Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

sobota 4. května 2019

Italský deník - část 10.

Pokračování předchozí části



Středa 20. června 2018 - dokončení

Z úzké cesty, po které jsme se vrátili z údolí Gargy, jsme přijeli na hlavní komunikaci Saracena a pokračovali v původní cestě, ve snaze najít odbočku k amfiteátru. Žádná tu nebyla.
"Kdepak asi soudruzi z NDR udělali chybu?", zeptal se muž.
Odpovědět jsem nedokázala. Stejně jako on jsem měla v tomto městě premiéru.
Dojeli jsme na náměstí a tam zaparkovali. Dál jet nešlo.
Náměstí bylo přehrazeno plůtky s označením pěší zóny.


Asi sem také moc turistů nejezdí. Nezbytní glosátoři života nechyběli ani tady a po té, co jsme pozdravili, ptali se, odkud jsme. Česko nikdo neznal, ale to už mě ani moc nepřekvapuje.
Sehnat někde plánek města, či koupit pohlednici? Neobjevili jsme žádný obchůdek, dokonce ani plánek města. Jediný, na který jsme později narazili, byl vyveden v různobarevném mramoru na dlažbě dalšího náměstí. Ale vyznat se v něm bylo nad naše síly a možnosti. Jediné, co jsme objevili, byly plechové cedule, které odkazovaly na památky města v podobě dvou kostelů, či ukazovaly místní kroje, nebo okolní krajinu. Obloha nad námi se opět mračila.


I tady lze narazit na "murales" - malby na fasádách domů

Saracena je velice staré město. Bylo založeno prehistorickou civilizací Enotri. Podle starých historických dokumentů to bylo 560 let před Trójskou válkou, jak uvádí starověký geograf a historik Strabo (60 př. Kr. - 21 nebo 24 n.l.). Ke stejnému datu došli i další starověcí učenci. Původní název města byl Sestio, někdy také Sextio. Bylo šestým místem v Kalábrii, kde Enotri žili. Mezi roky 875 - 900 n.l. bylo Sestio přepadeno Saracény, kteří si ho celé podmanili a založili tu svou kolonii. Poté bylo město napadeno císařskou armádou Konstantinopole a celé zničeno. Po příchodu Normanů byl vybudován hrad, kolem kterého později vzniklo nově budované město. To bylo opevněno hradbami se čtyřmi bránami. Městu se začalo říkat Castrum Saracene, a přibližně od roku 1500 byl název zkrácen na Saracena. Bylo pod nadvládou feudálních rodů, jako byl rod San Marco, Altamonte, Sanseverino, Bisignano a další. Posledním majitelem byl rod Spinelli, který město vlastnil do roku 1806, kdy byl z Napoleonova rozhodnutí zrušen feudalismus. Bylo pak součástí Sicilského a později Italského království.

Chodili jsme uličkami mezi starými domy, prohlíželi si jejich portály či různé průhledy, až jsme našli jednu z nejdůležitějších památek města - kostel San Leone.


Byl vybudován pravděpodobně v průběhu 11. stol. na pozůstatcích řeckého křížového chrámu. Doba jeho výstavby není známá. Původně byl zasvěcen sv. Kateřině Alexandrijské. Ve 13. století byl zasvěcen sv. Leovi, patronovi města. Je vystavěn v románském slohu a jsou na něm patrné prvky první kalabrijské gotiky. V 17. století byl přestavěn v barokním slohu, zejména jeho interiér. Zvonice si zachovala i po přestavbě románská okna. Je také největším kostelem ve městě.
Kostel byl otevřený, takže jsme vstoupili a prohlédli si ho. Jeho interiér je opravdu krásný.




Tak jako v mnoha dalších kostelech byla i tady nádherná květinová výzdoba



Detaily dveří u hlavního vstupu

Tento pohled se naskytne zvědavému turistovi při pohledu z bočních dveří kostela.
Rozhodně to nezdobí


To barevné "cosi" je plánek města, o kterém jsem se už zmínila

Tady je v detailu, ale vyznat se v něm???

Zaujala mě zvláštní věžička.
Podle tašek jsem usoudila, že by mohla patřit ke kostelu.
Ale kudy k ní?

