Naruby

O uplynulém víkendu jsem měla trochu jiné představy.

Vše začalo už v pátek dopoledne. Telefon: "Mami, prosímtě, neměla bys čas? Já bych potřebovala pohlídat Sáru, musím totiž s Emou k doktorce a nechci tam Sáru tahat." "Samozřejmě a co Emě je?" "Já mám pocit, že má možná zase zánět spojivek." "Tak to s ní určitě zajdi." "No, ono to snad nebude tak vážný, ale ráno měla zalepený oči a je oteklá." "Hele, radši tam s ní jdi, je pátek, abys pak nemusela zítra někam na pohotovost." "Tak já ti Sáru přivezu." "Budu se těšit."

Dcera jezdí ke stejné doktorce, ke které jsem jí vodívala v době jejího dětství, tedy do naší čtvrti. Náš dům je po cestě na polikliniku.

Sára k nám chodí ráda a také mi to hned dole u vchodu potvrdila: "Babičko, já jsem ráda, že tu jsem." Ani jsem nemusela nic říkat, protože jsem vždy ráda, když mohu svůj čas trávit ve společnosti vnuček. I když v ten moment mi došlo, že budu muset změnit své plány. Ale nevadí. Práce mi neuteče.

Dcera s Emou dorazily asi za hodinu. Frajerka v černých brýlích mi ukázala obrázek, který dostala od sestřičky na poliklinice. "Tak jak jste dopadly, holky moje?" "Dostaly jsme kapičky a pak ještě druhé s antibiotiky. Zánět to prý ještě není, ale může se to rozjet. Máme kapat ty první a kdyby nezabraly, mám nasadit antibiotika." Vytáhla jsem ze stříně čistý ručník a podala ho Emě. "Emíšku, tohle je ted' jen tvůj ručníček, protože máš nemocný oči." Sáru jsem upozornila na to, že se má utírat do jiného. Ema si šla umýt ruce a pak začala se svou sestrou stavět lego, které si Sára dovezla.

Velkým štěstím bylo to, že jsem ve čtvrtek večer uvařila spoustu omáčky na těstoviny, takže jsem měla co nabídnout. V mnoha případech se mi osvědčilo, že jsem se stále ještě nenaučila vařit pro dva. :-D Dokonce i polévku jsem měla v lednici. Holky omáčku odmítly a daly si po polévce těstoviny "nasladko".

Dcera potom vytáhla tašky z auta, ve kterých měla připravené věci po holkách, aby je odvezla na burzu. Pomáhala jsem jí připravovat věci na prodej a v ruce držela krásné červené kožené botičky, které jsme před šesti lety dovezli Sáře z Itálie. Byly nenošené. Sára má úzkou nožičku a v botičkách doslova plandala a Ema toto číslo bot měla v zimě. "Mami, za kolik je tam mám dát?" Přemýšlela jsem, kde jsme je kupovali. Pak jsem si vzpoměla, že jsme je kupovali v Toskánsku v Masse. "Dej je aspoň za stovku." "Mami, jsou nové, zkusím je dát za stopade." Dcera psala cedulku, já držela botičky a dívala se na Sáru, jak už je veliká. To nám to uteklo! "Kdybych aspoň měla někoho, komu bych je mohla dát. Všechny kamarádky mají kluka a jediná holčička se narodila v prosinci, takže by jí ty boty také minuly jako Emu." Dcera lepila cedulku na podrážku. "Hele, jak jsou krásně měkoučké, sakra!" Nalepila cedulku a pokračovala s dalšími věcmi.

