Italský deník - část 8.

Pokračování předchozí části

Středa 20. června 2018

Dovolená se zlomila do druhé poloviny.

Do té, která utíká vždy rychleji, než ta první. Proč? To opravdu nevím.

Vstávala jsem kolem půl sedmé, asi jsem byla vyspalá ze včerejšího odpoledne na pláži.

Převlékla jsem se, vzala si koště a šla zametat listy a opadané květy z oleandrů. Bylo toho docela hodně. Zadívala jsem se na své dílo a pak se pustila do obírání květů, které už trochu odkvétaly.

Touto činnností ze zabývám běžně doma, ono přeci jen z trávníku se to pak zametat nedá. Musí se ohnout hřbet a hezky to vysbírat. Při obírání oleandrů jsem vzpomínala na ty své a všeobecně na zahradu, na které jsem si letos opravdu mákla.

Muž vstával po sedmé. Po snídani jsme se vydali autem do historického centra Villapiana. Pokud nás paměť neklamala, měly by se tu konat trhy. Už několikrát jsem se zmínila, že mám italské trhy ráda.

Paměť nás nezklamala, trhy se konaly. Tedy spíš jen tržíčky. Ale byla jsem nadmíru spokojená, koupila jsem si tu za 10€ krásné kožené pantofle a pytlíky na vakuování potravin. U nás se dá sehnat jen role, ze které se pytlíky musí svařit.

Trhovec byl zřejmě v dobrém rozmaru a když mi podával pytlíky, řekl: "Au revoir."

"Parlez-vous français?"

"Poco", odpověděl už italsky.

To já umím také už jen "un peu", tedy trochu, i když jsem se francouzštinu učila pět let. Je to zvláštní, když člověk nepoužívá cizí jazyk, zapomíná ho. Na Palinuru před jedenácti lety jsem se s domácími domlouvala francouzsky, protože italsky jsem uměla fakt jen pár slov. Trhovec pak dodal, že stejné to má s angličtinou a němčinou. Když jsem mu řekla, že jsem na tom podobně jako on a že tedy oba mluvíme "evropštinou", hlasitě se rozesmál. Já se smála ještě kus od jeho stánku.

Jak málo stačí.

Prý smích prodlužuje život.

Cestou k autu jsem si vyfotila věž středověkého hradu a létající kavky

Autem jsme sjeli zpátky dolů na pobřeží a pokračovali do Morana. Toužila jsem toto město, které jsem znala jen z obrázků, vidět na vlastní oči. Výlet sem byl naplánován už doma, dlouho před naším odjezdem. Muž se před cestou díval do mapy a vybíral tu nejvhodnější trasu. Dokonce mi na mapě ukázal, kudy pojedeme. Myslela jsem si, že pojedeme kus po dálnici a z ní sjedeme na Morano, které od dálnice leží nedaleko. Zvolil však trasu vnitrozemím.

Serra Dolcedorme mě nepřestává fascinovat

První, čeho jsme si všimli, byla voda v širokém řečišti Raganella. Loni tu bylo sucho, teď bylo vidět, že vydatné deště, které se objevují už několik dní po sobě, dodaly vodu i tam, kde bývá asi jen při jarním tání hor či zimních plískanicích.

Fotila jsem si okolní kopce a ani nezaregistrovala že jsme vjeli do města Castrovillari.

První poznatek byl ten, že tu jsou, oproti jiným místům, hodně levné pohonné hmoty.

Druhým poznatkem bylo to, že tu jsou naprosto všude jednosměrky.

Projížděli jsme ulicemi a uličkami, marně hledali směrníky, které by nás zavedly správným směrem, ale jen a jen jednosměrky. Když jsme dojeli na ohlazenou mramorovou dlažbu, došlo nám, že jsme se ocitli v historickém centru města. Ale kudy odtud? První pokus se nezdařil. Na náměstí, kam jsme posléze dojeli, jsme se rozhlíželi a hledali, podotýkám marně, jakékoliv uzatele směru.

Bylo to marné, tady prostě byla naprostá absence jakékoliv dopravní značky. Pomaloučku jsme projížděli po hladké dlažbě náměstí. Nikde žádný směrník. Ten poslední, který jsme viděli, byl v místech, kde už se odbočit nedalo a odkud vedla cesta pouze a jen na náměstí. Na konci náměstí, po jediné ulici, na kterou šlo vjet, jsme ho opustili. Opět jsme se motali labyrintem uliček a hlavně jednosměrek.

