Italský deník - část 11.

Pokračování předchozí části

Pátek 22. června 2018

Druhý týden dovolené se chýlil ke konci. Probudila jsem se brzy, už kolem šesté. Potichu jsem vstala, abych neprobudila manžela a po ranní hygieně si sedla, nejprve s deníkem a později s knihou, na terasu.

Obloha byla azurově modrá a teploměr kolem půl sedmé ukazoval 22°C.

Snad už se to počasí konečně umoudří.

Po snídani jsme se vydali na druhou návštěvu Rossana, protože při té první, kdy jsme tak trochu (a nebo více?) bloudili, jsme neviděli ty nejdůležitější památky, které toto město nabízí.

Tentokrát už jsme se autem nemotali uzoučkými uličkami města, ale před tunelem jsme jeli směrem k horám a u moderního kostela sv. Bartoloměje odbočili a zaparkovali na stejném parkovišti, jako minulý týden.

Tunelem jsme prošli do města.

Budova radnice

Měli jsme v plánu dojít ke kostelu San Marco, který je nejdůležitější byzantskou památkou ve městě.

Mapu, kterou jsme si koupili při první návštěvě, jsme "doma" pečlivě prostudovali a věřili, že tentokrát nemůžeme zabloudit. Orientovali jsme se v labyrintu uliček a uvědomili si, že tudy jsme šli i minule, ale někde jsme udělali chybu.

Hodinová věž, kterou jsme už před týdnem zvolili jako orientační bod, zářila ve slunci

Sloup z období antiky

Došli jsme k zadnímu traktu kostela sv. Benedikta, ale kde je vchod?

Vysoko nad námi vně okna Madona s Ježíškem

Prošli jsme jakýmsi zúžením a pak kostel San Marco zahlédli hluboko pod námi. Kupodivu byly v těchto místech i šipky.

Kostel San Marco (několikanásobně přiblíženo)

Teď už opravdu nemůžeme minout. Sestupovali jsme uličkami stále níž a níž.

Mezi domy se nám nabídl pohled na Apeniny

Když už jsme byli téměř u cíle, oslovil nás starý pán, kterého jsme pozdravili a ptal se, zda jdeme do kostela. Nebýt jeho ochoty, kdy nám ukázal kudy se dostaneme dovnitř, pokračovali bychom dál a došli až pod kostel.

Jsme u cíle

Kostel jsme si prohlédli. Svými pěti věžemi nám připomenul byzantský kostel Cattolica ve Stilo, který jsme tehdy také dost hledali.

Mezi nejcennější památky patří pozůstatek starobylé fresky Madony Odigitrie

Kostel San Marco je nejstarší památkou Rossana a současně také jednou z nejzachovalejších.

Byl postaven v 10. století v řecké čtvrti a původně byl zasvěcen sv. Anastázovi. Měl sloužit asketickým poustevnickým byzantským mnichům, kteří obývali skalní jeskyně v okolí, pro jejich motlitby, čtení posvátných textů, meditace a sborový zpěv. Tato sakrální stavba se tyčí na skále a má půdorys řeckého kříže. Jsou zde vidět fragmenty vzácné starověké fresky Madony Odigitrie. Zůstala zde také zachována mozaiková podlaha.

Z ochozu kostela byl zajímavý výhled na okolní krajinu

Cestou zpět nás pán oslovil podruhé s dotazem, zda se nechceme podívat na miniatury staveb Rossana. Pozvání jsme přijali a díky tomu se dozvěděli, že je v Rossanu k vidění i další byzantský kostel. Dozvěděli jsme se spoustu dalších zajímavých informcí o tomto městě, viděli miniatury staveb a paláců, jejichž jména jsem si nezapamatovala. Pán nám vyprávěl o historii města a jeho patronovi Sv. Nilovi. Všechny miniatury, které tu byly, vytvořil vlastníma rukama. Klobouk dolů. Pak nás poprosil, zda bychom se mu nepodepsali do pamětní knihy. Zaplatit za vstup nechtěl nic, prý je rád, když někdo jeho dílnu navštíví. Chvíli se díval na to, co jsme napsali a podobně jako pan farář v Moranu, Českou republiku neznal. Až když jsme ř
ekli Československo, věděl, kam nás zařadit.