Odpoledne přijel muž a společně s holčičkami jsme odjeli na nákup. Nejeli jsme tam, kam obvykle, ale naše cesta vedla do nákupního centra, kde je Albert a kde k nákupu dávali zvířátka do hry. Kupovali jsme i věci, které tak nutně nepotřebujeme, ale za které bylo nějaké to zvířátko navíc. Holky se už těšily, jak si je doma rozbalí. Hru, která je překvapivě české výroby, jsme jim koupili už v únoru, ale stále nám ještě nějaká zvířátka chyběla. Malou chvilku pak holky trávily v balónkovém centru, ale dcera spěchala, protože byla objednaná na konkrétní hodinu na burze. Holkám se domů nechtělo a tak manžel rozhodl, že u nás zůstanou a doveze je večer. Emě jsem nakapala do očí a pak šly s dědou jezdit na kole. Já uchystala večeři a po ní manžel vezl holky do Košíř. Když se vrátil, řekl, že zítra po obědě zase přijedou, protože dceru zlobí auto. Plán na sobotní výlet padl.

V sobotu ráno jsem zapnula počítač. Měla jsem ještě trochu času, než se pustím do přípravy oběda a chtěla jsem dopsat pokračování "Italského deníku". A ejhle! Nefungoval internet. Zkusila jsem to jednou, podruhé a potřetí a stále se stejným výsledkem. Když vstal muž, všimla jsem si, že mu také teče z očí. No paráda, určitě se utřel do ručníku, který jsem vyhradila pro Emu. Našla jsem kapky do očí a ošetřila ho. Pak jsem mu řekla, že nefunguje internet. "Já už to zjistil včera večer, že to nefunguje." No prima! Několik telefonátů mezi námi a provozovatelem sítě a výsledek byl stále stejný. Jediné, co jsme zjistili, bylo to, že T-Mobile má své centrum podpory pro zákazníky až v Hradci Králové a operátorky jsou velice příjemné. Tak jsme bez internetu!

Dopoledne se objevil syn. Oznámil nám velkou změnu. Vnouček nebude! Bude totiž vnučka. To, co pokládal pan doktor za znak mužství, byl prý s největší pravděpodobností pupečník. Při dalším ultrazvuku už žádného chlapečka neviděl a moc se omlouval za původní informaci. Snacha pak ještě absolvovala genetické vyšetření a to opravdu potvrdilo, že se na přelomu prázdnin narodí holčička. Největší radost prý z toho má druhá babička, konečně se dočká holčičky.

"Jak dlouho už to víte, že to bude holčička?", zeptala jsem se syna. "No už dýl, na ultrazvuku jsme byli asi před dvěma týdny a na tý genetice v úterý." Trošku mě to zamrzelo, ale co s tím nadělám. Přesto jsem si mírně dloubla: "To je škoda, že jste nám to neřekli dříve, Alča nesla včera na burzu věci a mezi nimi úplně nové botičky z Itálie, protože Sáře byly široké. To je mohla nechat pro neteřinku." Syn jen pokrčil rameny.

Odpoledne přijela dcera s holčičkama a já jí říkala o tom, že bude mít neteř. "Mami, já už to vím, včera to brácha říkal Tomášovi v práci. Já ti to nevolala, on vám to chtěl říct sám. Ale jsou to blbci, kdyby to řekli dřív, nemusela jsem ty holčičí věci dávat na burzu." Dceři jsem dala za pravdu.

Manžel vyjel naším autem z garáže, najel tam s autem dcery, aby se podíval, co mu chybí. A my odjely znovu do nákupního centra, protože Albert pořádal výměnu zvířátek. Byly jsme celkem úspěšné, chybějící exempláře do "naší ZOO" jsme vyměnily, jediné, co nám chybí, je orangutan. Ale ten bude zřejmě velice nedostatkový. Potvrdila nám to paní, která měnila ve velkém. Měla nástěnku, na které hledala a nabízela a řekla nám, že už je tam od rána a sehnala jen jediného orangutana. Holky byly trochu smutné, ale i bez chybějícího orangutana, jde hra hrát.

