Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

úterý 9. května 2017

Italský deník - 5. část


Pokračování předchozí části



17.6.2016

Ráno jsem si vzpomněla na mamku, která by měla tento den 92 let.
Vstávala jsem už před sedmou, potichu, abych nevzbudila manžela. V koupelně jsem se převlékla, vzala si knížku a vyšla na terasu. Venku už na mně čekal Titus. A dokonce se odvážil i k nám na terasu. Asi mu to včerejší mléko chutnalo.
Loni se neodvažoval ani na horní dvorek, bylo to teritorium Prašivce. Z krásného černobílého kocoura asi obavy nemá.

" No tak, šup, šup. Už se těším."

Tiše jsem se vrátila do apartmánu, umyla misku a nalila do ní čistou vodu. Vzala jsem krabici s granulemi a vyšla ven. Zvuk sypajících se granulí přilákal další kočky. Titus zkontroloval obsah misek, lízl si vody a pak se na mně otočil s pohledem "mlíko dneska nebude?" Pak se zachoval jako gentleman a nechal žrát kočky. Mezi nimi byla i Bezedná, která je opravdu hodně žravá. Když se konečně nasytila, dosypala jsem granule. Teprve pak se Titus šel nažrat.

"Nojo holky, tak si dejte"

"Hele, ta Bezedná si odstěhovala misku a chce soukromničit."

"Už bys toho mohla nechat, nejsi tu sama."

"Myslíš si, že mi něco nechá?" A nebo mi ještě nasypeš?"

"Konečně jsem se dočkal."

"Ale musím říct, že je to dobrý."

" I já jsem si pochutnala."

"Ještě musím napsat, že tady se dobře jí."

Když se muž probudil, udělala jsem snídani i pro nás a po ní jsme se vypravili k moři.
Bylo úplné bezvětří, ale vlny na moři byly opět vysoké. Navíc se otočily a valily se k pevnině z druhé strany. Cestou na Jalillo jsme zaregistrovali, že pláž pod chodníkem tu už není a na chodníku byla slušná vrstva písku. To znamenalo, že se moře přelévalo i přes vyvýšený chodník. Na Jalillo nebyl nikdo, nepočítám-li plavčíka, který hrabal na hromadu to, co moře přineslo. Vlny narážely do skal, kde ještě ve středu byl kousek pláže. Ted' tam byla jen voda. Našli jsme si místo hned u vstupu na pláž a tam na útes položili naše věci. Manžel navrhl, že si rozložíme jedno z lehátek, aby nám místo nikdo neobsadil. Jak navrhl, tak i učinil. Potom jsme se šli projít po břehu. Lehátka, která se tu pronajímají, byla vytažena až na horní terasu plážového baru. Moře si opět ukrojilo další kus země. Při návratu jsme zkonstatovali, že tentokrát tu opravdu nezůstaneme. Přesvědčil nás o tom proud mořské vody, který tekl přes rozložené lehátko. A zatímco já se vracela zpět k hlavní pláži s taškou a druhým lehátkem, které zůstalo uchráněno od vody jen díky tomu, že jsme ho nechali leřet na útesu, muž šel s mokrým lehátkem do apartmánu. Poprosila jsem ho ještě o deštník, protože na hlavní pláži nejsou útesy, které poskytují stín. Nechtěla jsem se znovu připálit.
Před polednem jsme vzali jen tašku a vraceli se do apartmánu. Deštník a ležení jsme nechali na místě.
Odpoledne se sem vrátíme.

Po obědě a siestě jsme se vrátili zpátky na pláž. Moře už se trochu uklidnilo, ale vlny byly stále vysoké a voda tekla tam, kde většinou nebývá. U břehu se vytvořily mělké laguny, z čehož měly radost zejména děti. Ale nejen ty, sledovali jsme pána, který se v laguně vyvaloval notnou dobu. Možná už naplňoval přísloví, že "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem". Na pláži jsme vydrželi až do půl sedmé.

