Recidivistka

Přesně tak označila vnučku Emu paní doktorka, sloužící na dětské chirurgii v Motolské nemocnici.

Stačilo jí jen málo, podívala se do karty a tam zjistila, že to byla přesně ona, která před necelým rokem a půl ošetřovala Emu po jejím pádu na hlavu. Tehdy vše dopadlo dobře, tedy relativně dobře. Ema byla oteklá a krev se jí vylila kolem očí, takže měla parádního monokla.

Tentokrát to je horší, Ema si rozrazila čelo. Úraz jsem neviděla, o jeho rozsahu vím od dcery, která mi to popisovala.

A tak se zase ze mně opět stala hlídací babička. Ráno vstávám krátce po šesté, s manželem sedám do auta a vystupuji v Řepích u tramvaje, odkud pokračuji do Košíř.

První den byl zlý. Hlava Emu bolela a byla velice mrzutá, či dokonce plakala. Já se jí snažila utěšovat, ale moc se mi to nedařilo. Podobně jako je jednotkou odporu Ohm, jednotkou mrzutosti byla v ten den Ema. Jen mě tak napadalo, že kdyby se mrzutost dala měřit, bylo by to mnoho Em. Spíše velmi mnoho Em. Snažila jsem se jí rozptýlit, zabavit jí, ale moc se mi to nedařilo. Došlo mi, že když jí budu litovat, budu nakonec brečet s ní. Nakonec jsem vytáhla "těžký kalibr", kdy jsem Emě vylíčila, kolik měla její maminka jako dítě úrazů. Když jsem jí vyprávěla o tom, že měla zlomené obě lýtkové kosti a dlouhých šest týdnů nechodící sádru, Ema se na mě nevěřícně dívala. "Emí, ty ten obvaz na hlavičce tak dlouho určitě mít nebudeš." "Ale já ho tam nechci už ted'". Při vyprávění jsem se vrátila o mnoho let nazpátek na dobu, kdy se moje dcera po té komplikované zlomenině, učila celé prázdniny chodit. Tehdy mi koncem června pan doktor v Motole řekl, že když jí budu litovat a šetřit, nebude to pro ní to nejlepší. Vzpomínám jak mi při loučení řekl: "Zatněte zuby, musíte být na ní přísná, jinak hrozí, že bude kulhat." Nutila jsem tedy dceru chodit a do sešitu zapisovala její pokroky. Měsíc jsem jí honila po Šumavě a zapisovala ušlé kilometry. Poslední "výlet" byl k prameni Vltavy a měřil 23 kilometrů. Dcera remcala, ale šla.

Když jsem s ní po prázdninách šla na kontrolu do Motola, pan doktor byl překvapen. Dokonce mě i pochválil a řekl, že nevěřil, jak rychle se dcera "vrátila do normálu". Ukázala jsem mu sešit, kam jsem psala zpočátku pár krůčků a na konci už jen kilometry. Připadala jsem si tehdy více jako tyran, než milující máma. Ema kulila oči a přestala si stěžovat na tlakový obvaz na hlavě. Jen když šla z pokoje a viděla se na chodbě ve velkém zrcadle, měla v očích slzy.

Přiznám se, že když jsem jí ten den předávala, byla jsem vyčerpaná, jako kdybych složila vagon uhlí.