Vydali jsme se na další pouť městem a doufali, že objevíme ještě nějaké památky. Kromě kostela San Leone jsme nic nenašli, nepočítám-li zajímavá zákoutí a zvláštní domy.


Možná večer tyto židle před "ristorante" už prázdn
é nebudou

Díky focení albánské orlice se můžete seznámit s autorkou blogu



Budova vpravo s lucernou je ...

... motlitebna


V Kalábrii běžně nazývaná jako "viagra naturale"...

... jako důkaz fotografie pořízená roku 2004 - také v Kalábrii


A když přijde žízeň ...
Voda je pitná a prý i velice dobrá, ale netestovali jsme jí

Některé domy jsou omšelé a působí smutným dojmem.
Možná tomu jen chybí slunce


Nejen památky, ale i na zvířátka jsme narazili

Všimli jsme si další cesty, která byla jakoby o patro níž. Sestoupili jsme po schodech a uvědomili si, že domy tady jsou podstatně starší. Ovšem, k našemu překvapení, jsme po ní došli tentokrát pod kostel San Leone. Tam cesta končila a následovaly schody vzhůru. Mohli jsme si odtud alespoň vyfotit zvonici, která odtud byla vidět. I když nám v tom trochu překážely nejprve dráty a později stromy.
Dalším poznatkem bylo to, že ulice města jsou vedeny rovnoběžně, ale jsou odstupňovány jako veliké schody. Jednotlivá "patra" jsou propojována schody, pokud se ulice přiblíží víc, postačí šikmá plocha.
Tady by se bloudilo.

Tuto velice zajímavou střechu jsem už fotila v souvislosti s mraky,
kdy byla na stejné úrovni jako my. Teď jsme o patro výš

A teď o patro níž


Vývěsní štít obuvníka

Zvonice kostela San Leone

Kvetoucí balkóny

Teplota výletní, nikoli letní

Usoudili jsme, že bez plánku jsme opravdu ztracení. Navíc začaly padat kapky deště.
Po cestě, kterou už jsme jednou prošli, jsme se vrátili k autu. Tady přišla na řadu už podruhé v jeden den navigace, abychom se za Saracena dostali nějak ven a nebloudili jako ráno. Navíc část náměstí a ulice pod ním byly uzavřené.
Navigace nás nasměrovala tam, odkud jsme přijeli.
Snad se nebudeme vracet až na silnici vedoucí ze San Basile.
Pokračovali jsme do doby, než nás navigace navedla na souběžnou trasu k náměstí a my pojali podezření, že se budou opakovat okružní jízdy z rána.
Kousek před náměstím jsme vjeli na něco, co připomínalo tankodrom. Pak navigace zavelela a my sjížděli po jakési betonové roletě, která měla sklon téměř 45°, aby na jejím konci následovala ostrá pravá zatáčka. Netrpím na nevolnosti v autě, ale tentokrát mi moc dobře nebylo.

Tam dolů, mezi stříbrným a červeným autem - byl to pěkný sešup

Dostali jsme se díky tomu na jakýsi pomyslný druhý břeh města. Byla tu nová zástavba, pod ní rokle a nad ní ta část, ve které jsme ještě před nedávnem courali. Podobně jako Morano, je Saracena vybudovaná ve svahu. Z jednoho místa, kde mi muž zastavil, jsem si město vyfotila celé. Došlo nám oběma, že jsme se pohybovali pouze po jeho vrcholu. Dole pod svahem byly vidět věže dalšího z kostelů a spousta zajímavých staveb.

Na roletě jsem si odvážně fotila město, pak jsme se dostali na silnici dole pod námi

Na vrcholu města kostel San Leone a zakryté lešení.
Věžička, která mě zaujala byla pravděpodobně střechou baptisteria
style="text-align:center">
Celkový pohled na Saracena

Další kostel Santa Maria delle Armi je úplně dole

San Leone

Saracena z otevřeného okna jedoucího auta...

... a jiný záběr skrz čelní sklo v jedné ze zatáček

Kostel, ke kterému jsme měli původně namířeno a místo toho jsme dojeli do soutěsky Gargy, stojí stranou od města na skalnatém ostrohu. Cesta k němu vedla uzavřenou částí města, čili místní pěší zónou.