Takže jsme během dvou dnů opět dělali osvětu na jihu Itálie.

Odtud jsme pak šli na náměstíčko pod kostelem. Vyfotila jsem si kostel a kašnu.

Ten brutální mosazný kohoutek ve lví tlamě, byl jako pěst na oko.

Pohled od kostela nahoru na část města

Vinice na kopcích

Chvíli jsme zkoumali mapu a zvažovali, kam se vydat dál. Podle mapy by měl být pod tímto kostelem ještě další, takže o našem dalším směru bylo rozhodnuto. Pokračovali jsme uličkami stále níž.

Na mapě kostel, ve skutečnosti jen kaple, navíc zavřená. Jediná informace o ní je ta, že je zasvěcena sv. Anně a pochází z poloviny 18. století.

Kaple sv. Anny

Od kaple jsme pak stoupali po nekonečném počtu schodů někam do výšin. V podstatě jsme po opuštění tunelu od sochy sv. Nila šli stále jen dolů z kopce a ocitli se na jednom z nejnižších míst. Město bylo vysoko nad námi. Občas jsme se dívali do mapy a doufali, že máme správný směr a že bychom měli dorazit ke kostelu sv. Benedikta, kolem jehož zadní části jsme šli cestou k San Marco. Obejít ho nešlo, k jeho zdem byla "přilepena" církevní škola. Vchod do něj byl z druhé strany.

V uličkách Rossana

Na mapě byly namalované rovné schody, ale ty se ve skutečnosti kroutily. Procházeli jsme nejprve bujnou zelení, pak úzkými průchody, znovu stoupali po schodech a marně hledali jakékoli označení ulic, nebo nějakou směrovku.

Z domů na nás poštěkávali psi, občas si nás prohlédla nějaká kočka.

Občas jsme objevili i nevábná zákoutí. Co k tomu dodat...

Doufala jsem, že bychom mohli narazit na nějakého místního obyvatele a zeptat se, ale ti nějak nebyli k mání.

Objevili jsme další kapli, ale u té chybělo jakékoliv označení.

Výsledkem bylo to, že jsme v Rossanu už podruhé parádně zakufrovali.

Ve finále jsme došli k plotu, pod kterým byl už jen hluboký sráz. Dál jít nešlo. Ve vedlejší zahradě bylo několik malých vzteklých psů, kterým se naše přítomnost tady pranic nelíbila a dávali to dost zřetelně najevo svým štěkotem.

Hlavně, že máme sebou mapu!

Museli jsme se vrátit. Když už jsme konečně dorazili na místo, kde byla označená ulice a kde stál kostel, který byl také označen cedulí, došlo nám, že jsme opět vysoko. Dívali jsme se nevěřícně do mapy. V podstatě jsme se dostali až za tunel nad hluboký sráz. Hledaný kostel byl už daleko a hlavně hluboko pod námi. Znovu se vracet se nám nechtělo, nebyli jsme si jistí, zda se znovu nezamotáme v průchodech a schodištích. Navíc pěkně pražilo slunce a teploměr, na který jsme narazili, ukazoval 33°C.

Pokračovali jsme tedy stále stejným směrem a došli k místu, na které jsme přišli při předchozím bloudění. Tak tady už to známe. Okolo školy, kudy už jsme šli minulý týden a kolem kláštera a kostela San Bernardino, jsme došli k hodinové věži, která stojí v centru na náměstí.

Tady už to známe

Pokračovali jsme po schodech dolů ke katedrále, která byla také zavřená. Došlo nám, jaké jsme měli štěstí, že se tu minulý týden konala svatba a my si jí mohli prohlédnout.

Bok katedrály shora

Katedrála nebyla našim cílem, tím bylo Diecézní muzeum, kde se ukrývá ta nejcennější památka města a tou je Purpurový kodex. Našim štěstím bylo to, že se muzeum zavírá před siestou až v 1 hodinu, takže i přes neplánované bloudění byl dostatek času na jeho prohlídku.