Tady už jsme přeci byli!!!

Na téhle křižovatce byl poslední směrník, odkazující na Morano.

Tak znovu a lépe.

Lépe?

Když jsme se dostali na mramorovou dlažbu starého centra, bylo nám jasné, že znovu skončíme na náměstí. Navrhla jsem manželovi, zda by nebylo lepší se vrátit na křižovatku, kde jsme na tohle zakleté město odbočili a jet raději po dálnici.

"Přece to musí bejt někde průjezdný."

O jeho tvrdohlavosti za volantem jsem se už několikrát zmínila. Opět jsme vjeli na náměstí, kterým jsme dojeli k té jediné možné únikové cestě. Znovu stejným labyrintem uliček k jedinému existujícímu směrníku a znovu tam, kde už jsme dvakrát byli.

Tu jedinou jednosměrku, před najetím na mramorovou dlažbu, která byla, na rozdíl od všech dalších obrácená, jsem zaregistrovala trochu pozdě.

"Hele, tudy by to možná šlo."

"Nojo, ale jsou za mnou auta, tady nemůžu couvat."

Takže do třetice všeho dobrého. Znovu jsme se ocitli na náměstí Castrovillari.

"Nechceš se tady projít?"

"Rozhodně ne! Stačí, když tu jezdíme pořád dokola."

Při představě dalšího bloudění se mi otvírala v kapse pomyslná kudla. Zaparkovali jsme, muž zprovoznil navigaci, abychom se odtud konečně dostali. Když naběhla, nastartoval a jelo se. Potřetí po mramoru, u zelinářského stánku doleva, na konci dvakrát doprava, pak doleva, znovu doprava, dvakrát doleva, pak doprava a znovu doleva. A nejdůležitější bylo nepřehlédnout tu jednu jedinou otočenou jednosměrku.

"Ještě, že s náma nikdo dneska nejede", pronesl muž.

Jsme zvyklí brát na výlety, či svézt na nákup ty, kteří přijeli autobusem a nemají možnost se někam dostat.

"To máš pravdu."

"To by si o nás fakt museli myslet, že jsme totální debilové a nikdy by už s náma nikam jet nechtěli."

Dala jsem mu opět za pravdu, protože touto ulicí jsme jeli už počtvrté.

Jednosměrku jsme nepřehlédli a ta nás vyvedla z bludiště, za které by se nemusel stydět Mínotaurus.

Jediná fotografie z Castrovillari - kostel San Giulliano

="http://nd02.jxs.cz/492/791/e45d8e7455_105415716_o2.jpg" alt="" />

Konečně jsme se vymotali z Castrovillari

Morano bylo odtud už jen kousek.

Jediné, co jsem o něm věděla, bylo to, že je na kopci. Když jsme přijížděli blíž a já viděla domy strmě stoupající nahoru, začaly mě už předem bolet nohy.

Ale tenhle výlet jsem si vybrala sama.

První pohled skrz čelní sklo

A pak další

Pokračovali jsme za několika auty, která jela nahoru. Uličky se zdály stále užší a užší. Na jednom širším místě, kde to bylo možné, se muž otočil a sjeli jsme dolů na poměrně širokou ulici. Zaparkovali jsme kousek od pošty, vpravo byla nádherná majoliková střecha kostela. Usoudili jsme, že to jsou dobré orientační body.

Nohama na pevné zemi, odhodláni zdolat Morano

Věž kostela

Naše pouť vzhůru začíná

Po stejné cestě, kterou jsme před chvílí projeli autem, jsme se vydali nahoru do města. Občas jsme se přitiskli ke zdi domu, když kolem nás nahoru projížděl někdo z místních obyvatel. Převážně v malých a ještě menších autech.

My bychom s tím naším určitě měli problém.

