Italský deník 2022 - 1. část

Přípravy, aneb co přecházelo.

Bylo to v prosinci 2019, kdy jsme si zajistili ubytování v Itálii, kdy jsme uhradili zálohu a kdy jsme se v podstatě začali těšit. Cestovní smlouvu jsme dali do obálky a tu jsme pak položili pod vánoční stromek. Už jsme ve věku, kdy téměř vše máme a kdy jsou pro nás zážitky opravdovým dárkem. Zprávy, které přicházely z Číny, nás nechávaly v klidu. Vždyť je to přeci tak daleko. Letopočet se přehoupl a situace v Evropě se začala horšit. Největší problém se tehdy vyskytl v naší milované Itálii. Denně jsem sledovala stránky RAI, abych byla v obraze a pevně doufala, že se to všechno přežene a do léta to bude za námi. Mýlila jsem se. Ta neznámá hrozba přišla i k nám a začala si vybírat krutou daň. Následovaly restrikce a obavy z neznámého. Doma jsme přemýšleli nad tím, zda se vůbec bude moci cestovat. A to v době, kdy se u nás uzavíraly obce ve snaze zabránit šíření infekce. Bylo to těžké rozhodování a čas byl proti nám. Měli jsme ještě týden na to, abychom smlouvu o ubytování zrušili a přišli jen o 10% ceny. Pak už to rušení bude podstatně dražší. 

Smlouvu jsme zrušili a částku, o kterou jsme přišli, jsme pomyslně věnovali cestovní kanceláři jako příspěvek na to, aby vydrželi a svým způsobem i přežili.

Zůstali jsme doma. Léto jsme trávili po výletech s vnoučaty, nebo sami. Takových, jako my, byla v té době většina.

V prosinci 2020 jsme tentokrát nic neplánovali, nic nezajišťovali. V nejistotě a při stále trvajících restrikcích nás to ani nenapadlo. Zůstali jsme opět doma. Léto bylo podobné, jako to předchozí. Občas jsem si prohlížela fotky z našich pobytů v Itálii a přemýšlela, zda se tam ještě někdy podíváme.

Další rok byl za námi a my opět  v prosinci, tentokrát 2021, nic neplánovali. Snažila jsem se dát hlavně do kupy po opravdu hnusném průběhu covidu, který mě na tři týdny upoutal na lůžko a který mi sebral hodně sil. Bojovala jsem s následky long covidu, chodila po doktorech, kteří mi svorně říkali, že čas je tentokrát lepším lékařem, než celé konzilium.

Před Velikonocemi přišel email od Veroniky a Francesca s nabídkou na ubytování. Byli jsme u nich v Kalábrii dvakrát. Začali jsme zvažovat, že bychom se opět vypravili na cesty. Po Velikonocích jsme se definitivně rozhodli, že to zkusíme. Navíc mi bylo moudrými MUDry doporučeno, že pobyt u moře mi jen prospěje.

„Nebylo by něco blíž?“, zeptal se manžel. Přeci jen téměř dva tisíce kilometrů tam a dva zpátky je velká porce, navíc, když já neřídím.

„A co takhle Gargano?“ Byli jsme tam už několikrát. Objevili jsme nabídku ubytování ve Vieste za velice slušnou cenu. Jeden telefonát do Brna s dotazem a za půl hodiny jsme měli podepsanou a emailem odeslanou smlouvu. Maně jsem si vzpomněla, jak jsme kdysi začátkem roku, po infarktu, který jsem v podstatě přechodila a kdy mi doktoři konečně dovolili cestovat, sháněli ubytování. Tři týdny vcelku? Naprosto vyloučeno. A teď, po covidu, bez jakýchkoliv problémů. Navíc si cestovní kancelář na nás pamatovala, byli jsme s nimi sice naposledy v roce 2018, ale jako bonus nám ještě odečetla 10% z ceny za ubytování. Bylo vidno, že se lidi opravdu ještě bojí cestovat. V Itálii tou dobou ještě panovala spousta omezení, u nás už bylo mnohem volněji. No co? Maximálně si necháme udělat před odjezdem PCR test.

Začali jsme se těšit.

V půlce května dostal muž podruhé covid. Na rozdíl od delty, kdy mu nic nebylo, tentokrát to bylo zlé. Horečky téměř 40°C a byl rád, že může ležet. Naštěstí omikron trvá jen týden. Mně nebylo nic, ale kvůli němu jsem se dobrovolně izolovala. Co kdyby. Dcera nám nechávala nákup přede dveřmi. Chodila jsem jen na zahradu, kdy nikdo nebyl doma a vstupní dveře do domu otevírala pouze klíčem, abych se nedotýkala kliky. Možná jsme si vyměnili role a já tím prošla bezpříznakově, možná jsem měla už od listopadu vybráno. Po týdnu muž vstal z postele. A já si vzpomínala, kdy naposledy ulehl s nemocí. To ještě byly děti malé.

Začali jsme s přípravami a balením věcí. Za ty roky to už máme natrénované.

Voucher na ubytování přišel týden před plánovaným odjezdem.

Svou středomořskou květenu jsem na zahradě uspořádala do jakýchsi shluků, aby s tím dcera a snacha měly co nejméně práce při zalévání. Začínaly zrát jahody a já doufala, že si je budou mladí sklízet.

Od 1. června Itálie zrušila většinu proticovidových opatření, zůstala jen povinnost nošení respirátorů v hromadné dopravě a na hromadných akcích. Ufff! Nemusíme na testy.

Věci na tři týdny a na dvojí přenocování ve stanu byly připraveny na podestě.

Upekla jsem bábovku, muž má rád sladké. 

Ve čtvrtek 2. června jsem šla spát brzy. Většina věcí už byla v autě, ráno jen zbývalo dát jídlo do cestovní ledničky a pak se vydat vstříc dobrodružství. Tentokrát už podevatenácté. :-)

Pokračování příště.