Pokračování předchozí části
8. června 2019
To moje ranní vstávání. V několika posledních dnech se budím už před prvními ranními slunečními paprsky. Dnes tomu nebylo jinak.
Vstala jsem a cestou do kuchyně jsem si všimla, že je teprve čtvrt na čtyři. Tak to teda ne! Napila jsem se a šla si znovu lehnout. Podařilo se mi usnout a po chaotických snech jsem na druhý pokus vstávala ve čtvrt na šest.
Dala jsem si sprchu, udělala snídani a pak probudila manžela. Po snídani jsem přendala věci do cestovní ledničky, to ostatní už bylo od večera v autě.
Z domova jsme odjížděli krátce po půl sedmé. Průjezd Prahou byl bezproblémový, cesta probíhala v pohodě. Dálnice na České Budějovice se staví, část je zprovozněná, další bude co nevidět. Muž měl trochu obavy z průjezdu Budějovicemi, ale i tady jsme projeli bez jakýchkoliv problémů. Zastavili jsme se v Dolním Dvořišti na pumpě, dotankovali nádrž, koupili rakouskou dálniční známku a odtud odjížděli přesně na minutu dvě hodiny po odjezdu z domova.
Cesta Rakouskem probíhala také v pohodě. Po překročení hranic jsme jeli po nové čtyřproudé E55 do Lince. Možná se z ní po dokončení prací na naší straně stane dálnice. V Linci jsme najeli na dálnici A1, vedoucí do Salzburgu. Po celou cestu byl plynulý provoz a já se kochala pohledy na horské velikány, které jsem si fotila skrz čelní sklo. Bylo pod mrakem, dle mého muže je to ideální počasí na cestování.
A pak se to seklo na napojení dálnice A8 od Mnichova. Kamarádka, žijící v Německu, se kterou jsem byla ve spojení přes WhatsApp, mě informovala, že je Tauernská dálnice, neboli rakouská A10, totálně zasekaná a kolona má 35 km. No, nazdar! Na dálnici se neotočíte, mapu Rakouska jsme neměli. Kdybychom tu informaci obdrželi o několik minut dříve, mohli jsme se rozhodnout jinak. Máme v autě vzadu autoatlas, ale teď nám byl platný "jako mrtvýmu zimník". V Německu se totiž slavily Letnice a vypukly prázdniny. A kdo mohl, jel na jih.
Zastavili jsme se na prvním odpočívadle Tauernské dálnice. Museli jsme chvíli počkat, až se uvolní místo pro zaparkování. Vytáhli jsme autoatlas, abychom zjistili, že sjezd z této dálnice je hodně daleko a vracet se a pak hledat nějakou alternativu, by se asi nevyplatilo. Tak jsme si ještě preventivně došli na záchod, když jsme si před ním vystáli frontu. Ta na „Dámy“ byla půlhodinová. Lepší si vystát frontu a mít to vyřešené, než se někde kroutit v autě a navíc, na dálnici nelze. Ani když stojí.
Vlekli jsme se v koloně, ve které 95% aut bylo německých. Mnoho z nich táhlo za sebou karavan, spousta aut byla obytných. Stylem "rychlost pěší chůze" a stáním jsme se dostali k semaforu. Ten reguloval průjezd Tauernským a Katschberským tunelem. Mýto, ve výši 12€, jsme platili před půl třetí. Za tunely už byl provoz plynulejší.
Do Villachu jsme se dostali po více než pěti hodinách. Na pumpě jsme si udělali malou zastávku a pak pokračovali dál. Italské hranice v Tarvisiu jsme překračovali několik minut před čtvrtou hodinou. Do sedmé večerní bychom měli být v agentuře, která nám předá klíče od ubytování. Budeme muset trochu přidat. Dálnice A23 do Udine byla bez problémů.
Dálnice A4 na Benátky se opravovala a ve spoustě úseků se jelo jen 80 kilometrovou rychlostí. Sledovala jsem hodinky a říkala si, že v pohodě stíháme. Podle navigace bychom měli být na místě kolem půl sedmé. V propozicích byl napsán požadavek, abychom zhruba hodinu před příjezdem zavolali delegátce cestovní kanceláře, která nám bude k dispozici. Zavolala jsem jí a řekla, že bychom měli být na místě kolem půl sedmé. Prý na nás před agenturou počká. Kde agentura je, jsem si nastudovala doma v mapách na internetu.
