Pokračování předchozí části
27.6.2016
Vstávali jsme oba poměrně časně a po snídani jsme se vypravili na trhy do Vieste.
Už jsem se několikrát zmínila o tom, že mám italské trhy moc ráda. Dá se na nich totiž báječně nakupovat.
Kočky díky našemu brzkému vstávání, snídaly už v půl sedmé.
Pan kocour ještě asi spal
"To jsem si pochutnala na mlíčku"
Vzduch se znovu ani nehnul a bylo dusno jako před bouřkou. Ale z čeho by přišla? Na obloze nebyl jediný mráček a teploměr ukazoval opět 32°C. Courali jsme trhem a občas jsme se zahleděli mezi stánky na nedalekou pláž San Lorenzo.
Nejsme my dva cvoci? Mohli jsme se válet na pláži, plavat v moři a místo toho jsme si jeli "trhnout". Ale nelitovali jsme. Nakoupili jsme nějaké dárky pro vnoučata, já si koupila krásné šaty a černé sandály. Muž si koupil parádní polotriko. Potom jsme pomohli jedné české rodině, která se nemohla domluvit s prodejcem. Paní nám pak opakovaně děkovala.
Do centra města, které už jsme opravdu navštívili několikrát, jsme tentokrát nešli. Představa, že se budeme procházet rozpálenými uličkami, kde se nehne vzduch, že se nevyhneme ani při nejlepší vůli schodům, nebyla moc lákavá.
Cestou domů jsme se jen zastavili v obchodě, kam jsme chodívali nakupovat při pobytu na Baia Falcone.
Uvařila jsem oběd a pak jsme si udělali siestu.
Odpoledne jsme šli k moři. Bylo teplé, klidné a báječně se v něm plavalo. Vydrželi jsme tu do čtvrt na osm.
Moc lidí tu nebylo. Zejména Italové seděli u televizorů a dívali se na fotbal. To, že dali gól, jsme poznali z radostného řevu, nesoucího se pláží z hospůdek a barů kolem.
Cestou k rezidenci jsme se na chvilku zastavili v baru, abychom zjistili stav utkání. Žádná změna. Stále to bylo 1:0.
V apartmánu jsme si pustili televizi a druhý gól, který padl v 90. minutě, jsme viděli. A pak následovalo to, co obvykle. Troubící auta s vlajkami, jezdící po celém širokém okolí a bezmezná radost. Ted' Italové vrátili Španělům prohru z finále v roce 2012. Tak tiché večerní město, jako tehdy, jsme ještě nezažili.
Radost v Peschici a věřím, že v celé Itálii, trvala do pozdních nočních hodin.
Po večeři jsme se podívali na předpověd' počasí.
Má se ochladit a bohužel má opět začít foukat vítr.
28.6.2016
Ráno byla terasa plná jehličí a květů a listů z oleandrů. Předpověd' vyšla, vítr přišel. Vzduch byl tak nějak více dýchatelný. Dala jsem kočkám a pak udělala snídani i pro nás.
Potom jsme se vypravili k moři a už z dálky viděli, že s klidnou hladinou je konec. Vlny měly čepičky už na horizontu. U břehu byly nejen vysoké vlny, ale i spousta nepořádku, který vyhodilo moře na břeh. Na suchém písku se znovu tvořily duny jako na poušti a písek létal vzduchem. Pozdravili jsme se s Mambem a ležení si rozložili blíž k moři, aby toho létajícího písku nebylo tolik.
Později, stojíc na břehu, jsme pozorovali lod' mířící na Peschici, která svou přídí rozrážela vlny a hodně se houpala. Muž zkonstatoval, že spoustě lidem na lodi asi bude dost blbě. Dala jsem mu za pravdu a vzpomínala na návrat z Elby do přístavu Piombino. Tehdy bylo zle asi polovině lidí na lodi.
Vrátili jsme se k lehátkům a všimli si, že máme ručníky parádně zasypané pískem. Opatrně, aby moc nelétal, jsem písek vyklepala a pak si lehla s knížkou. "Pojd' do vody", pronesl po chvíli muž a já ho následovala. Došla jsem ale jen ke břehu a ač jsem stála na něm, byla jsem v mžiku mokrá do pasu. Břeh mi pod nohama někam utíkal a vůbec to nebyl příjemný pocit. "Já tam nejdu", řekla jsem a couvla o dva kroky na pevnější podklad. Muž tam vlezl. Uvědomovala jsem si, že je ve vodě jediný, kolik mu je let, a když jsem pozorovala jeho hlavu mizící ve vlnách a občas se vynořující, měla jsem o něj docela obavu. Proud ho zanesl o padesát metrů dál od místa, než do moře vlezl. Na všech stanovištích plavčíků vlály červené vlajky a ve vodě nebyl opravdu nikdo. Prostě jen ten můj blázen si to musel vyzkoušet.
