Murphyho zákony

Chvilku jsem přemýšlela, zda by nebylo vhodnější nazvat tento článek "První a poslední". Tedy ve smyslu, že to bude první a současně i poslední květnový článek. Na víc se prostě nezmůžu. Souhra okolností a dnešní počasí, kdy nemůžu pracovat na zahradě, mi umožňují napsat tento jediný květnový článek.

Zůstanu tedy u původního nadpisu.

"Co se může pokazit, pokazí se."

Jeden z nejznámějších Murphyho zákonů, který hovoří za vše.

Tedy alespoň v mém případě. Dokonce ted' a tady.

Problémy nastaly už poslední dubnový den. Seděla jsem a "klovala" komentáře na některém z mých oblíbených blogů. A najednou.... monitor zamrkal a počítač zhasl. První pokus, druhý, třetí ... No co, zítra je také den, řekla jsem si. Odpoledne a večer jsem trávila ve společnosti manžela a dcery s vnučkami na "Čarodějnicích" a na počítač zapoměla.

První májový den jsem ho ráno zkusila zapnout a ejhle - normálně fungoval. Čekala nás však cesta s dcerou na chatu do Křivoklátských hvozdů, tak jsem počítač vypnula.

Čas na chatě v krásném prostředí a ve společnosti dvou cácorek utíkal rychle a prodloužený víkend byl za námi.

Po návratu domů jsem počítač znovu zkusila zapnout. A zase jen proběhl modrý proužek pod problématickým nápisem Windows XP a monitor zčernal. Vzpoměla jsem si, že můj pracovní počítač v podobných případech zmodral a kolega "ajt'ák" to nazýval "modrá smrt". Tak ten můj rovnou zčerná.

Tak je to tady zase, znovu začal zlobit počítač. Není to poprvé, ale já doufala, že po minuloroční přeinstalaci bude nějaký čas klid. Rozepsaný "Italský deník" by si jistě zasloužil dokončit, už jen proto, že první týden v červnu znovu odjíždíme.

Asi by to chtělo nový počítač. Ale na ten ted' nejsou finance, musíme si opatřit nějaká € na dovolenou, zaplatit domovní daň, pojištění domu a muž musí s autem do servisu a na STK. Počítač se odkládá.

I následující prodloužený víkend jsme odjeli na Křivoklátsko. Počasí už nebylo tak krásné, jako předchozí víkend a nějak mě ten čerstvý luft ofoukl.

Jiřiny už měly být touto dobou v zemi, moje babička razila heslo, že prvního května musí do země brambory a jiřiny. Každý rok jsem to zvládla, letos jsem měla zpoždění.

Zde se hodí znovu Murphy: "Jestli se cítíš dobře, uklidni se, ono tě to přejde."

Zrýt a zkypřit záhon byla "brnkačka". Pak zakleknout a sázet do země jednotlivé hlízy už bylo trochu horší. Kolena se začala ozývat a zvednout se a pak opět zakleknout, mi činilo stále větší a větší potíže. Ve finále jsem lezla ze záhonu a zvedala se do vzpřímené polohy pomocí lopatky. Jen jsem doufala, že mě při tom vidí co nejméně lidí. Určitě by je pohled minimálně pobavil. V předklonu a pajdajíc jako ortopedický pacient, jsem pak uklízela bedničky od hlíz a sbírala kameny, které se snad v záhonech líhnou.

Ráno bylo hůř, začala se ozývat záda a to do té míry, že jsem stěží vylezla z postele. Zvednout se ze záchodu mi dalo dost práce. Asi bych se měla jít podívat na doktora. Pak mi došlo, že tam bude až odpoledne. Uvázala jsem si "kočku", polkla jeden z mála prášků na bolest, na který nejsem alergická a pomaloučku jsem se rozhýbávala. Kolem poledního už bylo lépe a já návštěvu doktora odložila. Muž po návratu domů na mě chvilku koukal a pak mi řekl, že chodím jako kačer. To mi opravdu hodně pomohlo.

