Italský deník - část 2.

Pokračování minulé části

Neděle 10. června 2018

Probudili jsme se s mužem současně. Většinou vstávám dříve.

Po snídani jsme ještě přemisťovali pár věcí na místa, která budou vyhovující. Jedna skříň je holt jen jedna. Občas jsme zaimprovizovali, ale nakonec jsme interiér uspořádali k obrazu svému.

Pak jsme se vydali k moři a muž mi ukázal velikého světlého psa, který byl kousek od pláže.

"Tak támhle máš tu svojí síť".

Rozhodně to není síť

Na světlé velké feně bylo vidět, že měla asi nedávno štěňata. Kam asi přišla? Pak jsem si uvědomila, že pejsek, kterého jsme viděli na pumpě pod Tarantem, vypadal hodně podobně jako ona. Vypadala jako veliký labrador, nebo měla něco z čuvače, nevím. Na psy nejsem odborník.

Pozdravili jsme se s italskými manželi, kteří byli loni našimi sousedy. Byli tu opět s vnukem Giacomem. Nikoho jiného jsme tu z předchozího pobytu nezaregistrovali. Přitom nám spousta lidí loni říkala, že sem jezdí pravidelně.

Tak uvidíme, zda se někdo z nich příští týden objeví.

Po obloze se honily mraky a po včerejším rozbouřeném moři byla voda všechno, jen ne teplá. Vzala jsem si sebou nejnovější knihu Dana Browna Počátek, ale není to ta nejvhodnější četba na pláž. Ne kvůli obsahu, ale kvůli tomu, že kniha je pěkně tlustá a tudíž těžká. Při četbě na zádech mi dvakrát spadla a "dala po čuni".

U moře jsme vydrželi do půl dvanácté.

Oleandry kolem terasy krásně voněly

Po obědě jsem normálně "na férovku" zalezla do ložnice, po té, co mi kniha opakovaně vypadla z rukou na tesasu. Fakt je těžká. Muž následoval mého příkladu a přišel si také lehnout. Kdo by v tom horku vydržel na terase.

Spali jsme oba do čtyř hodin.

Teplota venku byla 34°C, takže jsme se převlékli do plavek a šli, kam jinam, než k moři.

Večer jsme na pláži prokecali s paní Marií, která tu byla se svou dcerou a jejími třemi dětmi také na ozdravném pobytu. Když pak dorazila paní Soňa s talířem, aby její mamince nevystydla večeře, povídali jsme si i s ní. Dozvěděli jsme se, že tyto ozdravné pobyty pořádá ruzyňská paní doktorka pravidelně už několik let. Tím bylo také vysvětleno, proč je tady tolik malých dětí. Soňa nám potom vyprávěla, že tu v předchozím týdnu zastřelili místního mafiánského bosse, který tady vlastnil několik restaurací. Ráno jela do městečka na kole a byla zastavena policií, která ohraničovala místo činu. Od té doby na kole už nakupovat nejela. To jsou věci. A já si myslela, že se mafiáni zdržují v okolí Neapole, pak ve větších městech na pobřeží Tyrhénského moře a na Sicílii. A oni jsou i ve Villapiana. Bylo to prý i v televizi.

Na pláži jsme vydrželi téměř do osmi hodin. Až když jsme se zvedli, přišel nový zahradník, aby uklidil lehátka.

Dozvěděli jsme se, že pochází z Pákistánu, jmenuje se Ali a italsky moc neumí. Francesco mu udílí pokyny v angličtině. Předchozí zahradník bydlel v Trebisacce, takže kolem půl sedmé, a někdy i dříve, začal uklízet lehátka, aby se dostal včas domů.

Ali bydlí v jednom z apartmánů, takže nikoho z pláže nehoní.

Muž se pak zašel podívat k baru, zda nejsou v televizi F1, ale tentokrát se nic nekonalo. Připadal mi zklamaný, i když tvrdil opak.

Večer pak, když jsme hráli karty, přišla paní Catherine a přinesla nám čerstvě natrhané pomeranče. Bylo to milé.

Pondělí 11. června 2018

Probudila jsem se v půl sedmé, což je u mě normální, ale ještě chvíli jsem se povalovala v posteli. Pak jsem se převlékla a sedla si s deníkem na terasu, abych zapsala předchozí den.

Ráno s deníkem, brýlemi a ...

