Italský deník 5 Maglie a Scorrano

Maglie a Scorrano

pokračování našeho putování po Salentu

Nedělní ráno bylo trošku pošmourné. Na obloze byl sem tam mráček. Alespoň nebude taková výheň jako v předchozích dnech. Po snídani jsme se vypravili na pláž a chodbě potkali souseda. "To jsem rád, že vás vidím, vrátím vám tu redukci." "To nemusíte, my máme ještě další." "A opravdu vám to nevadí?" "Nevadí to vůbec." "Já si jí koupím, až na ní někde natrefím, tohle mě vůbec nenapadlo, že bych to mohl potřebovat." Ujistili jsme ho, že nám nechybí a že bude klidně stačit, když nám jí vrátí až v sobotu před odjezdem. "To snad seženu dřív." Z bytu vyšla jeho paní a ptala se na možnosti nakupování a také na to, kam se chodíme koupat. Když získala požadované informace, poděkovala a my se rozloučili a vydali se na pláž. Bylo něco před devátou a pláž pod rezidencí už byla hodně plná. O městské pláži ani nemluvě. Ležení jsme si rozložili na kraji u malého útesu a šli "otestovat" vodu. Byla příjemná a my doplavali za vlnolam. Až tehdy jsem si všimla další obrovité lodě v přístavu. Dopoledne jsme trávili aktivním ležingem, u mě doplněným o četbu, a střídali ho s plaveckými výkony, po té, co jsme prošli davem lidí, brouzdajících se u břehu. A že jich tam bylo.

Pak se obloha zatáhla a začaly pleskat veliké kapice vody. Seděla jsem na osušce a dívala se, jak se dešt'ové kapky vpíjejí do písku. Jen knížku jsem strčila do igelitového pytlíku a pak do plážové tašky. Po několika minutách bylo po dešti, kapky vody na písku se ztratily, jako kdyby ani žádné nespadly. Velký mrak, ze kterého před chviličkou padaly obrovité kapky vody se přesouval směrem do vnitrozemí. Nad albánskými horami, které byly mimořádně vidět, bylo však černo. Ještě možná něco přijde.

Albánské hory za mořem - vzdálenost 75 km

V půl dvanácté jsme složili osušky a lehátka do tašky. Tmavá obloha nevěstila nic dobrého. Když jsme vyšplhali po schodech ke kostelu, začaly padat znovu obrovité kapice vody, které při dopadu na zem okamžitě usychaly. Další mrak. Než jsme došli k rezidenci, bylo po dešti. Z vyhlídky jsme se podívali na pláž a všimli si, že spousta lidí balí a odchází. Obloha nad mořem a nad Albánií byla černočerná. "Vypadá to na bouřku", řekl můj muž a já mu dala za pravdu.

Bouřka dorazila během několika minut. Byla jsem ve sprše a při prvním zadunění hromu mi chvilku trvalo, než mi došlo, oč jde. Dívali jsme se pak na zuřící živel. Blesky křižovaly oblohu, hrom burácel a proudy vody se valily po mramorovém schodišti u rezidence. Ted' bych tedy venku být nechtěla.

A pak ticho, světlo a po bouřce ani památky. Vzduch voněl a dlažba před domem osychala. Dnes večer nebude muset pan farář, který sem pravidelně dochází, zalévat záhonky s květinami. Ten nahoře to vyřídil za něj a on může v klidu světit neděli.

Po obědě a kávě jsme zvažovali, co podnikneme. Jít na pláž, když se po obloze stále ještě honily mraky? Vyšla jsem před rezidenci a z výhlídky se podívala směrem k Albánii. Nad jejími horami se zase chystaly další mraky. Pohledem dolů na pláž jsem si všimla, že i tady je celkem málo lidí, což s ohledem na neděli bylo hodně zvláštní.

S výsledky pozorování jsem se vrátila do rezidence. "Pojedeme se někam podívat", rozhodl muž. Opět jsem zalitovala toho, že tištění průvodci zůstali doma. Naše volba padla na město Maglie, kolem nějž jsme už mnohokrát jeli. V italském autoatlasu, který byl naštěstí v autě a tudíž nemohl být zapomenut, jsem zjistila, že by Maglie mohla být o něco větší, než Otranto. Takže, fot'ák, lahev s pitím, botky šlapky a byla jsem připravená.

