Italský deník - část 9.

Pokračování předchozí části

Středa 20. června 2018 - pokračování

Rozloučili jsme se s Moranem, kterému jsme věnovali poslední pohled. Mraky nad ním vypadaly hrozivě.

Ty rozhodly o naší další cestě, kdy jsme se rozhodli jim ujet.

Addio, Morano

Na křižovatce jsme zvolili směr na San Basile a netušili, kam vlastně jedeme.

Silnice se kroutila a charakter kopců se začal trochu měnit. Zmizely homole, tak typické pro okolí Morana a vystřídaly je vysoké kopce, občas skalnaté vršky a další vrcholy porostlé svěží zelení.

Sjížděli jsme do údolí a ujížděli před bouřkou.

První, čeho jsme si všimli, byl dvojjazyčný nápis na kraji městečka. Takže jsme tím pádem zjistili, že Basile je vlastně Vasil.

Prvním osídlením v této oblasti byl byzantský klášter San Basilio Craterete (nyní Santa Maria Odigitria). Kolem něj začala koncem 10. století vznikat vesnice, kde žili zemědělci, kteří se věnovali obhospodařování okolní půdy a zejména pěstování vinné révy. K největšímu nárůstu obyvatel došlo koncem 15. století, kdy sem přišli Albánci, prchající z Balkánu dobytého Turky, po smrti národního hrdiny Albánie Giorgia Castrioty Scanderbega. První doložený dokument o přítomnosti Albánců pochází z roku 1510, kdy biskup Cassana povolil albánským uprchlíkům vybudovat si obydlí severně od kláštera, tedy v místech, kde je nyní centrum městečka. San Basile v té době patřilo pod Castrovillari, tedy pod krále, který zde vykonával trestní a soudní pravomoc, zatímco biskup Cassana vykonával moc církevní. Vyvolávalo to spory, San Basile bylo zanedbáváno a patřilo mezi nejchudší obce. To vedlo k nárůstu zločinnosti. Tato situace trvala až do roku 1790, kdy došlo k převzetí veškeré jurisdikce královskými guvernéry. Situace se stabilizovala až v období francouzské nadvlády v letech 1806 - 1815 kdy obce začaly být spravovány starosty. Až ve 20. století došlo k největším změnám, byla vybudována vodovodní síť, postavena veřejná kašna, zavedeno veřejné osvětlení, opraven klášter a byly vydlážděny ulice. Obyvatelé arbëresh (italští albánci) si zachovali svůj jazyk, zvyky a vlastní kulturu. Dnes je počet obyvatel v San Basile kolem 1000.

Městečko je známé díky pěstování vinné révy a vínu Murge.

Projížděli jsme po velice pěkných ulicích, obklopených novými domky. Uprostřed ulice ležel pes. Na troubení nereagoval. Prostě ležel a nemínil se hnout. Vylezla jsem z auta, abych ho zahnala, ale bylo mu to evidentně fuk.

"Tak si tě ještě vyfotím vcelku ty blboune, než tě ten můj přejede."

Psovi to bylo evidentně jedno. Jen otočil hlavu, aby se na mně nemusel dívat.

"Tůůůdle, pózovat ti rozhodně nebudu!"

Manželovi jsem pak ukazovala kudy jet, aby tomu psisku nepřejel nohy. Pes stále ležel. Až když se kolo auta ocitlo na jeho úrovni, líně se zvedl, popošel metr a znovu si lehl. V protisměru stálo BMW a jeho řidič vyčkával, jak to s tím hafanem vyřešíme. Projeli jsme bez ztráty květinky, zamávali řidiči BMW, který pak, jak muž sledoval ve zpětném zrcátku, hafana také objížděl.

