Italský deník - část 13.

Pokračování předchozí části

Neděle 24. června 2018

Budík na mobilu mě probudil krátce po šesté. Strčila jsem ho pod polštář, aby nevzbudil manžela. Pak jsem ho raději vypnula, aby neopakoval znovu své zvonění. Po ranní hygieně jsem uvařila konev čaje. Když se muž probudil, ochutnala jsem čaj a zkonstatovala, že by to chtělo ještě trochu cukru, protože jsem do něj vymačkala celý citron. Otevřela jsem skříňku … a do čaje nasypala sůl.

Proč? To stále nechápu.

Vylila jsem ho, dala hřát vodu a udělala místo něj čaj granulovaný.

Po snídani jsme vyrazili do Trebisacce na trhy. Jsou veliké, konají se jen jedenkrát měsíčně a sjíždí se na ně spousta lidí. Loni se nám povedlo zaparkovat v jedné z uliček blízko trhu, tentokrát jsme takové štěstí neměli. Všechna místa už byla obsazená. Auto jsme pak nechali kousek od COOPu, alespoň ho nebudeme hledat. Nakoupili jsme spoustu věcí, utratili hodně peněz. Nejvíce jsme zaplatili za sýry a to nám Gennaro a i druhý sýrař, u kterého jsme nakupovali, dali slevu. Koupili jsme samozřejmě věci pro vnoučata, ale i pro sebe. Před polednem jsme se vrátili do rezidence.

Po obědě a siestě jsme šli k moři. Sluníčko svítilo, teploměr ukazoval nádherných letních 36°C, ale od moře stále foukal silný a ledový vítr. Dokonce mi pod deštníkem, který Ali, který dodržoval siestu a ještě ho nestihl uklidit, byla zima. Na sluníčku bylo příjemně, ale kombinace slunce a větru je hodně zrádná. Po chvíli se dostavil Ali s kolečkem a začal do něj nakládat deštníky. Vlny se občas přehouply až na pláž a mě bylo jasné, že v tomhle se plavat nedá. Přesto jsem do moře šla, ale dostala od něj mokrou facku, takže jsem se pokorně vrátila k lehátku a otírala si obličej a vlasy. Muž byl odvážnější a šel se s vlnami poprat. Když se vrátil, stěžoval si, že je mu ve větru zima. Nakonec se sebral a z pláže odešel.

Já zůstala a četla si.

Po večeři jsme se, už teple oblečeni, znovu vydali na pláž. Chtěla jsem si fotit mraky a červánky a také jsem nesla něco na zub Belle, která radostně vrtěla ocasem. Zákaz - nezákaz. Porušuje ho kde kdo.

Večerní pláž

Mraky nad horami

Zanedlouho bude úplněk

Moudrost předků říká, jsou-li červánky, bude zítra větrno

Po návratu jsme chvíli hráli karty, ale zahnala nás zima dovnitř.

Když jsem si šla lehnout, už podruhé jsem zakopla o ten naprosto zbytečný ozdobný rám postele.

Tentokrát to bylo potmě a o to podstatně výživnější. Trefila jsem ostrý roh, takže jsem si rozsekla lýtko, odřela ruku, která spadla mezi rám a postel a narazila si rameno. Bolelo to jako čert. Jediným štěstím bylo, že mobil, který si sebou beru pod polštář, abych věděla kolik je hodin, přistál na posteli. Spadnout na dlaždice, dopadl by jako jeho předchůdce, kterého jsem si rozbila v prosinci. A pořizovat si po půl roce zase nový mobil... Zvedla jsem se, šla do kuchyně a z lékárny vytáhla Tee Tree Oil a potřela si rozseklé lýtko a odřenou ruku. Pěkně mi to v noze cukalo.

Moře prý léčí, tak se nechám překvapit.

Pondělí 25. června 2018

Probudila jsem se kolem půl osmé. Noha i ruka stále bolely. Navíc jsem zjistila, že se mi trochu spouští rýma. To je to vylehávání ve vichru na pláži a vysedávání večer na terase. Dobře mi tak.

Venkovní teploměr ukazoval 19°C a po obloze se honily mraky.

Po snídani jsme šli k moři. Hladina byla oproti předchozím dnům klidnější a i vítr už nebyl tolik ledový a ostrý. Ale fučelo stále dost. Oblékla jsem si jedny z plavek, které se jsem si koupila v neděli na trhu a hned doma si je vyprala.