Muž šel do garáže pro auto, já otevřela vrata. Zahleděla jsem se na černající oblohu. Ještě něco přijde!

Vyjeli jsme z Otranta a ujížděli před hrozícími mraky směrem do vnitrozemí. Před Maglií jsme sjeli podle směrovek na "Centro" a z neznalosti místa projížděli po rovných, jakoby podle pravítka nalinkovaných ulicích, abychom občas za zanedbanými domy zahlédli vyšší budovu, či věžičku. Došlo mi, že takhle nic neuvidíme. Dalo mi dost práce, abych manžela přesvědčila k tomu, že vjedeme do spleti uliček, v nichž snad uvidíme něco víc, než domy, které by mohly bez jakýchkoliv úprav tvořit kulisy filmu ze třicátých let. Zaparkovali jsme na malém náměstíčku nedaleko katedrály, což jsem považovala za úspěch. Manželovi se místo, kde nechal auto, vůbec nelíbilo. Náměstíčko bylo malé a dle jeho názoru nechat zde auto, je riziko, že se do něj někdo v lepším případě podívá, v tom horším v něm odjede. Ponurost malého prostoru umocňovaly nejen vysoké zdi katedrály, ale i tmavá obloha, která také nevěstila nic dobrého.

Město bez lidí

Prošli jsme uzoučkou uličkou a ocitli se na jedné z hlavních ulic. "Hele Ájo, počkej tady, já sem radši přeparkuju." Čekala jsem a při tom fotila katedrálu, která je zasvěcená Sv. Mikuláši a také kocoura, který se tu zčista jasna objevil, aby se mi mohl otírat o nohy. Byl zvláštní, měl delší, hustou srst. Při prvním pohlazení začal hlasitě příst.

Zvonice kostela sv. Mikuláše

Portál kostela

Detail nad vchodem

Když manžel přijel a zaparkoval, hodila jsem několik mincí do parkovacího automatu. Sama jsem uznala, že toto místo je pro zaparkování auta mnohem vhodnější. Současná podoba katedrály je ze začátku 18. století a byla postavena na dvou původních sakrálních stavbách ze 14. a 16. století. Zvonice je druhou nejvyšší v Salentu, měří 48 metrů. Má pět pater a její autorství je připisováno Giuseppe Zimbolovi, který vytvořil ty nejkrásnější stavby v Lecce.

Začaly padat první kapky deště. Tak jsme tomu přeci jen neujeli. Doběhli jsme ke vchodu katedrály a doufali, že nebude zavřená. Měli jsme štěstí. Zatímco venku lilo jako z konve, my se procházeli katedrálou a fotili si její interiér. Nebyli jsme tu sami, byl tu i holandský pár, který přijel několik minut po nás obytným autem a který podobně jako my využil jejího interiéru, aby se tu skryl před děštěm.

Několik fotografií z interiéru kostela sv. Mikuláše

Po dešti jsme opustili katedrálu a vydali se liduprázdnými uličkami, kolem uzavřených obchodů, někam. Kam, to jsme sami nevěděli. Kolem nás projeli holandští turisté a zamávali. Po asi čtvrthodině chůze jsme objevili další kostel, kterým byl Panny Marie Grazie. Má jednoduchý tvar a poměrně málo zdobných prvků, i když se jedná o kostel barokní. Postaven byl v první polovině 16. století. Šikmo proti němu stojí 15 m vysoký sloup Panny Marie Milosrdné a na jehož vrcholu, který je zakončen korintskou hlavou, stojí socha Panny Marie. Původní socha byla koncem 19. století poškozena úderem blesku a je umístěna v interiéru kostela. Na vrcholu sloupu je socha z roku 1926, která byla zhotovena dle původních náčrtů francouzského malíře Despreze z roku 1778.

Kolem sloupu jsou umístěny sochy čtyř ochránců města - Sv. Mikuláše, Sv. Horáce, Sv. Antonína Paduánského a Sv. Leonarda.

