Ach ty čtvrtky

V dobách, kdy jsem ještě chodívala do práce, mi jednou kolegyně řekla, že ten nejblbější den z týdne je čtvrtek. Zdůvodnila to tím, že lidé už bývají unavení z práce a jsou tudíž protivnější. Navíc se ten den prý stává i nejvíce malérů. Tehdy jsem se jí ptala, proč to třeba není pátek, že mohou být lidé unaveni ještě více. "No, protože už se těšej na víkend." Přiznám se, že jsem jí tak trochu podezírala, už jen proto, že jsme měli ve čtvrtek prodlouženou pracovní dobu a i když se držely jen služby, občas hrozilo to, že některá z nás tam bude muset zůstat až do konce.

Před nedávnem jsem napsala článek o blbém dni a kdyby nebylo Emy a jejího baletu, ani bych si neuvědomila, že to byl čtvrtek.

Čtvrtek v minulém týdnu jsem do baletu s Emou nemusela. Byly jarní prázdniny a holky trávily ten den s tatínkem, který si vzal dovolenou, doma. Měla jsem volno. V půl desáté jsem vyrazila z domova a jela do centra. K Vánocům jsme dostali od dcery předplatné do divadla. Výhodou je to, že se pro předplatitele prodávají lístky o dva dny dříve, než začne jejich oficiální prodej. Chtěla jsem tam být dříve, než minulý měsíc, kdy jsem přišla čtvrthodinku před otevřením pokladny a byla jsem sedmá.

Na Bílé Hoře mi ujela tramvaj! Počkala jsem na další, ve Spálené přesedla na jinou a u divadla vystoupila. Když jsem vstoupila do pasáže, všimla jsem si, že je tam černo. Ne, nemíním tim určitou menšinu obyvatelstva. Neměla jsem brýle, tak jako obvykle, tudíž jsem viděla na přibližně čtyři metry a to, co bylo dál, mi splývalo.

Při chůzi blíž jsem začala vnímat frontu. Aha, napadlo mě, asi je nějaké představení od jedenácté a lidé tu čekají na otevření divadla. Přišla jsem ještě blíž a všimla si, že to není hlouček čekajících, ale disciplinovaně seřazená fronta lidí. Proboha! Vždyt' jsem tu dřív než před měsícem! Procházela jsem kolem fronty a když jsem zjistila, že zatáčí za roh, zeptala jsem se, zda tu čekají na lístky. Dostalo se mi odpovědi: "Ano, čekáme. Postupujte dál, tady to nekončí." Pokračovala jsem podél fronty vinoucí se pasáží. Stále nekončila. Šla jsem dál ulicí V Jámě a poslušně se zařadila přibližně v desetimetrové vzdálenosti od vstupu do pasáže. Chvilku jsem přemýšlela, zda tu mám vůbec zůstat stát a nechat divadlo divadlem.

Pralo se to ve mně. Kabát mám teplý, na hlavě baret a v kabelce rukavice. Asi vydržím. Pohledem na hodinky jsem zjistila, že se bude pokladna otevírat za více než půl hodinu. Otočila jsem se za sebe a zjistila, že už dávno nejsem poslední a že je za mnou pořádně dlouhá fronta. Když jsem se dívala na hodinky podruhé, oslovila mě paní, která stála přede mnou a ptala se, kolik je. "Za pět minut třičtvrtě." "Děkuji vám. Nejela jste sem ted' devítkou?" "Jela." "Já si vás všimla, máte hezkou čepici." "Děkuji." Paní mi pak vysvětlila, že si cestou od tramvaje všimla fronty V Jámě a i když chodí pokaždé do pasáže, zamířila rovnou sem. Já si to holt prošla pasáží, bez brýlí jsem neměla šanci frontu vidět. Daly jsme se do řeči a myslím si, že jsme tomu byly obě rády. Čas ve frontě nám alespoň utíkal trochu rychleji. I když utíkal není ten správný výraz. Pak se k nám připojila ještě jedna paní a starý pán stojící za námi. Pán byl obdivuhodný, vypadal velice dobře, hádala bych mu maximálně pětasedmdesát, ale pak se nám přiznal, že je ročník 1922 a že v lednu oslavil 93. narozeniny. Vydržel hodinu a pak řekl, že jde domů na oběd, že by se žena zlobila, kde je takovou dobu. A já se při těch řečech ve frontě dozvěděla, že někteří nedočkavci tu jsou už od osmé hodiny ranní a že důvodem téhle dlouhatánské fronty je to, že se prodávají lístky na dvě generálky hry, která bude mít začátkem března premiéru. Připadala jsem si jako pitomec a nechápala. Proč, když máme jako předplatitelé výhodu předčasného nákupu, prodávají i levné lístky na generálky? Jedna z paní to zhodnotila slovy, že jsou to pitomci. Začala mi být zima, zábly mě nohy. Doufám, že tohle čekání přežiju bez následků. Naposledy jsem takhle stála ještě "za komančů" ve frontě do Odeonu. Tehdy vyšly dva díly knihy Já Claudius. Fronta se táhla z ulice Na Florenci, až do pasáže U Rozvařilů. Uhnala jsem si tu zánět močových cest a kdykoli jsem šla na záchod, raději bych vše vybrečela. Byla to hodně bolestivá záležitost.

