Jarním kvetením kolem vodních ploch

Nádherné sobotní počasí nás vylákalo k vycházce.

Navíc jsme měli jeden z volných víkendů, což znamená, že jsme nehlídali. Sice jsem až do poslední chvíle byla skeptická, protože už mnohokrát se naše plány měnily. Ne, nestěžuji si. Vnučky hlídáme oba rádi a užíváme si jejich společnosti. Nebude to totiž trvat moc dlouho a budou velké. Pak bude nějaká babička s dědečkem mimo sféru jejich zájmů.

Před dvěma týdny jsem si koupila nové botky - šlapky. Byly už podruhé zlevněny, ale to mi vůbec nevadí. Právě naopak.

Jsou outdoorové, celokožené a mají perfektní podrážky do terénu. Muž se na mě díval s trochu podezíravým výrazem, že si beru úplně nové boty, aniž bych si je předtím prošlápla.

V nových botách, tentokrát i s fot'ákem, který hodně často zapomínám, jsme vyrazili z Bílé Hory směrem na Ruzyni. Nadopovaná Zyrtecem, který mě chrání před všudepřítomnými pyly v ovzduší, jsem si fotila rozkvetlé stromy a keře. Opravdu jaro přišlo letos mnohem dříve, než v minulých letech. Na to, že bylo 12. dubna, byly rozkvetlé jabloně, hrušně a třešně. Jen jsem v duchu zapřemýšlela, zda a hlavně jak bude naplněna prvomájová tradice o polibku pod rozkvetlým stromem. Obávám se, že v té době už bude většina ovocných stromů odkvetlá.

Všimla jsem si, že už začíná kvést i šeřík. Nahlas jsem pronesla, že by i rudoarmějci měli smůlu, protože místo šeříků by po nich mohlo být házeno čímkoliv. Můj muž mou úvahu rozvedl a jmenoval několik možných předmětů, které by po nich s chutí hodil.

Byli jsme tak zabráni do svých úvah, že jsme špatně odbočili a svůj omyl zjistili až v momentě, kdy nás od vodní nádrže Jiviny dělily dva ploty. Chtěla jsem se vrátit, ale můj muž řekl, že půjdeme dál a vracet se nebudeme. Kolem horního plotu rostly keře, jejichž jméno neznám. Na nich bylo obrovské množství černých bobulí, které vydržely díky velice mírné zimě. Za nimi už se tlačily zelené lístky. Opravdu keř neznám, ale usuzuji, že bobule budou pravděpodobně jedovaté. Těžko by jinak ušly pozornosti ptactva.

Vodní nádrž Jiviny - za dvěma ploty

Vodní nádrž Jiviny, za níž je vidět část Pražského okruhu

Litovický potok, který Jiviny napájí. Jeho tok je regulován

Pro mě naprosto neznámé bobule

Naše cesta pokračovala směrem na Hostivici, část jsme absolvovali po krajnici. Tady se evidentně nepočítá s tím, že by se tu mohl vyskytnout nějaký pěšák. Podešli jsme pražský okruh a pak i dálnici D6. U nově vybudovaných komerčních zón byl i chodník.

Pod Pražským okruhem

Kontrast starého a nového - poutní kaplička a dálnice D6

Začala jsem si uvědomovat, že bylo chybou si botky - šlapky neprošlápnout a vyrazit v nich "na první dobrou". Prsty shora jsem měla otlačené. Napadlo mě, že se mi možná nějak shrnula ponožka, která dělá v botě rotyku. Pak se začaly ozývat prsty i na druhé noze. Ne, to nebude ponožkou. V úvahách o tom, že jsem si měla raději vzít své vyšlápnuté trekovky mě oslovil muž: "Tak co, jak se ti šlape v nových botkách?" Začala jsem se smát a přiznala, že už chvilku přemýšlím o tom, že jsem udělala chybu. Jako by mi četl myšlenky.