Koupili jsme si vstupenky za 5€ na osobu a "vyfasovali" mladého průvodce. Ptal se nás, odkud jsme a když jsme mu řekli, že jsme Češi a navíc z Prahy, rozzářil se jako měsíček a řekl nám, že do Prahy pojede v pondělí a že už se moc těší. Bude to jeho první cesta do Čech. Také ho zajímalo, zda je v Praze bezpečno. Vzhledem k tomu, že měl bydlet v Dejvicích, došli jsme k názoru, že tam mu nic nehrozí.

Při povídání j
sme došli ke kodexu.

Otevřený kodex je uložen ve vitríně pod neprůstřelným sklem. Některým výrazům jsem nerozuměla, takže jsem poprosila průvodce, zda mi to může zopakovat. Zkusil to znovu italsky a pak anglicky. Stále jsem se nechytala. Řekla jsem mu, že už jsme oba s mužem staří a že se nám už těžko učí nový jazyk, protože jsme se ve škole učili leda tak rusky. Mladý Ital se znovu rozzářil a rusky nám řekl, že to tedy zkusíme s ruštinou.

Spadla mi čelist a muž se začal smát.

Vzpoměli jsme si oba na naší první cestu do Itálie, kdy jsme uměli leda tak pozdravit a poděkovat a tím naše jazyková výbava hasla. Tehdy jsem se nadrtila pár vět, když jsme sháněli nocleh, ale těmi jsem končila. Nakonec jsme si tehdy nocleh ve Florencii opravdu domluvili ruštinou.

Podobnou zkušenost s ruštinou jsem pak měla i ve Follonice. Tehdy jsem se dozvěděla, že se v Toskánsku ruština učí.

Ale tady v Kalábrii?

Průvodce nám vysvětloval nad kodexem rusky to, čemu jsme nerozuměli v italštině nebo angličtině. Stále se ujišťoval, zda mu rozumíme a měl radost, když že tomu tak bylo. Někde v hloubce ta ruština, kterou jsem se učila 10 let a ze které jsem před 46 roky maturovala, zůstala. Hodilo se to zejména u liturgických výrazů.

Znovu jsem si připomněla svou maturitu, u které jsem si vytáhla téma o svém rodném městě a kdy jsem pak z naprosto zištných důvodů, mluvila zejména o církevních památkách. Profesor ruštiny, u kterého jsem rozhodně nepatřila k oblíbeným studentům, byl hluboce věřící. Jak se mi tehdy hodilo, že jsem o prázdninách brigádně "průvodcovala" a znala nejen jejich historii, ale věděla toho dost i o jejich interiérech.

Slovo "dostoprimečátělnosť", čili pamětihodnost, z hlavy asi nedostanu nikdy.

Takže díky ruštině jsme se o kodexu dozvěděli spoustu zajímavostí. Prý je dokonce už celý zdigitalizovaný.

Nakonec se přednáška o kodexu zvrtla a my mladého Itala učili české výrazy a hlavně výslovnost některých slov. Hlavně mu dělalo potíže správně vyslovit názvy ulic. Do Prahy, kam se chystal poprvé, se těšil. Doporučil nám návštěvu Moskvy, kde už několikrát byl. Proto ta ruština.

Třeba ho Praha zaujala a bude se učit i česky. Kdo ví?

Když si všiml, že mám na krku pověšený vypnutý foťák, řekl mi, že si vše můžu klidně fotit. Ale bez blesku!

Zeptala jsem se, zda si mohu vyfotit i kodex, odpověděl, že i ten.

Udělala jsem si několik nekvalitních obrázků kodexu.

Purpurový kodex - Codex Purpureus Rossanensis je jeden z nejstarších a nejcennějších rukopisů Nového zákona. Obsahuje evangelia sv. Matouše a sv. Marka. Pochází ze 6. století a skládá se ze 188 listů pergamenu z ovčí kůže. Jeho strany jsou psány ozdobným zlatým a stříbrným písmem ve starořečtině. Jeho stránky jsou načervenalé, (latinsky purpureus) proto to adjektivum. Nedochoval se celý, více než polovina chybí. Původně obsahoval i evangelia sv. Lukáše a Jana. Na úvodních pergamenech jsou symboly všech čtyř evangelistů a odhaduje se, že původně měl kolem 400 listů.