... ještěrkou

Muž vstával jen o chvíli později. Po snídani jsme se vydali, kam jinam, než na pláž. Byli jsme tu první, nepočítám-li Bellu. Moře bylo klidné a oproti předchozímu dni i o něco teplejší.

Obrazně řečeno: "Odemykáme pláž"

Vstup do vody bez kamenů ještě vydržel

Pod deštníkem

Opar nad vodou naznačuje, že bude horko

Před polednem jsme se vrátili do apartmánu.

Teploměr ukazoval 37°C.

Došli jsme k závěru, že na terase, která je sice krásná a je ze dvnou stran obklopená oleandry, se v tom horku fakt nedá sedět. Rákosové rohože jí nezastiňují, jen jí zakrývají. Muž se vydal za Francescem, zda by nebylo možné dát sem jeden plážový deštník, který by poskytl kousek stínu, alespoň nad stolem. Včera bylo chvilkami pod mrakem, takže jsme nezjistili, jaká je tu v poledne výheň. Muž se vrátil s příslibem, že to Francesco zařídí a také mi zároveň řekl, že je před bránou zelinář. Vzala jsem si tašku, peníze a vyrazila. Za celé 2€ jsem naplnila tašku vynikajícími rajčaty, obrovskými paprikami, cibulí, hroznovým vínem a třemi citrony.

Siestu jsme zkrátili a k moři šli podstatně dříve, než obvykle.

By
l tam totiž deštník, poskytující blahodárný stín.

Voda byla ještě příjemnější, než dopoledne. V půl šesté jsme se zabalili.

Cestou z pláže jsme se potkali s minulým zahradníkem, který měl očividně radost, že nás vidí. Prý sem občas zajede na návštěvu.

V apartmánu jsme si dali sprchu, abychom se odsolili a pak vyrazili na nákup do Coopu v Trebisacce. Nakoupili jsme balenou vodu, i když ta, která v aparmánu teče z kohoutků, je prý pitná. Ale máme své zkušenosti s "pitnou vodou". Další položkou nákupu byly těstoviny, brambory, na které jsem v poledne u zelináře zapomněla, vajíčka a zmrzlina. Kvůli poslední položce nákupu jsme nikde necourali, ale vrátili se zpátky.

Udělala jsem večeři a k ní jako příloha byla v poledne koupená rajčata. Byla tak dobrá, že jsme se shodli, že taková jsme ještě nejedli. Současně jsem pochopila, proč paní Catherine, která nakupovala přede mnou, těch rajčat kupovala dvě kila. Už tehdy jsem se rozhodla, že je před odjezdem koupím, doma z nich vypreparuju semínka a zkusím je pěstovat v našich podmínkách.

Podobně jako už spoustu let pěstuji rajčata Marzano.

Na zdi apartmánu jsem ulovila gekona

Po večeři jsme si chvíli četli a když se začalo šeřit, rozsvítili jsme na terase a vytáhli karty.

Celý večer nás otravovali rojící se mravenci. Pomohla až svíčka proti komárům.

Úterý 12. června 2018

Probudila jsem se ještě před svítáním. Tak už zase začínám strašit.

Uvědomila jsem si, že mě bolí v zádech.

Došla jsem si na záchod a pak jsem cestou zpět to napálila holení do dekorativního rámu postele.

Manžela to samozřejmě probudilo a mně vzápětí došlo, že budu mít modřinu.

Ten rám tu byl opravdu jen pro dekoraci, navíc byl o něco větší, než manželské postele.

Podařilo se mi znovu usnout. Na druhý pokus jsem pak vstávala až po sedmé. Sedla jsem si na chvíli na terase s deníkem, abych zapsala předchozí den. Nestihla jsem to, muž vstával opět chvíli po mně.

Po snídani jsme šli k moři.

V plánu byl původně výlet, ale stále mě bolelo podivně v zádech. Nebyla to klasická bolest v kříži, ale něco výš a na straně. Jako kdyby mě bolela ledvina. Ale ta by bolela stále a ne jen při určitém pohybu. Občas jsem hekla, humorné to bylo v momentě, kdy jsem mluvila. To jsem pak sekala slabiky mezi heknutími.

Takže relax se prodlužuje.

Zkusím to vyhřát na slunci.

Doledne jsem trávila četbou, plaváním a nahříváním bolavých zad.

V půl dvanácté jsme se zabalili a vrátili se do apartmánu.

