám něco špatně.
      Omlouvám se a přeji hezký den A.

      Vymazat
  17. Nedaří se mi přihlásit se k odběru novinek. Vždy na mne vyskočí kody obrázků a text článku. Zkoušela jsem několik prohlížečů. Nerozumím tomu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak už jsem psala, nevím proč mi tam nejde nic vložit. Pracuju stylem pokus - omyl, zkusila jsem už projet i nápovědu. Připadám si jako totální pitomec.

      Vymazat
  18. Krásně jsem si početla. :-)

    OdpovědětVymazat
  19. Jste opravdu borci, jet takovou dálku autem i když na etapy. Dřív jsme jezdili taky z Toskánska do Prahy, něco přes tisíc km a měla jsem toho plné kecky, navíc manžel jezdil na noc a já se bála že usne za volantem 😁
    Škoda že jste museli odříct letošní Itálii, ale ono bude za rok zas dobře jak všichni pevně doufáme!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růženko, borec je můj muž. Já se jen vezu. I když na druhou stranu jsem expert přes balení, zajištění servisu (tedy jídla a pití) po dobu cesty. Také zpracovávám plány cest a vymýšlím výlety. :-D V Toskánsku jsme trávili krásné tři týdny v roce 2008. Ubytováni jsme byli v Marina di Massa, odkud jsme podnikali výlety do těch nejkrásnějších měst a městeček Toskánska. Tehdy jsme cestu zvládli během jednoho dne. Byla to jedna z nejhezčích dovolených. :-D
      Letošek už jsme zrušili, dokonce máme zpátky na účtu i peníze (po odečtení storno poplatků). Je mi to líto, těšila jsem se. Byli jsme ve Veneto loni na týden a moc se nám tam líbilo. Stihli jsme pár výletů, ten nejkrásnější byl lodí Z Chioggie do Benátek. Muž tam byl poprvé a já mu dělala průvodce po místech, kde jsme kdysi byly s dcerou na dámské jízdě. Musíme doufat, že se situace uklidní a naše planeta se zase uzdraví.
      Držme si všichni palce. A.

      Vymazat
  20. Milá Alenko,
    "A prosím tě, příště na mně zase radši zařvi, abys jen neťukala." Mít někoho, o koho se člověk může opřít, je fajn. :-)

    Dolomity tu mám, mimochodem, taky! Tři. Ve sklepě (tři pytle nadrceného dolomitu kvůli zahrádce). :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dorko, máš pravdu, že je prima se mít o koho opřít. :-D
      Jsi na tom líp, já mám pytel jen jeden a ještě navíc načatý.
      Hezký den A.

      Vymazat
  21. No, početla jsem si !!! Paráda ! V Itálii jsem byla jen na několikadenním zájezdu busem.
    Klidný den ve zdraví !
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, tak to jsem ráda, že sis početla a že se ti to líbilo. :-D Třeba se situace uklidní a zase se bude moci cestovat.
      Hezký den A.

      Vymazat
  22. Alenko, zvykla jsem si na tvůj starý blog. Na novém jsem poprvé. V Itálii jsem byla jenom jednou a byla jsem nadšená. Mylím, že už se tam nepodívám. Tak alespoň díky tobě... Fandím tobě i tvému muži. Jste dobří. Však máte také zkušenosti. Díky za tvoje návštěvy u mne a těším se na další povídání. Jakékoliv. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, moc děkuju za milá slova. :-D Tím, že jsem změnila působiště, sešla jsem spoustě lidí z očí. Vždy mě potěší, když se někdo objeví tady. Na tvou italskou cestu si pamatuji z tvého blogu.
      Snad se ještě někdy poštěstí, že zase všichni budeme moci vycestovat a to kamkoliv.
      Opatruj se A.

