Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

čtvrtek 30. ledna 2014

Lecce


"Florencie jihu" či barokní klenot - tak je nazýváno Lecce.


Lecce, které je hlavním městem provincie, jsme během svých pobytů v Salentu navštívili několikrát.

Poprvé jsme město navštívili v roce 2012. Z neznalosti místa a snad i poučeni blouděním v uzoučkých uličkách Narda, jsme nechali auto zaparkované vně hradeb a branou Porta Rudiae vstoupili do historického centra.

Porta Rudiae

Čekala jsem, že město bude krásné, ale to, co bylo za branou mi vyrazilo dech. Kostel tak obrovských rozměrů s nádhernou výzdobou mě ohromil. Zkoušela jsem ho fotit, ale nevešel se mi do záběru. Úzké uličky, které v podobných místech jsou, mi znemožňovaly, abych kostel "zabrala" celý. Stála jsem proti kostelu, záda přitisknutá na zdi protějšího domu a fotila a fotila. V duchu jsem si říkala, že kdyby tu nebylo už nic jiného, výlet stál za to. Až později jsem zjistila, že se jedná o baziliku Sv. Jana Křtitele na růženci z roku 1691, jejímž autorem je Giuseppe Zimbalo.





Bazilika Sv. Jana Křtitele

Pokračovali jsme po Via Giuseppe Libertini a kousek od baziliky stál další kostel. Nebyl tak zdobný, byl o poznání menší a byl zasvěcen Sv. Anně.

Kostel Sv.Anny

Po několika krocích stál další kostel, který byl zajímavý tím, že vypadal tak trochu jako nedokončený. Sloupy na vrchu portálu byly jako by useknuté, kostelu vizuálně chyběl vršek. Tento kostel byl zasvěcen sv. Tereze.



Kostel Sv. Terezy

Vedle kostela byla prodejna suvenýrů a pohlednic. Vzala jsem si do ruky malou knížečku - průvodce městem, ve které byla mapa historického centra. Měli jí v mnoha jazykových mutacích. Zeptala jsem se, zda jí nemají také v českém jazyce. Usměvaný pán se mi omluvil a řekl, že mají jen to, co vidím. Koupila jsem si tedy průvodce v italštině, rozevřela ho na stránce, kde byla mapa, abychom už dále netápali. I když to tápání bylo zatím velice hezké.

Kousek od prodejny suvenýrů se nám po pravé straně otevřelo náměstí a mě se znovu zatajil dech.

První pohled na Katedrální náměstí - Piazza del Duomo

Lecce je opravdu barokní klenot, těch několik řádků v českém průvodci opravdu nelhalo. Na Piazza del Duomo stála nádherná katedrála. Vedle ní vlevo vysoká věž zvonice - campanile a proti ní, na druhé straně Palazzo Vescovile - Biskupský palác a budova semináře. Prošli jsme náměstím ke katedrále, která nese název Nanebevzetí Panny Marie a prohlíželi si její interiér. Se stavbou této katedrály bylo započato v roce 1144 na popud biskupa Formosa. Roku 1659 za biskupa Luigiho Pappacoda byla přestavěna architektem Giuseppem Zimbalou do současné barokní podoby. Zvonice má čtvercový půdorys, má pět pater a její výška je 68 metrů a jejím autorem je také Giuseppe Zimbalo. Se stavbou biskupského paláce bylo započato roku 1649. Jeho současná podoba je z roku 1761.







Piazza del Duomo




Interiér baziliky

Opustili jsme náměstí a pokračovali po Via Vittorio Emanuele.


Po levé straně stál další nádherný kostel. Tento byl zasvěcen Sv. Ireně z Lecce, která byla až do roku 1656 patronkou města.

<
div style="text-align:center">
Kostel Sv. Ireny z Lecce

Došli jsme na místo, které je pokládáno za střed města a tím je Piazza Sant'Oronzo - Náměstí Sv. Horáce. V samotném středu náměstí je římský amfiteátr, který byl objeven počátkem dvacátého století při stavbě budovy Bank of Italy. Kopání a odkrývání památky začalo okamžitě a pokračovalo až do roku 1940. V současné době je k vidění zhruba třetina původního amfiteátru. Byl vystavěn někdy mezi I. a II. století po Kr. , jeho původní rozměry byly 102 x 83 metrů a mohl pojmout 25.000 diváků. V letních měsících je využíván ke koncertům a divadelním představením. Dominantou náměstí je 29 m vysoký románský sloup s bronzovou sochou patrona města S. Oronza (Sv. Horáce). Sloup sem byl přivezen jako dar města Brindisi v roce 1666, aby ozdobil původně holou plochu náměstí. (Druhý ze sloupů, kterými kdysi končila Via Appia, stojí v Brindisi stále). Dalšími zajímavými stavbami jsou kaple San Marco, kostel Santa Maria della Grazia a Palazzo del Sedile.



