Jak ještě dlouho?

To, že asi nebude úplně všechno v pořádku mi došlo už na silvestrovský večer. Cítila jsem se unavená. Strašně unavená. Ale z čeho? Byli jsme s mužem sami, nic mě nehonilo, nikoho jsme nečekali. A jestli zasedneme k televizi s táckem chlebíčků v šest nebo v devět večer, je lhostejné.

Po obědě jsem přebrala čočku na "zítřejší" oběd a pustila se do "výroby" novoročního dortu. I když jsme už mnoho let na Silvestra a pak na Nový rok ráno sami, tradici neporušuji. Dort prostě musí být. Vůbec se mi nevedlo. Začínala jsem mít zlost. Přeci jsem už ve svém životě napekla a nazdobila spousty dortů. Muž mě pozoroval a já se vztekala: "Chybí mi trénink! Kolik roků už dělám dort jen v silvestrovském odpoledni?" Muž jen pokrčil rameny. "To mi teda hodně pomůže!" Proč se tak vztekám? Nedodělaný dort, který se mi rozjížděl, jsem odnesla do chladu, protože v tomhle stavu jsem byla na nejlepší cestě zvednout víko koše a zrušit tradici, kterou jsem si přinesla už z domova. Budu pokračovat, až ztuhne. Z vodovodu se ozvalo chrrrrr. Už zase? Chápu, že bydlíme ve staré čtvrti, ale voda netekla už před dvěma dny. Co se to zase děje? Otřela jsem si ruce do utěrky a poprosila muže, zda by se nešel podívat do sklepa. Je hluboký a zatím tam vždy trochu voda tekla. Muž přinesl vodu a já si mohla konečně umýt ruce. Dala jsem vařit vajíčka na chlebíčky a přemýšlela, co dál. "Dojdu ještě pro vodu, budeš přeci ty vejce chladit." Zapnula jsem počítač, abych se podívala, jak dlouho ještě voda nepoteče. "To si snad dělaj srandu!" Před Vánoci byly rozkopané tři ulice směrem k sídlišti a voda netekla každou chvíli. Pochopila bych to, kdyby mrzlo a něco někde prasklo. Muž donesl další vodu.

Udělala jsem chlebíčky, pak dodělala problematický dort. Ruce jsem si ráchala ve vodě, kterou muž donesl a hory špinavého nádobí utěšeně narůstaly.

Televizi jsme pustili kolem sedmé hodiny. Přiznám se, že Silvestr nemám moc ráda. Je to asi proto, že slavit na něčí popud, nebo proto, že se to sluší, mě nebaví. S mužem jsme si otevřeli každý lahev piva a přemýšleli, na co se budeme koukat. "Tobě něco je?" "Proč myslíš?" "Snědla jsi jen dva chlebíčky." "Nemám chut' a nějak se necítím." "A to ti je blbě?" "Není, ale je mi .... nějak nedefinovatelně." V osm hodin jsem seděla na gauči a spala. Nebyla jsem schopná udržet víčka otevřená. Občas jsem zahlédla jen útržek něčeho, co bylo v televizi. "Co to se mnou je? Připadám si, jako bych měla narkolepsii." Došlo mi, že něco není v pořádku. Probrala jsem se a uvědomila si, že jsem slíbila Kitty, že jí večer zavolám přes Skype. Muž mi donesl do obýváku jeho notebook a já zkoušela volat. Na druhé straně to vyzvánělo, ale bez odezvy. Napsala jsem tedy jen novoroční přání a znovu usnula. Před půlnocí mě muž probudil a ptal se, zda má otevřít sekt. Bylo mi divné, proč se ptá. "Ty jsi totiž ještě ani nedopila to pivo."

Připili jsme si na nastávající nový rok a já pak šla fotit z okna rechejtle. Ta únava. Co to sakra se mnou je? U okna jsem vydržela jen chviličku a pak se vrátila zpátky na gauč. "Nechceš uvařit čaj?" "Ne, já tady dopiju to pivo a asi si půjdu lehnout."

