Italský deník - 3. část

Pokračování předchozí části

Neděle 11. června 2017

Probudila jsem se už před šestou ranní.

Na hodinky, které jsem si úplně poprvé, co jezdíme k moři, vzala sebou, jsem se nepodívala. Večer jsem je strčila do šuplíku v nočním stolku a měla jsem obavu, že budu-li se šupletem šramotit, probudím manžela.

Čas probuzení jsem zjistila v kuchyni na mobilu. Proč já nespím, když můžu?

Do ložnice jsem se zpátky už nevracela. Po ranní hygieně jsem se pustila do poslední tašky, která zůstala z předchozího večera nevybalená. Včera se mi do ní už nechtělo. Věci z ní jsem vyndala a uložila je na své místo.

Pak jsem dlouho zkoumala, jak otevřít zevnitř dveře.

Bytelné, kovové, opatřené závorou.

Povedlo se mi to až po několika neplatných pokusech. Uvařila jsem si kávu a sedla si na terasu s deníkem, abych dopsala to naše včerejší putování.

Když muž, který na rozdíl ode mně spí dobře, vstal, udělala jsem snídani a po ní jsme se chystali k moři.

Na obloze byly tmavé mraky, které putovaly od hor směrem k moři.

Vedle nás bydlel mladý pár se dvěma dětmi. Už včera, když jsme stěhovali oknem věci dovnitř, nás zdravili.

Šli jsme je pozdravit a muž pak jen řekl: "Kontakt se sousedy byl navázán." :-D

Z druhé strany bydlelo takové zvláštní společenství. Jeden dospělý muž, tři ženy, dvě mladé slečny, téměř na vdávání a dva malí kluci. Obývali dva sousední apartmány. Kluci mluvily česky, dospělí někdy také, ale většinou zněla ruština, nebo ukrajinština. Nedokážu to rozlišit.

To, že děti mluví česky jsem zaregistrovala už předchozí večer, kdy jsem relaxovala na terase.

Po zahradě chodil malý tmavovlasý chlapec, který tlačil kolo a za ním chodili, jako ocásci, ti dva od sousedů.

"Rozumíš nám? Půjčíš nám to kolo?"

Tmavovlasý kluk nijak nereagoval, sedl na kolo a rozjel se. Ti dva běželi za ním. Cyklista upadl a řval na celou zahradu. Tatínek pro něj běžel a pro mě naprosto neznámou řečí ho utěšoval. Málo platné.

Musela přijít maminka, která ho konejšila a měkce mu říkala "Pětruško."

Vždyt' ta mluví taky rusky, došlo mi.

Soused Tomáš nám pak vysvětlil, že maminka Victoria je z poloviny Řekyně a z té druhé Ruska, tatínek Nico je Řek a jejich pětiletý syn se jmenuje Pietro. A aby se to nepletlo, všichni žijí v německém Dachau a k moři do Itálie je to přeci jen blíž, než do Řecka. Tomáš s nimi komunikoval německy a my ostatní jsme se pouze zdravili, nebo si jen zamávali.

Pláž byla kamenitá, jen v místech pro lehátka a vedlejší volejbalové hřiště, byl navezen písek. Lehátka patřila, stejně tak jako kolo na verandě, k vybavení apartmánu. A aby nedocházelo k nějakým třenicím o první řadu, byly deštníky očíslovány, stejně jako apartmány. Tenhle systém nám vysvětlil manželský pár v našem věku, když jsme přišli ráno na pláž.

Rozložili jsme si lehátka v první řadě, otevřeli deštník, abychom se hned první den nespálili a šli do moře. Oblé kameny a kamínky nebyly pro chůzi po nich příliš vhodné, zejména v momentu, kdy se některý z nich pohnul. Do vody to ještě šlo, kameny končily asi tři metry od břehu a pak už byl jemný písek, ale zpátky? Lezla jsem z moře jako ortopedický pacient a v některých momentech jsem vypadala jako kácející se opilec.

Když jsem došla zpátky k lehátku, došlo mi, proč bylo v propozicích uvedeno, že boty do vody jsou nutné.

Proč jsem si je sebou nevzala? Koupila jsem si je v týdnu před odjezdem, když jsem si přečetla pokyny k pobytu.

Při dalších cestách do vody jsem došla až k mořské hladině v žabkách. Voda byla klidná a příjemná.