Amfiteátr


Patron města - Sv. Horác

Kaple Sv. Marka

Kostel Santa Maria della Grazia

Palazzo del Sedile

K Piazza Sant'Oronzo se váže jedna vzpomínka. Obcházeli jsme náměstí, já fotila a muž filmoval. Chtěli jsme si oba tu krásu uchovat.
Jih Itálie je všeobecně chudý. Ono se říká, že se Itálie dělí na dvě části - nahoru od Říma je to Evropa, dolů od Říma Balkán. Dokonce se některé severní regiony snaží o to, aby byla Itálie rozdělená, nebot' mají pocit, že na chudý jih doplácí. Také není tajemstvím, že jižany nazývají hanlivě "terroni". Terra je sice země, ale "terrone" se překládá jako "buran z jihu". Málo platné. Jih je krásný, ale je opravdu oproti severu chudý. Proto není vůbec neobvyklé potkat zde žebráky, jsou před mnoha kostely i v uličkách historických měst. Stejně tak lze potkat prodejce, kteří si svůj "obchod" nosí v náručí, či taškách a batozích. Jsou všude - ve městech, na křižovatkách, kde číhají na auta, která zastavují před semaforem, jsou i na plážích. Já si za ty roky vypěstovala svůj způsob obrany, která spočívá v tom, že prodejci odpovím svojí mateřštinou a než se vzpamatuje, jsem pryč. I když musím přiznat, že si občas něco koupím. Krvácí mi srdce, když vidím malé dítě, které se snaží něco prodat. Tento způsob obživy je povětšinou doménou imigrantů.
Fotila jsem amfiteátr, když mě oslovil obrovitý černoch, který nabízel náramky, kabelky a sluneční brýle. "Máš to hezký, ale já fakt nic nechci." Myslela jsem si, že se opět ztratím, když se za mými zády ozvalo: "Ahoj, jak se máš?" Můj muž stál přede mnou. Otočila jsem se a podívala se do rozesmáté tváře černocha, o kterém jsem si myslela, že ho svou češtinou odbydu. "Ty umíš česky?" "Umím." Začali jsme si povídat, připojil se k nám i můj muž. Tenhle pouliční prodejce, původem ze Senegalu, totiž vystudoval vysokou školu báňskou v Ostravě. Padl na mě smutek. Vzdělaný a inteligentní člověk, který ani po tolika letech nezapoměl češtinu a kterého bída vyhnala z jeho země, se živí jako pouliční prodejce. I to je obraz jihu Itálie.

Z Piazza Sant'Oronzo jsme potom došli ke hradu, který byl vybudován za vlády císaře Karla V. v letech 1539 -1549 na místě původní knížecí pevnosti z konce třináctého a počátku čtrnáctého století. Hlavní funkcí hradu byla obrana proti tureckým nájezdům. Později byl využíván jako kasárna. Roku 1983 ho armáda předala do správy města. V současné době je používán jako centrum kultury, jsou zde pořádány výstavy a další kulturní akce. Není to moc pohledná budova, působí svými mohutnými zdmi jako pevnost uprostřed města


Hrad Lecce

Hrad jsme obešli a přes Piazza Sant'Oronzo jsme se vydali po Via Prato. Zde byl k vidění Justiční palác, proti němu Palazzo Carafa.

Justiční palác

Palác Carafa

Za Justičním palácem jsem si všimla dalšího kostela, ke kterému jsme se vypravili. Kostel je zasvěcen Církvi Ježíše Krista. Znak Tovaryšstva Ježíšova nad vstupem je nepřehlédnutelný.

Kostel jezuitů

Chtěla jsem pokračovat dál, ale muž měl obavy, že bychom mohli zabloudit. Nevyvracela jsem mu to. Vrátili jsme se stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Některé kostely, které jsme míjeli cestou sem, už byly otevřené. Zašli jsme se do nich podívat. Byly stejně krásné tak, jako zvenku. Naše první návštěva Lecce končila u brány Porta Rudiae.