Na Nový rok jsem vstávala kolem osmé hodiny. Po včerejší únavě nebylo ani stopy. Dala jsem vařit maso na polévku a myla nádobí, které od včerejška zůstalo v kuchyni. Kdy včera pustili vodu ani nevím. Pak vstal muž, došla jsem pro dort a jeho rozkrojením jsme zahájili letošní rok. Jaký asi bude?

K obědu byla jako už tradičně čočka.

S vnučkami, než odjely na Šumavu, jsme byli domluveni, že půjdeme na ohňostroj. Muž zavolal dceři a zjistil, že už jsou na cestě k domovu. Domluvili jsme se, že se mezi čtvrtou a pátou zastavíme pro holky. "Budete chtít polévku?" "Jé mami, ty jsi zlatá, ty víš co asi potřebujeme."

K mladým jsme dorazili kolem půl páté. Ani jsme nešli nahoru. Holčičky už byly připravené. Dcera přišla dolů, vyfasovala hrnec s polévkou, dala nám autosedačku a se slovy, že se jde na chviličku dospat, zmizela v domě.

Holky nám cestou na Smíchov, kde jsme chtěli nechat v nákupním centru zaparkované auto, vypravovaly, jak se měly na Šumavě a že ty pitomé ovce nechtěly papat mrkev. Zařadili jsme se do fronty aut před vjezdem do parkoviště a všimli se, že auta se před vjezdem otáčí a odjíždí. "To jsem si myslel! Ale je vidět, že nejsem sám." Mříž, která uzavírala přístup do podzemí, byla vidět až těsně před vjezdem. V pasti jsme nebyli zdaleka sami. Co ted'? Na Smíchově se parkuje dost blbě, ale nejen tam. Napadlo mě, že projedeme tunelem na Břevnov a tam zkusíme auto nechat. Povedlo se. Auto jsme nechali kousek od Keplerova gymnázia a šli na tramvaj. Jela za chviličku. Na Klárově jsme vystoupili a šli na Mánesův most. Davy lidí už čekaly. Došlo nám, že holky tady toho moc neuvidí a udržet je víc než půl hodiny v klidu, když kolem jezdí auta, bude docela náročné. "Víš co? Půjdeme do parku před Rudolfínum. Tam můžou holky běhat a nehrozí, že vletí pod auto." Davy lidí houstly. Nakonec jsme skončili na nábřeží kousek od Rudolfína. Vedle nás byl mladý manželský pár s holčičkami podobného věku, jako jsou naše vnučky. Říkali nám, že šli pěšky ze Smíchova, protože tramvaje už nejezdily. Ještě, že jsme zaparkovali v Břevnově.

Ohňostroj byl krásný, holky dobře viděly.

Fotila jsem a došlo mi, jak strašně mě bolí ruka, ve které držím fot'ák. To přeci není možné. Nebyla jsem schopná fot'ák udržet. Podpírala jsem ruku s fot'ákem druhou rukou a říkala si, jak jsem nemožná. Vždyt' to není žádný velký aparát. Kolik asi může vážit?

Ohňostroj skončil a my se vydali proudícími davy zpátky přes most na Klárov. Všude spousty policajtů. Davy lidí se přesouvaly ke stanicím městské dopravy. Nic nejezdilo. "Hele, víš co? Vezmeme to po zámeckých schodech a pak přes Hrad." Nápad mého muže nebyl špatný. "Jirko, ale co když bude Hrad už zavřenej." "Nojo, to mě nenapadlo." "Tak půjdeme Nerudovkou." Vydali jsme se k Malostranskému náměstí a když jsme byli před pivnicí U Tomáše, zaslechli jsme cinkání tramvaje. Tramvaj se snažila projet mezi spoustou aut, která blokovala Letenskou ulici. Z druhé strany další a další. Couraly se tu i tramvaje, které tudy běžně nejezdí. "Mě už bolí nožičky," ozvala se Ema a mě bylo nad slunce jasné, že jí muž bude asi muset nést. Co na to jeho bolavá záda? "Víte co, tak počkáme na Malostranském náměstí na tramvaj." Holky souhlasily a muž krátce zaprotestoval. "To jste tak líný?" "Bolej mě nohy." Ema se tvářila hodně zarputile. Sára by to v pohodě zvládla, ale Ema prostě trvala na tom, že pojede tramvají tak, jak to babička navrhla. A přes to vlak nejede! Muž sice chvilku remcal, ale pak s námi počkal na tramvaj. Na Pohořelci jsme vysto
upili a došli k autu. Muž sjel k tunelu a pak pokračoval na Cibulku. Vysadil nás před domem, protože nebylo kde zaparkovat a odjel. Dcera nám hodila klíče z okna, my počkali na muže a vešli do domu.