Pohled z pláže na rezidenci

Tropická zahrada

V plném květu

Deštník na terase se nekonal, teploměr ukazoval 36°C.

Zalezla jsem do kuchyně a pustila se do přípravy oběda.

Muž se opakovaně vypravil za Francescem, aby se vzápětí vrátil zpět s deštníkem, následován Alim, který nesl betonový podstavec. Prý mu to Francesco říkal už včera. Otázkou je, zda to není jen výmluva.

Nicméně, deštník máme a konečně je terasa obyvatelná i během dne. Ráno a večer je tu krásně i bez toho paraplete.

Po obědě jsme si šli lehnout. Měla jsem lehký spánkový deficit, kdy jsem se v noci převracela s bolavými zády a ráno strašila po apartmánu. Muž mého příkladu následoval, i když v noci spal jako dudek.

Občas, dost často, mu to jeho spaní závidím.

Odpoledne jsme šli opět k moři a vydrželi tu do sedmé večerní. Moře bylo při našem příchodu klidné jako hladina rybníka a bylo také krásně teplé. Záda přestala bolet už během dne. Zda tomu pomohlo plavání, či vyhřátí sluníčkem, nebo kombinace obého, nevím.

Každopádně bylo po bolesti.

Večer se objevily vlny a začal foukat mírný vítr.

Po večeři jsem zašla na pláž za Bellou. Pojmenoval jí tak zahradník Ali. Svou cestu s kusem jídla jsem kamuflovala focením večerní oblohy. Nebudu dráždit hada bosou nohou, když je zakázáno Bellu krmit. Ali se s ní denně dělí o jídlo a všimla jsem si, že občas přijede i někdo autem a do keřů u kraje pláže nosí Belle něco na zub. Má tam i misku s vodou. Takže jsem nenápadně hodila kus jídla Belle a pak si fotila mraky. Šly k pevnině nějak rychleji, možná vítr něco přinese.

Večerní pláž

Když jsem se vrátila, muž už čekal s kartami. Jen je rozdal, sílící vítr je shodil ze stolu. Tak to nepůjde.

Číst na terase také moc nešlo a my přemýšleli, co s načatým večerem. Vyřešila to za nás paní Marie, která přišla na návštěvu. Trochu si postěžovala, že je po pohodě, protože za zbytkem rodiny přijel zeť. Celá rodina odjela na večeři a ona osaměla. Paní Marie se zajímá o léčitelství, mystiku a okultní vědy. Bylo zajímavé jí poslouchat. Oba nás s mužem dokonale rozebrala jen na základě našich dat narození. Chvilku si něco psala na papír a pak nám předložila výsledek. Připadala jsem si, že vedle nás nesedí člověk, kterého známe pouhé dva dny, ale někdo, kdo žije dlouhou dobu vedle nás a zná nás s našimy zvyky a zlozvyky, ví, jaké máme koníčky a povahové rysy. Až mě chvilkami zamrazilo. Někdy si říkám, že asi musí existovat něco mezi nebem a zemí a že jsou někteří lidé nadáni schopnostmi, o kterých se nám, obyčejným smrtelníkům, může jen zdát. Perličkou na závěr bylo to, že je narozená ve stejný den a rok jako můj muž. Ale její maminka prý nechtěla, aby měla v datu narození nešťastnou 13, tak uprosila doktory, zda by do papírů nemohli napsat, že se dcera narodila krátce před půlnocí. Má tedy v dokladech "dvanáctku". Byl to zajímavý večer.

Když se její rodina vrátila z večeře a procházela kolem terasy, Marie se rozloučila a připojila se k nim.

Vítr zesiloval a my šli bydlet.

Vrtalo mi hlavou, jak může někdo z data narození vyčíst všechno to, co nám řekla.

Když se muž sprchoval, dívala jsem se z kuchyňského okna, jak vítr ohýbá stromy.

O půlnoci nás oba probudila rána.

Venkovní okenice se v náporech větru vyhákla z držáku na fasádě a mlátila do okenního rámu. Nedosáhla jsem na ní, abych jí zajistila, takže jsem se v noční košili vypravila ven, abych posbírala věci ze sušáku, strčila deštník za dveře a
pak zvenčí přivřela okenice. Tu u ložnice už zajistil muž zevnitř, má delší ruce než já.

Ještě v noci jsem pak slyšela, jak u dalších apartmánů mlátí okenice.

Pokračování příště.