Italský deník 2019 - 6. část

Po pauze přicházím s dalším pokračováním deníku z našeho posledního pobytu v Itálii. 

 

Středa 12. června 2019

Už zase! Opět straším ráno. Že by se opět dostavila cestovní horečka? Nevím. Spíš se vracím ke svému normálu, kdy se budím s prvními slunečními paprsky. Každopádně jsem byla vzhůru už před čtvrtou hodinou. Došla jsem si na záchod, napila se a znovu zalezla do ložnice. Kupodivu se mi ještě podařilo na chvíli usnout. Napodruhé jsem vstávala ve čtvrt na šest.

Po ranní hygieně jsem si chvíli četla v průvodci Benátkami, pak pokračovala v rozečtené knize a nakonec jsem si sedla s deníkem, kam jsem zaznamenala předchozí den. Uvařila jsem si čaj, do druhého hrnku připravila kávu a cukr. Muž měl nastavené buzení na třičtvrtě na sedm.

Stále jsem přemýšlela, co si obléknout na sebe. Podle jedné předpovědi by mělo být 22°C, podle té druhé 28°C. A teď babo raď! A nebo si s tím poraď. Nakonec jsem si oblékla bavlněnou halenu s tříčtvrtečním rukávem a do batohu jsem si dala bílé tričko.

Vyjeli jsme před osmou a udělali stejnou chybu jako v pondělí. Přehlédli jsme odbočku a znovu najeli na Sottomarinu. „Pamatuješ si, kudy jsme jeli v pondělí?“, zeptal se muž. „Snad ano“. Pokračovali jsme tedy dál a dojeli autobus, díky kterému jsme si nevšimli další značky. Před námi byla cedule a na ní šipka „Porto“. K přístavu jsme dojeli, ale ne k tomu, odkud vyplouvají lodě. Kotvily tu krásné plachetnice a kolem byly pláže. Ten „náš“ přístav byl odtud vidět. Takže zpět. Vrátili jsme se kus zpátky, odbočili na tu správnou ulici. Autobus, za kterým jsme jeli kus cesty, stál u chodníku a z něj vystupovala spousta lidí, kteří mířili do přístavu. Muž zastavil před přechodem, já mu dala peníze s tím, že jdu koupit lodní lístky a počkám před lodí. Muž dorazil za chvilku a my vystoupali na horní palubu. Bylo tu už hodně lidí, ale místo k sezení jsme našli. Vedle nás seděly dvě Italky, ostatní byli Němci z autobusu, za kterým jsme chvíli jeli a z dalšího, který už byl na parkovišti.

Vyplouváme!

Obloha zatím nenapovídá, jak bude.

Pokud si někdo myslí, že Carabinieri jezdí jen po silnicích, mýlil by se.

Opustili jsme přístav Chioggia a vypluli směrem k Benátkám. Z paluby jsme se kochali pohledem na lagunu a zejména na ostrovy Pellestrina a Lido. Zejména Pellestrina je velice malebná a svými barevnými domky připomíná ostrov Murano. Při focení jsem stála v prostřední uličce. Loď se občas zahoupala. A mně se povedlo něco zmáčknout na foťáku. Stále jsem se s ním ještě neskamarádila a z jeho funkcí využívám naprosté minimum. Notný kus cesty jsem se pak snažila s tím něco udělat. Foťák buď vyluzoval zvuky jako při střelbě, kdy fotil několik záběru za sebou a nebo nefotil vůbec. Nakonec, stylem pokus-omyl, se mi ho povedlo zprovoznit. V opačném případě jsem byla rozhodnutá, že si v Benátkách koupím nějaký malý kompakt, abych si jejich návštěvu mohla zdokumentovat.

Pellestrina

V laguně jsou vidět i velké námořní lodě.

Jeden z ostrůvků, které byly původně součástí obranného systému.

Cíl naší cesty už je vidět.

Díky tomu, že jsem foťák uvedla do stavu, kdy fotil, zdokumentovala jsem si další ostrovy a ostrůvky, ležící v laguně. Nedaleko ostrova San Giorgio naše loď téměř zastavila. Muselo se čekat, až bude volné místo v přístavu San Marco. Kolem nás proplouvaly velké i malé lodě, vaporetta a další plavidla. Byli jsme jak na rozbouřeném moři. Postupně jsme se přibližovali k molu. Loď se stále houpala a k pevnině už to byl jen kousek. Konečně! Lidé začali vstávat ze sedadel, sestupovat na dolní palubu a po můstku postupovali na pevninu. My si ještě došli na lodi na záchod, pamatovala jsem si, že v Benátkách je tohle trochu problém.