Druhá návštěva se odehrála v následujím roce. Už jsme měli nějaké povědomosti o místě a věděli, že se dá v centru zaparkovat. Auto jsme zaparkovali hned vedle hradu na Viale Marconi.

Na hradní zdi se daří rostlině Capparis spinosa, jejíž nerozvinutá poupata,
naložená do soli, jsou i u nás dobře známá. Jsou to kapary.

I ptákům se na hradní zdi líbí

Nasypala jsem do parkovacího automatu dostatek mincí, aby nás potom netlačil čas a vydali jsme se do samotného centra, kterým je Piazza Sant'Oronzo. - Náměstí sv. Horáce. "Co myslíš, bude tady zas?" Oba jsme si vzpoměli na vystudovaného inženýra ze Senegalu. Nebyl tam. Bylo tu i celkově málo lidí, protože jsme tu byli celkem brzy. V podstatě ještě v době, kdy je siesta. Uličky začnou ožívat až o něco později.
V římském amfiteátru byly připravené židle a kulisy pro nějakou nadcházející akci.


Od amfiteátru je krásný pohled na Palazzo del Sedile

Žehnající patron města - Sv. Horác

Odtud jsme pokračovali po Via Vittorio Emanuele na Piazza Duomo. Byla by škoda tuto nádheru vynechat.



Pohled, který se neomrzí - Duomo

Do katedrály jsme vstoupili bočním vchodem. Chystala se tu svatba. Interiér byl vyzdoben květinami, které omamně voněly. Kněz za oltářem si chystal věci na obřad a turisté si vše fotili. Jen jsem si v duchu říkala, že kdyby to bylo u nás, zřejmě by nás z kostela vyhodili. Podobnou zkušenost jsem zažila i před pár roky v Římě, kam jsme se tehdy "přimotali" přímo ke svatebnímu obřadu. Naše průvodkyně nás tehdy jen požádala o ticho. U nás by to bylo nemyslitelné.




Z Piazza Duomo jsme šli po stejné trase jako v minulém roce a Portou Rudiae jsme opustili historické centrum. Pokračovali jsme podél hradeb. Po naší levé straně byla rušná Via Taranto, od které nás odděloval zelený pás s nádherně kvetoucími oleandry a keři, jejichž název neznám.


Došli jsme k Universitě Salento, před kterou byl čilý ruch. My s naším věkem jsme tu vypadali poněkud nepatřičně. Nedaleko university, uprostřed rušné křižovatky, stojí přibližně 10 m vysoký obelisk, který byl postaven roku 1822 na počest Ferdinanda I. Bourbonského. Na návrh Luigiho Cipolli jej vytvoříl sochař Vito Carluccio. K obelisku se váže také jedna kuriozita. Bourboni si přáli, aby byl obelisk černý. Byl proto natřen, ale barva vydržela pouze do prvního deště, který jí smyl.


Cesta od obelisku zpět k městským hradbám je lemována alejí olendrů. Vstup do historického centra je branou Porta Napoli, která je také nazývána Arco di Trionfo - vítězný či triumfální oblouk. Tato stavba byla vybudována v roce 1548 na počest císaře Karla V. jako projev vděčnosti za vybudování opevnění chránící město.



Porta Napoli

Vedle Brány Porta Napoli, která z vnitřku města působí velice strohým dojmem stojí kostel Santa Maria della Porta. Původní stavba z roku 1548 byla přestavěna v novoklasicistním slohu mezi roky 1852 - 1858.


Zadní část kostela Santa Maria della Porta působí zajímavěji, než jeho portál

Odtud jsme pokračovali po Via Principi di Savoia a na pravé straně si všimli dalšího z kostelů, který se jmenuje Panny Marie Providence. Je však známější pod názvem Alcantarine.

Kostel Alcatarine

Na malém náměstíčku Piazzeta Chiesa Greca jsme objevili nejstarší kostel ve městě kostel Sv. Mikuláše řecké církve. Jeho počátky se datují až do 9. století. Roku 1765 byl přestavěn v novoklasicistním slohu. Dodnes slouží řecko-byzantské církvi.

Svatý Mikuláš Řeků

Na dohled od něj byl vidět obrovský palác - Palazzo del Governo, ve kterém původně byl klášter celestýnů. Dnes je sídlem provinční vlády a dalších úřadů.