Byl objeven v sakristii katedrály Santa Maria Achiropita v Rossanu roku 1879.

V říjnu 2015 byl zapsán mezi světové kulturní dědictví UNESCO.

Takto vyfotil kodex profesionál.

Autorem fotografií je Michele Abastante

Zdroj: Internet

Průvodce se pak s nám rozloučil s tím, že zbytek Diecézního muzea si můžeme prohlédnout sami, což jsme učinili.

Při odchodu z muzea se návštěvníkovi otevře pohled na zadní část katedrály, ...

... která jinak není vidět

S průvodcem jsme se potkali ještě jednou a to v prodejně suvenýrů. Vybírala jsem si pohlednici a průvodce mi doporučoval, abych si koupila celou jejich sadu. 15€ mi připadalo dost peněz a navíc, když už je kodex v digitální podobě, určitě se dá najít na internetu.

V muzeu jsme si pak ještě došli na záchod. Byly to luxusní prostory, stejně tak jako muzeum, které je celé zrekonstruované a je otevřeno teprve druhým rokem. Pravděpodobně k rekonstrukci došlo po té, co byl kodex zapsán mezi památky UNESCO

Pohlednice

Odcházeli jsme z muzea plni dojmů.

Co dál? Dva cíle, kvůli kterým jsme sem jeli podruhé, máme za sebou.

Vzpomněla jsem si na starého pána s jeho miniaturami. Měl by tu být ještě jeden byzantský kostel. Chvilku jsme pátrali v mapě a zjistili, že by měl být nedaleko odsud.

Našli jsme ho bez problémů, ale byl zavřený. Podobně jako spousta dalších památek v tomto městě. Obešli jsme ho a já si udělala několik fotek.

Kostel se jmenuje Panagia. Je pojmenovaný na počest Nejsvětější Panny Marie. Název kostela je odvozen z řečtiny, kdy je panm> (vše) a ághios (svatý). Kostel je dalším příkladem byzantské architektury a byl postaven mezi polovinou 10. a začátkem 11. století. Není velký, má jednu loď a apsidu, která je zdobená dvěma pruhy cihel uspořádaných do vzoru rybí kosti.

Rybí kosti v detailu

Na mapě byl zakreslen další z kostelů a to Sv. Nila - patrona města. Ten jsme však nenašli, i když jsme podle mapy měli správný směr. Dostali jsme se do míst, kde bylo několik církevních škol. Do jednoho vchodu, který lemoval starobylý portál jsme vešli, ale další dveře už byly zavřené.

Erb na stěně před zavřenými dveřmi

Je možné, že za nimi byl ten hledaný kostel. Nevzdávali jsme se. Udělali jsme ještě pár pokusů kostel objevit, ale místo toho jsme se dostávali do dalších labyrintů uliček a schodů.

Dnes jsme si už "zabloudili" až až.

Ocitli jsme se na dalším místě, odkud se opět muselo jen stoupat. Byly však odtud zajímavé pohledy na město.

Rozhodli jsme se k návratu, kdy jsme vyhledávali stín, protože bylo nesnesitelné horko. V uličce, kterou jsme stoupali nahoru toho stínu moc nebylo. Byla rovná a slunce se opíralo do její dlažby.

O příkrosti uličky svědčí schod, nebo snad rohožka?

Kolem kostela Panagia a Diecézního muzea jsme došli na náměstí před katedrálou.

Pohled na katedrálu Santa Maria Achiropita

Siesta, kdy byly ulice liduprázdné a vše kolem zavřené.