      Vymazat
  23. Obdivuji tvého manžela, jak takovou štreku jako řidič zvládne. Můj muž je určitě o spoustu let mladší, na dovolenou do ciziny nejezdíme, přesto už několik let dělá o dovolené řidiče moje ségra. Manžel je nejen hluchý, ale i natvrdlý,má svoji hlavu a moje trpělivost není neomezená.🤔
    Zase jsem se pokochala tvými skvělými snímečky s nááádhernými scenériemi.👏👍😊
    Přeji pěkné a zdravé aprílové dníky.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Emo, moc děkuji . :-D Můj muž řídí rád a delší trasy mu nevadí. Je ročník 1952. Já neřídím, jen se vozím. Jsem ráda, že se ti cesta k nám domů líbila.
      Hezké a hlavně zdravé dny A.

      Vymazat
  24. Moc krásné putování. Děkuji za vyčerpávající informace a obrázky. V Itálii jsme ještě nebyli, ale před pár lety jsme s manželem takto projeli Francii. Jeden rok okolí Paříže a podél Loiry (asi 3500 km) a druhý rok jsme dojeli až ke Středozemnímu moři do národního parku Camargue, projeli si Provence a vraceli se přes Alpy zpět (najeto asi 6000 km). Moc dovolenou neplánujeme, rozhodujeme se na poslední chvíli. Poslední dobou putujeme po naší vlasti. Máme tady moc krásná místa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. :-D Ve Francii jsem byla dvakrát a to jsem se učila francouzsky a dokonce se chystala i na státnice. Nakonec jsem k nim nešla a při jediné návštěvě Francie jsem zjistila, jak se jazyk, pokud se nepoužívá, vytrácí z paměti. Nicméně jsem i se zbytkem znalostí dokázala nakoupit, zeptat se na cestu a na Montmartru pochválit malířům jejich výtvory. Pokaždé to bylo jen na krátkou dobu. Projet si celou Francii musí být úžasný zážitek.
      My jsme plánovací, ubytování si zajišťujeme s předstihem. Ta letošní bohužel nebude. Měli jsme odcestovat opět do Itálie začátkem června, ubytování jsme měli zajištěné na tři týdny. Už jsme to zrušili a jen doufáme, že bude možnost cestovat alespoň po vlastech českých. U nás je spousta krásných míst.

      Vymazat
  25. Nádherné povídání a super fotky. Jen se chci zeptat, jestli víš, jak to tam teď vypadá. Asi se tam jen tak brzy nepodíváte. Taky mi to bylo moc líto, my byli také mockrát v Itálii a vždy spokojení. Zdravím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Libuško, moc děkuji. :-D Situace v Itálii nevypadá dobře. To, co vím, je pouze ze sdělovacích prostředků. Letošní dovolenou jsme už zrušili, cestovka nám po odečtení storno poplatků vrátila peníze na účet. Nezbývá, než vzpomínat a doufat, že se naše planeta uzdraví a my budeme zase moci cestovat a poznávat nová místa.
      Opatruj se A.

      Vymazat
  26. Sledují dění v jednotlivých státech a vývoj není uspokojivý. Věřím, že Tvoje cestování tímto nekončí, a budeš dávat dohromady další poznatky nejen z oblíbené Itálie,ale i z jiných míst. Přeji hodně zdraví.

    OdpovědětVymazat
  27. Mirku, rozhodně nekončím. V cestování bude sice chvilku pauza, ale témat na psaní mám spoustu. Spíš se mi nedostává času. Situaci také sleduji a doufám, že se to začne zlepšovat.
    Hezké a zdravé dny. A.

    OdpovědětVymazat
  28. Tak krásné povídání a fotky. Tvůj muž má pro focení pochopení, když ti umyje sklo u auta, zastaví k výměně karty, ještě mít tak náhradní baterii, že? Alenko, tvoje popisy cest jsou tak lidské, zábavné. Opravdu je škoda, že letos to nevyjde.Němci jsou svérázný národ, povyšují se všude.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