Italský deník - 4. část

Pokračování minulé části deníku

Pondělí 16.6.2014

Od rána fouká silný vítr a po obloze se honí mraky. Na koupání to s největší pravděpodobností asi zase nebude. Jedeme se tedy podívat do Lecce, města, které je nádherné, má zvláštní atmosféru a kam se rádi vracíme.

Včera po bloudění v Surbo jsme projeli jen po jeho obchvatu. Sice jsem zvažovala zastavit tam a projít si ho večer, ale manžel mě upozornil na to, že mi nefotí fot'ák. A bylo rozhodnuto.

Krátce jsme se zastavili na místních tradičních trzích a hlavně zjišt'ovali ceny sýrů, které už po mnoho let vozíme z jihu coby suvenýr.

Procházka centrem byla trochu nostalgická, připomenula nám předchozí dva pobyty v Salentu, na které rádi vzpomínáme. Podívali jsme se do katedrály, prošli se kolem nádherných kostelů k Porta Rudiae a znovu obdivovali barokní krásu města.

Okřídlený benátský lev na Palazzo Sedile

Porta Rudiae

Při procházce jsme zaregistrovali, že se počasí umoudřilo a vítr se trochu utišil. Alespoň nám to tak mezi městskou zástavbou připadalo. Rozhodli jsme se k návratu do Torre dell'Orso.

Po obědě a siestě jsme se vypravili k moři. Zjistili jsme, že máme nového řidiče rekreačního vláčku, ten náš "původní", přijel pod viadukt vláčkem z jiného střediska. Písek byl stále ještě zmáčený po včerejším vydatném a několikanásobném dešti. V moři bylo jen pár otužilců a ostatní posedávali a polehávali na lehátkách. Odvážně jsme vlezli do studené vody, ale jen jednou. Během chvíle vítr opět zesílil a hnal vysoké vlny k pevnině. Na koupání to už moc nevypadalo, v moři bylo opravdu jen pár odvážlivců, kteří se pohybovali u břehu. Manžel se rozhodl k návratu do apartmánu a přinesl zpátky kameru a fot'ák.

Fotila jsem si mořské vlny, když se mě manžel zeptal, zda se s nim nepůjdu podívat nahoru na útesy. Vydala jsem se s ním ráda, konečně si vyfotím "dvě sestry" pěkně shora. Udělala jsem chybu, nevzala jsem si nic na nohy. Možná mě bylo líto těch nových žabek, které jsem si včera večer koupila.

Nové žabky zůstaly u lehátek

Kráčeli jsme po pláži a potkali Ivu a Petra, s nimiž jsme se v sobotu seznámili. Přijeli jen na týden. Autobus je odvezl do Lecce a odtud je přivezlo auto před rezidenci. Chvíli jsme si povídali a oni nám prozradili, že my čtyři už nejsme jedinými čechy, kteří tu dočasně pobývají. V neděli prý přijel autobus plný českých studentů. Ráno je pozorovali při nástupu, při kterém jim pedagogové hrozili, že pokud se nepolepší, pojedou domů. Přiznali jsme, že jsme studenty ještě nezaregistrovali. Iva s Petrem se nás pak ptali, zda nemáme ponětí o nějakém autobusu, kterým by se dostali do Otranta. Iva tam už před lety byla a ráda by Petrovi to kouzelné místo ukázala. Na recepci jim sice slíbili, že jim nějaký spoj zjistí, ale moc optimisticky to nevidí. Řekli jsme jim, že pokud do Otranta pojedeme, není problém, aby jeli s námi. Zeptali jsme se na číslo jejich apartmánu s tím, že jim necháme zprávu zda a kdy pojedeme. Pak jsme se rozloučili a pokračovali směrem k útesům.

Due sorelle ze břehu

Vzhledem k tomu, že jsme šli oba bosi, byl výstup zvladatelný jen do určitého místa. Vrchol útesů byl zvětralý, na mnoha místech ostrý. Hledala jsem ostrůvky navátého písku, či míst, kde se uchytila nějaká vegetace. Do chodidel nesnesitelně bodaly ostré výčnělky na skalách. Lidí na útesech byla spousta, ale všichni, až na nás dva a jednoho pána, který začal stoupat s námi a který už to před chvílí vzdal, měli boty. Udělala jsem pár fotografií shora, manžel natočil něco na video a pak jsme opatrně lezli dolů. Bylo to mnohem nebezpečnější, než výstup nahoru. Shodli jsme se, že se na útesy vypravíme ještě jednou, ale vezmeme si boty.

