Italský deník - část 3.

Pokračování předchozí části

Středa 13. června 2018

Probudila jsem se opět brzy. Dalo by se říci, tak jako doma, kde se budím kolem páté. Zpěv ptáků, první sluneční paprsky a hluk z výpadovky mě doma zaručeně probudí.

Tady nic takového nebylo, navíc okenice, které byly od půlnoci kvůli větru zavřené, nedovolily slunečním paprskům vstoupit. A já strašila už od páté.

Zkoušela jsem znovu usnout, ale moje snaha byla marná.

Vstala jsem, opatrně odnesla židli, kterou jsem o půlnoci zajistila dveře, aby ve větru nemlátily, zavřela muže v ložnici a po ranní hygieně si sedla venku s deníkem, který jsem tentokrát dopsala. Dokonce jsem si i chvíli četla, než se muž probudil.

Ranní obloha byla bezmračná, ale občasné poryvy větru naznačovaly, že se asi změní počasí.

I předpověď, na kterou jsme se dívali na internetu, slibovala jeho zhoršení.

Po snídani jsme se vypravili nahoru do kopců, do míst, kde končí cesty.

Už nás to lákalo loni, ale nikdy jsme až na vrcholky nevyjeli. Stoupali jsme po serpentýnách, kdy jsme viděli hluboko pod sebou silnici, po které jsme před chvílí jeli, pak i po křivolakých silničkách, vedoucích stále vzhůru.

Foťák neustále připravený u otevřeného okna, kdy jsem díky pomalému stoupání mohla fotit kudy projíždíme.

Z okna jedoucího auta jsem si fotila okolní krajinu

Řídkou zástavbu vystřídala bujná příroda. Kochali jsme se panoramaty kalabrijských kopců a litovali, že se slunce schovalo a je pod mrakem. Zaregistrovali jsme také kolem cesty ohořelé zbytky stromů, které už začala pohlcovat nově rostoucí vegetace.

Spousta kopců byla porostlá janovcem metlatým, který roste i u nás

Mezi kopci bylo vidět i řečiště Raganella. Oproti minulému roku v něm byla voda

A pak se začala objevovat osamocená obydlí a za nimi cedule s nápisem Plataci.

Je to další z městeček, kde žijí italští Albánci (arbëresh), o kterých jsem se zmiňovala už v předchozím deníku, kdy jsem psala o hodně navštěvovaném městečku Civita.

Do Plataci asi moc turistů nezavítá.

Když jsme parkovali na Piazza del Popolo, jediném náměstí, které tady je, budili jsme rozruch.

Náměstí Piazza del Popolo

Na to, že se tady, tak jako všude na jihu, vyskytují skupiny nic nedělajících a posedávajících mužů, jsme si už za ty roky zvykli. Říkáme jim "glosátoři života". Slušně jsme je pozdravili, oni italsky odpověděli a pak, pro nás naprosto nesrozumitelným jazykem, zavolali na druhou stranu.

Ze dvou obchůdků vyšli muži a ženy a dívali se na nás, jako kdyby tu přistálo UFO.

Na naše "Buongiorno" nám s úsměvem odpovídali.

Zvláštní pocit, být nechtěně ve středu dění.

"To máš z toho, že chceš poznat místa, kam nikdo nejezdí", pronesl muž.

Dala jsem mu za pravdu.

Plataci leží v nadmořské výšce 950 metrů nad mořem na východní straně Národního parku Pollino. Albánští exulanci se v těchto místech usadili kolem roku 1476. Bylo pod nadvládou blízké Cerchiary, která pak vládu nad ním předala rodu Pignatelli. Ten městečko vlastnil až do roku 1806. Obyvatelé si stále uchovávají svou kulturu, svůj starobylý jazyk, tradiční kostýmy a byzantsko-řecké náboženství. Navíc se po dobu více než 500 let brali výhradně mezi sebou.

Počet jeho obyvatel v roce 2018 byl 733.

Jako malou zajímavost mohu uvést, že každoročně tu poslední únorový den jsou svázány plechovky do dlouhého řetězu a s nimi pak po městečku chodí mladí obyvatelé a hlukem, který způsobují, vyhání zimu.

1. března je v Plataci folklórní festival k přivítání jara.

Celé městečko jsme procourali. Chodili jsme úzkými uličkami, sestupovali po schodech, abychom zase o několik metrů dál vystoupali nahoru.

Na spoustě domů tu jsou na fasádách nástěnné malby - murales. Některé staré, jiné vznikly v nedávné době. Objevili jsme plánek rozmístění těchto maleb po městečku. Spojujícím prvkem všech je Albánie. Ať už se jedná o obraz Matky Terezy, či cesty z Tirany do Plataci, nebo jen malý emblém, odkazující na tuto zemi.

Samozřejmě ani tady nesmí chybět obraz albánského národního hrdiny Skanderbega, který tu má také pomník.