Manžel zjistil, že dcera bude potřebovat nové žhavící svíčky, opravil jí alespoň světlo. Po kávě se dcera rozloučila a odjela na burzu, pro neprodané věci a peníze, které utržila. Holky zůstaly u nás a hrály jsme hru se zvířátky. Dokonce i děda se zapojil. Dcera pak volala, jak byla úspěšná a kolik toho prodala. A že si tedy jede pro holky. Ty protestovaly, chtěly u nás zůstat přes noc, i já bych byla ráda, ale musely domů. Měli však všichni naplánovaný výlet vláčkem do Českého krasu, se kterým bylo spojené i brzké vstávání. Nakonec jsme dospěli ke kom
promisu, holky u nás ještě chvíli zůstaly a v půl osmé je děda odvezl domů.

V neděli jsem vstávala brzy a orientovala se ve změněném čase. Mívám většinou problémy, když se čas mění, ale na jaře bývají mnohem mírnější. Dala jsem prádlo do pračky, připravila si věci na nedělní oběd a seřizovala hodiny na letní čas. A pak jsem si uvědomila, že muž se chtěl dívat na F1. Šla jsem ho probudit. Vrčel na mě, že je to až za hodinu a at' neblbnu. "Tak promiň, že jsem tě vzbudila a spi dál. Já jsem z té změny taky pěkně zblblá." Za pět minut vyletěl z ložnice a ihned pouštěl televizi. Start stihl jen tak tak. "Ještě, že jsi mě vzbudila." Mohla jsem alespoň naklepat maso s pocitem, že už nebudu nikoho rušit.

Vytáhla jsem prádlo z pračky, dala prát povlečení a přemýšlela o tom, co podnikneme odpoledne. Nádherné počasí a sluníčko mě lákalo ven o to víc, že to už nevyšlo včera. Přiznám se, že jsem docela záviděla mladým a jejich přátelům ten vlakovýlet. Také bych se šla s chutí projít jarní přírodou. Díky lékům, které toto jaro musím denně užívat, zvládám pobyt v přírodě bez toho, aniž bych se dusila.

Krátce před obědem manželovi zazvonil telefon. Oznámil mi, že musí jet po jídle na jedno topení. Co se dá dělat. Po obědě jsem chvilku pracovala na zahradě a když se muž vrátil, byl čas tak akorát jít se projít do Hvězdy. Sebrala jsem suché prádlo ze šňůr, povlékla jsem cíchy a chystala večeři. Muž přišel z koupelny a v ruce nesl páku od baterie. "A máme po ptákách. Chtěl jsem si dát sprchu, když jsi povlékla a tohle mi zůstalo v ruce." Bylo mi jasné, že i já půjdu spát bez sprchy. Jediné štěstí bylo to, že páka se zlomila v poloze vypnuto. V opačném případě by asi muž musel zavřít vodu v celém domě. Večerní hygiena mi připoměla moje dětství - v umyvadle se člověk prostě nevykoupe.

V pondělí jsem se ráno oblékla a vyrazila do opravny pro fot'ák. Naštěstí jsem nic nedoplácela, je ještě v záruce. Co mu bylo nevím, nejsem technický tip. I když se mi snažili vysvětlit, co mu bylo, stejně tomu nerozumím. Důležité je to, že mohu znovu fotit. Den jsem trávila prací, tou, která byla naplánována na pátek.

Odpoledne přijel muž s novou baterií. Zavřel vodu a během okamžíku jí namontoval. V duchu jsem si říkala, jaké je to štěstí, že je opravdu Ferda mravenec - práce všeho druhu, protože kdybychom si pozvali instalatéra, určitě by to vyšlo dráž, než jen cena za baterii.

Večer přišel počítačový Honza, aby se podíval na nefungující internet. Chyba byla v routeru, pokud jsem tedy dobře rozuměla. Domlouvali jsme se také i na přeinstalaci počítače, protože mám Windows XP a při zapnutí mi monitor hlásí cosi o tom, že "podpora operačního systému" končí.

Plány jsou od toho, aby se měnily, aneb - i rukáv se někdy otočí naruby.