Plním slib

Ve svém minulém článku jsem se pochlubila svým krejčovským výtvorem a tím byly šaty princezny Elsy, určené pro naší princeznu Emu. V komentářích jsem pak byla mnohými požádána o to, abych po předání šatiček a oslavě, ukázala, jak šaty sluší.

Jak už jsem se zmínila, šaty jsem dodělávala s teplotou, kašlajíc, smrkajíc, abych stihla původní termín 1. březen. Ema má narozeniny 2. března a oslava se měla konat v předvečer. Leč, nebyla jsem sama, kdo onemocněl, takže oslava byla odložena o týden a uskutečnila se až tuto neděli. Alespoň jsme se, my nemocní, mohli trochu pozdravit.

Oslavě předcházela práce na zahradě, respektive začátek uvolňování přední zahrady pro syna a jeho rodinu. Už v sobotu jsem vyrýpala velkokvěté sněženky, které jsem pak zasadila do květináčů. Snad zatáhnou i tam. Podobně budu postupovat i s dalšími cibulovinami, které bych chtěla zachovat. Můj muž mezi tím vykopal jeden z keřů rybízu, abychom vytvořili misto pro ostružinu, tedy pokud se jí po přesazení podaří zakořenit.

Večer jsem zjistila, že mě příšerně bolí kyčel. Asi důsledek první jarní zahradní činnosti.

V neděli jsem nevařila. Ráno jsme zajeli na malý nákup, koupili si dva kousky pizzy, vědomi si toho, že nás čeká bohatá oslava. Koupila jsem také dvě kytice. Ne, neslavíme MDŽ. Jedna byla určena pro Gábinu, která měla ten den svátek a druhá pro babičku Marii, coby hostitelku.

Pak jsme s mužem vyrazili v pracovním na zahradu a vykopali ostružinu, kterou jsme zasadili na místo rybízu. Uvidíme, zda se přesazení podaří. Vyhrabala jsem z trávníku tři pytle rezavých větviček z tůjí, zametla celý dvůr. Pak jsem začala s likvidací jahod, ale cítila jsem, že ještě nejsem v té formě, abych zvládla vše. Jahody počkají. Nahoře jsem svlékla propocené tričko a vlezla do sprchy. Bude to chtít ještě nějaký čas na rekonvalescenci.

Po pizze, která byla výtečná a srovnatelná s italskou, jsme se vypravili do Košíř.

V košíku jsme s mužem měli dárky pro Emu, něco malého pro Sáru, aby jí nebylo líto, že nic nedostala a také dárek pro Tomáše, který měl v sobotu svátek. Šaty jsem složila do veliké igelitové tašky. Přiznám se, že jsem měla trochu obavy z toho, aby šaty Emě byly. Šila jsem je bez jakékoliv zkoušky. Dcera vyšla před dům a já se s ní začala domlouvat, kdy šaty předáme. "Hned? Nebo až s ostatními dárky?" Můj muž se začal smát a pronesl: "Domlouváte se báječně, ale podívejte se támhle.." a ukázal na okno bytu druhé babičky. Za oknem se culila Ema. Bylo nám jasné, že dárek je prozrazen.

Ema miluje panenky Monster High a byla na oslavu oblečena podle jedné z panenek. Slušelo jí to. Se Sárou se vrhly k tašce a já šaty vytáhla. Dívaly se na ně s údivem, který pak byl ještě větší, když jsem se přiznala, že jsem šaty vlastnoručně ušila.

Sáru, která princezny nemusí, šaty zaujaly natolik, že si je chtěla vyzkoušet. Sundala tričko a navlékla šaty. Proběhla se v nich bytem a pak pronesla: "Sundejte to ze mně". Mezitím Ema už svlékala MH kostým a navlékla si šaty. Oči jí zářily jako sluníčka. Pro mě byl její výraz tou největší odměnou.

V šatech pak strávila celé odpoledne a po slavnostním obědě a předání dárků si přes ně navlékla ještě bundu, jak jinak - přeci s Monster High.

Dcera vytvořila opět nádherný dort, tentokrát s Elsou a dalšími postavičkami z Frozen, který byl báječný.

Poseděli jsme, pojedli, popili výborného vína a ani nezaregistrovali, že se venku setmělo. To, že nastal večer, jsme zjistili, když si Ema ustlala na gauči a usnula. Bylo toho na ní asi moc. Přiznám se, že jsem jí trochu záviděla. také bych se s chutí natáhla. Byla jsem přejedená a přepitá, ale hlavně unavená ze zahrady.

Sáře šaty také slušely

Princezna Ema - Elsa

Foukání už šesti svíček. Utíká to, utíká ..

Bylo toho na mně trochu moc...

Doma, po návratu, jsme si s mužem dali už jen minerálku a pak se dívali na seriál Policie Modrava. Spoustu míst jsme poznávali, byla nám důvěrně známá. Shodli jsme se, že bychom se měli na Šumavu zase někdy vrátit. Na delší čas, ne jen na krátkou návštěvu. Děj mi připadal místy nelogický, nenavazoval na sebe. A pak mi to došlo! Já u toho usnula. Zmožená oslavou, ale hlavně prací na zahradě.

Ráno jsem vstávala rozlámaná. Ke kyčli se přidala ještě záda. Měla jsem pocit, že mi někdo mezi lopatky zabodl nůž a při otáčení hlavou bolest ještě víc sílila. Chybí mi cvik a hlavně pohyb!

Na seriál jsem se podívala včera znovu při jeho repríze a ejhle? Děj tentokrát navazoval a měl i logiku. Po obědě jsem chvilku pokračovala v likvidaci jahod, ale bolest zad a kyčle mně donutily, abych se vrátila do bytu.

Stáhla jsem fotografie z nedělní oslavy a začala psát tento článek.

Nedopsala jsem ho. Muž totiž přijel domů a požádal mě, abych ho doprovodila do hobby marketu. Jeli jsme se podívat na zatravňovací dlaždice a zemní šrouby k sušáku na prádlo. Courání po hobby marketu mě dorazilo. Kyčel bolela jako pes, záda jakbysmet a já už toužila, abych byla doma a sedla si. Ještě to opravdu není ono.

Před

Mezi

A po ...

Dnes mě opět sluníčko vytáhlo ven. Kyčel už bolí méně, záda budu muset rozhýbat a to nejlépe prací.

Zlikvidovala jsem zbytek jahodového záhonu, vyplela další kus, kde budou zatravňovací dlaždice a sušák na prádlo.

Nakonec jsem sama odstěhovala pergolu, která zbyla po ostružině. A ejhle, záda bolí méně.

Opravdu to chtělo pohyb.