"480" src="http://nd06.jxs.cz/658/580/dbd3de33c1_96782633_o2.jpg" alt="" />

Palazzo del Governo

A pak následovala jedna z nejkrásnějších sakrálních staveb v tomto městě, kterou je Bazilika Santa Croce (Svatý kříž), která je vystavěna na místě původního kláštera ze čtnáctého století. Byla stavěna v několika etapách. Se stavbou bylo započato v roce 1549 a dokončena byla roku 1646. Pracovali na ní nejvýznamější architekti a kameníci Lecce. Bohužel jsem nemohla zachytit tu nádheru svým fotoaparátem, protože probíhala oprava fasády.

Takto jsem vyfotila baziliku Santa Croce - v rámci možností

Následující čtyři fotografie jsem stáhla z internetu, přesněji z oficiálních stránek města Lecce a baziliky Santa Croce, nebot' se domnívám, že by byla obrovská škoda, kdyby v tomto článku nebylo její foto, lépe řečeno foto, které nehyzdí lešení. A navíc - já takhle dokonalé fotografie, které vykreslují detaily, nevyfotím.

Zdroj - INTERNET - oficální stránky města Lecce



Zdroj - INTERNET - stránky Baziliky Santa Croce

Interiér baziliky byl nádherný, není divu, že je zmiňována ve všech průvodcích.



Fasády všech těchto nádherných staveb jsou vytvořeny z místního zlatavého pískovce, který se snadno zpracovává a který postupem času ztvrdl, aby nám zanechal dědictví o umění tehdejších mistrů. Krása, která se nazýva lecceské baroko.

Přes Piazza Sant'Oronzo jsme se vrátili zpátky ke hradu. Parkoviště bylo přeplněné a několik aut už čekalo, až se zde uvolní místo. S nadcházejícím večerem začalo Lecce ožívat.

Něco málo z historie - již ve třetím tisíciletí př. Kr. byla na tomto místě osada, kterou založili Ilyrové. Vznik města se datuje kolem roku 1200 př. Kr., bezprostředně po zničení Tróje. Město neslo jméno Sybar. Ve třetím století př.Kr. si celou oblast Salenta podmanil Řím a dal městu nové jméno Lupiae (vlčice). Dodnes je vlčice erbovním zvířetem tohoto města.
Město bylo pod nadvládou Říma a i tady, jako na mnoha dalších místech, vznikalo křest'anství. Jedním z prvních byl Publius Oronzio, který zde šířil novou víru a byl po jmenování svatým Pavlem prvním biskupem města. Byl pak zajat a císařem Nerem byl předhozen lvům. Stal se mučedníkem. Po zániku západořímské říše roku 476 se město dostalo na čas pod řeckou nádvládu, ty vystřídali Ostrogóti. Potom se město dostalo pod nadvládu východořímské říše a zůstávalo ve stínu mocnějšího Otranta. Vladci nad městem se střídali a město upadalo. Teprve Normané dali impuls k jeho obnově a rozmachu a město přejmenovali na Litium. V patnáctem století bylo součástí Neapolského království a španělský vliv je znát na mnoha budovách. V šestnáctem století bylo město a celé okolní území ohrožováno tureckými nájezdy. Za Karla V. byl vybudován obranný hrad a opevnění města. Roku 1571 došlo k bitvě u Lepanta, ve které byla poražena turecká flotila. Osmanská říše tím ztratila nadvládu nad Středomořím. Od této doby se datuje začátek zlaté éry města. Do města přicházely mnišské řády, které přinášely bohatství. To se projevilo stavbami velkolepých kostelů a paláců, které dodnes ohromují svou nádherou návštěvníky města.
Roku 1656 postihla město morová epidemie s tisícovkami obětí. Dle církve se stal zázrak a mor byl zažehnán na přímluvu Sv.Oronza, který se tak stal novým patronem města. Roku 1848 mělo město vlastní vládu a podílelo se na liberálním hnutí na jihu. Od roku 1865 se stalo součástí sjednocené Itálie. V letech 1895 - 1915 došlo k velikému rozmachu a město se rozrostlo i kolem původních hradeb. V historickém centru jsou na mnoha místech vidět necitlivé stavební zásahy, které někde dost hyzdí.
V současné době má kolem 90.000 obyvatel a je hlavním městem provincie, která nese stejné jméno.
A když už jsme u toho jména - z původního Sybar, přes Lupiae, Litium se jmenovalo i Licea, Lippiae, Lycia, Licium, Liccia až došlo k současnému jménu Lecce. Všechna uvedená jména lze prý nalézt v historických dokumentech.