Sakra, co to se mnou zase je? Holky běžely nahoru po schodech a já se za nima vlekla, jako bych na sobě měla potápěčský skafandr. Když jsem se ohnula, abych si rozepnula boty, zatočila se mi hlava. "Co je? Jsi úplně bílá." "Já nevím, nějak se mi točí hlava." Vešli jsme do bytu, kde holky už nadšeně vypravovali rodičům, jaký byl ohňostroj hezký.

Muž vypil kávu, já si dala jen vodu a po půl hodině jsme se rozloučili. Jeli jsme domů a já se cítila strašlivě unavená.

Ve čtvrtek jsem vstávala hodně pozdě a cítila jsem se zase v pohodě, i když myšlenky se mi stále vracely k té příšerné únavě. To přeci není normální. Dnes budu relaxovat! Ani nemusím vařit, jídla tu máme dost. Do oběda jsem stihla jen stáhnout fotky z ohňostroje a počítač nechala zapnutý. Předsevzala jsem si, že se odpoledne budu trochu víc věnovat blogu. Kvůli vyšívání ubrusu a předvánočním přípravám jsem ho dost zanedbávala. Mám rozepsaných několik článků, měla bych dokončit loňský italský deník, protože to uteče rychle a pojedeme znovu. Umývala jsem tu trošku nádobí po obědě a zazvonil telefon. Volal kamarád, že se staví. Šla jsem vypnout počítač. Moje odpolední plány se mění.

Kamarád dorazil asi půl hodiny. Seděli jsme, klábosili a já se po nějaké době přistihla při myšlence, že už by měl jít domů. Co to se mnou je? Já, která si vždy zakládala na tom, abych byla pozornou hostitelkou, přemýšlím nad tím, aby už konečně vypadl! "Hele Ájo, máme tam salát a šunku, neuděláš ještě nějaké chlebíčky?" Muže jsem provrtala vražedným pohledem a dost nerada jsem se zvedla. Kamarád však usoudil, že čtyři hodiny jsou dost a pronesl, že už půjde domů. A mě, která má tak ráda lidi kolem sebe, se zatetelila dušička radostí. Že by se z extroverta stával introvert? Něco se mnou není v pořádku!

Večer jsem si vzala paralen a šla si lehnout.

V pátek jsem byla jako znovuzrozená. Když muž vstal, udělala jsem mu kávu a pak jsme odjeli na nákup. Jídla tu máme dost, ale došlo pečivo a ovoce. Koupili jsme pro Sáru podsedák do auta, abychom nemuseli neustále stěhovat jednu autosedačku. Muž potom odjel k dceři, Emě se rozpadla postel, jel se podívat, zda to opraví na místě, či si jí bude muset dovézt do dílny. Holt Ikea nedělá moc pevný nábytek. Přijel na oběd i s postelí. Chce to větší opravu, která nešla udělat na místě. "Ájo, Alča říkala, že by se tu po obědě s holčičkama stavila." Těšila jsem se na návštěvu holek a na to, jak v jejich společnosti omládnu. Holky chtěly vidět obrázky z ohňostroje. Pustila jsem jim je a moc se jim líbily. Roztahaly zase svoje hračky po domě a byly všude. "Holky, uklid'te si to, musíme jet ještě na nákup." "A nám se nechce.""Tak je tady nech, aspoň si v klidu nakoupíš." "Tak jo, to je bezva nápad." Dcera odjela a Sára přinesla karty. "Babi, zahrajeme si." Mazaly jsme pak zelenou louku, nakonec se k nám připojil i muž. Zjistila jsem, že ty dvě malé holky mají talent nejen na pexeso, ale i na karty. Nebude to dlouho trvat a budou se na nás dívat jako na nějaké zaostalé dinosaury. Pak přijela dcera, holčičky poklidily hračky, rozloučily se a odjely. My s mužem sebrali to, co kde po holkách zbylo a já uklidila karty.