Plánek umístění jednotlivých murales.

Není jich tu tolik jako v Diamante, které leží na pobřeží Tyrhénského moře, kde jich je přes 150

Navštívili jsme i dva místní kostely. Okolo toho prvního jsme obcházeli a nemohli najít vchod. Až pak jsme oslovili jednu paní a zeptali se, kudy jít. Položila tašku s nákupem a velice ochotně nám nejen ukázala cestu ke vchodu, dokonce nás před něj zavedla jakýmsi průchodem, do kterého, přiznám se, bych sama neměla odvahu vejít. Dovedla nás pak na terasu, ze které už byl vchod vidět. Naštěstí pro nás mluvila italsky a když se ptala, odkud jsme, Českou republiku neznala. Jen se ptala, zda je to v Evropě.

Holt ještě nejsme tak světoví. V Plataci se o nás neví.

Z jedné uliček nedaleko náměstí byl kostel vidět, ale kudy k němu?

Průchod, aneb zkratka ke kostelu

Schody nikam patří ke kostelu

Vyfotit celý portál nešlo, terasa před ním je příliš úzká

Kostel San Giovanni Battista (Sv. Jan Křtitel) je starý, i když je poprvě oficiálně zmiňován až roku 1600. Další prameny uvádějí, že už v roce 1535 patřil diecézi Cassano. Z původně ryze křesťanského kostela se stal kostelem plným kompromisů, kdy zde mnohdy převažují ikony. Hlavní oltář je v duchu byzantsko-řecké liturgie, boční je křesťanský. Jsou tu k vidění i křesťanští svatí, jako například Padre Pio a další. Kostel prošel dvěmi rekonstrukcemi v roce 1955 a pak roku 1993.

Interiér kostela je světlý

Hlavní oltář

Červený koberec zdobí albánské orlice a řecké motivy

Prohlíželi jsme si jeho interiér a poslouchali odněkud znějící zvláštní hudbu. Fotila jsem si vnitřek, manžel natáčel na kameru, když se zpoza oltáře vynořil kněz v černém hábitu a se zvláštní pokrývkou hlavy. Jakým asi mluví jazykem, napadlo mě. A protože jsme si nebyli jisti, zda se tu smí, či nesmí fotit, raději jsme tiše odešli.

Cestu zpátky od kostela jsme pak našli sami a já dodnes nechápu, jak jsme mohli tak dlouho bloudit kolem a nenajít vchod.

Boční pohled na kostel

Plataci je hezké městečko a je stranou veškerého turistického ruchu. Je v něm spousta zajímavých architektonických skvostů, narazíte tu i na zeleň a nějaké to zvířátko.

Oplechované schody

Kamenný dům na šikmé ploše

Růže z Plataci

Uličky města jsou nově vydlážděné

Nad mořem svítí slunce

Ušatý zrzek se pohladit nedal

Duo komínků

Zajímavý prvek v městském parku

Maxi lilie u jedné ze zdí

Střechy Plataci

Komu se nelení - tomu se zelení. Hostám se tu očividně daří

Pes na náměstí

Zpátky na náměstí

="http://nd02.jxs.cz/466/908/74a0775ce8_105377257_o2.jpg" alt="" />

Murales znázorňující Scanderbega a k tomu roh hojnosti.

Vlajka EU napovídá, odkud zřejmě plynou prostředky.

Jen to koště je tu jaksi navíc :-D

Scanderbegova busta

O pejskovi a kočičce

Pohled na kostel ze stoupání městem

Kalabrijské slunce za mraky

Palác

Druhým kostelem, spíš kostelíkem, který jsme navštívili je San Rocco (Sv. Roch), který byl postaven až koncem 19. století. Leží na nejvýše položeném místě Plataci. I tento byl vybudován diecézí Cassano a mísí se v něm prvky křesťanské s byzantsko-řeckými. A protože není čístě katolický, oslavy Sv. Rocha se konají každoročně 20. srpna nikoli uvnitř, ale v blízkosti tohoto kostela.

San Rocco - přišli jsme k němu z boku, vystoupali jsme moc vysoko

V interiéru se mísí křesťanství a byzantsko-řecká liturgie.

Pobavila nás kamínka vpravo dole. Asi je tu v zimě zima

Ve starobylém lustru jsou úsporné žárovky

Ke kostelu vede spousta schodů.

My po nich jen sešli

Sestoupili jsme zpátky na Piazza del Popolo, nastoupili do auta a sjížděli dolů.

Arrivederci Plataci!

V jedné ze zatáček jsem poprosila manžela, aby na chvíli zastavil. Chtěla jsem si vyfotit vrchol Dolcedorme a pak mě zaujala ohořelá borovice i se šiškami.