Lecce jsme během loňského pobytu navštívili ještě dvakrát a stále bylo co objevovat. Chodili jsme po místech, která jsme znali, věděli jsme, kde mají tu nejlepší zmrzlinu a kam zajít na vynikající pizzu. Zjistili jsme, že je i dobré porušit siestu a vyhnout se davům turistů. A i když jsme prošli některými uličkami mnohokrát a památky v nich viděli z různých úhlů, stále jsme ještě neviděli zdaleka všechno, co toto město nabízí.




Určitě to ještě napravíme.
Moc rádi se totiž vracíme do Florencie, té toskánské, ale i do této na jihu v Salentu.

O Lecce se říká, že zabloudit v jeho úzkých uličkách je nebezpečné, ale současně i krásné.


Fotografie z Lecce jsou v Galerii - (Evropská města / Lecce), nebo i na tomto odkazu.

50 komentářů:

  1. Paráda, paráda, paráda.....no s tím focení jsem zrovna chtěla podotknout. Máme krásné kostely, máme jich hodně ale strašně mi vadí ten přístup že je z nich dvě třetiny zavřených, nebo se platí vstupné a s focením? To už je kapitola sama o sobě.....vždycky jsem se domnívala že kostely jsou přístupné všem a kdykoli....a zdarma. Buď tedy jde o církevní stavbu a tím pádem přístupnou všem anebo o turistickou atrakci.Holt komerce vládne všude. Ten kostel zezadu vypadá jak část Hagia Sofia.....

    OdpovědětVymazat
  2. Jedinou výjímkou je noc kostelů, kdy ti tam dovolí fotit a nemusíš si za to připlácet. Bývá to v květnu.

    OdpovědětVymazat
  3. Když se dívám na tu zdobnost v kameni a monumentálnost staveb, říkám si, proč to tak umělci dělali? Uměli to, ale hlavně to asi vyžadovali investoři. Šlo hlavně o pohled okolojdoucích, symbloliku bohatství církve (i obecně) nebo jaký měly účel krajky a zdobení vysoko nad hlavami? Je to moc krásné. Ale naše Lednice taky není k zahození. Chválím tvoje úsilí a vzniklé fotky. Člověk když tě vidí na Skypu netuší, co se v tobě skrývá. Než se podívá na tvoji dnešní reportáž. Zbytek článku si teprve musím dokoukat a dočíst, tolik času ve dne nemám     

    OdpovědětVymazat
  4. V Itálii mají vůbec nádherné stavby. Fascinuje mě jejich velikost a zdobení.

    OdpovědětVymazat
  5. Takové množství kostelů je snad jen v Itálii.Alenko,je vidět,že Ti Itálie učarovala. Ty jejich stavby jsou zkrátka bombastické,a těch ornamentů a soch.Zarazil mě tak veliký rozdíl mezi severem a jihem.Moc pěkný článek a pěkné snímky.Ještě jedno mě zarazilo,a to,že tam mají málo zeleně,snad v okolí ano,ale první série fotek je jen kámen a beton.

    OdpovědětVymazat
  6. [3]: Proč to dělali? Dělali to na objednávku církve, či jiného zadavatele. Chtěli předvést, co umí a hlavně jak umí. Církevní stavby jsou všeobecně hodně zdobné a to vude, i u nás. Dnes se díváme na odkaz starých mistrů se zatajeným dechem. Když si uvědomím, za jak krátkou dobu a bez současných technických vymožeností vznikaly tak nádherné stavby, je můj obdiv ještě hlubší.

    OdpovědětVymazat
  7. [1]: Nojo, to víš, kdyby se u nás tolik nekradlo, kostely by se nemusely zamykat.

    OdpovědětVymazat
  8. O Toskánsku se říká, že kam kopneš, tam vždy najdeš památky.   

    OdpovědětVymazat
  9. Architektura Baziliky Sv. Jana Křtitele je opravdu ohromující. Děkuji za krásnou fotoreportáž z italského města Lecce. Zaujalo mne to setkání s báňským inženýrem.