Kalabrijské vnitrozemí

Podle navigace jsme pak pokračovali až k Sibari. Tam jsme jí vypnuli, protože cestu dál už máme párkrát projetou.
Do rezidence jsme dorazili kolem šesté hodiny. Ohřála jsem lečo a pak se šla s foťákem podívat na pláž. Nesla jsem Belle kus salámu. Mraky nad mořem a nad horami mi moc radosti neudělaly.





Večer jsme hráli karty a shodli se, že je to tu letos, oproti minulému roku, nějaké mrtvé.


Čtvrtek 21. června 2018

Probudila jsem se až ve čtvrt na osm. Muž už byl vzhůru. Většinou tomu bývá naopak. Jeho vstávání mělo svůj důvod, bral prášek, který užívá jednou měsíčně a pak musí zůstat hodinu nalačno a navíc ve vzpřímené poloze. Tím pádem jsem měla čas na deník a mohla zapsat naše včerejší putování kalabrijským vnitrozemím. Nestihla jsem to. Včerejšek byl plný dojmů a zážitků, takže jsem po té, co se muž mohl nasnídat, deník odložila a šla udělat něco k jídlu.

Po snídani jsme šli k moři. Voda byla krásně čistá a jen pár mráčků nad mořem slibovalo, že by konečně už mohlo být hezky. Dočetla jsem na pláži knihu, takže jsem se vydala do apartmánu pro další a pak se vrátila. Až cestou zpátky mi došlo, že jsem si místo ní mohla vzít deník.
Zastavili se u nás mladí obsousedé, kteří nám děkovali za tipy na výlety. Pak nám líčili, jak přenocovali jednu noc na tyrhénském břehu v Tropee. Během řečí jsme se, nevím ani jak, dostali ke kočkám a zjistili jsme, že mají mainku ze stejné chovné stanice, jako jsou kočky mojí sestry. Svět je malý. Většinou bývají milovníky koček ženy, v případě tohoto mladého páru, byl kočkomilem muž. Na mobilu mi pak ukazoval fotky výstavního kocoura.

Před polednem jsme šli z pláže a po obědě, u kterého nám hřmělo, jsem si sedla s deníkem na terase a dopsala včerejší den. Mezitím se vyčasilo, obloha byla blankytně modrá, mraky někam odešly a teploměr ukazoval krásných letních 36°C. No konečně! Sedělo se mi u psaní tak nějak nepohodlně, domnívala jsem se, že mám zmačkané šaty, které tlačí, ale když jsem se zvedla, došlo mi, že jsem si při čtení na břiše a pak hlavně při pokecu s obsousedy přismahla lýtka, která nebyla pod deštníkem. Což o to, lýtka ta budou v pořádku. Ale mě bolela hlavně jemná kůže v ohybu nohou.
Když jsem se štrachala pro Panthenol, abych jím postižená místa natřela, muž to komentoval slovy:
"No je to možný, že se někomu ještě v 65 letech zapalujou lejtka?"

Když jsme pak šli k moři, natřela jsem si postižená místa krémem s nejvyšší faktorem, který jsme sebou měli.
Moře znovu vonělo jako čerstvě posečená louka a bylo opět úžasné.

V pozdním odpoledni za námi přišel náš loňský italský soused. V podstatě se přišel rozloučit, protože ráno budou odjíždět. Byli tu také na tři týdny, ale on musí v pondělí do práce. Řekli jsme mu , že už jsme "pensionato" a že tudíž nikam nemusíme a máme "sempre vacanze". Jeho žena prý má také stále prázdniny, ale on ještě vydělává, protože se starají o malého Giacoma. Nechtěla jsem se ptát proč. Většinou ta odpověď nebývá veselá. Pak nám líčil, jak jezdí každý den do práce na Vespě, protože to má do kopce. Docela nás ta představa pobavila, protože je stejně mladý jako my.
Pak se rozloučil a my mu popřáli šťastnou cestu.

Na pláži jsme vydrželi až do západu slunce a když jsme se vraceli do rezidence, naši loňští a ti letošní sousedé vyráželi na večeři. Jsou to jediní Italové, kteří tu tento týden jsou. Samozřejmě nepočítám-li domácí. Zdaleka ne všechny apartmány jsou obsazené, je to vidět i na pláži, kde na spoustě míst chybí deštníky a lehátka. Loni touhle dobou tu bylo plno. Po sobotním odjezdu rodin s dětmi z ozdravného pobytu, se rezidence opravdu hodně vyprázdnila. A ta není zdaleka veliká.
Je tu celkem 20 apartmánů, ve dvou z nich bydlí domácí a jeden obývá Ali.