Znovu jediní, kteří si to užívali, byla parta kiteboardistů, dál od břehu. Po vlnách se jen vznášeli.
Zvažovali jsme, zda se sem odpoledne vrátíme, ale pak jsme to zavrhli. Vítr se netišil, spíš jsme měli pocit, že je ještě silnější, než ráno. Teploměr ukazoval příjemných 27°C a nebýt toho větru, mohl by to být krásný den.
Ležení jsme zabalili v půl dvanácté a všimli si, že balí také Mambo.
"Bruto tempo", ucedil. Dali jsme mu za pravdu.
Počasí bylo špatné nejen na rekreování se, ale i na prodávání. Komu? Když na pláži bylo minimum lidí.
Po obědě a siestě jsme se vypravili na výlet, který jsme zahájili na Monte Pucci. Udělala jsem si několik fotek a jediné. co mně fakt mrzelo, byl nepříjemný vítr. Tady na kopci to foukalo ještě víc, než dole.
Pohled z Monte Pucci na pláž Calenella.
Měla bych doplnit liduprázdnou pláž
Je odtud také krásný pohled na Peschici
Dole na útesech u trabucca je poměrně známá trattoria
Pohled k vrcholu Monte Pucci
Už jsem se několikrát zmínila o tom, že jsme jeli po "Garganice".
Je tak nazývána Strada statale (státní silnice č. 89)
Dojeli jsme do Rodi, kde jsme zaparkovali a vydali se na procházku městem.
Na promenádě nad mořem jsme potkali sousedy z Dobřichovic. Měli stejný nápad jako my.
Společně jsme pozorovali vrtulník, který přilétal do přístavu pro nějakého č
lověka a pak odlétal. Ve větru se pěkně houpal a určitě to také neměl jednoduché.
lověka a pak odlétal. Ve větru se pěkně houpal a určitě to také neměl jednoduché.
Čekání jsem si krátila focením.
Město už bylo ozdobeno světelnými bránami před nadcházející slavnosti
Přes den jsou brány jen bílé, ale večer se rozsvítí spoustou barevných žárovek
Uličkami jsme došli na pobřežní promenádu, která je vysoko nad mořem.
Kdybych nezvedla hlavu, neobjevila bych kostel Svatého kříže.
A přitom už jsem za ty roky tudy šla nesčetněkrát.
Nahoru jsem se však nikdy nedívala
Zadní část kostela splývá s okolními budovami, není divu, že se dá snadno přehlédnout
Při výstavbě tohoto domu byla využita i část původního obranného systému města
Být zase znovu malé dítě
a neustále ptát se proč?
Vy dospělí to možná víte,
proč stojí tu ten kolotoč...
Pobřežní promenáda prošla opravou a je z ní úžasný výhled ....
.... třeba na Tremitské ostrovy, které jsou vidět opravdu jen někdy
Když jsem fotila Tremity, objevila jsem dole na zídce úžasného kocoura.
Mám pro zrzky slabost
Vítr hnal vlny k pobřeží, některé narážely na přístavní hráz. Za ní byla hladina klidná
Za levým sloupem vzadu je Peschici
O zmodernizovaném přístavu jsem psala tady
Nad mořem se objevil vrtulník....
... který přistával na heliportu v přístavu.
Loni jsem přemýšlela, zda je to heliport, či odpočinková zóna
Kocoura už přestalo bavit ležet na zídce, tak se vydal do uliček Rodi
Vlny ženoucí se k pobřeží a na špičatém útesu ...
... seděl racek mořský
Vrtulník odlétá, podívaná skončila.
Bylo nás tam "čumilů" docela hodně
Potom jsme se rozloučili se sousedy a pokračovali městem.
Dali jsme si v cukrárně zmrzlinu, prošli se po náměstí Largo Giovanni Bovio, na kterém jsme loni poslouchali koncert s mladou dirigentkou. Jen díky plakátu jsem mohla zjistit její celé jméno. Z loňska jsem si pamatovala jen Federica a letos mohu ještě připojit příjmení Petrosino. Opět tu už stálo připravené pódium.
Na vylepených plakátech jsme si přečetli, že první koncert se bude konat 1.7. a tou dobou se už budeme balit na cestu domů. Škoda ...