Ostrov San Clemente.

Původní klášter se stal sídlem vojenských posádek, 

později ženskou věznicí a to až do roku 1992. 

V současné době je zde luxusní hotel skupiny Kempinski.

Čekání na moři.

Náš cíl.

Před přístavem byl čilý provoz.

Pohled, který se neomrzí.

Čekání.

Konečně na souši.

Loď, kterou jsme připluli. 

Fotka pro jistotu, kdybychom zapomněli její jméno.

Byly jsme tu kdysi s dcerou na dámské jízdě, kdy jsme se sem plavily z Punta Sabbioni, ležícího na pevnině. Dceři tehdy nebylo nejlépe. Trpí mořskou nemocí a i na takhle krátkou vzdálenost to na ní působilo. Já se v mládí věnovala jachtingu, takže houpání lodi se mnou nic nedělá. Konečně jsme byli na přístavním molu. Těšila jsem se, až manželovi ukážu místa, kde jsme s dcerou byly a která mě oslovila.

Davy turistů proudí do centra.

Benátská laguna byla vytvořena v osmém století př.n.l. Vzhledem k bohatství přírodních zdrojů byla už v této době osídlena. Primitivní chýše na dřevěných pilotách skýtaly domov kmenu Venetů. Před příchodem Římanů se zdejší populace věnovala převážně rybolovu a výrobě soli. Současně s tím se zde rozvíjela i námořní doprava a byly tu i počátky obchodní činnosti. Vznikaly první osady, které obchodovaly nejen se střední, ale i severní Evropou. Po příchodu Římanů začaly být budovány přístavy a vznikaly první základy města na laguně, které původně sloužilo jen jako rekreační oblast pro horní vrstvy obyvatel. Výjimečnost polohy dala vzniknout bohatému městu, které se dále rozvíjelo, byla budována další obydlí, kdy se na ostrovy přesouvalo obyvatelstvo z pevniny, hledající útočiště před barbarskými invazemi, zejména Hunů a Langobardů. Už roku 421 byl vysvěcen první kostel v oblasti Riva Alta (dnes Rialto).

Po rozpadu Římské říše se začala utvářet Benátská republika, která se skládala nejen z ostrovů v laguně, ale i z velkých měst na pobřeží Jadranu. Už roku 697 se v Eraklee setkali tribuni, šlechtici a biskupové a byl zde zvolen první dóže. Hlavním městem se stala Eraclea, pozdějí jí bylo Metamauco. Na setkání byly schváleny první zákony a také definovány hranice Benátské republiky. Stále však celá tato oblast spadala pod excharchát v Ravenně, což byl správní obvod Byzantské říše. Roku 821, kdy se Frankové pokusili o invazi, bylo hlavní město přesunuto na bezpečnější místo a tím bylo Rialto. Blízkost Franské říše a privilegovaný vztah s byzantským východem daly vzniknout jednomu z hlavních přístavů mezi západem a východem. Výsledkem byl dynamický rozvoj, narůstající bohatství a posílení moci. Benátky se staly patricijskou republikou s velkým významem obchodním ale i politickým a vojenským. Aktivně se účastnily organizace křížových výprav, úspěšně soupeřily s dalšími velmocemi jako byl Janov či Pisa. Díky nadvládě nad mořem se Benátky staly zcela nezávislou námořní republikou.

Od této doby se také lev ze San Marco objevuje v námořních insigniích italské vlajky. Dóže, který stál v čele vlády, to pokaždé neměl lehké. Někteří byli přinuceni vzdát se svého úřadu, protože je občané považovali za příliš dychtivé po moci. Další z dóžat byli dokonce zabiti, jiní oslepeni. Za vlády římského císaře Frederika I. byla roku 1177 podepsána tzv. Clodiánská smlouva, která nadřadila Benátky nad ostatní města republiky. Mezi roky 1379 – 1380 vyvrcholily spory o nadvládu nad moři mezi Benátkami a Janovem. Nešlo jen o námořní bitvy, Janované zaútočili i z pevniny. Benátské loďstvo Janovany porazilo a Benátčané posílili nejen svůj vliv ve Středomoří, ale i ve vnitrozemí. Pod nadvládou Benátek bylo v této době nejen pobřeží Jaderského moře, ale i Dalmácie, Istrie a mnoho ostrovů v Egejském moři, jako např. Kréta, Kypr, Korfu.