Po večeři jsme si oba, dokud na to bylo vidět, četli a pak později hráli karty.
Na noc jsem si znovu natřela ta zapalující se lýtka Panthenolem.


Pokračování příště

31 komentářů:

  1. Ali, vidím tě v těch dveřích jako když si povídáme po Skypu. Pořád jsi kočka, proč by se ti nemohly zapalovat lejtka?

    OdpovědětVymazat
  2. Městečko působí trochu depresivně, šedě a ani ne moc hezky. Možná za to ale může to počasí...

    OdpovědětVymazat
  3. Tož je vidět že ten jih je chudší... Ale pěkně fotky, ten kostel je... boží

    OdpovědětVymazat
  4. Zajímavá města.A ty kostely co jako kostely vůbec nevypadají mne stále udivují. Obzvlášť po středeční návštěvě Vratislavi a exkurzi po několika z 21 kostelů....

    OdpovědětVymazat
  5. [1]: Děkuji za tu kočku, i když už je řádně vypelichaná. Já měla ten článek rozepsaný ještě před odjezdem na Šumavu a nebyla jsem schopná ho dokončit. Pak jsme měli hlídací týden a až včera jsem konečně článek dodělala. Moc děkuji za milá slova.

    OdpovědětVymazat
  6. [2]: Jani, svůj díl na tom má rozhodně počasí, protože bylo pod mrakem a všem fotkám chybí barvy. Byli jsme asi rarita, protože vidět tady turistu … asi zázrak. Lejtka se mohou zapalovat i v pokročilém věku.

    OdpovědětVymazat
  7. [3]: Jih je oproti severu opravdu chudší a města ve vnitrozemí, jsou ještě víc chudší oproti těm ležícím na pobřeží a těžícím z turistického ruchu.

    OdpovědětVymazat
  8. [4]: Vendy, město je opravdu zajímavé a kostely v něm se vyskytují na naprosto nečekaných místech. Srovnávat to s Wroclawí nejde. V Polsku jsou kostely naprosto jedinečnými ukázkami umu těch, kteří je stavěli. 21 - to je docela slušná porce za jednu návštěvu města.

    OdpovědětVymazat
  9. [8]:Nééé, tolik jich má Wroclav celkem, mi byli jen ve dvou, ale okolo dalších osmi jsme šli Ale jsou to opravdu krásné ukázky opravdu čisté gotiky. U nás jsou vždycky tak nějak šmrncnutý už nějakým jiným stylem.

    OdpovědětVymazat
  10. Pozdraff albánské orlici a kocůrům. Vivat!

    OdpovědětVymazat
  11. Město by mohlo být krásné, kdyby mělo spravené fasády, ale ne všude to jde. Krásné fotky i těch mraků, zvířátek-tedy koček a Belly. Ta je taková  jakási smutná. Jsi mladice, pořád pozoruji každým rokem, jak je věk relativní.Ve tvých letech jsem si říkala - a dost práce, brigád, už mám právo na odpočinek. No a teď se dívám na ty starší  než já a ...no nic. Díky za ten výlet

    OdpovědětVymazat
  12. ...posledně jste se mi neotevřela,až dnes,ale početl jsem si.Jinak děkuji za seznámení.Toulky takovým starým odrbaným městečkem jsou boží...to mohu.Zdravím 50tko...

    OdpovědětVymazat
  13. [9]: To jsem teda pěkná matla. Já myslela, že jsi absolvovala tolik kostelů. My když byli s mužem v Krakově, tak jsme jich prolezli nespočet a byly to všechno úžasné skvosty.

    OdpovědětVymazat
  14. [10]: Orlici a kocůrům velmi ráda vyřídím   

    OdpovědětVymazat
  15. [11]: Ruženko, ono by to město vypadalo určitě lépe, kdyby svítilo sluníčko. To i ty opadané fasády vypadají docela zajímavě. Děkuji za pochvalu fotek. Bella byla smutná, její osud opuštěného psa nebyl moc veselý. Věk je opravdu relativní a taky hodně závisí na úhlu pohledu. V 18 letech nám ti 25ti letí připadali staří. Když mi v mých 25 zemřel 55ti letý táta, říkala jsem si, že už je starý, je dědeček tří vnoučat. Dnes vidím, jak umřel mladý.