Pódium už je připravené
I když bylo odpoledne, bylo tu podstatně víc lidí,
než před dvěma týdny večer, kdy města a městečka ožívají
Na kostele sv. Mikuláše z Myry jsem si všimla zvláštního detailu...
.... a tím je socha na jeho čele. Prý by to měla být soška Madony.
Vzhledem ke stáří kostela, jehož výstavba vyla zahájena roku 1680 ... vlastně, proč ne?
="text-align:center">
Fotky jsou, Ali, snad nejlepší, které jsi sem dala! Dramatické - jakési loučení s Itálií? Ale nevadí, dnes píšeš, že se pomalu budete chystat na novou cestu, tak ať se daří. Opravdu se těším na další díl vzpomínání
OdpovědětVymazatOpět jsem si ráda početla, ale fotky západu slunce mě dostaly. Jsou fakt nádherné, žádný cvok, ale šikulka
OdpovědětVymazatKrásný. Ty poslední záběry mě dostaly. A ty pohledy na město, jednoduše řečeno, super fotky.
OdpovědětVymazatZ lidí se stali konzervy ve kterých jsou konzumní iluze
OdpovědětVymazatNěkteré ty západovky jsou moc pěkné. Kočičáci jsou prostě kočičáci a jak je vidět ti italští jsou rodilí manekýni....
OdpovědětVymazatMožná se budu opakovat, ale miluju tvoje psaní a hlavně ty fotky. Mně to neskutečně nabíjí energií, radost přijít na tvůj blog.
OdpovědětVymazatNemusím ani psát, že se mi povídání líbilo. Různé motivy focení, živé, krásné. Ta láska k němu je poznat. Těším se na další...
OdpovědětVymazatZ toho číší pohoda úplně maximální, je vidět že jste užívali pohody!
OdpovědětVymazatAlenko, bude knižní vydání?
OdpovědětVymazatPravidelné ježdění za kočičkami, to je dovolená! Vy rádi vidíte je a ony vás. Kolotoč a koník jsou zajímavé. Taky bych se bála o muže, který by vlnami byl odsunut 50 m dál. U nás to tak není, u nás se bojí muž o mne a sám je hoooodně opatrný. Hemingway - takhle podobně to bylo v Bulharsku, už se na to těším. Ale třeba to dno moře bude taky za dva roky přeci jen změněné.
OdpovědětVymazatNádherný šmouhy na nebi, jen nakreslit. Tvoje vtipný hlášky opět pobavily.
OdpovědětVymazatSpousta fotek mne přímo uchvátila. Skaliska a rozvlněné moře, fotka k vrcholu kopce s borovicí a ty západy slunce, to nemá chybu. Všimla jsem si, že kostel měl stejnou světelnou výzdobu jako světelné brány v ulicích. Prostě život jako v pohádce. Dobře, že jste politovali cestující na lodi, se kterou si pohrávaly mořské vlny.
OdpovědětVymazat[1]: Kitty, moc děkuji za pochvalu fotek. Ještě to nebylo loučení, ale už jsem cítila, že se náš pobyt chýlí ke konci.
OdpovědětVymazat[13]: Alenko, tak, tak, Bulharsko.
OdpovědětVymazatPěkné fotky kočenek i záběry na moře..
OdpovědětVymazatZáběry na moře jsou fantastické a živě si dovedi představit takovou plavbu. Vcelku mne překvapuje to množství koček, které se vyskytují snad všude a to docela volně.
OdpovědětVymazatMoc hezké fotky. I ta s nádechem Havany, myslím, že Santiago se musel vracet právě na tak krásnou pláž, jako je tady ta zdokumentovaná ... a pokud ne, tak by mi to zkazilo celý příběh
OdpovědětVymazat[14]: Dcera o Bulharsku uvažovala, ale nakonec pojedou asi jen na chatu. Sype se jí auto, takže shání nějakou slušnou "ojetinu". Tak jí asi přivezu aspoň trochu mořské vody v lahvi.
OdpovědětVymazat[18]: Fakt jí vezete mořskou vodu? Na co?!
OdpovědětVymazatSocha Panny Marie vypadá dost zchátrale - jako bezdomovkyně.
OdpovědětVymazat[19]: To byla jen taková nadsázka, protože se pravděpodobně letos k moři nedostane.
OdpovědětVymazatOpět nádherný fotky, kočka kam se podíváš
OdpovědětVymazatFotky moře jsou famózní. Ráda jsem se dívala na velké vlny z bezpečí pláže. Taky se mi líbila stříbrná hladina moře, když na ni svítilo sluníčko...a ty jsi to parádně zvěčnila
OdpovědětVymazat