Už vím, proč stály jen 5€.

Doplavala jsem z hloubky do míst, kde už jsem stačila a upravovala si vršek. Naštěstí pro mě v moři moc lidí nebylo. Pak jsem se v duchu modlila, aby nepřišla nějaká větší vlna a já se společensky neznemožnila.

Zatrolené plavky! Jsou z nějakého podivného, snad instantního materiálu, který po kontaktu s vodou zvětší svůj rozměr o několik konfekčních čísel. Z vrchního dílu se stalo cosi obrovského, nedržícího tvar. U spodního, jen díky pevným guumičkám, nedošlo k jejich uplavání. Když jsem lezla z vody, vypadala jsem jako v plenkových kalhotách.

To byl zase kup.

Tak jsem si pořídila místo plavek opalovačky. Bylo mi jasné, že v těch plavkách už do vody nepolezu.

Četla jsem si a pak zaregistrovala, že přijíždí zelinář. Natáhla jsem na sebe šaty, vzala peněženku a šla nakoupit. Opět jsem nakoupila ta výtečná rajčátka, po kterých se mi určitě bude stýskat a dvě papriky.

V apartmánu jsem pak na cibulce a česneku udělala vepřovou konzervu, na jejímž obalu bylo, že obsahuje 80% masa. Obal nelhal. Rajčata, která jsme včera koupili v Trebisacce a která zdaleka nedosahovala kvality a chuti těch nových, jsem spařila, oloupala, pokrájela a hodila na maso. Nicméně, mít i takováto rajčata u nás, to bychom si mohli pískat. Papriku jsem nakrájela a poslala za rajčaty. Uvařila jsem k tomu rýži. Muž si to pochvaloval a řekl, že netušil, že se z konzervy dá udělat tak dobré jídlo.

Po siestě jsme šli opět k moři. Vítr znovu foukal a vlny v souvislosti s ním, zvýšily svou intenzitu. Ve starých a osvědčených plavkách jsem si zaplavala a pak se vrátila na lehátko. Pod deštníkem v mokrých plavkách a ve větru mi byla pěkná zima. Poprosila jsem muže, aby deštník zavřel. Sluníčko mě za chvíli zahřálo. Během chvíle se opět objevil Ali s kolečkem a začal sbírat všechny deštníky. Když fouká, deštníky nejsou.

Na pláži jsme vydrželi do půl šesté, pak se zabalili a po očistě v pitné vodě jsme měli naplánovanou procházku po Lungomare v Trebisacce. Těšila jsem se na korzo podél moře a na nespočet barů a cukráren.

Někam se posadíme a dáme si obrovský zmrzlinový pohár.

Náš výlet jsme zahájili u obranné věže na pobřeží, která dala jméno rezidenci, kde jsme ubytovaní. Kolikrát my už kolem ní jeli? Nesčetněkrát. Z neznalosti věci jsme auto nechali na parkovišti hotelu u hlavní silnice. Očividně tu nebyl jediný host. Jen jedno otevřené okno dokládalo lidskou přítomnost.

rc="http://nd02.jxs.cz/034/996/0e577a4aa1_105489209_o2.jpg" alt="" />

Chvíli jsme šli po hlavní silnici, pak odbočili na další, která vede směrem k věži. Došlo nám, že jsme autem mohli dojet až sem.

Přiblíženo

Muž objevil, kudy se dostat dovnitř. Plot, rezavá vrata a rám od informační tabule. Ve vysoké trávě jsme objevili chodník z vymývané dlažby, který vedl k věži.

Prázdný rám, ve kterém možná někdy byla nějaká informační tabule

a odpadkový koš, který pohlcuje zeleň

Chodník byl místy zarostlý trávou a nějakými plazivými rostlinami. Nevím jak se jmenují, ale já má pro ně své pojmenování a říkám jim "divoké okurky". Jsou to potvory žahavé a já, po několika neblahých zkušenostech, se jim vyhýbám. Lemovaly ho vysokánské traviny, zbytky ohořelých keřů, které občas znovu obrazily a dokazovaly sílu přírody a pak rákosí. Občas jsme narazili i na šlahouny ostružin, které se nakláněly nad chodníkem. Měli jsme si vzít dlouhé kalhoty, ne všude se tím pralesem dalo projít bez úhony.

I oleandr tu vyrůstal a kvetl

Moc lidí sem asi nechodí.