V sobotu byl muž od rána v dílně, kde lepil Eminou postel. Šla jsem do sklepa pro brambory a stavila se za ním. "Teda fuj, ty tu máš hroznou zimu." Dala jsem do pračky první várku prádla. Já totiž v období Vánoc a Nového roku, pokud možno neperu. Kdysi jsem slyšela pověru o tom, že by prádlo nemělo viset přes Vánoce a pak jsem slyšela variantu, že čí prádlo visí přes Nový rok, příštím rokem tu už nebude. Moje pověrčivost je známá, nešlapu třeba na kanály. Vzpomínám si na dobu, kdy děti byly malé a pralo se denně, jak jsem na Štědrý den a o Silvestru večer šla sebrat mokré prádlo, abych ho pak ráno znovu věšela. Hlavně, aby neviselo přes noc. Pověry, kterým se někdo může smát, ale kterým já věřím. Přiřadila jsem je ke zvykům, které se k tomuto období váží. Už před vánoci jsem si naplánovala, kdy mohu naposledy prát, aby to stihlo uschnout. Ale už je na čase. Koš s prádlem už volal po tom, aby byl jeho obsah roztříděn a vyprán. Odpoledne jsem se proběhla po bytě s vysavačem a zvažovala možnost, že bych už zlikvidovala vánoční výzdobu. Ale ne! Tři králové jsou až v pondělí, až potom. Pustila jsem se do předělávky jedné z tašek a zjistila, že mi chybí správná barva koženky. Průběžně jsem chodila na půdu a věšela vyprané prádlo. Muž se vrátil z dílny a byl zmrzlý jako drozd. Večer začal kýchat. Jako bych to tušila.

V noci mě probudil výstřel! Vyletěla jsem a zjistila, že to nikdo nestřílí, to kýchá můj muž. Sebrala jsem deku a polštář a opustila ložnici. Ustlala jsem si v pokoji, kde spávají holky. I přes stěnu jsem občas zaslechla kýchání.

V neděli ráno volala dcera a ptala se, co mám v plánu. "Proč se ptáš?" "My jsme měli v kaslíku leták že ve Voegele mají 70% slevy, nechceš se tam podívat?" Chvilku jsem zauvažovala a pak jí řekla: "Proč ne? Já dneska ani nemusím vařit, polévku mám ještě od Nového roku a včera jsem navařila jak pro pionýrský tábor." "Mami, já taky dneska nemusím vařit, tak tam budu za půl hodiny." Kýchajícímu a smrkajícímu manželovi jsem řekla, že se s dcerou jedeme podívat do Voegele, že tam mají výprodej a navíc má dcera ještě nějakou poukázku na slevu. "Jo, to je tam, jak jsi holkám loni koupila ty pěkný bundy."

S dcerou jsme vešly do našeho oblíbeného obchodu, odkud máme celkem dost věcí. Obchod byl přepažen na polovinu, vzadu byl komplet vyklizený a vepředu byly stojany s tím, co v obchodě zbylo. Nakupujících tu bylo minimum. Něco málo jsme tu vybraly na holčičky i na Jiříčka, pak i na sebe. Kolem nás šla paní prodavačka a já se jí zeptala, kam se stěhují. Dostalo se nám odpovědi, že se nestěhují, ale že likvidují. Prý firma v Čechách končí. Oni jsou poslední prodejna v Praze a druhá je prý v Brně. A pak ádié. Slevy prý už tu jsou od prosince, byly 50% a ted' od 2. ledna šli na 70%. Je to škoda, daly se tu sehnat báječné věci i na nás, kteří jsme poněkud prostorově výraznější. Slevy byly opravdu markantní a díky slevovému kupónu, který dcera měla, nás nákup vyšel na necelých 600,-. Zákaznickou kartu, na kterou se načítaly bonusy, paní prodavačka už ani nechtěla. Dcera mě pak vysadila v ulici před domem, já ukázala manželovi nákup a šla ohřát oběd. Pak jsem pověsila další várku prádla.