Morano leží v kopcovité oblasti údolí řeky Coscile, nedaleko hranic s Basilicatou. Jeho celý název je Morano Calabro. Dovětek byl přidán v roce 1863, kdy bylo vyhláškou krále Vittoria Emanuela II. nařízeno aby se obce stejného jména odlišily. V tomto případě od Morano sul Po v Piemontu. Území bylo osídleno už v dobách Velkého Řecka. Město začali budovat Římané ve 2. stol. př. Kr. podél Via Annia-Popilia, vedoucí mezi Capuou a Rhegiem. Díky strategické pozici vykonávalo kontrolu nad celým údolím. V dobách ranného středověku úspěšně odolávalo Saracénům, se kterými svedlo roku 1076 vítěznou bitvu. Ta je každoročně připomínána na slavnosti "Den vlajky", při které je předvedena rekonstrukce bitvy, symbolizující nezávislost města. Vítězství je zobrazeno i na městském erbu. V době vyrcholného středověku městu vládly šlechtické rodiny. Ve 14. století se dostalo do majetku šlechtického rodu Sanseverino. Za jeho vlády bylo vybudováno mnoho cenných historických památek. Byl vybudován kláštěr San Bernardino a rozšířen hrad. Roku 1614 přešlo do majetku rodiny Spinelli, později se stalo součástí Sicilského království a ještě později vznikajícího Italského království. V té době mělo více než 10 tisíc obyvatel. Po sjednocení Itálie docházelo k obrovskému odchodu místních obyvatel do zámoří, zejména do Latinské Ameriky. Během dvaceti let odešlo 3500 obyvatel. V brazilském Porto Alegre dnes žije 15 tisíc obyvatel, kteří se hlásí ke svému původu a kteří se nazývají Moranesi. Současný počet obyvatel je asi 4 300.

Zaujaly nás obrazy na jednotlivých domech, bylo to jako v galerii pod širým nebem.

Stoupající uličky občas vystřídaly schody a my stoupali stále výš a výš. Snažili jsme se udržet směr, abychom se dostali ke kostelu a hradu, kterých jsme si všimli na vrcholu už při příjezdu.

Objevili jsme prodejnu tabáku a já se šla dovnitř zeptat, zda nemají plánek města. Trafikant byl milý, ale plánek města neměl. Dokonce zapochyboval, že by někdy nějaký viděl. Pohlednice, které mi nabídl, byly hodně letité. Byly to akvarely s některými památkami města. Takové jsem ješte nikdy a nikde neviděla. Vybrala jsem si dvě. Pak řekl, že k němu na kopec moc lidí nechodí, má tu jen pár věcí "per amici", tedy pro přátele. Opravdu tam moc věcí neměl, krom tabáku tu však měl i něco základních potravin. Všimla jsem si i keramických džbánků. Prodává je tu jedné své kamarádce, která je tady na kopci vyrábí. A prý zda nějaký nechci. Poděkovala jsem mu a chtěla odejít. Dole toho asi seženete víc, než tady, ještě řekl. Rozloučila jsem se a vyšla ven. Vyšel za mnou a pozdravil se s mým mužem, který čekal venku. Řekl, že se sem na kopec dá vyjet autem, ale už neřekl kudy. Trasu sem asi znají jen místní. My jsme tu "a piedi". Popřál nám hezký den a vrátil se do prodejny.

Muž po pár krocích objevil jakýsi plán města. Notně omšelý, ale přesto plán. Vyfotila jsem si ho a když jsme se chystali pokračovat zase dál nahoru, trafikant vyšel ven a volal na nás. V ruce držel nenačatý balík pohlednic, které teď našel. Vrátila jsem se s ním zpátky a vyměnila si jednu z těch starých, letitých za jednu novější. Řekl mi, že ani nevěděl, že ty pohledy v krámě má.

="644" height="858" src="http://nd02.jxs.cz/681/943/35067350ef_105415735_o2.jpg" alt="" />

Pokračovali jsme pak znovu nahoru a došli před kostel, který jsme viděli už zdola.

Prostor před kostelem byl vydlážděn...

... a nabízel pohled na město pod námi a okolní kopce

Viděli jsme odtud do dálky

Kostel Svatých apoštolů Petra a Pavla

Zvonice

Vešli jsme do kostela. V zadních lavicích seděl stařičký farář v kapucínském rouchu, dvě ženy a malá holčička. Pozdravili jsme a já se faráře zeptala, zda se tu smí fotit. Řekl že ano a usmál se. Pak se zeptal, odkud jsme. Českou republiku neznal. Až když jsme řekli Československo, věděl oč jde. Dokonce znal i Prahu, kterou kdysi navštívil. Byl však překvapen, že jsme se rozdělili na dva samostatné státy. Ta informace se na kopec v Moranu, k panu faráři, který určitě pamatuje Mussolliniho, donesla až našim prostřednictvím.