Došli jsme k rybníku Strnad a zůstali na jeho hrázi. Nechtěla jsem putovat po jeho břehu, protože v této době tu hnízdí labutě. Pamatuji, jak jsme je před několika roky vyrušili a jaký jsem z toho měla špatný pocit. Rybník si můžeme obejít a pak dojít k Peterkovu mlýnu kdykoliv jindy, ale na jaře raději ne. Fotila jsem si vodní plochu a vzpomínala, jaká to byla opuštěná krajina. Sice byla na jedné straně silnice, ale jinak nic. Dnes tu za silnící stojí obrovské budovy různých firem. Doklad toho, že pokrok nezastavíme. Pak jsem si všimla lysek, které nakrátko opouštěly břeh. Pravděpodobně také hnízdí. U Strnada jsme chvilku zůstali. Toužila jsem si sednout a zout na chvilku ty nové boty, ale nebylo kam.

Rybník Strnad leží na katastru Hostivice, ale je ve správě Lesů hl.m.Prahy

Lysky se držely nedaleko břehu - možná jsou i špatně vidět

Někdy se opravdu stydím za to, že jsem také člověk.

Voda za česlem, které sebralo větší kusy odpadků putuje regulovaným korytem Litovického potoka do nádrže Jiviny a odtud pak do nádrže Džbán, která je jednou z rekreačních oblastí Prahy.

Ještě pár pohledů, několik záběrů a naše cesta pokračovala směrem k mostu, který vede přes městský okruh. Takové to bývalo klidné místo. Po cestě jsme potkali několik procházejících se, které také vytáhlo krásné počasí. Ve vzduchu byla obrovitá mračna komárů. To je také důsledek teplé zimy.

Ne, to nejsou vrtulníky!

Prostě komáři se ženili, ženili, ženili, kapku vína neměli ...

Duo rhodéských ridgebacků, kteří se s námi chtěli přátelit

Přešli jsme most a zvažovali, kudy dál. "Tak si hod' korunou", pronesl můj muž a netušil, že tak učiním. V kapse vesty jsem měla desetikorunu na vozík. Vytáhla jsem jí a hodila. Můj muž se zklamaně podíval a zjistil, že nepůjdeme domů kolem kláštera v Řepích, ale že naše cesta povede přes Zličín.

Pražský okruh

Polní cesta do Zličína, vzadu věž Kostela Sv. Rodiny v Řepích

Železniční most přes Pražský okruh

Polní cestou jsme vystoupali na mírný kopeček a pak přes železniční trat' Pražského Semmeringu jsme došli k dalšímu rybníku, který se jmenuje Velký, ale je známější pod názvem Dolejšák. Moje děti sem jezdívaly autobusem z Bílé Hory bruslit.

Velký rybník ve Zličíně - alias Dolejšák

Kolem Dolejšáku jsme pokračovali na silnici spojující Zličín a Řepy, znovu překročili železniční trat'. Nohy v nových botách už pěkně bolely. Podvědomě jsem krčila prsty, což bylo možná ještě horší. U kláštera sv. Karla Boromejského jsem se zastavila, abych si ho vyfotila. Můj muž se mezi tím podíval na jízdní řád autobusu a pronesl: "Dál už pojedem."

Klášter Sv. Karla Boromejského v Řepích

Neprotestovala jsem. Sedla jsem si na lavičku a počkala s mužem na autobus. Těch osm stanic k domovu bylo příjemných.

Po vystoupení z autobusu jsem měla pocit, že už domů nedojdu.

Psi asi moc dobře věděli, jaké to je, když někoho bolí nohy "jako psa"

Pajdala jsem čtyři kroky manželem a připadala si jako muslimská žena, která také chodí v uctivé vzdálenosti za svým pánem. U mě to nebylo z úcty, já byla ráda, že jsem ráda. Až nedaleko naší ulice jsem muže dohnala a do ulice jsme vkráčeli bok po boku. Sedla jsem si na schody a zula si ty nové boty. Mnula jsem si prsty nohou v ponožkách a říkala si něco o blbých blondýnách. Měla jsem toho opravdu plné kecky. Můj muž se tvářil jako hrdina.

Uvařila jsem oběma kávu a pustili jsme si televizi. Dívali jsme se společně na krásný cestopisný film o ostrově Mayotte. Uvědomila jsem si, že jsem nad hrnkem kávy usnula a došlo mi, že se mi muž bude smát. Pokradmu jsem se na něj podívala a zjistila, že sedí se skloněnou hlavou a spí také.

Vycházka kolem vodních ploch západu Prahy nás oba notně vyčerpala.