Při návratu do apartmánu nám Dana s Lenkou říkaly, že už balí. Zítra v jednu odpoledne by pro ně měl přijet mikrobus, který je odveze do Lesiny a odkud pak budou pokračovat velkým autobusem, jedoucím z jihu Apulie, až do Prahy.
Večer jsme ještě společně poseděli, popili a poklábosili.
Naposledy.
Zítra už budeme mít nové sousedy.


18.6.2016

Ráno byla obloha jako vymetená a pofukoval mírný, leč svěží vánek.
Po snídani jsme se vypravili do Peschici, abychom se ujstili o tom, že se konají tradiční trhy. Pamatuji doby, kdy bývaly každý týden, ted' jsou každý druhý. I když v minulém roce se konaly také jednou v pátek. Takže houby pravidelnost.
Ne, že bychom něco nutně potřebovali, ale chtěli jsme hlavně zjistit, že se trhy budou konat i za dva týdny, tedy v den našeho odjezdu. Zaparkovali jsme kousek od vchodu a prošli si trh. Už loni jsme tu při odjezdu kupovali tři koule sýra Caccio cavallo a rádi bychom tak učinili i letos. Přeci jen lednička v apartmánu není až tak veliká, abychom do ní narvali 7 - 8 kilo sýra. Trhy se budou tedy konat i v den odjezdu, jak nám potvrdil sýrař, u kteréhou jsme si koupili kus Pecorina. Sýraři tam byli s chladícími vozy dokonce tři.
Koupili jsme našim sousedkám každé pytel sušených rajčat. Včera večer je u vínka ochutnaly a zatoužily po nich. Cena byla stejná, za kterou jsem je kupovala ve Vico, dokonce i prodejce byl pravděpodobně tentýž. Ve Vicu jsem ho ve čtvrtek moc neprohlížela. Za 8€ jsem si koupila parádní plavky. U nás bych za podobné dala podstatně víc. Nakoupili jsme také trochu zeleniny a pak se vrátili k autu.
Při návratu k apartmánu jsme cestou natankovali naftu.

Převlékli jsme se do plavek a vydali se k moři. Šli jsme rovnou na hlavní pláž, po včerejší zkušenosti jsme se rozhodli, že cesta na Jalillo je poněkud zbytečná. V půl dvanácté jsme se vrátili zpátky do apartmánu.


Uvařila jsem oběd a v jednu hodinu jsme pomohli našim sousedkám se zavazadly na dolní dvorek. Rozloučit se s nimi přišel i Luigi s Mariou a jejich dva zaměstnanci Giovanni a Domenico. Asi je to tady zvykem. Když jsme minule odjížděli, také se s námi "domácí" přišli rozloučit.
Milá pozornost, která mě loni dojala.
Mikrobus přijel s menším zpožděním a byl téměř plný. Místa k sezení byla až na dvě obsazená a zavazadla se dozadu už téměř nevešla. Poslední zamávání a mikrobus odjel.

Vrátili jsme se do apartmánu a já sledovala kočku Modroočku, jak pije od Maminy. Co na tom, že v neděli porodila čtyři kot'ata. V podstatě je stále sama ještě kotě.


Pak přišla SMS od našich sousedek, které už byly v tom správném autobusu a mířily k domovu.
Před třetí jsme se vypravili znovu k moři. Vydrželi jsme tu opět až do půl sedmé a při stoupání od moře k apartmánu jsme si říkali, že už asi budeme mít nové sousedy.
Neměli.
Z šesti apartmánů na této straně byl jen jeden obydlený a to námi. Jsme tu sami, nepočítám-li kočky domácích. Lenka nám tu pro ně nechala půlku krabice granulí.

