Italský deník 2022 - 3. část

Pokračování předchozí části.

Sobota 4. června 2022

Probudila jsem se ve tři ráno. Ježišmarjá, já se z toho blbého nespaní asi zcvoknu. Převracela jsem se ve stanu na nové samonafukovací matraci a hledala polohu, ve které bych mohla znovu usnout. Současně jsem se snažila neprobudit manžela. Záviděla jsem mu, že spí. Asi po hodině se mi povedlo ještě usnout. Na druhý pokus jsem se probudila až v šest. Z tašky, kterou jsem nechtěla nechávat v autě, jsem vyndala deník a začala sepisovat předchozí den.

Když se probudil muž, absolvovali jsme ranní hygienu. Na umývárnách se uklízelo a většina obyvatel campu ještě spala. Mohutná černoška, oblečená v zeleném plášti s hadicí v ruce splachovala podlahu a když jsem jí přes to ťapala, mračila se. Za chvíli se mračila znovu, když jsem na umývárnu nakráčela s varnou konvicí. Jak se hodilo, že každé druhé umyvadlo bylo kvůli covidu zadělané překližkou. Položila jsem konvici na překližku a čekala, až se začne vařit voda. Udělala jsem kávu a posnídali jsme. Potom jsme začali balit. Když bylo vše v autě, šli jsme se podívat k moři. Slunce se koupalo na hladině a obloha byla jako vymetená.

Prostě to správné italské „azzurro“. Sebrala jsem si pár mušlí na památku a pomalu jsme se vraceli campem k autu. Ještě jsme se podívali, zda tu po nás něco nezůstalo, sedli do auta a vydali se na další cestu na jih. Nemuseli jsme čekat na otevření recepce, pobyt ve výši 23€ jsme si zaplatili už při příjezdu.

Jeli jsme po SS16 (strada statale, neboli státní silnice), která v podstatě kopíruje celé jaderské pobřeží Itálie.  Z Cesenatica až za Bellarii je čtyřproudá.

Město Rimini sdílí letiště s Republikou San Marino 

V Riccione jsme najeli na dálnici A14, která je nazývána také Adriatica. Cestou po dálnici jsme si udělali dvě zastávky, nebylo kam spěchat. Kochala jsem se rozkvetlými oleandry, které jí místy lemují.

Cestou jsem si z auta fotila poutní místo Loreto. Byli jsme tu v roce 2006. 

V Bazilice della Santa Casa je umístěna Svatá Chýše, 

která sem dle pověsti byla přenesena z Nazareta ve 13. století. 

Podle vzoru Svaté chýše byly pak budovány loretánské kaple - lorety.

Dálniční odpočívadlo u Silvi

Oleandry lemující dálnici A14

Dálnici jsme opustili v Poggio Imperiale a zaplatili 28€ mýto.

Gargano je naše srdeční záležitost už od roku 2005, kdy jsme tu byli poprvé. Od té doby se sem moc rádi vracíme. Tentokrát mi ty vzdálenosti připadaly nějaké delší. Opět jsem si vyfotila krávy na mostě, byly tu snad pokaždé, kdy jsme tudy jeli. Běžně se vyskytují na silnicích, můžete tu potkat i obrovské stádo ovcí, které se rozhodlo právě přejít na druhou stranu. Dovolenkový ráj, kde se nemusí nikam spěchat a kde se člověk může kochat nádhernou přírodou, která tu je. Silnice a silničky jsou tu místy klikaté, při cestě k moři se musí překonat značný výškový rozdíl. Gargano se tolik liší od zbytku Itálie, až má člověk někdy pocit, že se tu zastavil čas.

Krávy na mostě

Cagnano Varano

Někteří spěchají

Ischitella

Čas se ale nezastavil ve Vieste, které se za těch šest let, kdy jsme tu byli naposledy, hodně rozrostlo. V místech, kde bývaly pastviny, stojí nové domy a tam, kde se konaly tradiční trhy, stojí další domy a vedle nich vyrostl veliký supermarket s obrovským parkovištěm.