Největšího rozmachu se město dočkalo ve středověku, kdy se stalo centrem výtvarného umění, zejména malby a architektury. Ze slavných umělců zde působili Giorgone či Tizian a později Tintoretto. V oblasti architektury vzniká tzv. benátská gotika, což je kombinace byzantské, islámské a gotické architektury. V šestnáctém století došlo k mírnému úpadku v jednak v souvislosti s narůstající osmanskou mocí a současně s objevením nových plavebních cest kolem Afriky. Kultura se však rozvíjet neopřestávala a Benátky stále patřily k městům, kde byl hlavní důraz kladen na umění, architekturu a literaturu. Nebývalého rozmachu dosáhlo benátské divadlo a také opera. Bylo zde 16 divadel. Po více než 1000 letech nezávislosti byl poslední benátský dóže Ludovico Manin 12. května 1797 donucen Napoleonem vzdát se svého úřadu a vyhlásit Prozatímní vládu města Benátky. Ještě téhož roku 17. října došlo k uzavření mírové smlouvy mezi Francií a Rakouskem. Benátky se staly provincií Habsburské říše. Roku 1805 po bitvě u Slavkova se na základě Presburského míru vrátily pod francouzskou nadvládu a po Napoleonově pádu v roce 1815 znovu patřily Rakousku a to až do sjednocení Itálie, kdy se staly součástí Italského království. V roce 1915 vstoupila Itálie do první světové války. Ve snaze ochránit Benátky a jejich námořní základnu se italská armáda usadila na Piavě a odrazila dva rakousko-uherské útoky. Přesto letecké útoky Rakousko-uherské armády způsobily městu škody. V roce 1933 byl postaven silniční most mezi Benátkami a pevninou, vedle již existujícího železničního mostu z let 1841 – 1846, který je dlouhý 3601 metrů. Došlo tak k propojení s Mestre a Margherou. Tato dvě místa byla během druhé světové války opakovaně bombardována a utrpěla obrovské škody. Po druhé světové válce došlo k obrovskému stavebnímu boomu na benátské pevnině. Přicházeli sem obyvatelé jak z pevniny, tak i z historického centra města. Dnešní návštěvníci navštěvují v podstatě jen tuto část, ve které jsou soustředěny všechny památky.

Od roku 1987 jsou Benátky spolu s Benátskou lagunou zapsány na listinu světového dědictví UNESCO.

Letecký snímek Benátek.

Zdroj:  INTERNET,  autor fotografie Horst Schlaemma

A ještě několik zajímavostí: Současné Benátky mají 260 tisíc obyvatel. Ostrovy, oddělené hustou sítí kanálů, na kterých leží historické centrum Benátek, jsou vzdáleny čtyři kilometry od pobřeží a dva od otevřeného moře. Původní počet ostrovů byl mnohem vyšší, ale kvůli zavezení 160 kanálů hlínou se jejich počet ztenčil na 118. Historická část města je rozdělena na „sestieri“, čili šestiny: Cannaregio, San Marco, Castello, Dorsoduro, San Polo a Santa Croce. Canal Grande, který rozděluje město na dvě části, je dlouhý 3800 metrů a jeho šířka se pohybuje mezi 30 až 70 metry. Překlenují ho čtyři mosty: Ponte dell'Accademia, Ponte di Rialto, Ponte degli Scalzi a Ponte della Constituzione. Ústí do něj 45 říček, které jsou všechny splavné malými loděmi a gondolami.

Ponte dei Sospiri, postavený v 17. století z istrijského mramoru. 

Davy turistů se hrnuly směrem k náměstí San Marco. Zastavili jsme se s mužem na Ponte della Paglia, odkud je jedinečný pohled na Ponte dei Sospiri, tedy Most vzdechů, který spojuje Dóžecí palác s vězením. Jméno tomuto mostu prý dali odsouzení, cestou z Dóžecího paláce.

Boční část Dóžecího paláce.

S okřídleným lvem, symbolem Benátek, se návštěvník setkává často.