Pohled z poloviny výstupu na útesy

Totéž přiblíženo

Narazili jsme na jeskyni, dovnitř jsme však nešli

Dvě sestry a lodička

Dvě sestry odrážející se na mořské hladině

Pohled shora

To není ideální terén pro bosé nohy

Při zpáteční cestě z pláže jsme zaregistrovali, že kromě nového řidiče vláčku, máme i nové spolurekreanty. Při pohledu na ně jsem si vzpomněla na seriál Vlak dětství a naděje. Paní, které bylo kolem třiceti, měla rozměry Heleny Růžičkové a její manžel byl proti panu Zindulkovi poloviční. Ve vláčku s nimi byla ještě drobounká holčička a malý psík. Po vystoupení směřovali do stejných míst jako my. Takže skoro sousedé.

Večer jsme se opět šli projít do městečka, dá-li se tato díra městečkem nazvat. Třetí dveře od nás, směrem ke schodům, se otevřely a linuly se z nich hlasité nádávky. Prošli bychom nevšímavě kolem, kdyby z nich právě nevyběhl malý pán, za kterým se vyřítila jeho obrovitá žena a nezačala ho na můstku patra fackovat. Nešlo to nevidět. Prošli jsme kolem mlčky a se sklopenými hlavami. Bylo mi toho, chudák
a malého, líto.

Cestou zpátky z procházky jsme parádně zmokli.

Úterý 17.6.2014

Dnes je to devadesát let, kdy se narodila moje maminka. Tatínkovi jsem v minulém roce, při stejné příležitosti, věnovala článek na blogu. Mamince jsem věnovala jen tichou vzpomínku, protože, ač sebou manžel vezl notebook, měli jsme jen omezené připojení na internet, tentokrát od našeho operátora. Koupili jsme si tzv. balíček o velikosti "úžasných" 50MB a internet zapínali opravdu jen málo. Loňská výhoda, kdy jsme měli zapůjčenou italskou SIM kartu, kterou jsme mohli dle potřeby a hlavně kdykoli dobít, letos nevyšla. Sice nám jí majitelka bez problémů znovu půjčila, ale během uplynulého roku si koupila nový tablet od renomované americké firmy, která má ve svém logu nakousnuté jablko a do něj si musela pořídit menší SIMkartu. Číslo zůstalo, ale její nová karta, hodně netypických rozměrů, nešla do žadného z našich telefonů. Internet tedy sloužil převážně k tomu, abychom se podívali, jaké bude počasí.

Nevypadalo to dobře ani dnes, ale ani zítra.

Ráno jsem vylila na balkoně vodu ze zapomenutých žabek, opět otřela stůl a židličky. Ještě, že jsem tu nenechala večer osušky. Pak jsem strčila Ivě a Petrovi pod dveře lístek s tím, že bychom do Otranta jeli zítra, to znamená ve středu. Připsala jsem, že v poledne, či po šesté večerní budeme v apartmánu, aby se stavili a domluvili se, v kolik budeme vyjíždět.

Dopoledne trávíme na pláži. Nikdo se nekoupe. Jsou vysoké vlny, fouká ostrý a studený vítr. Ležím oblečená na lehátku a čtu si. Pokládám to za větší komfort, než ležení v apartmánu, protože tam na čtení není vůbec vidět.

Okolo půl jedenácté nás vyhnal z pláže další déšt'. Iva s Petrem přišli chvilku po našem návratu a byli překvapeni "velikostí" apartmánu. "Přijd'te se podívat k nám, my máme sice balkon poloviční než vy, ale o to větší je místnost." Domluvili jsme podrobnosti týkající se zítřejšího výletu a pak po obědě zvažovali, co podnikneme odpoledne. Vítr stále foukal a odvál mraky z oblohy. Sluníčko občas vykouklo a my se rozhodli k návratu na pláž.

Vítr foukající kolmo na pevninu hnal vodu až mezi deštníky

Moře zalévalo pláž a plavčíci se snažili (marně) vykopat strouhu, kterou by voda odtekla

Plážový relax bez sluníčka

Všimla jsem si "fackující paní" ze včerejška, o které se můj muž, poté co včera politoval toho jejího, vyjadřoval jako o Moby-Dickovi. Ječela znovu na chudáka manžela a ten jí pokorně přestěhoval lehátko před všechny deštníky. Rozložila se tam a její muž někam zmizel. Bylo mi ho opravdu líto, vypadal jako zmoklý psík, svěšená ramena a čekal, odkud to zase přiletí. Prý existuje ženská solidarita, ale v tomhle případě... prostě chudák chlap.

Byla jsem zabraná do knížky, když jsem zaregistrovala, že se můj muž něčemu směje.

"Podívej se, to stojí za to."

Podívala jsem se a viděla toto:

Moře podemílalo lehátko

Vytáhla jsem fot'ák a mezerou mezi deštníky jsem se zachovala jako paparazzi.