    OdpovědětVymazat
  16. [12]: To mně mrzí, ale jsem ráda, že se dnes stránka otevřela. Já mám takové toulky po místech, kde nejsou davy turistů, moc ráda. A děkuji za tu poslední větu.

    OdpovědětVymazat
  17. Maruška-Fukčarinka5. května 2019 v 3:27

    Alenko, máš můj obdiv, vše zaznamenat těch nachozenych km.Vim, střídá se to z odpočinkem,ale přesto.Opet moc hezké povídání a fotografie.

    OdpovědětVymazat
  18. [17]: Marti, moc děkuji. Jsme zvyklí chodit a na pláži bychom tak dlouho nevydrželi. Kilometry většinou nepočítáme, muž jen výjimečně bere sebou krokoměr.

    OdpovědětVymazat
  19. S vami na potulkách sa mi páči. Takto u počítača ani to zapálenie lýtok nehrozí Ten panthenol je aj na skutočné popáleniny asi najlepší Mestečko aj tie kostolíky sú nádherné pôsobia tak pohostinne a priateľsky ako sa k sebe túlia

    OdpovědětVymazat
  20. [19]: Tinko, to jsem moc ráda, že se ti s námi na toulkách po starých městech líbí. Panthenol je opravdu ideální nejen na spálenou kůži od slunce, ale i doma, když se stane nějaká nehoda.

    OdpovědětVymazat
  21. Přiznám se, že toto městečko se mi moc nelíbilo, bylo to tam zanedbané, smutné, frustrující, aspoň pro mn. Jen kostel byl skvělý.

    OdpovědětVymazat
  22. Město působí smutně a ponuře, ostatně i pejsci a kočičky mají smutné oči. Každopádně díky za seznámení s místem, kam se určitě většina z nás nikdy nepodívá, zdravím 😃

    OdpovědětVymazat
  23. [21]: Libuško, možná kdyby svítilo sluníčko, vypadalo by to všechno jinak. Možná i lépe. Město je to každopádně zajímavé a já jsem ráda, že jsme ho navštívili.

    OdpovědětVymazat
  24. [22]: Evi, působí smutně a opuštěně. Chybělo tomu slunce. Myslím si, že nejen většina z vás, ale i spousta dalších, kteří Kalábrii navštíví, sem nezavítá. Je to stranou veškerého turistického ruchu a i my sem přijeli neplánovaně, když jsme ujížděli před bouřkou. Přiznám se, že mám taková místa ráda.

    OdpovědětVymazat
  25. Ty uzounké uličky s vysokými domy, podchody, oblouky stříčky balkony, to všechno na mne působí, že se to každou chvíli musí zřítit. nepřestanu bodivovat lidi, že tam dokážou žít. No ale žije tam někdo?. No asi jo, ale nikoho nikde není vidět, proto to na mne dělá dojem opuštěného města.

    OdpovědětVymazat
  26. [25]: Majko, lidé tam žijí. Já se většinou snažím je nefotit, raději si počkám, až mi odejdou se záběru.

    OdpovědětVymazat
  27. Už tam nemusím! Už jsem tam, díky Alence a jejím krásným cestopisům, byla! Díky.

    OdpovědětVymazat
  28. Nejsem žádný znalec zeměpisu, ale konečně jedno město, které mi něco říká. Saracena      Jsem moc ráda, že si vás konečně našlo sluníčko     

    OdpovědětVymazat
  29. [27]: Tak to jsem ti ušetřila cestu. A co je důležité, nebolely tě nohy.

    OdpovědětVymazat
  30. [28]: Já o tom městě vůbec neměla tušení, jen nás zaujal odkaz, když jsme ujížděli před bouřkou. Byly jsme mile překvapeni nejprve údolím Gargy a pak i městem. Jen škoda toho počasí.

    OdpovědětVymazat
  31. Ten sešup a shluk domů jsou úžasné. Tam si opravdu musí vidět do kuchyně.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