V Mestre jsme nenajeli na „na tangenzialu“, ale pokračovali dál po A4. Tu chybu jsme si uvědomili okamžitě, ale … byli jsme na dálnici. Z té jsme sjeli hned na prvním možném sjezdu Spinea, zaplatili mýto 19,40€ a pak se přes dvě malá městečka „prokousávali“ na pobřežní silnici SS309, která je také značená jako E55. Čas nám utíkal a kolona aut před námi dodržovala povolenou rychlost. Občas muž tuto rychlost porušil, když předjížděl několik aut. Tím zakufrováním jsme ztratili nějaké minuty. Ale stále stíháme.
A pak se vše zastavilo. Vzala jsem si telefon a volala delegátce cestovní kanceláře, abych jí oznámila, že stojíme na mostě přes lagunu. Prý počká. Došlo mi, že už jsme tudy jednou jeli, ale opačným směrem po návštěvě Ravenny. I tehdy tady byly zácpy a téměř stojící doprava. Pomaloučku jsme se posouvali, ale víc stáli. Nervozita stoupala a blbý pocit, že na nás někdo čeká, sílil. Bylo mi jasné, že do sedmi tam prostě být nemůžeme. Znovu jsem zavolala delegátce, abych se jí omluvila a vysvětlila jí, kde jsme. Prý pro nás už vyzvedla klíče, hlavně máme být v pohodě a dobře dojet. Docela mě uklidnila.
Prokousali jsme se na konec mostu přes lagunu. Na levé straně kotvily obrovské lodě, na pravé se rozprostírala vodní plocha. Vepředu přijížděla po nadjezdu auta, která mířila stejným směrem, jako my. Proto ta zácpa. Jestli takhle pojedeme dál až do cíle, tak to tam budeme touhle rychlostí o půlnoci, napadlo mě. Ale pak velká část aut odbočila k novému nákupnímu centru a provoz po E55 byl opět plynulý. Zdržení 40 minut. Přejeli jsme most přes řeku Adige, odbočili z E55 a chvíli pokračovali podél jejího toku. Řeku známe z předchozích cest, kdy protéká divokou alpskou krajinou a má úžasně modrou barvu. Na dolním toku se ta barvička kamsi vytratila. Na druhou stranu jsem před odjezdem četla, že v Alpách byly velké přívalové deště, které způsobily sesuvy půdy. Možná, že jí Adige odnáší.
K agentuře, před kterou nás čekala delegátka, jsme dorazili dvacet minut po sedmé. Dveře byly ještě otevřené, ale už se nepracovalo. Domluvili jsme se, že se s voucherem zastavíme následující den. Takže tady se pracuje i v neděli. Pak jsme následovali delegátku, která jela před námi na kole. Nabízeli jsme jí odvoz, ale poděkovala s odkazem na kolo. Nejeli jsme daleko, vila Peggy, která bude na týden našim dočasným domovem, byla odtud opravdu jen kousek.
Pro každý apartmán bylo ve dvoře vyhrazené parkovací místo. Vešli jsme do domu, delegátka odemkla a okamžitě šla vytáhnout roletu a otevřela francouzské okno. Byli jsme s největší pravděpodobností prvními letošními hosty. V apartmánu bylo vlhko. Nefungoval sporák ani karma, voda tekla jen studená. Delegátka vyšla ven a přivedla starší manželský pár, který obýval vedlejší apartmán a který v domě správcoval. A zatímco správce stál a jen se díval, malá akční paní zprovoznila sporák a karmu. Také nám ještě doporučila, ať si zapneme topení, aby apartmán rychleji vysychal.
Po odchodu správcových jsme si ještě chvíli povídali s delegátkou, od které jsme získali spoustu tipů na výlety. Bude nám po celou dobu k dispozici a kdybychom cokoli potřebovali, máme se na ní obrátit. „A to topení si pusťte“.
Přišlo mi hloupé topit v červnu, navíc to bylo první ubytování, kde jsme měli topení, nepočítám-li hotel v Římě, který je obýván celoročně. Ale v letovisku? Nakonec jsme to topeni pustili a položili na něj polštáře. Předtím, jsem je očichala, zda nejsou něčím cítit. V tom vlhku bych se tomu nedivila. Cítila jsem ale jen vůni vypraného prádla.
Vybalili jsme věci, hodně opožděně povečeřeli a pak následovala sprcha.
Když jsem pokládala hlavu na polštář, už jsem spala.
Pokračování příště.