Fronta na lístky se pomaloučku posouvala. Abych předešla tomu, co jsem už zmínila, občas jsem z fronty vybočila a udělala malou procházku. Prodávalo se ve dvou pokladnách, dalším zjištěním bylo to, že někteří měli ve frontě i sedátka. Po dvou a třičtvrtě hodinách jsem přišla na řadu. Když mi paní pokladní podávala lístky, zeptala jsem se, kolik tu bylo přede mnou lidí jako já, tedy nás, co máme předplatné. "Vy jste druhá." V ten moment jsem si připadala jako totální idiot.

Cestou domů tramvají jsem si říkala, jak je dobře, že jsou prázdniny, protože bych horko těžko stihla Emu vyzvednout a odvézt do baletu.

Doma jsem si ohřála oběd a pak si uvařila hrnec čaje.

Snad tenhle výlet neodstonám.

Pustila jsem se do šití. Čekala mě ta nejhorší práce a tou bylo vsazení vlečky na záda tak, aby pokračovala i v průramcích. Na stroji už toho moc šít nebudu. Zbývala už převážně jen ruční práce. Rozměřila jsem vlečku, rozpočítala sklady a vztekala se nad klouzavou organzou. Prošpendlila jsem jí, pak jí přistehovala. Na zádech jsem jí dvakrát ručně přišila zadním stehem a pak přistehovala stříbrnou gumu, pod kterou budou sklady vlečky skryty. Pak jsem nastehovala vlečku do průramků. Navlékla jsem si stříbrnou nit a tou jsem pak přišívala ručně na obou stranách řetízkovým stehem gumu. Stříbrnou nití se nešije dvakrát nejlépe.

Když jsem měla v půl osmé vlečku kompletně přišitou na zadním díle, šla jsem udělat konečně večeři. Muž už trochu vrčel. Vrátila jsem se k šití a zjistila, že jsem vlečku přišila obráceně. Začala jsem nadávat dost hlasitě, až tak, že to vyrušilo manžela a přišel se za mnou podívat. "Hele, ale to snad nevadí". Nojo, chlap! Ten tomu rozumí jako kůň kafi!

Ukázala jsem manželovi, že už mám obroubenou vlečku na předních dílech a to opět stříbrnou nití, ovšem o něco silnější a o to hůř zpracovatelnější. A ted' mám ty řetízky na rubu. Což o to, mohla bych je vyšít znovu, ale co bych dělala se založenou organzou, která by trčela dopředu. Moje zlost na sebe samu nebrala konce.

"Prosímtě, jdi pryč! Já to musím celé vypárat a obávám se, že u toho nebudu moc společenská."

A tak jsem párala, nadávala, vztekala se.

A přitom jsem si vzpoměla na kolegyni Marušku a její teorii o blbém čtvrtku. Vždyt' ta holka měla pravdu!

Manžela jsem zaregistrovala, když mi přišel popřát dobrou noc. Šila jsem do půl jedné do noci a měla jsem konečně přišitou vlečku tak, jak měla být už v půl osmé.

V pátek jsem vstávala krátce po sedmé a zjistila, že mě škrábe v krku. Výlet pro lístky nebude tak úplně zadarmo. Celé dopoledne jsem s ovázaným krkem, cucajíc Tantum verde a větrové bonbóny pokračovala v šití. Sešila jsem rukávy, vsadila je do šatů. Konečně je vlečka přišitá, jsem si v duchu říkala.

Odpoledne jsme s mužem jeli do mého rodiště. Byly to už čtyři roky, kdy zemř
ela maminka. Cestou tam jsem koupila růži na dlouhém stonku, s vědomím, že tam stejně zmrzne. Jeli jsme krajinou se zasněženými kopci a sněhem podél silnice. Na hřbitově jsem si všimla na hrobě téměř stejné růže, jakou jsme vezli my a zapálené svíčky. Asi už sestra dostala rozum a začala na hřbitov chodit. Mohly jsme se potkat a mnohé si vyjasnit.

Ze hřbitova jsme jeli rovnou cestou k domovu. Courat se po městě se mi moc nechtělo a navíc jsem začínala i kašlat. Zatrolený čtvrteční výlet pro lístky!

I přes občasné smrkání a kašlání jsem se kochala pohledem na slunce zapadající za hory, oblohu zrůžovělou nastávajícím večerem a temně modrými mraky, které celou tu scenérii rámovaly. Litovala jsem toho, že jsem si nevzala fot'ák. Dokonce byl po výjezdu z lesa vidět i Ještěd, který bývá k vidění v těchto místech velmi vzácně.

Doma jsem vzala opět do ruky jehlu a pokračovala hluboko přes půlnoc v šití. Necítila jsem se zdravotně dvakrát dobře.

V sobotu se připojila teplota a rýma jako trám. Z nosu mi teklo jako z vodovodu Ne, neležela jsem. Nabalená jsem seděla a šila a šila a šila. V dosahu jsem měla krabici s papírovými kapesníky.

Neděle byla obdobou soboty. Když jsem sklonila hlavu, z nosu mi vyloženě teklo. Vím, měla bych asi ležet, říkala jsem si, ale mám důkležitý úkol a tím je došít ty šaty.

Šaty jsou hotové a určitě i plné bacilů z mého kýchání, kašlání a smrkání. Já jsem ostatně hotová také a jsem jen ráda, že oslava bude až tento víkend. Včera jsem jen poslala dceři SMS, aby za nás Emě popřála a začala jsem se konečně kurýrovat.

Doufám, že se jí šaty budou líbit.

Jsou k vidění při kliknutí na odkaz.