"Ájo, neblbni, nebo ti taky rozbije hubu."

Nedbala jsem manželova varování a drze fotila.

"Lorenzo, Lorenzo!!!" Manžel tentokrát nepřiběhl

Ne všechny italky, i když jsou mladé, jsou štíhlé a krásné

Do rezidence jsme šli pěšky, dost na tom, že jsme celý den v podstatě proleželi na plážových lehátkách a ani jednou si nebyli zaplavat. Abychom tu lenost trochu vykompenzovali, zvolili jsme pěší přesun. Cestou jsem si vyfotila povíjnice, které mám také na zahradě, a které v našich podmínkách dosahují maximálně výšky plotu. Tady rostly a plazily se po stromech. Podívali jsme se také na jeskyni, kolem které jsme denně jezdili.

Ne, dovnitř jsme nešli, i když okolí vypadalo, na zdejší poměry, upraveně

Doklad toho, že vítr byl opravdu silný - ulomená větev jehličnanu, která zatarasila celý chodník

Večer telefonovala dcera a říkala, jak je u nás krásné počasí a že musí jezdit každý den na Bílou Horu zalévat.

"Hele, nemohla bys kousek toho počasí poslat na jih Itálie?"

Středa 18.6.2014

Po předchozí domluvě se stavujeme pro Ivu a Petra. Jsme pozváni do jejich apartmánu a zjišt'ujeme, že měli pravdu. Ten jejich je podstatně větší. Široký je jako ten náš včetně balkonu. V místech, kde my máme balkon, mají v půlce kuchyňský kout, za ním koupelnu a balkon sám je předsazený. Navíc tu mají i okno, takže apartmán je světlý. Přitom je to stejná kategorie ubytování - tedy mono. Takové jsou všechny apartmány, vyjma čtyř krajových, který obýváme my.

Z Torre dell Orso vyjíždíme v půl osmé do Otranta.

Auto jsme zaparkovali u přístavu, aby to Iva s Petrem neměli složité při jeho hledání. Ukázali jsme jim, kde je infocentrum, vedle něhož jsou záchody - což jsou informace, které by se jim mohly hodit. Nakonec jsme vyrazili společně. Mořskou bránou jsme vstoupili do města s tím, že se sejdeme u auta v pravé poledne.

Přístav Otranto

Nad dřevěnými schody je Mořská brána

Iva s Petrem pak projevili přání, abychom jim ukázali nejzajímavější místa a také pláže, protože by se tu rádi vykoupali. Dovedli jsme je tedy nejprve k nejstarší památce kostelu San Pietro. Od staršího itala jsme se dozvěděli, že kostel je zavřený dlouhodobě, protože v něm restaurátoři obnovují fresky. Pak jsme jim z vyhlídky na hradbách ukázali městské pláže, kde je možnost smočit tělo. Zavedli jsme je do katedrály, ve které jsme byli už poněkolikáté. Od katedrály jsme pak společně došli na pobřežní promenádu a ukázali jim další dvě pláže.

Chiesa di San Pietro - zadní část

Stoupání ke katedrále

U mnoha italských kostelů bývá zvonice (campanile) samostatnou stavbou.

V Otrantu je od katedrály oddělena ulicí

Detail mozaikové výzdoby katedrály - lev

Interiér je nezapomenutelný

S mužem jsme pak šli už sami městským parkem a vzpomínali na loňský pobyt. Zastavili jsme se v naší oblíbené kavárničce a pak vystoupali po schodech ke kostelíku Santa Maria Altomare a šli s podívat tam, kde jsme loni "bydleli".

Psí život :-D (městský park Otranto)

Santa Maria Altomare

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma.

Ty naše loňské vedly kolem tohoto kostela.

Došli jsme až před Villa Altomare, místo našeho minuloročního pobytu. S nostalgií jsem se dívala na balkon, ze kterého je nádherná vyhlídka na historické centrum a přístav. Přímo proti rezidenci vzniklo, díky loňské stavební činnosti, nové schodiště přímo na pláž pod rezidencí. Sice ještě potřebuje nějaké dodělávky, ale už je plně funkční. Letošní rekreanti to už nemusí obcházet kolem kostela.

Sice je tu ještě válcovačka a nějaké pozůstatky po stavbě, ale pláž už "nezdobí" bagr

Předpověd' počasí meteorologům úplně nevyšla, sice byly na obloze mraky, ale svítilo sluníčko a foukal jen mírný vánek, který byl příjemný. Možná to bylo i tím, že Otranto leží v zálivu a je chráněno víc než Torre.

Kolem zbytků obranné věže jsme došli až k majáku. Tady to bylo na procházky mnohonásobně lepší, než tam, odkud jsme ráno přijeli.