Následující den byla ve školce besídka ke Dni matek. Počasí "pod psa", každou chvilku pršelo a záda stále tupě bolela. Besídka byla krásná, chvilkami až dojemná a já si uvědomila, co všechno se děti ve školce naučí. Problém nastal, když jsem se po jejím ukončení zvedala z nizoučké dětské židličky. Dcera se mi pochechtávala a já litovala okamžiku, kdy jsem se rozhodla si na to nízké cosi sednout. Jo, kdybych zůstala stát, bylo by lépe. Autobus od školky mi jel zanedlouho a já se těšila domů, až si zase uvážu kočku. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Měla bych dokončit ten deník. Doma jsem si vzala pilulku na bolest, zapnula počítač a .... pak si pustila zprávy v televizi, která na rozdíl od počítače fungovala. S Italským deníkem to začalo vypadat více než špatně. Muž mě po návratu domů našel schoulenou a spící na gauči před zářící televizní obrazovkou.

Další den jsem do závětří u domu opatrně a s ohledem na bolavá záda vynášela květináče s loňskými muškáty a nové sazenice, které jsem vypěstovala. Truhlíky slíbil vystěhovat můj muž. Ve vzpřímené poloze jsem pak obírala uvadlé lístky a zastřihovala uschlé výhony. Pak mě zahnal déšt'. Zkusila jsem zapnout počítač a ejhle, fungoval. Dcera mi zavolala přes Skype, abychom se domluvily na hlídání holek. Skype vypadával zhruba po půl minutě, aby se pak na protokolu zobrazilo, že jsem s dcerou hovořila 508 hodin a nějaké drobné k tomu. Pak opět počítač zhasl. Jo, technika a k tomu Murphy: "Člověk se může mýlit, ale něco dokonale zašmodrchat se dá jen pomocí počítače."

Víkend byl ve znamení hlídání. Užila jsem si všechna tři vnoučata, v jejichž přítomnosti mě záda jako zázrakem přestala bolet. Kam se hrabou všichni doktoři.

A pak se konečně v pondělí udělalo krásné počasí a já se snažila dohánět skluz v jarních pracech. Růže už jsou v důslednu neustálých dešt'ů napadené černou skvrnitostí a začaly shazovat listí. Rozmíchala jsem přípravek na postřik a postříkala růže.

Vyplela jsem plevel z velkého záhonu, který tam narostl od jarního rytí, když se obloha zamračila.

Murphy: "Nikdy nic nefunguje bez toho, aby se to nepokazilo." Postřik proti skvrnitosti mi spláchl déšt'. Muž přijel odpoledne domů a našel mě naštvanou a otrávenou, pozorující provazy deště, které skrápěly zem. V půl šesté večer jsem šla do mokré a lepivé země zasadit rajčata. Takový byl můj plán. Sedíc na bobku na prkně přes záhon jsem hloubila v mokré zemi šikmé jamky na rajčata a pak je uvazovala k opěrám. Moje kolena řvala bolestí. Můj muž stál na chodníku, s rukama v bok mě pozoroval a pak pronesl: "Teda, to tě obdivuju, že můžeš ještě sedět na bobku, to já už pár let nezvládám." Zavrčela jsem na něj, že může jít obdivovat cokoli jiného. "No, tak jo, ale lidská práce mě fascinuje a dokážu se na ní hodiny dívat." Přemýšlela jsem, zda po něm nemám hodit sázecí lopatkou a těšila se na to, až budu sázet poslední dva řádky. To si budu moci kleknout na chodník.

Ráno přijela dcera a já se pochlubila, že jsem ta rajčata zvládla v mokrém marastu zasadit. Výhodou bylo to, že jsem je nemusela zalévat. Foukal ostrý vítr a já zjistila, že dvě sazenice jsou zlomené. Znovu prkno, opět na bobek, vyrýt zlomené a zasadit nové. Ještě, že si těch sazenic dělám dost.

