Italský deník - část 4.

Pokračování předchozí části

Čtvrtek 14. června 2018

Spala jsem téměř do osmi hodin, což je docela výkon. Možná k tomu přispělo i ochlazení, díky němuž se spalo lépe.

Vylezla jsem na terasu a zahleděla se na oblohu. Honily se po ní mraky a pofukoval vítr. Muž vstal chvilku po mně a pak jsme zvažovali, co dnes podnikneme.

Po snídani jsme se vydali do Rossana, jehož návštěvu nám doporučil Francesco.

Dokonce se podivoval nad tím, že jsme loni při našich toulkách tohle město vynechali.

Vydali jsme se po pobřežní SS106 a u jedné z pump natankovali plnou nádrž. Pokračovali jsme na jih a dohadovali se, zda budou na křižovatce u Sibari opět žebráci, tak jako tomu bylo loni. Nebyli tam. Po ujetí několika dalších kilometrů jsme je objevili až na světelné křižovatce u Corigliana. Tady byl podstatně větší provoz, což jim skýtalo šanci snad většího "výdělku", ale současně to tu bylo ze stejného důvodu podstatně nebezpečnější.

V průvodci, kterého jsem vzala sebou, jsem se dočetla, že samotné historické centrum Rossana leží v kopcích nad přímořskou částí. A i když jsme sledovali směrníky, povedlo se nám odbočit o jednu křižovatku dříve a museli jsme se vrátit. Na druhý pokus jsme byli úspěšní. Projeli jsme modernější částí a pak stoupali do kopců. Část cesty vedla tunelem. Vjeli jsme do úzkých a většinou jednosměrných uliček.

Na jednom místě, kde to šlo, jsme zastavili. Byl tu pomník válečným obětem a z ochozu za ním bylo vidět do míst, odkud jsme přijeli.

Pomník válečným obětem

Pohled od pomníku na tunel, kterým jsme přijeli a na moře

Pohled na část Rossana

Udělala jsem si pár fotek a když jsme se vraceli k autu, oslovil nás starý pán, který se ptal, odkud jsme. Auto s českou SPZ se asi v uličkách Rossana moc často neobjevuje. Českou republiku znal, asi hlavně díky fotbalu, kdy zmiňoval "grande Paola", čili Pavla Nedvěda. Chvilku jsme si s pánem povídali a když jsme se loučili, řekl nám, že jsme si měli vzít deštník "Avete trarre un ombrello, sarà pioggia".

Obloha byla šedá a opravdu hrozila deštěm. Pán pak pokračoval směrem, kterým jsme pak následně jeli a ještě na nás zamával. Po chvilce jízdy jsme zaregistrovali ceduli, ukazující na parkoviště. Projeli jsme dalším tunelem a na velikém parkovišti, vně hradeb, jsme zaparkovali.

Cesta do centra města vedla tunelem, nebo po šikmých plochách a schodech nahoru

a začínala vpravo od tunelu...

... pak pokračovala na druhou stranu a někam nahoru

"Tak jak? Vezmem to zpátky tunelem, nebo půjdeme nahoru po těch schodech?"

Zvítězila varianta tunel, protože před odbočením do něj jsme si všimli několika památek.

V tunelu jsou chodníky, dokonce i nějak grafiky,

Rossano bylo založeno starověkou civilizací Enotri kolem 11. století př. Kr. Později v 7. až 2. století př. Kr. se dostalo pod nadvládu Velkého Řecka. Pozdějí ho ovládli Římané a učinili z něj město, které mělo za úkol hlídkovat v Sibarijské nížině. Vzniklo tu castrum. Ve 2. století tu nechal císař Hadrián vybudovat přístav, který pojmul 300 lodí. Po rozdělení Římské říše se Rossano stalo jedním z nejdůležitějších center byzantské civilizace na území jižní Itálie. Díky své výhodné pozici na úpatí pohoří Sila bylo Rossano nedobytnou pevností. Jako jediné v celé Kalábrii odolalo Saracénům. Hlavním byzatským centrem se stalo po té, co Reggio di Calabria opakovaně podlehlo v 9., 10. a 11. století saracénským útokům. Byzantská vláda nad městem trvala od roku 540 až do roku 1059. Poté město vlastnili Normané. Následovali Švábové, kteří město povýšili na královské a vybudovali zde universitu. Vládci nad městem se střídali. Bylo ve vlastnictví Anjouovců, Aragonců, po nich tu více než dvěstě let vládli Španělé, které vystřídali Rakušané a později Bourboni. Na krátkou dobu se také stalo součástí Neapolského království. Roku 1876 byla slavnostně otevřena železnice Jonica a město se také stalo prvním, které mělo elektrické osvětlení.

