Italský deník 2019 - 3. část

 

Pokračování předchozí části

9 .června 2019

Mě to blbé časné vstávání asi nepřejde. Ve čtvrt na šest už jsem zase strašila. Došla jsem si na záchod, v kuchyni se napila a pak chvíli seděla na židli. Slaměný výplet na ní mi také připadal vlhký. Nejen připadal, on byl. Vrátila jsem se potichu do ložnice, znovu si lehla a dokonce si mi podařilo usnout. Napodruhé jsem vstávala v půl osmé. Po ranní hygieně jsem si sedla s deníkem, ale napsala jsem jen několik řádků a vstával muž. Asi jsem ho vzbudila, když jsem se snažila potichu zavřít dveře, což se mi úplně nepovedlo. Po snídani, kdy jsme se chystali do agentury s voucherem a zaplatit kauci, úklid a pobytovou taxu, přišla delegátka. Přinesla nám přehoz na rozkládací gauč v kuchyni, jízdní řády lodí a hlavně svou publikaci o Chioggii, kterou jsme chtěli navštívit. Původní profesí byla novinářka, která nějaký čas pracovala jako „public relations“ pro kobliháře. Práce jí natolik vyčerpávala, že se rozhodla radikálně změnit svůj život. Aby se ze všeho vzpamatovala a hlavně se nezbláznila, pořídila si vlastní apartmán a na letní sezónu se zabydlela v Itálii.

Po jejím odchodu jsme zašli do agentury. Vzala jsem si sebou foťák a zdokumentovala část letoviska. Rosolina Mare je přímořskou částí stejnojmenné vnitrozemské obce. Leží na poloostrově, který z jedné strany omývá Jaderské moře a z druhé se rozkládá laguna Caleri. Je to typické letovisko s hotely, rezidencemi a apartmány, které bylo vybudováno až v poválečném období. Zatímco v letním období je tu spousta návštěvníků, na zimu se toto místo téměř vylidňuje. Kromě zaměření na cestovní ruch, je tato obec známá také rybolovem.

Nové, moderní budovy Rosolina Mare

Moderní kostel, který je zasvěcen sv. Ignácovi

Rovně, pak doprava a po několika krocích jsme doma

Pod piniemi vpravo, jsou zaparkovaná auta prodejců na každodenní večerní trhy

Cukrárna, od rezidence v podstatě za rohem, stažené rolety vedle patří k obchodu 

s potravinami a drogerií

Parádní Harley na Via dell'Edera, v ulici, kde bydlíme

Villa Peggy

Po návratu do apartmánu jsme vyndali výplety ze židlí a dali je na balkon, aby vyschly. Pak jsme si oblékli plavky, vzali jednu osušku a šli se podívat k moři, či na průzkum terénu. Na mapě jsme si našli jinou trasu, než tu, doporučovanou delegátkou, abychom se pak ve finále dostali na kruhák, na kterém jsme se včera otáčeli, po té, co jsme přehlédli kostel, který je vedle agentury. Takže jsme žádnou zkratku neobjevili, spíš jsme si tak trochu zašli. Došli jsme na první veřejnou pláž, vybrali si místo a pak šli do moře. Bylo hodně mělké a navíc, díky větru, i poměrně studené. Vrátili jsme se k opuštěné osušce. Muž se za chvíli rozhodl, že se půjde projít a prozkoumat okolí. Já si lehla a slunila se. Muž se za chvíli vrátil, dal mi pár mušlí, které cestou sebral a oznámil, že se jde ještě jednou vykoupat. Znovu jsem se natáhla a oddávala se slunečním paprskům. 

Po chvíli dorazily tři italské rodiny s dětmi a usadili se těsně před nás. Když jsem jen lehce upažila, dotýkala jsem se jejich věcí.

„To si snad dělají pr..l!“, pronesl muž, který se vrátil z vody. Ne, nedělali. Sice po chvíli pár věcí trochu posunuli o malý kousek dál. Jen použitou plenu od malého dítěte nechali ležet asi 20 cm od naší osušky. Vzpomněla jsem si na pláž Jagodna na Hvaru, která je kouzelná, ale současně malá. Na Jagodne, když člověk natáhl nohy, stoprocentně někoho nakopl. Tady bylo oproti tomu prostoru, že by se tu dalo tancovat. Tak trochu jsem nechápala, proč se natlačili těsně před nás a za záda těch, kteří byli před nimi. Ti jim řekli i několik ostrých slov. Poté, co mi jeden z nich šlápl na nohu, muž zavelel k odchodu. 

Zpátky jsme šli cestou, doporučenou delegátkou. Zjistili jsme alespoň, kde co je.

Správcovi seděli na židlích před domem a my si s nimi chvíli povídali. Mluvili venétštinou, tedy benátským dialektem, na který nás už upozorňovala delegátka, a bylo jim tudíž hůř rozumět. Prý se to nedá, na rozdíl od italštiny naučit, ale po čase naposlouchat. Ale snaha o domluvu byla na obou stranách.

Po obědě jsem si pročetla vše, co jsme dostali ráno od delegátky a naplánovali jsme si výlety. Chtěli bychom toho stihnout hodně, tak uvidíme, co všechno v jednom týdnu zvládneme.

Ve tři po siestě jsme šli k moři. Auta nedělních návštěvníků parkovala všude, i na trávníku. Vybrali jsme si místo na pláži, zapíchli deštník, rozložili lehátka. Chvíli jsme si četli a pak šli do moře. Oproti ránu se hladina přiblížila k pláži, podle tyčí s praporky, o 27 mých kroků. Také už moře nebylo tak mělké, jako dopoledne. I teplota vody byla vyšší. Jen ty vlny! V nich se opravdu špatně plave. K večeru se moře začalo uklidňovat. Čtením, povalováním na lehátkách a občasnou návštěvou mokrého živlu, jsme na pláži vydrželi do půl sedmé.

Cestou z pláže jsem si mobilem vyfotila balzamíny u chodníku

V apartmánu jsme se vysprchovali, povečeřeli a pak vyrazili na nákupy. Zašli jsme na večerní trh, kde jsem si koupila malou plátěnou taštičku. Doma jsem to nějak nedomyslela, vzala jsem si velkou kabelu a tašku na foťák. Ale něco malého na peněženku a mobil, co bych mohla nosit na procházky, jsem neměla. Cestou z trhu jsme se zastavili v obchodě vedle cukrárny, koupili máslo, těstoviny a pytle na odpadky. Ty, co jsme si dovezli z domova, jsou malé. A nebo tady mají velké koše.

Večer jsme pak koukali v televizi na F1.

V noci jsem spala špatně, bolelo mě, nevím proč, koleno a muž sebou neustále házel.

Pokračování příště.