Dcera pak odešla do garáže brousit lavičku, kterou výhodně koupila na chatu a já se pustila do muškátů. Použitelné exempláře jsem zakládala do zeminy pro další použití, špatné do kýble na vyhození a zeminu do pytlů. Když jsem stěhovala třetí pytel do schodů před kůlnu, luplo mi v zádech. Stála jsem pod schody, obléval mě pot, chtělo se mi zvracet. Z garáže se ozvala dcera: "Mamčo, proč nic neřekneš a proč to taháš sama?" Moje chyba! Další pytle se zeminou jsem už pak nechávala u vjezdu do garáže a s opatrností jsem čistila truhlíky.

Noc byla bolestná. Problém představovalo i obyčejné obrácení se v posteli. Muž mi ráno řekl, že jsem ho budila, protože jsem kňučela. Nebyla jsem si toho vědoma. Stejný problém, který tu už byl. Vylézt z postele, vstát ze záchodu. Nehty jsem zatínala do dlažic ve snaze se narovnat. Bolelo to víc, než před tím. Rozhýbávala jsem se na chodbě, kterou jsem se šourala, opírajíc ruce o lemy dřevěného obložení. Zvažovala jsem, že si vezmu hůl, která zůstala v domě po babičce. Když jsem se konečně trochu srovnala, udělala jsem chybu - sedla jsem si. A vše začalo znovu. Od stolu se vstávalo o něco lépe, ale opět trvalo, než jsem se rozbýbala. Ale zahrada a kytky opravdu nepočkají.

Bolest vystřelovala páteří nahoru a bolela mě levá noha. Zjistila jsem však, že největší bolesti mám, když sedím.

Dcera s holčičkama přijela po obědě. Holky "vyfasovaly" štětce a spolu s maminkou natíraly novou lavičku na chatu. Já sázela do truhlíků muškáty. Nezalévala jsem je, aby se s nimi dalo manipulovat s bolavými zády. V podvečer jsem měla osazených svých 13 truhllíků, kterými zdobím dům. Ošetřila jsem je ještě přípravkem proti savému a žravému hmyzu. Muž je vynosil do patra a já je pak zalévala. Holky odjížděly kolem osmé večerní s tím, že ve čtvrtek nepůjdou do školky a přijedou k nám po ránu, aby stihly druhý nátěr. Na noc kočku na záda a prášek na bolest.

Holky dorazily dopoledne. Osazovala jsem muškáty do závěsných květináčů do altánku. "Co si dáme k obědu, holky moje?"

Obě unisono prohlásily, že chtějí buchtičky se šodó. Svlékla jsem rukavice, vyšla do bytu a zadělala na buchtičky. Pak jsem se znovu vydala ven a našla bolestí zkroucenou dceru. "Co se ti stalo?" "Jsem přesně tvoje dcera, včera jsem koukala na tátu, jak ukládá stůl spolu s natřenou částí lavičky, tak jsem to chtěla také takhle vynést ven. No a luplo mi v zádech."
Dopadla podobně jako já. Po obědě jsem už nepokračovala v zahradničení, ale vzala jsem si druhou štětku a natírala spolu s dcerou. Zjistila jsem, že mě v této pozici bolí záda o něco méně, než když se ohýbám tu pro sazeničku, či kyblík se zeminou. Bylo natřeno, muž přijel z práce, dali jsme si kávu a zanedlouho holky odjely. Přijedou si zítra pro lavičku. Do kytek už jsem se nepouštěla, šla jsem uvařit večeři a pak si pustila zprávy. Z toho, co předpovídali meteorologové, jsem moc radosti neměla.

V pátečním dopoledni jsem se věnovala orchidejím, které byly od středečního podvečera sundány z okna kvůli umístění truhlíků. Vyvazovala jsem výhony, které pokvetou, otírala listy a pak je stěhovala na jejich "letní místo." Polovina okna musí zůstat volná, aby bylo možné zalévat truhlíky. Mladí přijeli kolem poledne, řídil Tomáš a dcera měla sedačku sklopenou do pololeže. Pak se vyhrabala z auta a já si uvědomila, že chodí ještě hůř, než já. Přiznala, že noc byla krutá a že se jí na chatu v tomhle stavu moc nechce. Jsou však domluveni s Tomášovým bratrem a bylo by hloupé nejet. "Zkus to nějak rozhejbat, mě to docela pomáhá." "Jo, mami, kdyby to šlo."