Pokračovali jsme na náměstí Svatého Marka a vystáli si frontu do stejnojmenné baziliky. Těsně před vstupem byl muž zastaven ochrankou. Měl na zádech batoh. Musel s ním odejít do nedaleké úschovny zavazadel. Takže jsem čekala a všímala si, že není zdaleka jediný, koho nepustili. Zastavovali také ženy, které měly odhalená ramena. Těm půjčovali jakýsi přehoz z netkané textilie. S podobnými přehozy jsem se setkala i v bazilice Santa Maria Novella ve Florencii. Z jiných kostelů bez pardónu vyhazovali. I já sama jsem to zažila v Apulii, když jsem se v tílku snažila dostat dovniř. Od té doby, jsa poučena, navštěvuji církevní památky v triku s rukávem, nebo si přes ramena vážu plážový šátek. Když se muž vrátil bez batohu, pokračovali jsme dovnitř. Nesmí se tu fotit, ale spousta návštěvníků tento zákaz porušovala. A to to bych nesměla být já, abych se také nepřipojila. Fotila jsem i v Sixtinské kapli ve Vatikánu, kde to kustodi opravdu důsledně hlídali. Mých 164 cm výšky je v těchto případech výhodou. Na věž San Marco se nám nechtělo, fronta před ní byla nekonečná a byla by škoda věnovat čas čekáním a nevidět další poklady, které toto město nabízí.

Dóžecí palác.

Sídlo dóžete vybudované v roce 812, mnohokrát přestavované a upravované. 

Inspirované byzantskou a východní architekturou. 

V jeho velké obrazárně jsou díla Tiziana, Tintoretta, Veroneseho a dalších umělců.

Čekání ve frontě na prohlídku Baziliky sv. Marka.

Čas jsem si krátila focením detailů na zvonici San Marco.

Celkový záběr zdola se bohužel nepovedl. Zvonice je vysoká 98,6 metrů.

Stavba byla zahájena v 9. století na místě, kde původně stál maják a strážní věž.

Byla několikrát přestavována, její výsledná podoba je z roku 1513.

Roku 1609 si tuto zvonici vybral Galileo Galilei k předvedení svého dalekohledu.

Okřídlený lev v mnoha podobách.

Uprostřed sloupy San Marco a San Todaro.

Todaro je v benátském dialektu a znamená Teodor.

Hodinová věž v renesančním slohu byla postavena mezi roky 1496 - 1498. 

Boční křídla byla přidána později. 

Dvěma bronzovým sochám se přezdívá "maurové". 

Bazilika sv. Marka. 

San Marco patří spolu se zvonicí a stejnojmenným náměstím k nejznámějším památkám města 

a současně k symbolům benátského umění a křesťanství. 

Byla postavena na místě původního kostela z roku 828. 

ve kterém byly uloženy ostatky sv. Marka.

Současná podoba vznikla roku 1063 a prošla několika úpravami. 

Zlaté mozaiky řeckého původu byly dokončeny ve 12. století, ve 13. století byla přistavěno atrium.

Bazilika bývá nazývána "Zlatý kostel".

 

Mramorová fasáda pochází ze 13. století. Výstavba baziliky trvala do roku 1617.

K Piazza San Marco neodmyslitelně patří holubi.

I když oproti minulým rokům jich tu je podstatně méně.

Piazza San Marco.

Náměstí je dlouhé 170 metrů a má lichoběžníkový tvar.

Lemují ho budovy Staré a Nové prokuratury a na konci ho uzavírá Napoleonské křídlo.

Procházeli jsme uličkami, po mostech překračovali kanály. Navštívili jsme i několik kostelů. Na jednom malém náměstíčku jsme si dali tu pravou italskou kávu, v nedaleké trafice koupili pohledy, napsali je, ofrankovali a hodili do kaslíku. Nikdy nepřišly!

Kostel San Moisè, sv. Mojžíše. 

Původní stavba z 8. století byla roku 947 přestavěn Moiseem Valeriem 

Po požáru roku 1105 byl znovu přestavěn a k další přestavbě došlo v roce 1632. 

V interiéru kostela můžeme obdivovat Pietu od Antonia Corradiniho a obrazy od Tintoretta.

Ke kanálům patří gondoly.

Kostel Santa Maria del Giglio by vybudován v roce 965. 

Podobně jako předchozí kostel byl po požáru z roku 1105 přestavěn. 

Současná podoba je z roku 1680.

 Nádherný barokní portál je dílem architekta Giuseppe Sardiho.

Kostel San Maurizio je postaven v neoklasicistním slohu. 

Byl vybudován na starověkých základech v 16. století. 