Záliv u Corigliana

Dolcedorme a řečiště Raganello

Před nám se tyčil kopec, který nabízel výhled do dálky, i když počasí nebylo nic moc. Stále bylo pod mrakem. Teplota 24°C pro výlet byla ideální, ale chybělo sluneční světlo. Manžel přeparkoval na místo, kde rozhodně nebude nikomu překážet a vydali jsme se na kopec. Rostly na něm, pro mě naprosto neznámé, ale o to zajímavější rostliny.

Občas v křovích zaharašilo nějaké zvířátko. Raději jsem nepřemýšlela, co by to mohlo být, ale hada jsem rozhodně vidět netoužila.

Stoupáme na kopec a v dálce je Jónské moře

Ohlédnutí zpět - vpravo za kopci je Plataci

Výhled z kopce na Kalabrijské Apeniny

Ještě nám kus cesty zbývá

Dolcedorme

Hory v dálce

Pro mně neznámé rostliny

Z vrcholu kopce byl hezký výhled, jen to počasí mělo být lepší. Bylo vidět moře, záliv u Corigliana, řečiště Raganello, kalabrijské vrcholky a Plataci v dálce. Proč se ty mraky nezvedly?

Serra Dolcedorme (2267 m) z vrcholu kopce

Záliv u Coriglinana shora

>Později jsem doma hledala v mapách název kopce, ale nenašla. Jen jsem zjistila, že jsme se pohybovali ve výšce něco přes 1000 metrů nad mořem.

Z jedoucího auta jsem vyfotila opět záliv u Corigliana a řečiště Raganella.

Město uprostřed je Villapiana, tedy jeho historické centrum

Silnice klikatící se po úbočích hor - foceno z auta

Cestou dolů k pobřeží, po uzoučkých silničkách, jsme potkali velikou smečku psů. Nejprve jsem měla strach, abychom některého z nich nepřejeli a když muž zpomalil a psi se začali vrhat k autu, moc příjemné to nebylo. A to se, na rozdíl od manžela, psů nebojím. Pak se štěkotem běželi kus za námi. Pěšky bych tam opravdu jít nechtěla, bylo to dost nepříjemné.

Cestou k dočasnému domovu jsme se stavili v diskontu, kam jsme loni jezdívali na nákup. Chtěla jsem prostředek proti mravencům, ale objevila v regále jen prázdnou krabici od něj. Další položkou byla potravinová fólie. Tu jsem si sice z domova přivezla, ale vůbec nedržela. Našla jsem jí, ale pouze ve 300 m balení. To je tak na půl roku, tak dlouho tady nebudeme. Lis na citrusy? To bych toho chtěla v diskontu hodně. Koupili jsme alespoň pečivo a pokračovali dál.

Muže pak napadlo, že se můžeme ještě zastavit ve Sparu, je to jen malá zajížďka.

Měli tam vše. Postřik proti mravencům, fólii v rozumném rozměru a lisů na citrusy několik, mohla jsem si vybrat. Pomeranče od paní Catherine jsou výborné, ale nejdou moc loupat a když je ždímám, zůstává spousta toho dobrého uvnitř.

Když jsem chystala oběd, zaregistrovala jsem, že vyšlo sluníčko. Teploměr na terase ukazoval úžasných 36°C.

Mohli bychom jít po obědě k moři. Opět začal foukat ostrý vítr, který nám dokonce na terase porazil deštník.

Kdyby jen deštník, porazil i betonový stojánek. Z oběda se stalo dobrodružství, kdy jsme při větrných poryvech drželi tyč od paraplete. Nakonec jsme to vzdali. Zavřeli jsme deštník, vzali si talíře s jídlem a šli to dojíst dovnitř.

Uděláme si siestu a pak uvidíme, zda k tomu moři půjdeme.

Siesta očividně neplatila pro zahradníka, který jezdil se sekačkou po zahradě.

Nějaký jeho pomocník stříhal okolní rostliny a když jsem viděla, jak odváží plné kolečko ostříhaných větví oleandrů, říkala jsem si, proč se stydím či bojím uříznout si malou větvičku na zakořenění.

K moři jsme šli až po páté hodině. Nebyly tam deštníky a nechtěli jsme riskovat další připálení.

Manžel měl rudý hrudník a já měla přismahnuté podpaží levé ruky. Nechápu jak jsem k tomu přišla, jediné vysvětlení bylo držení knihy vleže na zádech. Po páté už nehrozilo, že se opět přismahneme.

Vítr foukal čím dál tím silněji a hnal mořské vlny ke břehu. Občas vlny vyhodily na břeh medúzu.

Mořské vlny také vrátily kameny na místo, kde byl přístup po písku. Opět se srovnal břeh. Moc v tom plavat nešlo, ale zkusili jsme to.

Vydrželi jsme tu do sedmé hodiny.

Po večeři jsem šla fotit rozbouřené moře a zbarvenou oblohu. V kapse jsem nesla něco dobrého pro Bellu.

Večer jsme chvíli seděli na terase, ale vítr byl studený a nepříjemný, takže jsme zalezli a šli brzy spát.

Pokračování příště.