Autobus v Košířích mi ujel asi o dvě minuty. Stála jsem na zastávce v drobném mrholení, samozřejmě bez deštníku, dlouhých 10 minut. Když jsem vystupovala z autobusu, viděla jsem ujíždějící tramvaj. Na přechodu pro chodce mi svítila červená a já viděla přijíždět další tramvaj. Padla zelená a já se rozeběhla a doslova vlétla do tramvaje předními dveřmi. Usadila jsem se a vytáhla jízdní řád. Je to fajn, tramvaj jede do Řep 10 minut a já v pohodě stihnu autobus k nám domů. Spokojeně usazená jsem najednou zaregistrovala, že tramvaj zastavila na pro mě neobvyklém místě. A pak mi to došlo. Já totiž doběhla tramvaj, která končí na Kotlářce. Vystoupila jsem na smyčce a klusala přes parčík zpátky na Plzeňskou. Samozřejmě, že mi ujela i další tramvaj. A pak sedíc v následující tramvaji jsem znovu prozkoumala jízdní řád a zjistila, že další autobus mi domů jede za necelou půl hodinu. Mohla bych jet ještě jiným za dvacet minut, ale ten nezajíždí k nám, musela bych se vracet. Courala jsem po obchodech, dívala se co kde mají a pak, osm minut před odjezdem, jsem šla na autobusovou zastávku. Mám ráda rezervu a nerada dobíhám autobusy či tramvaje. Na zastávce jsem se šla ujistit, že autobus skutečně za těch několik minut pojede. To se povedlo! Na vyvěšeném jízdním řádu jsem zjistila, že mi "za á" autobus před několika minutami odjel, protože "za bé" se 14. prosince měnil jízdní řád. No výborně! To se opět povedlo. Navztekaně jsem se vrátila do obchodního centra, nakoupila nějakou drogerii, to se přeci vždy hodí. Cestou zpátky na zastávku mi došlo, že je to hodina, kdy jsem nastupovala v Košířích do autobusu a že za normálních okolností bývám touto dobou už dávno doma. Jak je to možné, že jsem změnu nezaregistrovala dříve? Uvědomila jsem si, že když jsem před vánoci jezdila hlídal Emino nemocné ouško, byl pro mě párkrát autem manžel a jednou mě odvezla dcera. Dobře mi tak! Zmoklá a mrzutá na několik Em jsem se znovu vrátila na zastávku. Autobus jel na čas. Zastávku před tou, na které vystupuji, se řidič vyklonil z kabinky a pronesl: "Mám špatnou zprávu pro ty, kteří vystupují" ... a jmenoval "mojí" zastávku. Prý tam praskla voda a mají změnu trasy. Jede se až na Bílou Horu. Z autobusu vystoupilo hodně lidí a několik z nich diskutovalo u otevřených předních dveří s řidičem, že by se s ním vyvezli na kopec a tam jim někde zastaví. Řidič souhlasil a část lidí se vrátila do autobusu. Vystupovali jsme na kopci mimo zastávku. Šla jsem k domovu se starším manželským párem a pán mi říkal, že to bude trvat asi dva týdny. Dokonce prý i dopravní podnik požádal o to, že by autobus zajížděl na "naší" zastávku a pak se vracel jinudy na trasu, ale městská část s tím nesouhlasila. Zmoklá jsem po více než hodině a půl dorazila domů. Svlékla jsem kabát a dala ho sušit, pak jsem si umyla ruce a uvařila kávu. Pustila jsem se do likvidace vánoční výzdoby. Manžel po návratu domů pronesl, že jsem toho moc neudělala. Vylíčila jsem mu svou cestovní anabázi a šla mu uvařit také kávu. Pak jsem pokračovala v "likvidaci" vánoc. Musím toho stihnout co nejvíce, zítra jedu zase hlídat. Kmitala jsem po bytě a "povedlo" se mi rozbít jednu skleněnou ozdobu. Mrzelo mě to, kupovala jsem si jí ještě ve svém rodišti. Je to zvláštní, ale já si u každé ozdoby pamatuju, odkud jí máme. Pak jsem ze zdi na chodbě sundávala vehementně látkový stromeček. Ozvala se rána, kovový věšák na klíče se poroučel k zemi, před tím zavadil o radiátor, rána jako z děla a klíče se rozutíkaly po chodbě. Mezi klíči se válel hřebík a ve zdi zela díra. Co se ještě dneska stane? Sebrala jsem klíče a hřebík, došla si pro vysavač. Mrzutá jsem byla na ještě více Em.

Ráno mě manžel budil: "Jde se do práce." Většinou bývám vzhůru dříve než on, ale včerejšek s mrzutou Emou, zdlouhavým cestováním a škodami, které jsem si doma způsobila, mě asi opravdu vyčerpal a já spala jako dřevo.

Stejná cesta ve stejnou dobu. Ema byla už v mnohem lepším rozmaru než předchozí den. Sára mě poprosila, zda bych pro ní nešla "po O" do školy. Ráda, ale co s Emou? Nakonec se vše vyřešilo. Prohrabala jsem čepice, které holčičky mají a našla jednu hodně velikou. Vzala jsem si jí na hlavu a šla ze Emou. "Hele, v téhle bys mohla jít." Vyzkoušela jí a když zjistila, že se pod ní schová zavázaná hlava s tlakovým obvazem, souhlasila.

Jsem znovu hlídací a i když to dělám ráda, jsem unavená. Domů se vracím za šera, udělám opravdu jen to nezbytné.

Ema už nemá ten obrovský tlakový obvaz, po včerejší kontrole v Motole dostala menší, ale musí přes něj nosit pružný pásek. Pružný obvaz z nemocnice odmítla, ale gumovou krajku, kterou jí maminka uvázala, nosí.

Přemýšlím o ní a říkám si, kolikrát už ona
spadla na hlavu.

Mám pocit, že nemá klasické obranné reflexy. Já když padám, vrazím ruce dopředu, ve snaze ochránit si hlavu. Ema padá zásadně na hlavu.

Rozseklý ret při pádu na rozbitou skleničku to vše zahájil, šité obočí, předloňský srpnový pád na čelo a ted' pád na hranu postele.

Když pro mě manžel v pátek odpoledne přijel, vzala ho Ema za ruku, odvedla ho do dětského pokoje a tam se zeptala: "Dědečku, nemohl by být ten roh kulatý?"

Jak šel čas?

Ema dva a půl letá se sešitým horním rtem

Čtyř a půl letá s parádním "monclem"

Páteční ráno už v lepší náladě

Pondělní foto po návratu z Motola

Ráno jdu znovu do služby. :-D

Mé plány změnil jeden hloupý pád na roh postele. Začínám už vážně pochybovat o tom, že si konečně najdu dostatek času na blog.

A dokonce jsem prošvihla i páté narozeniny svého blogu. :-D