Odpoledne jsem začala kýchat. Uvařila jsem konev čaje, nalila si velký hrnek a odešla do pokoje.

Seděla jsem u počítače a říkala si, že bych se měla jít podívat na blog a alespoň pokračovat v italském deníku. Pak jsem si vzpoměla na tu koženku. Začala jsem hledat na internetu a pak našla. Kýchala jsem a smrkala a měla pocit, že se mi rozskočí hlava. Blog počká! V tomhle stavu nejsem schopná přemýšlet nad slovíčky, aby text měl smysl. Počítač jsem vypnula, šla udělat večeři a pak s krabicí papírových kapesníků zalezla ke stromečku. Musím si tu výzdobu ještě užít.

Opět jsem si rozestlala vzadu v pokoji.

V noci jsem se probudila zbrocená potem. Z nosu mi teklo jako z vodovod
u. Vstala jsem, vzala si paralen a znovu zalezla. Tentokrát jsem ani neslyšela, kdy muž vstával a odjel pracovat. Probudila jsem se v půl deváté. S nosem jako bouchačkou jsem si uvařila čaj a pak si šla dát sprchu. Asi bych měla zůstat doma. Ale co ta koženka? Umyla jsem si vlasy, které jsem měla v noci mokré od potu, vytřela je ručníkem a sedla si k radiátoru, aby proschly. Od svého barvícího pokusu, kdy jsem si v září vytvořila na hlavě téměř chemlon, se snažím fén používat co nejméně. Seděla jsem opřená o radiátor, který krásně hřál, smrkala do papírových kapesníků a čas utíkal. Zvažovala jsem, že pro tu koženku pojedu až zítra. Nojo, ale to chci odstrojovat stromeček a uložit vánoční dekorace. Zvedla jsem se od radiátoru, vlasy jen tak a nerada profoukla fénem, oblékla si džíny a rolák a do kabelky nacpala štos kapesníků. Venku krásně svítilo sluníčko. Mám si brát čepici? Ale ne, když tak mám kapucu, kdyby se počasí pokazilo. Vyrazila jsem k tramvaji a potkala bývalou kolegyni ještě ze svého působení ve školství. Naposledy jsme se viděly, když na tom nebyla moc dobře, tehdy jí zemřel manžel. Ted' se na mě Libuška už z dálky usmívala a byla přesně taková, jakou jsem jí znala ve škole. Shodly jsme se, že důchod je fajn, akorát že máme nějak méně času. Vystupovala dříve, popřály jsme si hodně zdraví a já pokračovala tramvají dál. Do centra, pak dva přestupy a nákup v Kutilovi. Ta barva! Na internetu to vypadalo trochu jinak. No co? Cestou se ještě zastavím na Újezdě, zda nebudou mít něco jiného. Čekala jsem v Karlíně na tramvaj a byla mi zima. Jedna přihrádka v kabelce se plnila použitými kapesníky a štos, který jsem si vzala sebou se tenčil. Na Újezdě v potřebách pro kutily také neměli přesně ten odstín koženky, který jsem potřebovala. Nevadí, ta z Karlína snad bude dobrá. Chvilku jsem čekala na tramvaj, pak se usadila a cítila, jak mě bolí nohy. Ale vždyt' jsem toho tolik zase nenachodila.

Doma jsem vytáhla z pračky další várku prádla a šla jí pověsit. Pak jsem si ohřála pozdní oběd, ale snědla jsem jen část. Vůbec jsem neměla chut' na jídlo. Roztřásla jsem se zimou. Vzala jsem si deku a zalezla ke stromečku. Dnes naposled! Zítra ho odstrojím. Na gauči jsem usnula a když jsem se vzbudila, věděla jsem, že je zle. Zimnice se mnou třásla. Vylezla jsem z pod deky, došla si pro teploměr, abych zjistila, že mám horečku.