Kostel Panny Marie Grazie - vedle něj stojí auto holanských turistů - měli stejnou trasu jako my

Mariánský sloup před kostelem

Od sloupu jsme pokračovali stále stejným směrem. Na dohled jsme měli velký park a před ním benzínovou pumpu. Vedle nás zastavilo auto, vystoupila z něj mladá žena, která se nás ptala, kde najde nějaký palác. To bychom také rádi věděli!

Vysvětlili jsme jí, že jsme turisté, kteří jsou zde poprvé a navíc, že také tápeme. Omluvila se, pořála nám hodně úspěchů při hledání a nastoupila zpět do auta.

Rozhodli jsme se vrátit. Ale přeci nepůjdeme stejnou trasou, kterou jsme sem přišli. Odbočili jsme vpravo a pak se jednou ze souběžných ulic vraceli na úroveň katedrály. Jo, kdybychom zabočili vlevo....

Našli jsme nádraží! Ale k čemu, když jsme tu autem a navíc v neděli si vlaky v Salentu dávají pauzu. Kdybychom alespoň někoho potkali a mohli se zeptat. Ale město bylo bez lidí. Šli jsme po rovné ulici, míjeli více, či méně zanedbané domy, kterým obloha navíc ještě přidávala na jejich pošmournosti. Objevili jsme při své pouti i několik zajímavých architektonických artefaktů. Sakra! Přeci Maglie nejsou jen dva kostely a sloup!

Při svém bloudění jsme šli i kolem základní školy

Maglie na mě začínala působit hodně depresivně. Muž si uvědomil, že jsme při našem příjezdu jeli kolem infocentra a že ho zkusíme najít. Našli, moji rádcové, našli! Ale bylo zavřené. Měla jsem sto a jednu chut' se vrátit zpátky k autu a opustit toto město, které snad i díky obloze, vypadalo ještě smutnější. A pak jsem mezi domy zahlédla zeleň, která byla na náměstí, jemuž dominovala fontána a kolem nějž byly na straně jedné moderní budovy a na straně druhé to dýchalo historií. Nejdůležitější však bylo to, že tu byla informační tabule s mapou města. Jo, kdybychom před pumpou zabočili vlevo!

Náměsti s orientační tabulí, v dálce už jsou vidět budovy historického centra

Díky informační tabuli jsme se jakž takž zorientovali. Kdybychom neodbočili vpravo, ale dali se na levo, objevili bychom centrum kousek od kostela Panny Marie Grazie. Takto jsme kolem něj chodili, bloudíc ve smutných a ponurých uličkách.

I počasí se asi z našeho objevu zaradovalo, protože z oblohy zmizely tmavé mraky. Sluníčko se přislo podívat nejen mezi domy, ale asi na nás dva, zbloudilé poutníky.

Prošli jsme si "srdce" Maglie, kterým je Piazza Aldo Moro. Náměstí je pojmenované po tamním nejslavnějším rodákovi a dominuje mu budova radnice. Objevili jsme několik honosných paláců, původní hrad z patnáctého století, který byl vybudován za vlády Alfonse Aragonského. Byl později přestavěn na zámek, který pak jeho poslední majitel Francesco Capece daroval spolu se svým dalším majetkem městu. Dnes v něm sídlí střední škola, které nese jméno svého mecenáše. Socha Francesca Capece, která je vytesaná z bílého carrarského mramoru, stojí před radnicí.

Palác Tamborino

Budova radnice, v popředí socha Francesca Capece

Palác Capece, který vznikl po přestavbě původního hradu, dnes sídlo střední školy

Detail portálu na paláci Garzya

Nedělní pozdní odpoledne v centru Maglie - náměstí Aldo Moro

Poseděli jsme pak v kavárničce, ochutnali místní zmrzlinu, abychom se odměnili za to, že jsme nakonec našli centrum města.

(Doma po návratu jsem samozřejmě hledala jakékoliv informace o Maglii. Mám pět průvodců v českém jazyce a ani v jednom z nich nebyla žádná zmínka. Kniha o Salentu, kterou jsme si tu koupili v roce 2012, také Maglii nezmiňuje.)