Do této podoby byl přestavěn roku 1806. 

Je odsvěcen a v současné době v něm sídlí muzeum hudby.

Podél jednoho kanálu a pak uličkou kamsi jsme se dostali ke Canal Grande. 

Před námi přístaviště pro gondoly. 

Takže jsme se podívali na náš další cíl, otočili se a stejnou cestou se vrátili.

Kdo nikdy nezakufroval??

Došli jsme na Piazza San Stefano. 

Stojí to pomník Nicola Tommasea - spisovatele, lingvisty. 

Byl autorem Slovníku italského jazyka a Slovníku synonym. 

Paradoxně je jeho socha v místech, kde se mluví dialektem. 

Život občas tropí hlouposti.

Kostel San Vidal patří mezi další odsvěcené kostely. 

Byl vybudován v roce 1084. 

V současné době je sídlem Katolického svazu italských umělců.

 Nabízí výstavní prostory současného mění. 

Jsou tu také pořádány koncerty klasické a barokní hudby. 

Posloužil jako kulisa závěrečných scén filmu Benátský anonym z roku 1970.

Přes most Ponte dell'Accademia, který je jedním ze čtyř mostů přes Canale Grande, jsem přešli na druhý břeh. Horko bylo stále větší a je se ve své tyrkysové haleně už dost potila. Ale kde se převléknout? Všude davy turistů. Muž navrhoval, že se mohu převléknout kdekoliv, mám prý slušivé prádlo a navíc na pláži se také svlékám do plavek. Nějak se mi do toho nechtělo. Pak jsem objevila úzkou uličku a tam jsem si vzala bílé tričko. Bylo to příjemné, sice bylo z batohu poněkud zmuchlané, ale … muž naznal, že tu stejně nepotkám žádného známého a pokud bude někdo pomlouvat babu ve zmuchlaném triku, že mi to může být jedno. 

Pohled z mostu  Ponte dell'Accademia, který je jedním ze čtyř, které překračují Canal Grande. 

Opouštíme sestiere San Marco a přecházíme do Dorsoduro.

Palác Cavalli-Franchetti z 2. poloviny 15. století.

Dnes v něm sídlí Benátský ústav věd, dopisů a umění.

Díky komentáři Dorky, za který moc děkuji, opravuji:

Benátský ústav věd, literatury a umění.

Chybně jsem si to přeložila. 😊

Dorsoduro

Kostel San Giorgio - další z odsvěcených kostelů, by vybudován roku 989.

Býval součástí opatství Sant'Ilario.

Došli jsme k našemu dalšímu cíli a tím byla bazilika Santa Maria della Salute. Většinou se jí říká jen Salute. Tady se bez problémů fotit smělo, ale pouze bez blesku .Cestou zpět jsme se zastavili v Muzeu Peggy Gugenheim, které je věnováno modernímu umění. V jednom obchůdku jsme si za 2 € koupili malou půllitrovou colu. Čaj, který jsme měli sebou pomalu docházel a jeho teplota už moc neosvěžila.

Santa Maria della Salute.

Pohled na Canal Grande z mostu přes Rio della Salute.

Salute je jedním z nejmladších benátských kostelů. 

S jeho stavbou bylo započato v roce 1630,  

jako výraz poděkování za osvobození města od moru. 

Stavbou byl pověřen architekt Baldassare Longhena 

a podařilo se mu vytvořit klenot barokní architektury.

Každým rokem se 21. listopadu slaví svátek Madony della Salute.

Hlavní oltář.

Naproti přes kanál stojí již zmíněný kostel San Giorgio. 

Kanál mezi Salute a San Giorgio.

K Benátkám patří neodmyslitelně slavný karneval a masky jsou nabízeny na spoustě míst. 

Kabelky roztodivných tvarů ve slevě. No, nekup to!

Vrátili jsme se na most Ponte dell'Accademia a rozpálenými uličkami, kolem několika kostelů, kde jsme hledali chládek, jsme pokračovali k nejslavnějšímu mostu, kterým je Ponte di Rialto. Davy lidí proudící nahoru a dolů nebraly konce. Chvilku jsme postáli ve stínu, dívali se na Canale Grande, já si fotila holuba, který pózoval turistům. Odtud jsme se vydali zpět směrem k San Marco.

Canal Grande, v pozadí Salute.

Zvonice kostela San Stefano je vysoká 66 metrů.