Muž přijel z práce a viděl, že nejsem ve své kůži. "Co je?" "Asi jsem se měla na ten výlet vyprdnout, je mi zle a mám horečku." "Tak si zalez, já ti uvařím čaj a zkus se vypotit." Neprotestovala jsem, zalezla jsem do pokoje do pelíšku a klepala se jako drahý pes.

Noc na úterý byla hrozná, dusila jsem se rýmou, potila se a měla neustále žízeň. Vstávala jsem v pravidelných intervalech, chodila pít a na záchod. Pak jsem si rovnou vzala k posteli lahev s minerálkou. Horečka nepřestávala.

Zvažovala jsem, zda bych se neměla jít podívat na svého doktora, ale tušila jsem, jak to dopadne. Nechá mě maximálně dva dny ležet, pak mě pošle za třicet korun do Břevnova na plicní, aby se nechal ujistit o tom, zda se mi moje astma zhoršilo a já budu mezi doktory plápolat jako prapor. Na to fakt nemám. Raději zůstanu v pelíšku.

Úterý jsem proležela zachumlaná v pelechu. Jen při cestách na záchod či do kuchyně pro další čaj jsem věnovala pohled na vánoční výzdobu a stromeček. Prostě ted na to nemám.

Další dny byly jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že ve středu se přidal kašel a v pátek mi zalehlo pravé ucho. Ležela jsem a četla si knihu. Hluché ucho jsem měla odkryté a vůbec neslyšela, že se domů vrátil můj muž. "Vypadáš už líp, ale kdyby tě ukradli, ani to nezaregistruješ." "Mám zelehlé ucho a bolí mě hlava." Muž stál u dvěří pokoje a tvářil se starostlivě. Zeptala jsem se proč a on řekl, že neví, co budeme přes víkend jíst. A já? Ze své ležící pozice jsem pronesla, že uvařím, udělám kuřecí prsa na zelenině, je to rychlé a pak zase zalezu. Cítila jsem se opravdu už o něco líp. Mužovi jsem nadiktovala nákup a on odjel.

V sobotu jsem si v půl jedenácté navlékla župan a šla vařit. Už za půl hodiny jsem tušila, že jsem své síly poněkud přecenila. Posedávala jsem a ve výsledku jsem oběd i trochu připálila. Muž sice pronesl, že to nevadí, ale mě to mrzelo. Chybějící čich a nemoc nejsou tou nejlepší kombinací ke kulinářským výkonům. Snědla jsem jen trochu a zalezla do pelíšku. Usnula jsem během pár minut. To, že spím přes den nikdy nevěstí nic dobrého. Probudila jsem se promočená potem. Šla jsem se umýt a udělat si čaj. Muž seděl v kuchyni. Podíval se na mě a pronesl: "Ty vůbec nevypadáš dobře." "Já vím, já se ted' viděla v zrcadle." "Běž si lehnout, já ti ten čaj donesu." Neprotestovala jsem.

Teplota mi zase stoupla. Ležela jsem a přemýšlela nad tím, že jsem asi fakt měla jít k doktorovi. Doufám, že jsem to tím svým vařením nepodělala. Ležela jsem zachumlaná na boku a četla Inferno od Dana Browna. Knížka mě úplně pohltila, její děj se z části odehrává ve Florencii a já při jejím čtení přesně věděla, kde se co děje. Florencie. Kolikrát už jsem tam byla? Doufám, že se tam ještě podívám. Byla jsem zabraná do knížky, když jsem zaslechla ránu. Jako by muž něčím uhodil do stěny, nebo jako by něco někde prasklo. Zvedla jsem hlavu a bylo ticho. Znovu jsem jí položila na polštář a znovu ten zvuk. Co to je? Trvalo mi chvilku, než mi došlo, že zvuk se ozývá z mé hlavy z vnitřku ucha, kdokoliv polknu.