Cesta tunelem mírně stoupala a při průjezdu aut tu byl příšerný hluk, který způsobovalo rezonující plechové obložení. Naštěstí tu byl chodník, po kterém jsme došli tam, kde už jsme byli autem.

Uvítalo nás historické centrum.

Nalevo od nás stála socha patrona města Sv. Nila a za ní byla radnice a sídlo městské policie.

Socha sv. Nila

Kostel St. Maria del Carmine

Zaujala nás vysoká hodinová věž, stojící na náměstí sv. Bartoloměje. Zvolili jsme si jí jako orientační bod.

Hodinová věž

e="text-align:center">

Mariánský sloup jsme si zvolili jako druhý orientační bod

Rossano je zajímavé město, ale když ho člověk nezná a je tu navíc poprvé, není vůbec těžké v jeho uličkách zabloudit. Abychom tomu předešli, koupili jsme si v prvním obchůdku, na který jsme natrefili, mapu města. Současně s ní jsme koupili i několik pohlednic. Známky na ně neměli, ale po těch letech víme, že je prodávají jen prodejny Tabacchi, což je v podstatě trafika, pak pošta a velmi výjimečně se dají sehnat v prodejnách se suvenýry. Ale opravdu jen výjimečně.

Prohlédli jsme si krásný klášter San Bernardino, kde jsem na lavičce napsala pohledy našim potomkům. Klášter se stejnojmenným kostelem pochází z roku 1462. Kostel byl prvním ryze katolickým svatostánkem tohoto města. Škoda jen, že byl, na rozdíl od kláštera, zavřený.

San Bernardino

U východu jsem zaregistrovala emblém Purpurového kodexu

Pohled od kláštera. Obloha hrozila deštěm

Pak jsme s mapou trochu bloudili uličkami. Na žádné Tabacchi jsme nenatrefili, ale ocitli se před poštou.

Proč ty známky nekoupit tady?

Z automatu jsme si vzali pořadové číslo a počkali, až se někde rozsvítí. U okénka jsem pak požádala úřednici o dvě známky na pohlednici do České republiky. Řekla "momento" a odešla někam dozadu. Možná do trezoru, ale každopádně jí to trvalo pěkně dlouhou dobu. Když konečně dorazila, sedla si k počítači a dlouhou dobu do něj vkládala prodej "due francobollo". Její kolega u vedlejšího okénka jedovatě ucedil: "To v trafice nemají známky?"

Odpověděla jsem mu, že trafiku, na rozdíl od pošty, jsme nenašli.

Rozesmála jsem tím všechny, kteří tu čekali za námi.

Jen ten úředník se nesmál.

Pošťačka nás pak komisním tónem požádala o 2€, její kolega se stále tvářil jako kyselá okurka.

Čekající se usmívali, zdravili nás a přáli nám hezký den.

A já si do té doby myslela, že jen u nás je za trest jít na poštu, kde sedí zamračený a nepříjemný personál, který dává těm z druhé strany přepážky najevo svou nadřazenost a také to, že ho obtěžují.

A ono je to i v Itálii.

Asi to bude diagnóza.

Městem jsme nachodili více než 6 kilometrů. I přes to, že jsme měli mapu, se nám v uličkách povedlo zakufrovat a chodit stále v kruhu. Tedy, ne že bychom bloudili. :-D

Pohled mezi domy

A jsme zpět u našeho prvního orientčního bodu v podobě hodinové věže

Uličky vedou někam dolů

Hurá! Tam dole je katedrála

V polovině sestupu dolů jsem opět vyfotila hodinovou věž

Katedrálu, ve které se chystala svatba, jsme si mohli prohlédnout. Byla díky očekávanému obřadu otevřená. Po její prohlídce jsme pak z vrcholu schodiště sledovali příchod svatebčanů.

