Jsem doma ..... a nebo nejsem?

Fyzicky doma jsem.

Ale jinak?

Spíš to vypadá, jako bych tu nebyla.

Z naší letošní cesty do Itálie jsme se vrátili krátce před nedělní půlnocí.

Přendali jsme z auta jen to, co bylo nutné dát do ledničky a zalezli "do peří".

Náš návrat byl poněkud pozdější, než bylo plánováno.

Ale jak říká můj muž, plány jsou od toho, aby se měnily.

Cestu zpět nám poněkud zkomplikovala společnost Autostrade per l´Italia S.p.A.

Když jsme v sobotním odpoledni sjeli z dálnice A1 na brennerskou A22 zjistili jsme, že na informačních tabulích svítí upozornění na to, že A22 bude v neděli 3. července od sedmé ranní do pravého poledne mezi Bressanone, které je, nejen díky Karlu Havlíčku Borovskému, známější pod německým názvem Brixen a Vipitenem uzavřena. Co ted'? Sjet z dálnice, vrátit se do Bologni a odtud jet na Ferraru, Padovu a pak kolem Benátek pokračovat na Udine a pak do Rakous? Kdybychom toto věděli dříve, z Bologni bychom opravdu jeli jinudy, než tak, jak jezdíme tradičně. Manžel variantu "vrátit se" okamžitě zavrhl a řekl, že něco vymyslíme.

Pak večer, sedíc nad italským autoatlasem, mi ukázal trasu, kterou pojedeme. Na moje námitky, že by to nemuselo být dvakrát bezpečné, jen mávl rukou.

"Je to v atlasu? Je! Tak čeho se bojíš?"

Ukázala jsem na čísla v mapě, která značila výšky jednotlivých hor a pak šipky mezi serpentýnami, poukazující na značné převýšení.

Znovu mávl rukou a něco zamručel. "Tak víš co? Uvidíme, jak bude ráno vypadat dálnice a pak se rozhodneme, kudy pojedeme."

Ráno bývá moudřejší večera.

Najeli jsme na dálnici nedaleko Lago di Garda, kde jsme, tak jako obvykle, nocovali.

Na dálnici byl poměrně hustý provoz a muž pronesl: "Víš jak to bude vypadat na té dvanáctce?"

Dala jsem mu za pravdu.

S12, která kopíruje trasu brennerské dálnice, je jen dvouproudá silnice, navíc projíždějící několika městy a městečky kolem ní. A všechna ta auta, autobusy a kamiony se na ní budou muset dostat.

Z dálnice jsme sjeli v Bolzanu. Takových, jako jsme byli my, bylo víc. Chvíli jsme jeli v koloně, která mířila na Merano a pak zůstali sami.

Byli jsme jediným autem, které zamířilo na SS508. Průjezd Bolzanem byl trochu komplikovaný, protože silnice, po které jsme měli jet, byla v rekonstrukci. Ale pak jsme se ze spleti uliček města vymotali a .... moje veškeré obavy vystřídalo nadšení.

Silnice stoupala do kopců, kolem ní stály staré hrady a tvrze. Místy jsme projížděli tunely, které byly vytesány do skal. Pod námi tekla říčka Talvera, která se v Bolzanu vlévá do Isarca. Fotila jsem si z otevřeného okna hrady a okolní kopce. Občas jsme udělali zastávku, abychom si tu krásu kolem zdokumentovali.

Moje nadšení mě neopouštělo, právě naopak. Připadala jsem si jako malé dítě, které našlo pod stromečkem vytoužený dárek. Cesta mezi vrcholky Alp, mnohdy se vinoucí po úbočích horských velikánů, nás dovedla na Passo Pennes.

A aby těch dárků nebylo málo, tady ve výšce 2211 metrů na nás čekala odměna v podobě historických závodních aut. Několik jsme jich viděli stoupat do kopce, když jsme se rozmařile fotili na kótě 2000 metrů.

Pak auta odjela a my si vystoupali na kopec nad Passo Pennes a dívali se na vrcholky hor, které se skrývaly v mracích.

I když mi byla příšerná zima, cítila jsem se št'astná. Takhle vysoko jsem ještě nikdy v životě nebyla.

Cesta dolů pak byla místy nebezpečná. Na čtrnácti kilometrech jsme klesli o necelých 1600 metrů. Obdivovali jsme cyklisty, kteří stoupali vzhůru k Passo Pennes. Někteří šlapali, jiní kolo už jen tlačili.