V neděli jsem jsem se probudila a neslyšela i na druhé ucho. No paráda! Pocit, že moje hlava je omotaná molitanem byl hodně intenzivní. "Co budeme jíst?" "Cožééééé? Mluv nahlas, já tě neslyším." Zopakoval svou otázku. Vzala jsem si župan, z mrazáku vytáhla krabici se segedínským gulášem. "Je tu i polévka, jestli chceš." Znovu jsem zalezla do pelechu. "Chtěj tě vidět holky", přišel muž. Opustila jsem pelíšek a odplouhala jsem se do kuchyně. "Prosím, křičte na mě, já jsem hluchá jako tetřev." "Á, tak to budou dutiny, to znám. Mamčo, vem si na hlavu kulicha, já to taky tak dělám, když mě to čapne." Poděkovala jsem za radu a šla hrabat do šuplete. Moje barety s kamínky či korálky, ani tzv. debilky nebyly to pravé ořechové. Našla jsem zmijovku, snad ještě po synovi, ale ta kousala. Nebylo to k vydržení. Nakonec jsem si pomoci gumičky vytvořila z flecové kapucy pokrývku hlavy a zalezla. Střídavě jsem spala, nebo si četla. Muž v poledne ohřál oběd z mrazáku a pak se mě ptal, zda má odstrojit stromeček. Souhlasila jsem s radostí, protože já na to opravdu nemám. "Nojo, ale já nevím, která krabice je zrovna na ty ozdoby. Ty v tom máš přehled." Poprosila jsem ho, at' ozdoby sundá, rozloží je na tácy, že si je pak dám do krabic, do kterých patří. Sama to tak dělám už několik let. Udělám si "výřad" a pak to teprve uklízím.

V pondělí jsem si ráno udělala konvici čaje, změřila si teplotu a zjistila, že už klesla. Hurá!! Chvilku jsem zvažovala. zda bych se odpoledne neměla přeci jen jít podívat na doktora, ale pak mi došlo, že tam bude dnes asi dost pacientů, s bolestmi a chorobami nastřádanými přes víkend. Ještě bych tam mohla chytit něco, co ještě nemám. A navíc? Moje vlasy, které jsem "vylepšila" pokrývkou hlavy, volaly po umytí. Že bych si zase umyla lebku, nevysušila jí a vyrazila? Jako by mi to před týdnem nestačilo? Zítra je také den. Dopoledne jsem se věno
vala aktivímu ležingu s další, už asi šestou, knihou. To, co bylo pod stromečkem jsem kvůli nemoci už stačila přelouskat. Odpoledne jsem si navlékla župan a s přesvědčením jsem se vydala do obýváku, abych uklidila do krabic ozdoby. Nevydržela jsem u toho. Za chvíli jsem byla zpocená jako myš a zase jsem raději zalezla. Zítra je opravdu také den.

Večer jsem se v županu a s kapucí na hlavě došourala do kuchyně. Muž se na mě podíval a pak se vrhl k oknu. "Co je?" "Prosímtě, já radši zatáhnu závěsy, kdyby tě někdo viděl..." Musela jsem uznat, že má pravdu. U rozsvíceného okna jsem byla jako ve výkladní skříni. "Kašlu na sousedy, vezmu si léky a zase zalezu." Zalezla jsem a na umytí vlasů zapoměla. Spala jsem opět s pokrývkou hlavy.