Vydrželi jsme na lehátku a střídavě v moři až do půl dvanácté.

V apartmánu jsem udělala oběd a po něm jsem si sedla na terasu s knížkou.

Muž se snažil zprovoznit internet. Už se to stává pravidelnou součástí našich dovolených. Nakonec to vzdal, protože se podpory od operátora dočká nejdříve zítra. Zvolil nového a ten o víkendu nepracuje. Sedl si ke mně na terasu a zadíval se na oblohu, která se znovu mračila.

"Půjdeme k moři?" Podívala jsem se na oblohu a pokrčila rameny.

Pohled terasy

Došla jsem k plotu a podívala se na Apeniny. Nad nimi bylo černo. Vrátila jsem se pro fot'ák a to nebeské divadlo si zdokumentovala.

Hrozí to deštěm a zbývá už jen kousek modři

Muž se vydal na pláž, aby přinesl osušky, které jsme na lehátkách před polednem nechali.

Ještě, že je to opravdu jen pár kroků.

Po jeho návratu jsem je dala na sušák. Chvilku jsme postáli u sousedů, kde jsem obdivovala sedmiměsíčního Filípka. Krásné okaté miminko, které se stále usmívalo. Takového pohodáře jsem ještě nezažila. A to si jako čtyřnásobná babička mohu dovolit napsat.

Když začaly padat první kapky deště, přesunuli jsme se k nám pod střechu. Sledovala jsem padající vodu, která okamžitě usychala na rozpálených oblázcích. Za chvilku bylo po dešti. Seděli jsme s mužem na terase, já s knihou a on s časopisem. Několikrát mi klesla hlava a já nevěděla, kde čtu. Únava nejen z poměrně náročné cesty, ale i předcházejících dnů, kdy jsem balila, stěhovala květenu a hlavně se snažila dokončit před odjezdem předchozí deník, se sečetla. Nechala jsem knížku na stole a šla si lehnout. Je přeci siesta. Dokořán otevřené okno ložnice a vzduch vonící po dešti způsobil, že jsem usnula okamžitě. Spala jsem do čtyř.

Když jsem se probudila, chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem.

Muž seděl na terase, hlavu skloněnou a spal. Uvařila jsem kávu a pak jsme zvažovali, zda se vypravíme na pláž či podnikneme nějaký výlet.

Mraky na obloze a občasný vítr rozhodly za nás.

Vypravili jsme se podél pobřeží do nedalekého městečka. Na kraji cesty jsme potkali partu lidí, se kterými jsme se včera při příjezdu setkali před recepcí. Malá Leontýnka hlásila, že měla "doblou zmlzlinu".

Cesta, která byla z kraje asfaltová a pak se změnila na prašnou, kopírovala pobřeží. Vedla na kraji borového lesa s bujnou vegetací. Z druhé strany byla kamenitá pláž a pak moře. Později se cesta stočila a my procházeli lesem.

/>

Na všech možných a nemožných místech tu parkovala auta. Přeci jen je víkend, který je nutno, dovolí-li počasí, trávit odpočinkem u moře.

Mezi borovicemi rostly obrovité oleandry, kterým se tu očividně dařilo.

Muž se u jednoho zastavil a pronesl: "Doufám, že nám to doma taky takhle nevyroste."

Ujistila jsem ho, že určitě ne. Ten nejstarší oleandr mám už více než čtyřicet let a nehrozí, že by dosáhl obřích rozměrů.

"Tady je nikdo nestříhá, tak si tu rostou."

Navíc v lese byly i mokřady, odkud se ozývaly žáby. Olendry tudíž měly dostatek vláhy pro svůj růst.

Oleandr v lese

Mokřad je pravděpodobně pozůstatkem potoka, který ale na žádné mapě není

Čím blíž k civilizaci, tím více aut. Na kraji městečka Villapiana Lido byla vybudována parkoviště. Některá auta z nich už odjížděla. Podél pobřeží byla spousta restaurací a bister a také několik hotelů.

Zatím ještě "běloba" na pobřežní promenádě

Nejprve jsem se dovolila a pak si vyfotila tahle úžasná štěňata.

A pak jsem si pohladila nejbližšího plyšáčka

Villapiana Lido a v pozadí hora Dolcedorme (sladký spánek).

Uprostřed pod nápisem Buone vacanze je jeden z podchodů a současně i podjezdů pod tratí.