Naproti katedrále byl otevřený bar, který nabízel i obědy. V horku, které panovalo, jsme ani jeden neměli chuť na cokoli teplého. Jen žízeň. Tu jsme průběžně při naší pouti městem zaháněli a ve druhé dvoulitrové lahvi čaje nám už moc nezbývalo. Na vývěsce baru jsme si přečetli, že tu nabízí "tartufo", a to přímo z Pizzo Calabro, města, kde tato lahůdka vznikla. Tam jí nabízí snad všechny cukrárny a bary. Ale na této straně pobřeží jsme na něj narazili poprvé. Osobně dávám přednost sorbetu, ale v případě "tartufa" dělám výjimku a dám si i zmrzlinu s mlékem. Barman se ptal, zda si dáme "qualcosa da pranzo" a pak ho naše objednávka "něčeho k obědu" rozesmála. Objednali jsme si "tartufo", já s colou a muž s kávou. Seděli jsme na terase, vychutnávali si tu lahůdku a plánovali co dál.

"Hlavně musíme někde dokoupit pití. A nebo si načepujeme vodu u některého z pramínků?"

"To bych neriskoval", odpověděl mi muž.

Dojedli jsme, zaplatili a vydali se po schodech nahoru na náměstí s hodinami. Bylo krátce po druhé hodině.

Na mnoha starých budovách v Rossanu nejsou okapy.

Místo nich jsou na krajích střech jakési kovové bodce či hřebeny,

po kterých voda stéká mimo budovu

I tady jsou

Na některých zdech se dají najít murales (malby na fasádě)

Po cestě, po které už jsme šli několikrát, jsme došli k tunelu a prošli jím na parkoviště. Oproti dopoledni bylo téměř prázdné. Auto nám stínil vysoký strom, ale stejně v něm bylo jako v peci.

Co dokáže jižní slunce s lakem na kapotě

Vytáhli jsme mapu, rozložili jí na kapotu a čekali, až auto trochu vyvětrá.

Pak jsem si všimla oleandru, který byl před autem. Růžový, plnokvětý s bílými proužky.

Tak takový ještě nemám.

Přes ulici sedělo u dalšího z otevřených barů několik mužů. Vzala jsem lahev od čaje a vydala se přes parkoviště ke studánce. Jeden člověk si plnil vodou kanystry, u druhého kohoutu byl pán, který vodou plnil lahve a dával si je do vozíku. "Lei ha solo una?" "Si".

S jednou lahví mě pán, který tu byl s vozíkem, pustil před sebe. Lahev jsem vypláchla a nabrala trochu vody. Díval se na mně p
odezíravě a asi nechápal, proč jsem si té vody vzala jen tak málo.

Cestou k autu jsem v duchu zajásala. Před barem zastavilo popelářské auto a řidič se bavil se sedícími muži. Byla to ta nejlepší clona pro to, co jsem se chystala udělat. Vzala jsem si nůž, udělala krok k oleandru a popelářské auto se rozjelo. Co teď? Na jedné straně touha po druhu, který ještě nemám, na té druhé obava, že budu viděna, jak kradu větvičku.

Chvíli jsem váhala, ale pak zvítězila touha vlastnit neobvyklý druh oleandru.

Muži od baru si mé činnosti nevšimli, nebo jim to bylo úplně jedno.

Oleandry tu rostou téměř jako plevel a že by si někdo dělal hlavu s tím, aby je ošetřil, zalil či odborně sestříhal?

Prostě přijede "plotostřih" a oholí keře jako u bradýře.

A zatímco já se zabývala "krádeží prostou", muž zprovoznil navigaci. Měli jsme v plánu pokračovat na jih a dojet na jižní okraj Tarantského zálivu.

Tam někde nahoře jsou ti uřvaní psi

Opustili jsme parkoviště a vydali se na další cestu.

Už na první křižovatce jsem nabyla přesvědčení, že jedeme špatně. Navigace nás znovu navedla do hor, na stejnou silnici, po které jsme jeli minulý týden do Patire. Neustále nás však upozorňovala na to, že jsme se odklonili od trasy a hlavně, že máme odbočit vlevo. Což o to? My bychom třeba i odbočili, ale musela by tu být nějaká silnice. Byly tu jen betonové zídky, pod nimi hluboký sráz a za ním skalnatý kopec, na kterém se tyčilo Rossano.