Kostel jsme si prohlédli, udělala jsem si několik fotek a muž si interiér točil na kameru. Panu faráři jsme poděkovali, pochválili mu kostel, který je opravdu krásný a rozloučili se.

Kostel se jmenuje Svatých apoštolů Petra a Pavla a je jedním z nejstarších v Moranu. Jeho historii lze doložit až do roku 1007. Během staletí prošel různými renovacemi. Vniřek zdobí jemná barokní štuková výzdoba z druhé poloviny 18. století. Sochy sv. Petra a Pavla a také sv. Kateřiny a Lucie vytvořil Pietro Bernini, otec jednoho z nejvýznamnějších italských sochařů a architektů, mimo jiné tvůrce vatikánské kolonády, či baldachýnu ve sv. Petru ve Vatikánu, kde pracoval se svým otcem, a také fontány Čtyř řek na Piazza Navona v Římě, Giana Lorenza Berniniho.

Tato fotka není dokonalá, ale je na ní zachycen pan farář

Pár detailů z terasy před kostelem

Nad Apeninami se zase začaly kupit mraky

Od kostela jsme pokračovali ještě o něco výš ke hradu.

Za kostelem jsme si všimli budovy kláštera, který byl založen roku 1452 Pietrem Antoniem Sanseverino a stal se útočištěm františkánských mnichů. Je postaven v pozdně gotickém slohu a zasvěcen Sv. Bernardovi ze Sieny, který je také patronem Morana. Před klášterem bylo také poměrně velké parkoviště. Opravdu se sem dá dojet i autem. Vlevo od cesty se nachází městský park, pod kterým jsme viděli krásnou širokou a rovnou silnici, ze které se dalo odbočit ke klášteru.

Od kláštera už byl vidět hrad

Pokračovali jsme vzhůru ke hradu, před kterým jsme objevili větší a podstatně podrobnější plánek města. Až z něj jsme zjistili, že vedle kostela Sv. Petra a Pavla a budovy kláštera, o které jsme se původně domnívali, že patří ke kostelu, stojí ještě další kostel. Rozhodli jsme se, že se tam podíváme při zpáteční cestě.

Normansko-švábský hrad byl postaven ve 12. století na vrcholu města, v místech kde stála pevnost z doby římské. Ve středověku se stal sídlem feudálního vládce Apollonia Morana. Později byl obsazen Aragonci, kteří si Morano, které nebylo připraveno na obranu, podmanili. Za Karla z Anjou byl po roce 1286 zvýšen a rozšířen. Sloužil také jako vězení. K nejvýraznějšímu rozmachu došlo mezi roky 1514 - 1545 za vlády Pietra Antonia Sanseverino, kdy se stal rodovým sídlem. Během napoleonského období byl poničen francouzskou armádou. V roce 2000 prošel rekonstrukcí, kdy byly zpevněné některé prvky a část hradu byla zpřístupněna.

V pokladně jsme zaplatili vstupné a pak prolezli vše, co se prolézt dalo. Dívali jsme se odtud na okolní kopce, které byly krásně vidět. Byla odtud vidět i dánice. Mraky nad některými kopci napovídaly, že přijde asi zase bouřka.

Tady je vidět dálnice A2, respektive dálniční most

Dole pod námi kostel Svatých apoštolů Petra a Pavla a pak ještě jeden

Tyto schody prošly rekonstrukcí

Z paty jedné z věží vyrůstala divizna. Vzpoměla jsem si na Kitty

Pohled od hradu na klášter Sv. Bernarda ze Sieny

Od hradu jsme pak sešli ke kostelu, který jsme objevili cestou nahoru. Byl zavřený. Jediné, co jsem o něm zjistila, je jeho název S. Maria Annunziata.

Od kostela jsme pak sestupovali dolů. Občas jsme šli asi místy, kam turisté určitě nechodí. Pocit, že někomu lezeme na dvorek, byl mnohdy silný. Museli jsme pak změnit směr sestupu, abychom se dostali tam, kde jsme nechali auto. Mohli jsme sejít dolů, tam kam nám to uličky nabízely, ale dostali bychom se do druhé poloviny města. A hledat auto jde určitě lépe, když se můžeme rozhlédnout z výšky.