Došli jsme k cíli a já po schodech vystoupala nahoru. Dveře byly opatřeny dvěma kovovými pásy, které byly přišroubovány, aby zamezily komukoliv vstoupit. Najednou, jako by se setmělo. Mraky skryly sluníčko a mně došlo, že fotkám bude chybět barva.

Schody nahoru a dolů

Pohled shora na okolní krajinu

Věž jsme obešli celou. Kolem ní se rozkládají mokřady a roste tu vysoké rákosí. Nerada bych se tu potkala s žábou a proto jsem raději při obchůzce dupala. Hluboké kvákání napovídalo, že by tu mohly být volské žáby. S jednou jsem se kdysi setkala na Garganu a asi jsem v ten moment udělala rekord ve skoku do výšky a pak hlavně v běhu na krátkou trať.

Věž Torre Saraceno je vybudována z kamenů a malty, a je válcovitého tvaru. Nahoře se zužuje a pak pokračuje římsou, kterou zdobí aragonské oblouky. Jméno dostala buď podle ústí řeky Saraceno, nebo podle mysu Capo del Saraceno. Patřila do obranného systému pobřežních věží v Neapolském království, které začaly být budovány od středověku. Byly situovány tak, aby tvořily obranný systém celého pobřeží a aby zastavily časté útoky korzárů a Saracénů. Ze všech bylo vidět na moře a také na obě věže sousední. Bylo tak možné pomocí světelných a kouřových signálů upozornit na nebezpečí či požádat o pomoc.

Pohled od věže na okolní kopce

Stejnou cestou, kterou jsme přišli, jsme se vraceli zpátky. Došli jsme k závěru, že tu mělo být pravděpodobně vybudováno další z turistických lákadel. Jenom ta vymývaná dlažba musela stát hodně peněz. Možná to bylo financováno z evropských dotací, možná došly finance městu, kdo ví?

Mraky nad námi černaly, udělala jsem si pár fotek hor a na silnici si všimla několika čerstvých šrámů. Tak jsem těm ostružinám neutekla.

Jako by mi nestačilo to rozražené lýtko.

Serra Dolcedorme

Mraky a sluneční paprsky

Cestou k Trebisacce muže napadlo, že bychom se mohli zajet podívat do Amendolary. Proč ne? Nikdy jsme tam nebyli, můžeme poznat něco dalšího. Navrhla jsem, že raději pojedeme do Amendolara Marina, která se rozkládá na pobřeží. V historickém centru, ležícím vysoko v kopcích, bychom nemuseli narazit na žádnou "gelaterii". Neobjevili jsme jí totiž ani v historickém centru Villapiana, natož v Plataci.

Pokračovali jsme proto z Trebisacce po pobřežní komunikaci. Místy jsem si připadala jako ve filmu z padesátých let. Dělnické domky, nalepené jeden na druhém a vše takové omšelé. Obraz bídy italského jihu. Jako by se tu zastavil čas.

Tak sem turisté opravdu nejezdí.

I samotná Marina nás zklamala. Prostě jen velké nic kolem jednoho městského parku s kolotočema.

Začalo pršet. Takže z plánů na posezení se zmrzlinou sešlo. Zpátky jsme už nejeli podél pobřeží, ale vjeli na SS106 a po ní se vraceli za občasného deště do Villapiana. V jednom místě jsme si všimli téměř totožné obranné věže. Asi byla budována ve stejném období.

U Trebisacce byla silnice suchá a já doufala, že o 4 kilometry dál, by to mohlo být stejné.

Nebylo. Už když jsme se blížili k Villapiana a viděli louže vody, došlo mi, že moje doufání bylo liché.

Plavky z rána a z odpoledne, pláž
ové osušky a osušky z koupelny, které jsme tu nechali po očistě proschnout, vše bylo mokré. Bylo už po dešti, ale ochladilo se o 10°C.

Po večeři muž zprovoznil notebook, aby se podíval, jak bude zítra

"Má pršet, dokonce na 90%".

To mě moc nepotěšil. Pak se ještě díval jak je u nás. Také hnusně.

Vzala jsem si foťák a šla na pláž fotit blesky a bouřku, která řádila nad mořem.

Došly mi tam baterky.

Úplněk bude opravdu brzy

Tentokrát jsme netrávili večer na terase, ale v kuchyni, kde bylo o poznání tepleji.

Společnost nám dělaly mokré osušky a plavky.

Pokračování příště.