Katedrála nese název Chiesa di Maria Santissima Achiropita (Svatá Marie Achiropita). Jméno Achiropita, ale i Acheropita je v Kalábrii, a zejména v okolí Rossana, používáno hodně často. V názvu katedrály však prý značí, že zde vzniklo něco bez zásahu lidských rukou (podobně jako např. Turínské plátno, jehož vznik dosud nebyl objasněn). V tomto případě je to freska Madonny, která vznikla kolem roku 580 v původně byzantské svatyni z V. až VI. století. Její pozůstatky se nacházejí pod presbytářem. Přestavba současné trojlodní katedrály byla započata za vlády Normanů ve 12. století a byla dokončena až roku 1461. Až tehdy bylo vytlačeno byzantsko-řecké náboženství a byl nastolen latinský ritus. Mezi roky 1648 až 1713 byly vedle hlavní lodě vybudovány postranní lodě v pozdně barokním slohu. Roku 1836 byla katedrála poškozena zemětřesením, kdy došlo ke zničení jejího portálu. K obnově došlo až roku 1941. Zvonici, jejíž stavba pochází ze 14. století, také poničilo zemětřesení. Přestavby se dočkala už na počátku 20. století.

Roku 1879 byl v sakristii objeven Purpurový kodex (Codex purpureus Rossanensis). O tom se zmíním někdy příště.

="color:#000080">Vchod je ozdoben kvůli svatbě

Interiér čeká na svatebčany

Vzácnou fresku se mi vyfotit nepodařilo.

Na první fotografii vlevo je jen světlo v kulatém okénku

Vzácná freska, která vznikla bez zásahu lidských rukou.

Zdroj fotografie: Internet, autor Giandomenico Graziano

Pohled na boční část katedrály

Nedaleko katedrály je kaple Addolorata

Katedrála pod námi a svatebčané se již scházejí

S mapou jsme pak minuli divadlo a stále hledali cestu k byzantskému kostelu San Marco, který jsme viděli zatím jen na pohlednicích. Jako by ta mapa byla nějak divně nakreslená, nebo začarovaná? Kromě mapy jsme sledovali i informační tabule, ale bylo to marné. Bloudili jsme stále v kruhu, jako by Rossano bylo zakleté.

Objevili jsme malou kapličku

Od katedrály jsme se vraceli jinou cestou

a opět došli k hodinové věži. Jako bychom překročili bludný kořen

Zaujala mě zahrádka na střeše

Ulička mezi domy

Kostel San Giacomo

Občas bylo průhledem mezi domy vidět moře

Uličky Rossana, občas i s prádlem visící nad nimi.

Připomínaly nám filmy s Lorenovou a Mastroiannim

Další průhled mezi domy

Pejska jsem si pohladila, poté, co jsem se dovolila jeho majitele.

Kočička se pohladit nedala

Na fasádách domů jsou k vidění ikony

Oklikou po nejvýše položené ulici jsme došli k paláci Martucci

Byli jsme vysoko nad klášterem San Bernardino

Náš druhý orientační bod - Mariánský sloup.

Mraky se začaly konečně protrhávat

Hodinová věž díky slunci získala novou barvu

Kruh se uzavřel a my se znovu ocitli v místech, kde už jsme byli. A když už jsme šli počtvrté kolem Mariánského sloupu, rozhodli jsme se, že budeme raději pokračovat někam dál.

Bloudit už nás nebavilo.

Dovolila jsem se, zda si můžu toho úžasného psa vyfotit.

Hezky mi na sluníčku, které se konečně objevilo, zapózoval

V jedné z tratoriií, cestou k tunelu, která měla otevřeno i přes siestu, jsme si koupili jakýsi plněný rohlík, který byl moc dobrý. Mohli jsme posedět a sníst si ho civilizovaně uvnitř, ale byl tam takový divný vzduch. Asi nefungovala klimatizace.

Tunel na dohled

Došli jsme k tunelu, prošli jím zpátky na parkoviště. Původně jsme sice plánovali přijít sem po schodech, ale i když jsme se pohybovali nahoře n
ad nimi, na odbočku k nim jsme netrefili. Byli jsme jako v labyrintu.

Vycházíme z tunelu

Parkoviště a vlevo schody, kudy jsme chtěli přijít

Na parkovišti jsme pak zkoumali mapu a přemýšleli, kudy se vydat na další cestu, tak abychom se dostali ke klášteru v horách, který byl naším dalším cílem. Muž pak nakonec zprovoznil starou navigaci, kde klášter, na rozdíl do té nové, byl.

Ještě poslední pohled nahoru, kde jsme chvíli před tím byli

Moderní část města za hradbami a nový kostel sv. Bartoloměje

O naší další cestě zase příště.