Pláž pod rezidencí. Vlevo kostel Santa Maria Altomare, vpravo Villa Altomare

Pohled, který se neomrzí

Zrcadlení se útesů

Vrátíme se sem ještě někdy?

Když jsme se pak vraceli zpátky po stejné trase, zaregistrovali jsme, že Iva s Petrem zvolili pláž pod rezidencí.

Městem jsme se pak prošli horem kolem hradu a před dvanáctou hodinou byli u auta. Naši spolucestující dorazili chvilku po nás. Zeptali jsme se jich, zda nechtějí vidět jeden z nejhezčích přírodních úkazů, kterým je jezírko, které vzniklo po těžbě bauxitu. Nadšeně souhlasili. Vyjeli jsme nad Otranto a já si konečně chtěla vyfotit kříž na vrchu Minerva, abych fotografií doplnila článek, který jsem o Otrantu napsala. "Vyfotíš si ho, až pojedeme zpátky", pronesl můj muž. On řídí, já se jen vezu.

Jezírko jsme obešli ze všech stran, došli až k jeho břehu a všem se nám tam líbilo.

Moje fotografická vášeň mě někdy přivádí na příkré svahy, do hustých křoví, ze kterých se špatně dostává ven, či na samé hrany útesů a to jen proto, abych s mým nedokonalým fot'ákem udělala koukatelný záběr. Drala jsem se křovím, abych do záběru dostala odraz nebe na hladině a vzdálené moře a narazila na pavučinu s obrovským pavoukem. Vyfotila jsem si ho s pozadím jezírka, pak mu trošku porušila pavučinu a prošla až na samou hranu, odkud jsem fotila.

Fascinující barva okolí jezírka

S pavoukem (je poněkud rozmazaný, fot'áček ostřil jezírko)

Bez pavouka

Potom jsem se vrátila na bezpečnější místo a zjistila, že mě něco svědí. Jako by po mně něco lezlo! Samozřejmě, byl to ten pavouk! Lezl mi z ramene po krku. Iva, která stála v ten moment vedle mě zbledla a pak začala utíkat. Pavouka jsem shodila na zem a vyfotila si ho ještě jednou. Musím přiznat bez mučení, opravdu to není nic pro arachnofobiky. Pavouk vypadal hodně útočně a chystal se mi vlézt na nohu. Asi se mi chtěl pomstít za poničenou pavučinu.

Jako obvykle začal zlobit fot'ák, nejdříve se ohřál a pak zhasl. V ten moment mi došlo, že si už kříž na Minervě nevyfotím.

Iva s Petrem byli rádi, že jsme je k jezírku vzali, prý neměli tušení, že něco podobného tady je.

Cestou do rezidence jsme se zastavili na nákupu, koupili si pozdní oběd v podobě "pizza al taglio", což je kus pizzy do ruky a po rozloučení na parkovišti jsme každý zamířili do svých apartmánů.

Moc jsme se nezdržovali. Převlékli jsme se do plavek, abychom využili jakž takž slunného odpoledne a vydali se k vláčku. Tak, jako obvykle jsme si sedli do mašinky. Muž sem chodil raději, bylo tu víc místa na nohy, než ve vagóncích. Pozdravili jsme se s řidičem. V mašince už seděl mladý muž. Během chvilky přišli další a mně došlo, že to asi budou ti čeští studenti, o kterých se zmínil Petr. Vláček se rozjel a jeden z chlapců, který vypadal jako vůdce party, pronesl: "Nevíte, proč si ty starý pí.. (vulgární výraz pro dámské přirození) nesedli dozadu a se... (vulgární výraz pro defekaci) se sem. Vzadu mají spoustu místa." Ukázal na zadní vagónky. Můj muž mlčel. Nechala jsem vůdce party vypovídat a pak jsem řekla: "Mladý muži, i když jste v cizině, měl byste si dávat pozor na to, jak mluvíte." Když si vzpomenu na jeho výraz, ještě dnes se usmívám. Vykulený, vyděšený a okamžitě se začal potit. Jeho part'áci ho v tom nechali. Jeden byl rudý a hrozilo, že vybuchne smíchem, další měli skloněné hlavy nebo uhýbali pohledem. Přiznám se, že i já měla co dělat, abych při pohledu na tu povedenou partičku nevyprskla smíchy. Vláček ještě úplně nestál a parta mladíků se hrnula ven. Zaslechla jsem: "Ty debile, tos mi nemoh říct že to sou češi?" "Já to nevěděl, voni s tím řidičem mluvili italsky."

Tak jsme se konečně setkali s českými studenty. :-D

Pokračování nalzenete tady.