    OdpovědětVymazat
  10. [7]: Na Skypu? Popravdě - pořád nachlazená doufám nebudeš nebezpečná natolik, aby mě Pepíno mínil opustit. Já se v té morně přece jen držím líp

    OdpovědětVymazat
  11. Úchvatná reportáž, Ali! Vůbec si nedovedu představit, kolik ti tohle muselo zabrat času. Kromě toho obdivuji tvou paměť, takový článek bych nedala za nic na světě dohromady.

    OdpovědětVymazat
  12. Alenko úžasná historie - povídání i budovy.Co dodat k prodejcům - jsou součástí dnešní doby? Malých dětí je mě líto, vůbec nechci pomyslet, v jakých žijí podmínkách.  A ten inženýr, možná by našel práci v jiné zemi, možná mu to vyhovovalo. Kdopak to ví ....

    OdpovědětVymazat
  13. [8]: Bohužel, krade se všude.

    OdpovědětVymazat
  14. Dnes je nebezpečné zabloudit všude...

    OdpovědětVymazat
  15. Alenko, nádherné fotky a krásný průvodní článek. Děkuji.   

    OdpovědětVymazat
  16. Moc se mi líbí tyto vzpomínky z cest a fotečky i s povídáním, ráda se takhle od tebe něco dozvím, protože to píšeš profesionálně

    OdpovědětVymazat
  17. Alenko, díky moc za tu nádheru! Když si tak uvědomím, jak se na tom nadřeli ti obyčejní lidé, jaké je to krásné a stále, před kolika lety to bylo již postaveno, a pak když někteří blbci to zničí - třeba válkou nebo jinými nepokoji, to je pak velká škoda a zneuctění té poctivé práce a dřiny. Ale že se těch kostelů a bazilik stavělo, co? Jestlipak všude chodí lidé.

    OdpovědětVymazat
  18. Po pravdě jsem ani nevěděla, že to město existuje, což mě jako zaníceného cestovatele zarazilo... Ale děkuji za nádhernou prohlídku :))

    OdpovědětVymazat
  19. Taky jen zírám, jak tam na jihu bývalo kdysi parádně, co do umu stavebního. My byli nejdál v Salernu a s malými dětmi, tak času na poznávání bylo pomálu. Teď sleduju už jen oupadek Lecce ve fotbalu (bude to souviset patrně s chabými možnostmi "prosperity" tamní společnosti), kdy spadli až do 3.ligy.

    OdpovědětVymazat
  20. [16]: Pavle, to mě docela překvapuje. Do většiny kostelů pouští bez placení, když řekneš, že se jdeš pomodlit. A neměl jsi náhodou na krku fot'ák?

    OdpovědětVymazat
  21. [22]: Já mám malej dogitál a ten nosím v kapse. Některé kostely v Praze jsou bez vstupného, ale taky nejsou otevřené po celý den.

    OdpovědětVymazat
  22. [23]: Tak to jo. Proto nechápu, že tě tam nepustili bez vstupného.

    OdpovědětVymazat
  23. Krásné. Hned bych tam jela. Třeba se tam někdy podívám. Fotky i komentáře k nim se mi moc líbily.:) A historie úžasná.

    OdpovědětVymazat
  24. [15]: Klobouk dolů, Ali, tohle bych dohromady nedala!

    OdpovědětVymazat
  25. Alenko, to jsou doslova skvosty. Itálie je nádherná, ale má i své stinné stránky jako všechny země. S tím mladým černochem mě nepřekvapuješ, i u nás tak fungují cizinci. Vystudovali třeba ve své zemi a zde se živí jako "podřadní". Myslím, že i většina Čechů si tím v cizině prošla. Pěknou neděli.

    OdpovědětVymazat
  26. [25]: Děkuji za pochvalu a jsem ráda, že st ti článek líbil. Přála bych ti, abys do těchto končin někdy zavítala, protože celé Salento je nádherné.

    OdpovědětVymazat
  27. Alenko,přečetla jsem to slovo od slova, jako bych byla na zájezdě a dívala se tvýma očima na všechnu tu krásu. Vidím v tom ale tu lidskou, uměleckou práci, vydané peníze, které by možná mohly řešit problémy všech lidí - kanalizaci, domky pro obyvatele a pod. To by ale zase nezůstalo na podívání pro další generace tolik staveb. A možná by tehdy nemělo dost lidí práci, která na to vše byla vynaložena. Vést si deník z cest je dobré, jak vidím. Díky.