Kostel San Stefano je vystavěn v gotickém slohu 

a pochází z konce 13. a začátku 14. století.

Má lichoběžníkový půdorys a jeho interiér, mimo jiné, 

zdobí sloupy z bílého a červeného veronského mramoru. 

  

Můžete si zde prohlédnout obrazy od Tintoretta.

Je zde k vidění bronzový náhrobek dóžete Francesca Morosiniho z roku 1694. 

Socha Ludovica Manina, který byl posledním benátským dóže (1789 - 1797). K abdikaci ho přinutil Napolen.

Ponte di Rialto je nejstarším benátským mostem. Pochází z roku 1591.

Byl jediným mostem až do roku 1854, kdy byl postaven Ponte dell'Accademia.

Pohled na Canal Grande.

Gondoliér.

Velké lodě vaporetto jsou prostředky hromadné dopravy.

Navštívili jsme kostel San Zulian, kde byl příjemný chládek a uvědomili si, že nás docela slušně bolí nohy. Pak jsme se odměnili vynikající zmrzlinou, která je oproti jiným místům drahá. Nepřekvapilo nás to, jsme zvyklí z domova, že v centru, kam proudí davy turistů, je mnohem dráž. Benátky nejsou výjimkou. Dalším úkolem, který jsem si dali, bylo najít záchody. Vím, je to přízemní téma, ale uvědomili jsme si, že na lodi bude o ně veliký zájem a bylo by vhodné, mít toto vyřízeno. Takže jsme sledovali šipky a snažili se držet směr. Došli jsme až na San Marco, aniž bychom byli úspěšní. Zjistili jsme, že šipky jsou notně zavádějící a měli pocit, že hrajeme jakousi podivnou bojovku. Naštěstí potřeba nebyla tak akutní, bylo horko a my toho dost vypotili. Došli jsme až na nábřeží, kde jsou přístavy a já si tam v jednom obchůdku koupila Zlatou knihu o Benátkách. Dívala jsem se na ní už ráno po vylodění, ale nechtělo se mi jí nosit. Byl to jediný exemplář v češtině a od toho rána tu na mně počkal. Byla v ní mapa. A na ní i značky toho, co jsme právě hledali. Podle mapy jsme šli podél přístavů až k terminálu vaporetta, ale … vstup jedině se zaplacenou jízdenkou. Další značka byla nedaleko pošty za Piazza San Marco. A tam jsme konečně uspěli. Za lidovou cenu 3€.

Kostel San Zulian. Jméno je opět v benátském dialektu, v češtině je to Julián. 

V italských průvodcích se o něm píše jako o San Giuliano. 

Byl vybudován v roce 832. K jeho další přestavbě došlo v roce 1205. 

Během 16. století byl kostel ve velmi špatném stavu

 a tehdy se přihlásil jako mecenáš lékař a učenec Tommaso Rangone da Ravenna. 

Nechal obnovit fasádu a spadlou střechu. 

Jeho podmínkou bylo umístění jeho sochy a pochování v presbytáři. 

Piazza San Marco v odpoledním slunci.

Dóžecí palác

Sloup se sv. Teodorem - San Todaro.

Loď už se houpala ve vlnách laguny a čekala, až se uvolní místo a bude moci přistát u mola. Nalodili jsme se půl hodiny před odplutím. A jak rádi jsme si sedli. Zkonstatovali jsme, že nás slušně bolí nohy. Muž má ve svém mobilu nainstalovaný krokoměr. Sdělil mi, že jsme nacourali v tom horku něco přes 12 km. Loď se pomalu zaplňovala a pak se vydala k plavbě zpět. Tak už jen pár posledních fotek z paluby. Pohled na Benátky a „Arrivederci Venezia“.

Cestou zpět jsem opět fotila ostrovy a ostrůvky. Pellestrina se koupala v odpoledním slunci a její domky byly ještě barevnější, než ráno.

Po přistání v Chioggiii jsme vystoupali po schodech z přístavu, přešli na parkoviště a vydali se k našemu dočasnému domovu.

Chioggia.

Udělala jsem rychlou večeři, pak jsme si dali sprchu a v půl desáté zalehli. Zmožení, ale šťastní, hlavně já, protože jsem se mohla vrátit a hlavně ukázat kousek tohoto nádherného města mužovi. Došla jsme k poznatku, že před těmi lety tu tolik lidí rozhodně nebylo. Není divu, že se Benátky chystají omezit počty turistů.

Pokračování příště.