Pokračovali jsme pak podle šipek, které nás vedly do centra. Bylo zvláštní, že najednou byla z asfaltové silnice jen prašná cesta, která nás vedla někam dolů z kopce, aby se pak prudce otáčela a mířila nahoru. Muž jen ucedil: "Ať se práší za kočárem". Po levé straně stála za zdí budova kláštera. Zkusila jsem jí vyfotit, ale ve výsledku jsem měla báječně vyfocený interiér auta. Zastavit nebylo kde a kovová brána ve zdi byla uzavřená. Pokračovali jsme dál a ejhle. Ocitli jm znovu na asfaltce, po které jsme dojeli do centra. První, čeho jsme si všimli, byl parčík s kašnou.

Kousek dál stál kostel a nedaleko od něj poměrně nová budova radnice. A jinak nic.

Kostel San Giovanni Battista (sv. Jan Křtitel)

Nad námi hřmělo. Blesky křižovaly oblohu, která byla hodně tmavá. Bouřka přišla za námi. Nebo s námi?

Radnici už přestalo ozařovat slunce a celé městečko ztmavlo

Vrátili jsme se do auta a dívali se na mapu, kudy dál.

Muž navrhl, že bychom se mohli pokusit někudy se vrátit ke klášteru, který ležel dole pod kopcem. Pěšky by to šlo, ale co ty mraky? Určitě bude pršet a z prašné cesty, která možná teprve čeká na svou rekonstrukci, by se asi stala bahnitá řeka. Navíc se klášter jevil jako uzavřený. Nakonec jsme se shodli, že by to asi nebyl ten nejlepší nápad.

Vrátit se do Castrovillari? Muž opět odmítl. Byl to ode mě spíš jen špílec, také se nerada vracím.

Raději pojedeme dál a třeba objevíme něco nového.

Objevili jsme. Byly to upoutávky na památky města Saracena.

Původně, při prohlížení mapy, jsme ho chtěli minout, protože leželo stranou od zvolené trasy.

Nakonec jsme do Saracena odbočili.

Město je to poměrně velké, v jeho okrajových částech je spousta nových budov.

Směrovky, podle kterých jsme měli dojet ke kostelu ve skalách a k amfiteátru, nás však zavedly na panoramatickou cestu.

Že bychom zase špatně odbočili?

Cesta byla úzká, otočit se na ní bylo téměř vyloučené. Spíš jsme se v duchu modlili, abychom nepotkali v protisměru nějaké auto. Jeli jsme pod vysokými skalisky, vlevo dole pod námi tekla řeka Garga a nad ní se vypínaly další skály.

Byla to kouzelná podívaná. Možná tu nějaký amfitéátr přeci jen bude. Nebyl!

Místo toho cesta klesala a my dojeli na plácek, kde se dalo otočit. Vystoupila jsem z auta. Bylo po dešti, na zemi byly louže. Zajímavé bylo, že cesta sem byla suchá. Asi ta voda spadla jen tady.

Manželovi se při parkování povedlo poněkud "poitalštit" auto, když nacouval do kamenné zídky.

Prý ten nárazník půjde rozleštit.

Řeka Garga byla plná vody, která místy padala v kaskádách dolů.

Nádherně čistý vzduch a zpěv ptáků, kteří po dešti spustili svůj koncert.

Tak to je národní park Pollino.

Tady končí všechny cesty

V některých partiích tekla Garga klidně

Za mostem, na druhé straně řeky, bylo místo pro piknik, kde kromě stolů a lavic bylo i několik krbů. Posedět nešlo, vše bylo mokré po dešti.

Nedaleko odtud byla Garga přehrazená a vytvořila tu pěkné jezero. Došlo nám, že kdyby bylo hezky, asi bychom tu těžko hledali místo k zaparkování. Byli jsme tu však sami.

Kromě místa pro piknik tady také začínaly turistické cesty k vrcholům Orsomarso.

A i když se neradi vracíme, nic jiného nám nezbylo a po stejné cestě jsme jeli do Saracena. Naštěstí jsme za celou dobu nepotkali jediné auto. Až cestou zpátky jsem si uvědomila, jak je údolí Gargy hluboké.

Návrat do civilizace

Vpravo je vidět cesta, po které jsme jeli

V dalším pokračování se spolu projdeme městem Saracena.