    OdpovědětVymazat
  28. Ali, moc pěkné psaní, pro nás poučení, pro tebe vzpomínání. Itálie je krásná, kdo tam jednou zavítá, stále se vrací. To je tvůj případ. Já jsem tam jednou zavítala, ráda bych se vrátila, ale nevím, jestli se mi to ještě někdy podaří, zatím to není možné. Tak aspoň touto cestou... Díky.   

    OdpovědětVymazat
  29. [1]:Wendy -  v cizině je také spousty kostelů,kde se musí platit/na jednu stranu to chápu...údržba a úklid není zadarmo/.Někde se povedlo,že měla začínat mše-to nikdo vstupné nevybírá-tak jsme si chrám prohlédli a ještě před začátkem obřadu odešli.

    OdpovědětVymazat
  30. [19]:Ježurko máš s tím ničením pravdu.Asi před deseti lety jsem byla v Bělehradě....při té  poslední nesmyslné válce tam Američani vybombardovali jejich hlavní chrám.Chtělo se mě brečet-při dnešní technice přeci není možné,že by se pilot spletl,jak ve 2 světové-chrám není vojenský cíl - asi jsou ti amíci úplně blbý, či co.

    OdpovědětVymazat
  31. Alenko, to byla fantastická reportáž. Nádherné doprovodné fotky! To jsou kraje, kam se nikdy nedostanu...

    OdpovědětVymazat
  32. Alenko,moc hezky napsané a nafocené.

    OdpovědětVymazat
  33. [21]: Jeď na Sicilii - tam je to nádherné.Také doporučuji Liparské ostrovy.

    OdpovědětVymazat
  34. [23]: V Itálii jsou kostely zavřené přes poledne až do 15 nebo 16 hodin - mají siestu,ale to jsou také zavřeny obchody ap. /supermarkety to mají jinak/

    OdpovědětVymazat
  35. Nemůžu uvěřit tomu, že všechny ty kostely a výstavní domy jsou z jednoho jediného města.

    OdpovědětVymazat
  36. [29]: Ruženko, jsem ráda, že jsem tě v roli průvodce mohla zavést do jednoho z nejhezčích jihoitalských měst.

    OdpovědětVymazat
  37. To je neuvěřitelné, jak obsažné články píšeš. Většina z nás by z takového množství fotografií a informací udělala minimálně 4 články.

    OdpovědětVymazat
  38. [39]: Přiznám se, že i když jsem už v důchodu, nemám moc času. I to je možná důvod, že píšu články jen občas a jsou dlouhé. Na druhou stranu obdivuji ty, kteří jsou pilní a píší denně.

    OdpovědětVymazat
  39. Teda to je taková kráááása, až oči přecházejí!!! Přešly, musím je na chvilku zavřít, aby se mi zase vrátily!   

    OdpovědětVymazat
  40. [41]: Jsem moc ráda, že se ti v Lecce líbilo.

    OdpovědětVymazat
  41. Páni, jeden obrázek hezčí, než druhý, člověk neví, kam dřív koukat. Nejvíce se mi líbila ta budova bez lešení a amfiteátr, z toho to teplo úplně dýchá !

    OdpovědětVymazat
  42. [43]: Moc děkuji. Jsem ráda, že se jih líbil.

    OdpovědětVymazat
  43. [40]: Vím, v Římě na Benátském náměstí. I v samotných Benátkách Vittoria mají, kousek od Dóžecího paláce.

    OdpovědětVymazat
  44. [22]: No a zrovna ta písnička je špatně, ono to má být sous le pont, je to z historie tanečních zábav pod mostem (dočteno z pohlednice, kterou jsem pak někomu posílala ) A prý to nějak zkomolili na sour le pont

    OdpovědětVymazat
  45. Moc dobře znám ten pocit, když narazím na nějakou obravdu kolosální stavbu, která mi zcela vyrazí dech, pak se ji pokusím vyfotit a zjistím, že to ani zdaleka není v mých silách a když už, fotka vůbec nevystihuje tu obrovitost.

    OdpovědětVymazat
  46. Alenko, dostala jsem se k přečtení článku až nyní.

    OdpovědětVymazat
  47. Město je opravdu nádherné. Bylo jednak součástí Neapolského království, které bylo jedním z nejbohatších království v Evropě a také sídlem biskupa a to obojí přinášelo bohatství.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