Maglie je zajímavým místem, ale je stranou veškerého cestovního ruchu. Živé bylo pouze náměstí v centru, spíš by se hodil výraz živější. Byli jsme tam asi do půl šesté, takže siesta už dávno skončila. Uličky města byly téměř liduprázdné, působily hodně smutným a dalo by se říci i opuštěným dojmem. Stejně tak budovy, některé krásné a jiné zanedbané, na kterých silně hlodal zub času. Mnohdy až tak, že z domů vyrůstaly i malé stromky. Maglie je takové smutné místo.

Došli jsme pak zpátky k autu, sami překvapeni, jaký je to malý kousek cesty. Z Piazza Aldo Moro před katedrálu nám cesta trvala necelých 5 minut! Za to, že jsme téměř tři hodiny bloudili ve spleti uliček, může asi samotný název tohoto města, pr
otože Maglie se překládá jako pletivo, či pletená věc. Spleteni jsme byli opravdu dokonale.

Kocour, kterého jsem před katedrálou hladila, ležel pod autem, kam se asi schoval před deštěm, který spadl po našem příjezdu. Ven se mu moc nechtělo. Až když manžel vlezl do vozu a nastartoval, kocour se otráveně zvedl, vztyčil ocas jako praporec a aniž by se ohlédl, zmizel v jedné z bočních uliček.

To jste mě teda parádně namíchli ......

Sedla jsem si k manželovi do auta a on se zeptal: "Tak kam ted'?" Vzpoměla jsem si na minulý rok, kdy jsme putovali nocí z Otranta do Gallipoli, že nás cesta zavedla do městečka Scorrano, kde se konala nějaká slavnost. Město bylo rozsvícené, všude zákazy vjezdu a nás tehdy směrovky vedly do úzkých a ještě užších uliček, abychom nakonec zahlédli v průhledu mezi domy nádherně osvětlené náměstí.

"Pojedeme do Scorrana."

Scorrano se nachází jen několik kilometrů jižně od Maglie.

Podle směrovek jsme dojeli bez problémů před město a auto zaparkovali kousek od městských hradeb. Vlevo nás zaujala vysoká stavba kostela, ke kterému jsme se vydali. Před jedním domem seděl starý bělovlasý pán, kterého jsme pozdravili. Odpověděl a pak nám řekl, at' se jdeme na kostel podívat, že je krásný.

Kostel sv. Františka z Assisi

Pohled ze zadu. Zvláštností je, že zvonice je součástí stavby. Většinou bývá samostatná

Starý pán měl pravdu. Kostel je opravdu krásný a je s vedle stojícím klášterem zasvěcen Sv. Františkovi z Assisi. Kostel s klášterem byl založen v roce 1464 a jeho současná podoba vznikla mezi roky 1789 až 1801. Spodní část průčelí zdobí šest korintských pilastrů a erb "menších bratří, v horní části jsou vidět sochy svatého Pavla a svatého Bonaventury. Nad centrálním oknem je socha Immaculaty. Bohužel byl uzavřen. Obešli jsme ho, já si ho několikrát vyfotila.

Proti kostelu byl prazvláštní vstup do nízko položeného sadu, plného smokvoní. Takový nějaký podchod.

Od kostela jsme se vydali zpátky k Porta Terra (zemská brána) a odtud stoupali křivolakými uličkami do historického centra.

Porta Terra

V liduprázdných uličkách jsem si fotila staré portály a další zajímavé věci. Zaujal mě chrlič, který působil téměř strašidelně. Podobně jako v Maglii byly i tady některé domy hodně zanedbané. O bídě jihu Itálie už jsem psala, tady byla mnohdy až hmatatelná.

Kdysi tento dům musel vypadat honosně

I tady žijí lidé. Kaparovníku se na stěnách už přestalo dařit.

Hrůzostrašně vypadající chrlič

V jedné z úzkých uliček, kde bych to vůbec nečekala, jsme našli katedrálu, která je zasvěcena patronce města, kterou je Santa Domenica. Zapadá mezi domy, se kterými tvoří celistvou zed' a jen její zdobnost a zhruba o jedno patro vyšší čelní portál napovídá, že je tady kostel.