Už je vidět jeden z našich orientačních bodů

Z jednoho místa jsme dokonce viděli naše auto a došlo nám, že jsme zvolili ten správný směr.

Sestupovali jsme uličkami, které byly hodně zajímavé. Občac jsme si cestu krátili po schodech.

Auto jsme našli bez problémů. Sešli jsme ještě ke kostelu, který jsme si zvolili jako jeden z orientačních bodů.

Jmenuje se Sv. Máří Magdaleny, ale byl zavřený. Byl postaven na místě kaple, která pocházela z roku 1097. Současná podoba vznikla několika přestavbami, ta poslední byla roku 1794. Kopuli zdobí kampánská majolika od roku 1862.

V prodejně, která sídlila v budově radnice a nesla hrdý název "Cartoleria" jsem doufala, že seženeme nějaký plánek či průvodce, abychom o Moranu měli více informací. Neměli tu nic takového. A pohlednice? Těch tu měli několik, ale na všech bylo Morano oděno do zimního hávu. Kupovat v červnu pohlednice se zasněženým, i když malebným městem, mi přišlo hloupé.

A pak, že dole něco seženeme. Zlatý trafikant nahoře na kopci.

Vlevo budova radnice, za ní kostel Carmine z r. 1568 - jak jinak? Zavřený

Vrátili jsme se k autu a pak vyjeli z města, které rozhodně stojí za návštěvu, na místo, odkud na něj byla hezká vyhlídka. Muž mi zastavil, abych si mohla udělat pár fotek. Bylo to však na rozšířené krajnici, kousek za místem, kde se silnice dělila. Jeden směr vedl k dálnici a na Castrovillari a druhý na San Basile. Moc bezpečné to tu nebylo.

Něco zase přijde

Vrátila jsem se do auta a popojeli jsme ještě o kus dál. Auto jsme zaparkovali ve stínu obrovitého fíkovníku u kláštera, přesněji Kapucínského konventu. Proti němu byl parčík s lavičkami a vedle pramen vody. Několika podobných jsme si všimli i při cestě Moranem. Už po prvním výletu do Rossana jsem se ptala Francesca na prameny a pramínky ve městech a v horách. Ujistil mě, že jsou všechny pitné a že spousta obyvatel jim dává přednost před vodou z kohoutků. Pramenitá je prý lepší. Vysvětlovalo to, že jsme mnohokrát viděli lidi i s vozíkem, kam si ukládali naplněné lahve.

U pramene jsme si umyli ruce a v parku pak snědli panini se salámem, které jsme měli sebou v chladící tašce jako rezervu. Původně jsme měli v úmyslu někde poobědvat, ale během naší pouti městem jsme narazili všehovšudy na jedinou restauraci, která byla nejen zavřená, ale vstup do ní byl navíc opatřen řetězem a zámkem.

Budova konventu

Piknik

Z tohoto pohledu to vypadá, že je hrad níž než kostel

Obloha nad kopci černala stále více a více. Udělala jsem si ještě několik fotek a pak šla prozkoumat okolí kláštera. Podobně jako další církevní památky města, bylo i tady zavřeno. Zevnitř byly slyšet hlasy a já si pak na ceduli přečetla, že je zde kapucínský noviciát. Až později doma, kdy jsem pátrala po informacích, dočetla jsem se, kolik je v klášterním kostele památek. O dalších uzavřených kostelích nemluvě. Jaké bylo štěstí, že jsme narazili alespoň na jeden otevřený kostel a vlídného pana faráře, který nám umožnil jeho prohlídku. Před klášterem, na druhé straně silnice, stojí socha Padre Pia, o kterém jsem už také psala. S jeho sochami se setkáváme na jihu běžně.

Vrátila jsem se na lavičku k relaxujícímu manželovi a zvažovali jsme, kudy pojedeme dál.

Muž striktně odmítl jet znovu přes Castrovillari.

Asi mu to ráno stačilo.

Bouřka se přibližovala. Nad kopci se z mraků občas objevil blesk a údolím se nesla ozvěna hromů. Část oblohy byla ještě azurově modrá, ale na jak dlouho?

Rozhodli jsme se jet tam, kde ještě svítí slunce a není tak černá obloha.

A kam to bylo?

To se dočtete v dalším pokračování.