My dole pak zjistili, že nám poněkud zalehly uši. Vzpoměla jsem si, že podobný problém jsem už měla loni při sjezdu z Monte Sant'Angelo do Manfredonie. Naštěstí to netrvalo dlouho a uši se daly do pořádku.

Při stoupání na Brenner jsme se znovu dostali do více stojící, než jedoucí, kolony aut. Pojala jsem podezření, že Rakousko splnilo hrozbu a opravdu kontroluje na hranicích ty, kteří vstupují do země. Nekontrolovali. Hodinovou kolonu způsobil jeden semafor, přechod pro chodce mířící z parkovacího domu do jednoho z největších outletů, který je na Brenneru a auta, která z parkovacího domu vyjížděla.

K dalšímu zdržení došlo před vjezdem do tunelu za Garmisch-Partenkirchenem, kde byla pravděpodobně bouračka, protože tunel byl 50 minut uzavřen pro veškerou dopravu.

S kolonami v Mnichově jsme počítali, jsou tam pokaždé. I když po dobudování a otevření tunelu Luisa se dopravní situace docela zlepšila.

Suma - sumárum.

Nabrali jsme notné zpoždění a původní plán, že se cestou domů zastavíme za dcerou a vnučkami na chatě, padl. Holky čekaly a nešly spát. Slíbila jsem jim, že se jim ozveme, až překročíme hranice. Slib jsem splnila.

V pondělí jsme si přispali. Po noci strávené ve stanu, v jehož sousedství bujaře slavili Němci výhru nad Itálií, se moc dobře nespalo. Ono by to bylo asi stejné, kdyby výsledek ve fotbale dopadl opačně. Když slavící hluční zalezli spát, začala bouřka. Usnula jsem až nad ránem a noc ve vlastní posteli byla pak po noci ve stanu sladkou odměnou.

A pak následovalo vybalování věcí, které jsme přerušili a vydali se za holkami na chatu. Dcera byla trochu přešlá, protože měli auto v servisu. Opravu zkomplikovaly svátky a nebylo jisté, zda objednaný díl na opravu přijde včas. "Já vůbec nevím, čím pojedeme v pátek do Chorvatska." Určitě bychom jí ve štychu nenechali.

Večer, cestou domů, jsme nakoupili základní potraviny a já se pustila do praní. Pokusila jsem se zrekapitulovat počet naplněných praček a došla k číslu deset.

Zahrada volala po naší péči. Plevel bujel, růže napadla skvrnitost a kolem nich to vypadalo jako v listopadu. Střídavě jsem věšela a sbírala usušené prádlo, či klečela u některého ze záhonků.

V úterý večer jsem konečně zapnula počítač a začala psát tento článek.

Nešlo mi to.

Myšlenkami jsem byla ještě víc na jihu, či v Alpách, než doma.

Vyklidila jsem poslední tašku a zkonstatovala, že jsme toho zase měli letos sebou zbytečně moc.

Středa byla jako přes kopírák - prádelna a zahradnictví. Odpoledne přišel na návštěvu kamarád a já tomu byla ráda. Kdyby nepřišel, zase bych klečela u některého ze záhonů.

Ve čtvrtek volala dcera, že díl přišel a auto bude.

Hurá! Máme před sebou týden, kdy nebudeme muset hlídat. Přemýšlela jsem, že bychom se mohli vypravit na nějaký výlet.

A pak přišel muž: "Hele, co kdybychom jeli do Krakova, vždycky sis ho přála vidět."

Od slov nebylo daleko k činům.

Zarezervovali jsme si hotel, muž s
e vypravil do centra koupit zloté, i když hlavním důvodem bylo reklamování napájecího zdroje k notebooku. Já se pustila do úklidu domu, vyprala koberce a po obědě pokračovala na zahradě. Plevele mezi rajčaty byl ve finále padesátilitrový pytel od substrátu.

Večer vezl muž dceru do servisu pro auto a já jsem si zapnula počítač, abych pokračovala na tomto článku.

"Hele, už jsi Alče vytiskla tu trasu, aby nemusela platit ve Slovinsku za dálnice?"

Blog musí počkat.