Když mladí odjeli, zkusila jsem zapnout počítač. Povedlo se! Podívala jsem se na radar a bylo mi jasné, odkud to přijde. Stěhovala jsem květináče s kytkami na letnění za dům, abych zachránila maximum možného. Zabezpečila jsem plastový stůl a ke květináčům, které by mohl povalit vítr, jsem natahala konve s vodou. Pak jsem si vzala fot'ák a fotila si dramaticky zamračenou oblohu. Vyfotila jsem si i kvetoucí kytičky a altán s krbem. Dívala jsem se na černou oblohu a všimla si ptáků létajících nízko. I ti vědí, že něco přijde.

Před čtvrtou hodinou začal foukat vichr a padat obrovité kapky vody, které na rozpáleném chodníku před domem usychaly. Bylo naprosté ticho a pak to začalo. Seděla jsem na schodě před domem, krytá stříškou a sledovala provazy vody padající k zemi. Uvědomila jsem si, že to není voda! Rány se ozývaly z okolních střech a parapetů, jak do nich mlátily kroupy. Chodník byl bílý kroupami a zelený listím z ibišků, které kroupy nemilosrdně servávaly z mladých výhonů. Rajčata se mlátila ve vichru, jako by uhýbala tomu ledovému, co přicházelo z vrchu. Za pět minut bylo po všem. V mírném dešti jsem se šla podívat na to, co zbylo. Ze střechy do sudu se ještě valily proudy vody a sud přetékal jako sopka vyvrhující lávu. V crocsech mi to na ledových kuličkách pěkně klouzalo.

Muž chtěl vyjít ven garáží, ale nemohl. Pod vraty se do ní vevalila voda, kterou nepobraly kanály. Zvedl vrata a do garáže vpluly kroupy.

Dívala jsem se po rozmlácených květináčích a utlučených kytkách. Jahody a rybíz byly z části sklizeny. Všude spousta orvaného listí, v truhlících místo muškátů ledové kouličky. "Ájo, pojd' se podívat sem." Muž stál v altánku pod střechou, tedy spíš jen pod tím, co zbylo.

Sešla jsem po schodech před garáž a dívala se na smutné holé větve fuchsií. Květy a listy ležely v bílém nadělení pod zídkou. Stejně dopadly i muškáty na zídce. Podívala jsem se na severní stranu domu a všimla si otevřeného okna do ložnice. No nazdar!

Kroupy byly až u dveří ložnice, které jsou vzdálené čtyři metry od okna. Postel vypadala jako kompost. Záclony a závěsy zdobil zelený rozsekaný pažit, který byl ještě ráno muškáty, spolu s kousky rašeliny, které vlivem vichru vylétly z truhlíku. Koberec pod oknem mokrý a koš s vypraným a vyžehleným prádlem, které jsem neuklidila na místo kvůli bolavým zádům, volal po novém praní.

Zahradu jsem nechala zahradou a šla uklízet ložnici. Prošívané deky jsem odnesla do kuchyně, kde je lino a tam je svlékala. Deky jsem pak sušila. Prádlo jsem roztřídila a dala prát první várku. Čistila jsem koberec a likvidovala zbytky po řádění živlů. Muž pak umyl okno. Ano, byla to moje blbost, že jsem nezavřela okno. Do ložnice jsem dala kamínka z koupelny a ustlala pro nás v pokoji, kde spávají vnučky. Ještě, že tenhle víkend nehlídáme.

Pendlovala jsem mezi pračkou a půdou, kde jsem věšela prádlo. Při obhlídce čtyř truhlíků ze severní strany domu mi bylo jasné, že je budu muset znovu osadit. Murphy: "Jestliže se nám něco konečně povedlo, v budoucnu zjistíme, že by bylo lepší, kdyby se to nepovedlo." Aneb, kdyby truhlíky byly dány na okno o pouhé dva dny později, vše bylo jinak.