Muž tvrdošíjně pokračoval ve zvoleném směru.

"To už se vracímě zpátky?"

Odpověděl mi, že našel trasu horama, kde by mohly být krásné vyhlídky. To snad není pravda, vždyť jsme se domluvili, že pojedeme kolem zálivu. Mně z něj opravdu klepne.

"Pokud si pamatuju, tak jediná odbočka vlevo byla až úplně nahoře na kopci v těch 1100 metrech, kde jsme pak jeli vpravo na Patire. To je minimálně dvanáct kiláků."

Něco zavrčel a pokračoval dál. To se mi snad zdá. Seděla jsem a mlčela. Bála jsem se, že když promluvím, začnu ječet. Stále jsme stoupali do kopců.

Zastavil až na náhorní plošině Piana dei Venti, vylezl z auta a na kapotě rozložil mapu.

Já také vystoupila a přešla jsem na druhou stranu, odkud jsem si fotila panoramata a smutné pozůstatky loňského požáru.

V duchu jsem si říkala, že se nebudu hádat.

V podstatě jsem se smířila s tím, že jedeme zpátky a že vlastně nejde o život.

Je hezky, tak si můžeme užít moře.

Vrátila jsem se k autu. Stále stál nad mapou a divil se, že silnice vlevo tady žádná není. Nerad přiznal, že jsem měla pravdu.

"To ta navigace", ulevil si.

"Není to poprvé, co jsi zase tu přiblblou věc poslouchal."

"Nojó, ale koupila si mi jí ty!"

Tak to už tady dlouho nebylo. Když dojdou argumenty, přijdou na řadu výčitky. Ne, nebudu se hádat. Sedla jsem si do auta a vyčkávala. Složil vztekle mapu a chvíli se rozhlížel. Pak nastoupil do auta a zeptal se, kam pojedeme.

"Tímhle směrem na sever."

Chvíli mlčel a pak řekl: "Ale chtěli jsme na jih."

"Tak to se budeš muset otočit a vrátit se do Rossana."

Na náhorní plošině byl naštěstí prostor pro otočení.

"Odklonili jste se od trasy", ozvala se ta malá věc.

"Prosímtě, vypni to."

Navigace ztichla.

"Měli bychom se raději oba spoléhat na svůj instinkt", neodpustila jsem si.

Po stejné silnici, která se kroutila směrem dolů, jsme se vraceli do Rossana. Udělala jsem si z auta pár fotek.

Vracíme se do Rossana

Z předchozích dvou fotek jsem udělala panorama Rossana - můj první pokus

Tady ještě jednou s vysvětlivkami

Rossano nad námi

Sjeli jsme do pobřežní části Rossano Scalo a odtud pokračovali na jih. Ve výsledku to bylo několik zbytečně najetých kilometrů, což zase tolik nevadilo, ale mnohem horší byly zalehlé uši. A to u obou. Ono na pár kilometrech překonat téměř kilometrové převýšení … Už se nám to párkrát stalo.

Je to nepříjemné, člověk má pocit, že má hlavu něčím omotanou.

U MDdiscontu, který byl otevřený, jsem poprosila muže, aby zastavil. Museli jsme si dokoupit pití. Rozhodla jsem se také koupit pečivo. Až se budeme večer vracet, nemuseli bychom už nic sehnat. Víkend je před námi. Pocit hlavy obalené molitanem trval. Stále jsme na sebe mluvili dost hlasitě. Až když jsem opakovaně polkla naprázdno, začala jsem slyšet na jedno ucho. To byla úleva.

Na opačné straně silnice stál moderní kostel, takže jsme auto nechali na parkovišti u obchodu, přešli vozovku a kostel si prohlédli. Byla to velice zajímavá stavba. Ale jak jinak? Zavřená.

I když jsem se snažila zjistit o tomto kostelu cokoliv, nepovedo se.

Neznám ani jeho jméno, nikde o něm není zmínka

Od kostela, který jsme celý obešli, jsme se vrátili zpátky do auta.

"text-align:left">Kam vedla naše další cesta, se dozvíte v pokračování.