Napsala jsem dceři itinerář a pak mi došlo, že bych si měla také zjistit nějaké informace o Krakově. Seděla jsem nad počítačem do hluboké noci a došlo mi, že asi nejlepší variantou bude koupě tištěného průvodce.

Knížku jsme koupili v pátek a já se po obědě pustila do jejího čtení.

Pak dorazily holky. Dceři jsem předala itinerář, chvilku nad ním bádala. Holky se už moc těšily k moři. Vzali si plážový stan, prý je to lepší než deštník. Lepší nevím, skladnější určitě. Dcera slíbila, že nám bude podávat zprávy o průběhu cesty. Rozloučili jsme se, popřáli jim št'astnou cestu.

V osm dcera telefonovala s tím, že už jsou na cestě.

Sedla jsem si k počítači a pokračovala chvilku ve psaní.

Myšlenky mé, kde se touláte?

Blog jsem opustila a místo toho jsem pro nás hledala spojení MHD z hotelu do centra. V průvodci, který jsme koupili, informace o městské dopravě jsou jen takové povšechné. Našla jsem, co jsem hledala. Jedou nám tam tři tramvaje od hotelu na Staré Město. Vytiskla jsem i pro nás itinerář, abychom někde nezakufrovali. Pokud to nebude jako v Bolzanu, tak bychom moc bloudit nemuseli.

Krátce před půlnocí přišla SMS. Mladí jsou za Mikulovem v Rakousích a holky v autě "chrní". :-D

V půl desáté telefonovala Ema. "Babí, už jsme tady, jen ještě nejsme v domečku". Ulevilo se mi. Přiznám se, že jsem byla trochu nervózní, protože mladí jeli poprvé do Chorvatska vlastním autem.

V poledne jsme odjeli na Balkán. Jen obrazně.

Navštívili jsme s kamarádem báječnou restauraci Salaš ve Střešovicích, kterou provozuje rodina původem z Bosny. Ve srovnání s podobnými restauracemi tato zvítězila na celé čáře. Už jen to, že muž má dietu a já se mohla s obsluhou domluvit, jak mu steak udělají, je obrovské plus. Porce jídla obrovské, vše čerstvé. Seděla jsem tak, že jsem nahlížela do kuchyně. Každé jídlo je čerstvě připravováno. Výběr mají bohatý. Klasická středomořská kuchyně včetně ryb a mořských potvůrek s milou a vstřícnou obsluhou. Kdykoliv jsme se na něco ptali, bylo nám vysvětleno, co to je.

Jen mě trochu překvapilo, že tam bylo tak málo lidí. Když jsem se na to ptala, bylo mi řečeno, že se o nich moc neví. Jsou stranou, mezi jejich návštěvníky patří zejména lidé z Balkánu, kteří si o restauraci mezi sebou řeknou. Kamarád jí objevil úplnou náhodou. A já věřím, že se tam ještě vrátíme. A to nejen kvůli moučníku. Objednali jsme si borůvkový závin a já čekala jednu porci na talířku, tak jak tomu je například v Klášterním šenku v Břevnově. Místo toho jsme dostali každý celou šišku teplého štrůdlu, překrojenou na půl, plus dva kopečky šlehačky. Patří k tomu ještě zmrzlina, ale tu já nechala dát na kamarádovu porci. Nebýt muže, kterému jsem kus závinu dala, nesnědla bych to. Salaš určitě doporučuji.

Odpoledne jsem znovu pracovala na zahradě. Konečně jsem postříkala fungicidem nemocné růže. Na některých už nejsou téměř žádné listy. Musela jsem využít doby, kdy syn s rodinou ještě nejsou doma z dovolené a kdy se kolem mě nebudou motat mladší vnoučátka. S postřikovačem nejsem právě ta nejvhodnější babička. Také jsem musela spálit nějaké ty kalorie z vydatného a vynikajícího jídla. Místo večeře jsem si dala jen sklenici minerálky.

A pak jsem si sedla k počítači rozhodnutá, že ten článek musím dokončit.

Jsem doma?

Jsem a nejsem. Mezi návratem z Itálie, cestou na Křivoklátsko, praním a orbou, plánováním cesty do Chorvatska a "kulinářskou odbočkou" na Balkán, se pozítří chystám do Polska.

Děkuji všem za přízeň, kterou mému blogu věnujete a za případné komentáře.

Jako ochutnávku chystaného Italského deníku 2016, alespoň jedna fotografie.