V sobotu jsem se probudila v půl čtvrté. Přemýšlela jsem, co udělat nejdříve a co počká. Usnout se mi nepodařilo, proto jsem v půl šesté vstala. Podařilo se mi zapnout počítač a tam jsem hledala, samozřejmě, že marně, náhradní střechu k altánu. Objevila jsem jen dotazy dalších majitelů stejného altánu. Altán však nemůžeme nechat tak, jak je, už s ohledem na nábytek. Hledala jsem dál, jak to vyřešit. V noční košili jsem se snažila u klávesnice počítače najít nějaké řešení. To, že jsem se ráno nerozhýbala mi došlo v momentě, kdy jsem se pokusila vstát z kancelářského křesla. Nešlo to! Opřená o područky jsem se pak postavila na vlastní nohy a v předklonu jsem se plazila do koupelny. Asi jsem bolestí zařvala víc, než jsem sama chtěla, či už můj muž usoudil, že už je čas vstát, nevím. Každopádně mě viděl ve stavu, ve kterém jsem byla v předchozích třech ránech před rozhýbáním. Díval se na mě a pak jen ucedil: "Jsi zralá na to, abych tě odvez k doktorovi." Po půl hodině se mi podařilo se rozhýbat natolik, že jsem se oblékla a vyrazili jsme k volební místnosti. Při vystupování z auta jsem zavyla, pak jsem se srovnala a vstoupila dovnitř. Byli jsme tam jediní a já se snažila zachovat dekorum a jít rovně. Pak znovu do auta, koupit nějaké potraviny a naproti v Hornbachu koupit krycí plachtu. Prodavač v oddělení květin mi sdělil, že mají obrovské slevy, protože je včera postihlo totéž co nás. Platíčko s deseti muškáty stálo celých 39,-- Kč. Koupila jsem si dvě, abych mohla znovu osadit zničené truhlíky. Klasických muškátů jsem přes zimu vypěstovala spousty, ale převislých nějak méně. Loni tomu bylo naopak. Kdybych tušila, jak levně muškáty koupím, asi bych si pro příště odpustila jejich množení. Dá to dost práce a navíc je to náročné na místo.
S plachtou a muškáty jsme v dešti přijeli domů a já se pustila do přípravy oběda.

Odpoledne vylezlo sluníčko a já se vydala na zahradu. Byl to hodně smutný pohled. Hrabala a zametala jsem otrhané listí. Práce ve stoje šla, ohýbání bylo horší. Pak, když oschla poškozená střecha altánu, šla jsem manželovi pomoci s plachtou. S bolavými zády jsem byla téměř k neužitku, jen něco někde podržet, u něčeho postát.

Odpoledne se přihnaly další hrozivé mraky, takže plachta, která opravdu nezdobí, ale na druhou stranu vyřeší problém s děravou střechou, prošla prvním testem. Vydržela!

Před

Po

V neděli jsem se pustila do osazení poškozených truhlíků, přesazovala jsem další kytky a stěhovala je na jejich letní místo. Při cestě do domu jsem si všimla, že jedno rajče je nějaké divné. Takže znovu prkno, zelézt mezi sazenice, protože samozřejmě nemůže být poškozené rajče v přední řadě. Bylo přeražené kroupami a posazené níž. Muž odpoledne zavolal našemu příbuznému do pojišt'ovny, aby se zeptal, zda se na kroupy a poškozený altán vztahuje některá z pojistek. Prý se na to podívá, at' mu pošleme fotky.

Murphy: "Pojistky zahrnují absolutně všechny typy neštěstí, kromě těch, které se stanou tobě."

Večer jsem zkonstatovala, že pohyb mým zádům docela svědčí, že nějak bolí méně. I po posílání fotek, kdy jsem seděla chvíli u počítače, jsem vstala, aniž bych zavyla bolestí.