Portál katedrály sv. Domeniky

V interiéru katedrály

Katedrála byla vybudována v 16. a 17. století. Na překladu nad hlavním vchodem jsou sochy světců - sv. Domenika, sv. Mikuláš a sv. Gennaro. Uvnitř barokního interiéru je deset oltářů. Jsou zde vidět zdobné prvky, které jsou hodně podobné kostelům v Lecce. Před vstupem byla umístěna světelná brána a i na dalších místech bylo vidět připravené osvětlení.

Přemýšleli jsme s mužem, zda jsme kolem nejeli při nočním putování z Otranta v minulém roce. Od katedrály jsme pak pokračovali dál a procházeli mezi bránami s obrovským množstvím žárovek až na centrální náměstí. Bylo zastavěno osvětlením a i ve všech přilehlých ulicích byly další světelné brány - každá jinak řešená. Byl už podvečer a na náměstí bylo poměrně dost místních obyvatel - tedy v porovnání s prázdnými uličkami. Na jedné straně náměstí byli samotní muži, na druhé posedávali na lavičkách ženy. Byli rozděleni a čekali, až se večer vše rozsvítí. My dva tam působili poněkud nepatřičně - muž a žena vedle sebe. Místní si nás zvědavě prohlíželi a mě došlo, že Scorrano je na turisty zvyklé asi ještě méně, než Maglie.

Ani v jednom ze svých turistických průvodců, které vlastním, jsem nenašla o Scorranu žádnou zmínku. Není cílem našich turistů a je to určitě škoda. Při svém pátrání po informacích o tomto městě jsem narazila na několik zajímavostí, které by určitě stály za to, aby byly viděny.

První zmínky o Scorranu se datují do dávnověku, což dokládají dva menhiry, které jsou nedaleko města. Stejně jako ve většině okolních míst zde byla kultura messapi. V období republikánského Říma byly pozemky v okolí města dávány jako výsluha legionářům a ti se stali zakladateli původní osady. Pod nadvládou Říma bylo toto území až do pádu Zá
padořímské říše, poté bylo kolonizováno Řeky a Byzantinci. Později, v době nadvlády Normanů začaly vznikat první velké stavby. Město a jeho okolí se pak později dostalo do rukou feudálů, kteří majetek spravovali a prodávali. Posledními majiteli byla rodina Frisari, která město získala roku 1686 a od roku 1725 se město a okolí stalo vévodstvím. V držení této rodiny bylo Scorrano až do konce feudalismu v roce 1806.

Jak už jsem se zmínila, je patronkou města sv. Domenica, na jejíž počest se koná rok co rok od 5. do 7. července slavnost. Santa Domenica je patronkou více italských měst a obcí, ale ve Scorranu jsou oslavy této patronky největší a na slavnost se sjíždí lidé nejen z blízkého, ale i z dalekého okolí.

Při hledání informací jsem narazila na spoustu videí z této slavnosti - zde je ukázka osvětlení centra města, kterou vytvořila, či si nechala vytvořit firma, jež se stará každoročně o světelné efekty slavnosti. Ukázka je zajímavá i tím, že je doprovázena mou oblíbenou skupinou Queen a jejich Bohemian Rhapsody. Pro ty, kteří by chtěli vidět víc, jsou vpravo od videa odkazy na další části produkce.

To, co je na videu - zde vyfocené mnou :-D

Obešli jsme náměstí, já udělala několik fotografií a pak jsme se vydali dalšími uličkami bloumat historickým centrem.

Kašna na náměstí

Ulička vedoucí k Porta Terra

Jeden z dobře udržovaných domů

Mariánský sloup u Porta Terra

Starý mlýn

Hodinová věž

Slunce se pomalu schylovalo k západu, stíny se dloužily a uličky, kterými jsme chodili, byly stále liduprázdné. Scorrano je zajímavé, objevili jsme spoustu krásných budov, ale také několik, které by potřebovaly opravit. Našli jsme starý mlýn, či hodinovou věž, na které bylo (kdoví jak už dlouho) čtrnáct hodin.

Možná to bylo znamením toho, že ve Scorranu čas neutíká.

A ted' - budiž světlo:

Takto fotografují profesionálové - fotografie jsou staženy ze stránek: http://www.santadomenicascorrano.it

Pokračování v dalším článku, kdy vás pozvu do známějšího místa.