Vlak jsme zatím nezaregistrovali ani jeden

Po pobřežní promenádě jsme došli až na její konec. Prošli jsme pod železnicí a ocitli se na hlavní ulici. Po ní jsme procourali celé městečko. Až na prodejnu tabáku, kde jsem koupila pohlednice a známky, benzínovu pumpu a několik kaváren, bylo všude zavřeno. Hotely a rezidence podél silnice měly zavřené okenice a i lidí v městečku bylo pomálu.

Na rozdíl od silnice, na které byl občas provoz hodně hustý a byl problém se dostat na druhou stranu.

Pozdně odpolední Villapiana Lido

Zajimavá kruhová stavba je kostel, který se jmenuje Madona della Pace (Panna Maria Míru).
Dovnitř jsme nešli, protože právě začínala mše

Před jedním z domů mě zaujaly krásné andělské trumpety.

Jen si nejsem jistá zda to byly brugmansie ((Brugmansia suaveolens), či durmany.

Každopádně jedovaté jsou všechny a já se jich zbavila po narození první vnučky.

Oleandry jsem si ale nechala. :-D

V jednom z barů jsme si koupili zmrzlinu, sedli si ke stolečku venku, sledovali cvrkot a zvažovali, kudy se vrátíme. Podjezdů pod tratí je v městečku několik a my už byli hodně daleko, od toho posledního. Rozhodli jsme se, že půjdeme zpátky podél silnice. Odhodlaně jsme se vydali po chodníku a zjistili, že tady sídlí pekař, naproti je zelenina, kousek dál řezník.

Skončily vývěsní štíty, zůstaly jen domy, pak už jen stavby domů a posléze skončilo nejen městečko, ale i chodník. Co ted'?

Chvilku jsme šli po prašné krajnici a oběma nám došlo, že tohle není "to pravé ořechové". Provoz byl místy silný, lidé se vraceli od moře a spousta řidičů jela hodně riskantně. Nakonec jsme se vrátili zpátky, prošli znovu kolem řezníka a zelináře. Minuli jsme bar, kde jsme před nedávnem seděli a podjezd byl stále v nedohlednu.

Jsme zvyklí chodit, ale cesta k němu nám připadala nekonečná. Dočkali jsme se. Sice jsme notnou chvíli čekali, až se dostaneme na druhou stranu, kde byl chodník. Souvislá kolona aut, jedoucích od pláže, nám to nedovolovala. Za tratí jsme se ocitli u parkovišt´, v místech kde jsme zahájili procházku městem po pobřežní promenádě.

Po stejné lesní cestě jsme se vrátili zpátky k rezidenci.

Slunce klesá a část pláže je už ve stíínu

Na kraji lesa mě zaujal tento kvetoucí keř.

Jak se jmenuje, netuším. Jeho květy mi připomínají kaparovník,

listy jsou však jiné a vypadají trochu jako u některých druhů kamélií.

Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Zlatovlásku.

Zvláštní asociace na "živou a mrtvou vodu", která je tady v podání stromů

Stíny se dlouží pláží

Za barem v rezidenci, u kterého byla velkoplošná obrazovka, momentálně s fotbalem, jsme se na chvilku zastavili. Pozdravili jsme se s panem Gaetanem, tatínkem Francesca. I on se naučil slušně česky a když si všiml, že má muž na sobě tričko Ferrari, rozzářil se a řekl, že s mužem večer počítá: "For
mula uno bude v osm".

I můj muž se rozzářil, protože se sám chtěl zeptat, zda večer nebudou formule, kvůli kterým se snažil zprovoznit internet.

Udělala jsem rychlou večeři a muž odešel do baru. Vzal si nějaké peníze, aby neseděl na sucho. V baru se čepoval náš Kozel za velice slušnou cenu.

Já si užívala klidu na terase s knížkou. Když se začalo šeřit a já přestávala vidět na písmenka, dala jsem si sprchu a znovu si sedla na terasu, kde bylo příjemně. Moje noční košile vypadá jako šaty, takže žádný problém. Venku se setmělo, měsíc ozařoval zahradu a já se rozhodla, že si půjdu lehnout. Chvíli potom dorazil muž a řekl mi, jak závod dopadl. Vyhrál Hamilton a Vettel s Ferrari byl až čtvrtý.

A zatímco se muž sprchoval, já klidně usnula.

Pokračování příště.