Italský deník 2022 - 4. část

Pokračování předchozí části 

Neděle 5. června 2022

Probudila jsem se chvilku před sedmou hodinou. Byl to ode mě výkon. Po hodně dlouhé době jsem spala déle, než obvyklých pět hodin. Když se probudil manžel, uvařila jsem po ranní hygieně kávu a posnídali jsme. Jak jinak, než bábovku. Transport přežila v pohodě. 

Pohled z okna ložnice

Po snídani jsme se vypravili k moři. Podle propozic měla být pláž vzdálená 300 metrů. Domnívali jsme se, že ta, na které budeme relaxovat, leží proti silničce, odbočující k rezidenci z Lungomare. Naše domněnka byla lichá. Tato pláž patřila k hotelu Pizzomunno, který stál za zdí, lemující z jedné strany uličku. Nahoře na zdi byla spousta polodivokých koček a dokonce i koťata. Kontejnery vedle zdi byly velkým lákadlem a navíc na zemi byly i misky. Lidé jim tam chodili přilepšovat. 

Kočky na zdi

Pokračovali jsme tedy na další pláž a tam se zeptali plavčíka, kde je pláž Castello. Chvíli přemýšlel a pak nás poslal směrem k historickému centru Vieste. Potom trochu znejistěl, zapnul si na mobilu data a poslal nás na jih. Směr chůze jsme si pro jistotu ještě ověřili dotazem u plážového baru na další pláži. Dostalo se nám ujištění, že je to „prossima spiaggia“, tedy ta následující. U plážového baru jsme předložili lístek, který nám dala paní domácí a plavčík nás doprovodil k deštníku, který otevřel a popřál nám hezký den. Deštník a lehátka v první řadě jsme měli naposledy v roce 2009. 

Moře bylo čisté a vonělo jako čerstvě pokosená tráva. Bylo hodně mělké, stačilo se prohřívat a voda byla tudíž příjemně teplá. Pokud jsme si chtěli zaplavat, museli jsme chodit vodou poměrně daleko a když jsme nabyli dojmu, že už se tu plavat dá, po několika tempech to opět nešlo. Písečná duna se táhla na obě strany. Teprve za ní se dalo plavat. Další duna byla ještě kus dál od břehu, ale za ní už byly bójky, označující plavební dráhu pro lodě a loďky. Na to, že byla neděle, navíc krásné počasí, tu bylo hodně málo lidí. Na třech lehátkách vedle nás si mezitím rozložila ležení parta Italů s malými i většími dětmi. Prohodili jsme s nimi několik zdvořilostních frází a dozvěděli se, že bydlí ve stejné rezidenci. Na pláži jsme vydrželi do půl dvanácté a pak se vydali zpátky, do dočasného domova. Avizovaných 300 metrů to tedy rozhodně nebylo. Tedy pokud v propozicích nebyla uváděna vzdálenost vzdušnou čarou. Podle krokoměru v chytrých hodinkách to bylo něco málo přes kilometr.

Až později jsme se dozvěděli, že se původně chodilo na pláž z rezidence přes zahradu té sousední. Patřila bratrovi pana domácího a když se nepohodli, bratr zavřel bránu. Východ ze zahrady byl přímo proti vchodu na pláž. Údaj o 300 metrech však v nabídkách cestovních kanceláří zůstal. Stejně tak i zavřená brána. Domácí opakovaně nabízeli, že nás budou na pláž vozit, kdykoli si o to řekneme. Nabídka odvozu visela i na recepci.

V apartmánu jsme si dali sprchu a já pak udělala první oběd. Po něm jsem si sedla na terasu a zapisovala do deníku předchozí den. Dokud si ještě vše pamatuji. Ve stínu terasy bylo příjemně, i když bylo dusno. Oleandry, které všude kolem kvetly, krásně voněly. 

Obloha hrozila bouřkou, ale pak se to vybralo a bylo opět azuro. Ve tři jsme šli znovu k moři a vydrželi tu lenošit až do šesté hodiny. Napadlo mně, že můžeme jít zpátky po mořském břehu a zkrátit si cestu přes pláž hotelu Pizzomunno. Bylo to mnohem příjemnější, než cesta po chodníku.

Po večeři jsme seděli na terase a hráli karty. Vůbec se mi nedařilo a když se na nás přišel opět podívat Iro a po něm za chvíli dorazil i kocour, byl důvod karty položit. Strašně nerada prohrávám. :-) Ve finále pak přišla i malá Sofia z vedlejšího apartmánu. Byla to taková malá treperenda s kouzelným úsměvem a nádhernými vlasy. Zvědavá, jako správná ženská. Byla ve věku naší Bětušky, jen o dva měsíce starší. Za chvilku jí odvolala maminka, která se omlouvala, že nás Sofia zdržuje. Ujistila jsem jí, že nezdržuje, že jsme na děti zvyklí. Pak nastalo u sousedů mytí hlavy, které se Sofii asi moc nelíbilo. Přišla se nám pak ještě ukázat v šatech a s maminkou opět vyrazily do centra. 

Kolem nás hřmělo a honily se blesky, ale bouřka šla někudy bokem. Svěží vzduch však potvrzoval, že někde zapršelo. Po tom dusném dni to bylo vítané osvěžení. Kolem jedenácté jsme šli spát. Usnula jsem okamžitě. Za hodinu mně probudila bouřka. Chvilku jsem poslouchala dopadající kapky deště a  burácení hromů. Vylezla jsem z postele a sušák s osuškami a plavkami jsem z terasy přetáhla do kuchyně. Pro jistotu. Manžel spal jako dudek a vůbec nezaregistroval, že stěhuji věci z terasy.

Pokračování příště.