Ač máme město z přechozích pobytů několikrát projeté a prochozené, povedlo se nám v labyrintu ulic a uliček parádně zakufrovat. A to tak, že jsme některými místy projeli opakovaně.  Až po několika dnech jsme zjistili, že je uzavřena jedna z hlavních ulic Via Madonna della Liberta  a ve změti jednosměrek a zakázaných vjezdů  se zabloudí velice snadno.  Nakonec se povedlo vymotat se z jednosměrek starého města a dojet na nově vybudovaný kruhový objezd. Tak ten tu také nebýval. Ve finále jsme pak oba přehlédli místo, kde jsme měli z Lungomare Enrico Mattei odbočit do uličky, kde máme zaplacené bydlení. Zastavit nešlo, víkendový provoz byl poměrně silný. Dojeli jsme k benzínové pumpě až téměř na konci Lungomare, kde bylo možno se otočit. Zapnula jsem si data na mobilu a zadala adresu. Vraceli jsme se 1,4 km směrem k centru, abychom si teprve nyní všimli cedule se šipkou, označující rezidenci. Dva slepejši. :-)  Ulička k rezidenci je úzká a jsou místa, kde se dvě auta navzájem nevyhnou a jedno musí vycouvat. My měli to štěstí, že jsme žádné auto nepotkali.

Zaparkovali jsme a vydali se k recepci. Tam nás uvítali domácí s jedním ze synů. Všichni byli příjemní a milí. Hlavně syn, který znal několik českých slov. Došlo mi, že tady si svou italštinu rozhodně zdokonalím. Rezidence je rodinná, její majitelé tam bydlí a jsou k dispozici kdykoliv. Pan domácí nás doprovodil k apartmánu, který bude na tři týdny naším domovem a pak nám řekl, že si můžeme autem dojet až ke vstupnímu chodníku. Zpátky na parkoviště to musíme pak objet druhou stranou. Cesty v rezidenci nejsou tak široké. Muž šel zpátky na parkoviště a když přijel, vynosili jsme z auta věci, vybalili, dali vše na místo a pak si sedli na terasu a relaxovali. Po chvilce se přiřítil pes, který se dožadoval hlazení a mazlení. Byl domácích a jako první mi samou láskou oslintal koleno a upatlal tričko. Nevadí, mám toho na převlečení dostatek. Domácí mu říkali Iro, možná se to italsky píše jinak.

Náš dočasný domov. 

Fotila jsem to mobilem, abych mohla fotky přes WhatsApp poslat mladým.

První návštěvník

Po večeři jsme seděli na terase. V rezidenci moc lidí nebylo, jen vedle nás bydlela mladá maminka s holčičkou. Večer se obě hodily do gala a vyrazily někam mezi lidi. U nás už by touhle dobou děti dávno spaly. Během chvilky se znovu přiřítil Iro a chvilku po něm dorazil krásný rezavobílý kocour. Mám pro kočky slabost, zejména pro ty rezavé. Zřejmě byli ti dva kluci chlupatí na sebe zvyklí. Zatímco Iro zůstával disciplinovaně na terase, kocour se snažil dostat do apartmánu. Když jsem viděla, jak se manželovi ježí vousy, přivřela jsem dveře. A i když jsme po nějaké době zalezli dovnitř, kocour se vytrvale snažil o to, dělat nám společnost. Vyčkával, zda si to nakonec nerozmyslíme.

Ani když se umeju, tak mně dovnitř nepustíte?

První noc ve Vieste. Spalo se celkem dobře, ovšem jediná nevýhoda byl rošt na manželské posteli, který byl vcelku. Kdykoli se muž převracel a já měla pocit, že se převrací každou chvíli, byla jsem vzhůru. Věděla jsem, že když bude opravdu nejhůř a já se budu stále budit, máme ještě jedno lůžko v přední místnosti, kde je kuchyňský kout.

Pokračování příště.