V úterý jsem se probudila v kapuce se zpocenou hlavou. Uvařila jsem si konev čaje a zjistila, že jsem po osmi dnech poprvé bez teploty. Hurá! Ale nebudu to přehánět, sobotní vaření mě trochu poslalo zpátky. Vzala jsem si z knihovny další knihu, kterou jsem ještě nečetla a načala čtvrtou krabici papírových kapesníků. To bylo smíchu, když tu dcera v prosinci koukala na krabice s kapesníky. "Proboha mami, pro koho to máš?" "No, to kdyby přišla rýma. Ale ne, jen jsme se s tátou blbě domluvili a koupili jsme je oba." A jak se ted' hodily. Odpoledne jsem se chvíli věnovala vánočním ozdobám. Kdyby to byly jen ty. Já zdobím i dům zvenčí, takže jsem měla krom ozdob ještě girlandy se šiškami, zvonky a dalšími parádičkami. Kdybych byla fit, je to brnkačka. Ale takhle? Seděla jsem, "krabičkovala" a říkala si: "Proboha, proč toho mám tolik?" Opět jsem to nedodělala, ale zbývalo opravdu jen málo. Večer jsem se jen tak pro jistotu změřila. Už mám jen lehce zvýšenou teplotu. Horečka konečně ustoupila.

Ve středu ráno jsem sundala kapucu z hlavy. Ne, nebudu to ještě přehánět. Hezky pomaloučku, postupně. Aneb, jak řekl učitel národů Jan Ámos Komenský: "Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest." Po snídani jsem vlezla do sprchy a konečně si umyla účes, který by mohl nést název "mastný knedlík". Omotala jsem si hlavu ručníkem a konečně se oblékla jako člověk. Vždyt' jsem tu v těch pyžamech a nočních košilích strašila už dost dlouho. Na chvilku jsem si sedla k rozečtěné knížce. Pak jsem konečně zabalila do krabic zbytky vánoc. Podívala jsem se z okna a všimla si, že sousedé mají ještě výzdobu na oknech. Ne, nejsem ještě ve své kůži. Na nějakou práci to se mnou ještě nevypadá. A že by se jí tu v bytě našlo. Po obědě jsem zapnula počítač. Musím konečně na blog, vždyt' jsem si slibovala, že se mu budu věnovat trochu víc. Nebo, že by to bylo předsevzetí? To ne! Já si totiž nikdy žádná nedávám. Pamatuji si, jak mě, coby malou holku, rodiče vždy nutili, abych si nějaké předsevzetí dala. Z donucení jsem vždy něco plácla a to jen proto, abych měla klid a abych na to, co jsem slíbila, co nejdříve zapoměla.

Sedla jsem si k počítači, zkontrolovala poštu (a že jí je!) a pak otevřela blog a začala psát tento článek. Ještě to není ono. Vydržela jsem chvíli psát a urovnávala si myšlenky. Pak jsem počítač vypla, zalezla si s knihou a myšlenkou: Zítra je také den.

Ve čtvrtek ráno jsem si šla uvařit čaj a pustila si televizi. Proboha! Proč to tak řve? A pak mi došlo, že už asi začínám trochu slyšet. Den jsem trávila střídavě u počítače, kde jsem se snažila pokračovat v tomto článku a střídala jsem ho se čtením. Teploměr jsem raději uklidila do lékárny. Radši se měřit nebudu. Odpoledne se znovu dostavila únava. Nebyla tak silná, jako před vypuknutím nemoci, ale připadala jsem si jako vyráchaný pytlík od čaje. Rekapitulovala jsem svou činnost a usoudila, že jsem nedělala nic tak těžkého, aby mě to unavilo. Nojo, asi ještě nejsem úplně ve formě. Při vzpomínce na sobotu a s lehkou bolestí hlavy jsem pokorně zalezla do pelíšku a nad otevřenou knihou usnula.

Dnes je pátek a já se tu už třetí den snažím popsat to, s čím se už druhý týden potýkám. Vstávala jsem s tím, že bych článek měla dokončit. Zjistila jsem, že mého muže trochu dráždí, když vysedávám delší dobu u počítače (jako by on u toho svého neseděl denně). Ale proč dráždit hada bosou nohou? Využívám toho, že dnes není doma a snažím se srovnat písmenka do slovíček a ta pak do vět tak, aby dávaly trochu smysl.

Tak to jsem já, která konečně na sebe prozradila, kde jsem zase byla.

Dlužno podotknout, že jsem ten letošní rok nezahájila zrovna nejlépe.
Jak dlouho ještě nebudu ve formě?

Jo, a ten fot'ák váží necelé půl kilo.