V pondělí jsem opět přesazovala další kytičky a dávala je na místo. V kapse mi zazvonil telefon: "Mami, prosímtě, můžu ti přivézt holky? Já bych je vyzvedla po "o" ve školce a šla bych k doktorovi. Ty záda totiž bolej čím dál tím víc."

S cácorkami jsme trávily odpoledne na zahradě, holky si kreslily, pak něco stavěly a čas od času přišla SMS od jejich maminky, jak ubývají pacienti, kteří dozazili před ní. Nojo, pondělky u našeho obvod'áka jsou pokaždé výživné, to tam bývá asi tolik lidí, kolik jich pak přijde během následujících čtyřech dnů.

Dcera dorazila kolem čtvrté odpolední a ukazovala mi léky, které dostala. Oboje jsem znala a také je kdysi na svá záda užívala. Po jedněch jsem se osypala a myslela, že mám neštovice, po druhých jsem se dusila. Těžký život alergika.

V úterý jsem přesadila oleandry a ibišky, které jsou sice pokojové, ale já je rok co rok letním venku. Mraky se honily po obloze, sem tam z nich spadlo pár kapek, ale vydržela jsem. Kolem jedné hodiny začalo hřmít a sousedka, která přišla k plotu, mi řekla, že se mají opakovat stejné bouřky jako v pátek. Néééééé!!! To já nechci, už takhle si připadám jako veverka v bubnu. Sázím a vyrývám a sázím a ......

Odpoledne jsme jeli v dešti popřát Tomášovi k narozeninám a pak jeli do směnárny koupit eura. Za devět dní jedeme.

Večer muž otevřel poštu a zjistil, že ho náš příbuzný urguje, aby vyplnil oznámení pro pojišt'ovnu. Měl ho v poště už od pondělka. Po vyplnění jsem vše oskenovala a poslala do pojišt'ovny. Že by ten předchozí Murphyho zákon neplatil?

Problémy s počítačem přetrvávají. Jsou dny, kdy nejde vůbec spustit. O funkčnosti, či spíš nefunkčnosti mého počítače se mohla přesvědčit dnes Kitty. Zlobí i Skype, který nám během hovoru několikrát vypadl.

Záda stále bolí, i když už o něco méně. Opustila jsem své kancelářské křeslo a sedím pevně opřená na kuchyňské židli. Přemýšlím zda a jak vstanu. Zase zařvu bolestí?

Jo a aby se to nepletlo, dnes mi navíc "klekla" meteostanice.

Dnešní den trávím doma. Sice jsem jednu chvíli vyšla na zahradu, ale bylo tam opravdu nevlídno. Zlikvidovala jsem jen pár slimáků, kterým se vyhlásila válku. Krásné čtyři řádky kopru padly kvůli jejich nenažranosti.

Jsem už smířená s tím, že nestihnu na zahradě do odjezdu udělat vše, co jsem si naplánovala. Vždyt' přeci plány jsou od toho, aby se měnily. I Murphy k tomu dodává: "Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba."

Těžko se smiřuju s tím, že už nedopíšu do svého odjezdu Italský deník 2013. Poznámky k němu mám, osnovu také, ale chybí mi čas k jeho dokončení.

Omlouvám se svým čtenářům, at' už pravidelným, či jen náhodným, že nestíhám reagovat.

Také se omlouvám všem svým blogovým přátelům za to, že zanedbávám návštěvy na jejich blozích.

V sobotu mě čeká cesta na můj rodný sever a pak třídní sraz po 42 letech od maturity. Musím se přiznat, že když jsem v pátek a v sobotu viděla tu spoušt' na zahradě, koketovala jsem s myšlenkou, že svou účast odvolám a raději budu napravovat škody. Na sraz pojedu, některé jiné věci, které už nestihnu, budou muset počkat na to, až se v červenci vrátím.

Snad už mám vybráno, i když Murphy říká: "Život je řada průšvihů po sobě nepravidelně jdoucích."