Po večeři jsme si na terase pustili film Hodinový manžel. Věděli jsme, že tu nebudeme vůbec nikoho rušit.
Z druhé strany zdi, nad dolním dvorkem, byla třígenerační italská rodina, která byla hlučná. Jako hobby měla pravidelné šoupání a stěhování nábytku. Muž je překřtil na "Šoupálky". Zatím jsme je neviděli, ale slyšeli jsme jejich manévry s nábytkem až do pozdních nočních hodin.
Začalo se ochlazovat a teploměr ukazoval pouhých 17°C. Rozhodli jsme se dokoukat film uvnitř, kde bude přeci jen přijatelněji. A zatímco muž stěhoval notebook a kabely dovnitř, já si vzala fot'ák a šla si fotit měsíc v úplňku.
Ještě nebyla úplná tma.



Cestou zpátky jsem vyfotila i naší terasu, kde jsme krom osušek sušili i lehátka.

Film jsme dokoukali uvnitř a já si vzpomněla, že Maria odpoledne říkala, že má v neděli a v pondělí pršet. Než jsem se vysprchovala, muž usnul. Vzpomínala jsem na naše sousedky a odhadovala, kde už asi jsou.
Vyšla jsem na terasu a teploměr ukazoval pouhých 14°C. Obloha byla pod mrakem, hvězdy tentokrát nebyly vidět a měsíc se někde schovával. Maria asi bude mít pravdu.
Sebrala jsem osušky a lehátka, dovnitř vtáhla i sušák, na který jsem vše rozložila. Uvnitř to doschne.
Když jsem si šla lehnout, přivřela jsem i vnitřní skleněné dveře a nechala jen malou škvíru.
Usnula jsem okamžitě.
V noci prý byla bouřka, ale tu jsem zaspala.


Pokračování příště .

22 komentářů:

  1. [1]: Moc děkuji, mám dobrou školu díky všem kočkám, které prošly mým životem. Uměly se dívat - jen promluvit.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak mne napadlo, jste někdy ve spojení s těmi, s kým jste se seznámili?  No jo, miciny, to je kapitola sama o sobě. Ti naši dva maiňáci jsou pěkně ukecaný, Baldrick tedy víc. Kdybys o slyšela jak v noci pucuje manžela že vstal, jeho vzbudil a šel na záchod! A to jde za ním až ke dveřím a furt mu nadává.

    OdpovědětVymazat
  3. Bezedná - příhodný název. Sušená rajčata, ty miluji. Ale chutnají z rodiny jen mně. Sýry - až pojedu letos do Bulharska, plánuji si dovézt velký Balkán, zalisovaný.Kočka matka pije od babičky? Tak to má dobré, když tam něco má a dá jí. To jsem neslyšela. Měli jste velkou terasu. My letos budeme mít mrňavý balkonek.

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Jsme v kontaktu s oběma. S Lenkou jen telefonicky a s Danou i osobně. V prosinci jsme dokonce byli na vánočním koncertě skupiny, se kterou zpívá a kam nás pozvala. Bylo to parádní. Chvíli s námi poseděla, probrali jsme život, zavzpomínali na Itálii.

    OdpovědětVymazat
  5. Al, jak tak píšeš, docela dost vám závidím tu volnost a svobodu. Už zase uvažuju, že si letos někde zajistím láznění - i pod tvým vlivem si budu (míním) ložírovat a nedělat nic. Neposlouchat televizi, jen si luštit a opalovat se. Za léta, co jsem zde, jsem se ještě nikdy na chráněném dvoře ani na trávě neopalovala! A to sestra ve městě i teď na domě se opaluje skoro denně. Nemám v genech lenošit a je to škoda. Vidím z tvýho psaní, že přijedete potom domů a celý rok ti vydrží se těšit na příště. Psaní o kočinách beru jako bonus

    OdpovědětVymazat
  6. Počasí si naplánovat ještě neumíme, tak se to občas trochu pokazí

    OdpovědětVymazat
  7. Alenko, tak jsem si tvé reportáže obě přečetla, abych dohnala zmeškané. Ty kočičí story jsou pro vás vždy něco pro pobavení a kočičky mají určitě radost, že je nakrmíte. Jinak památek tam je stále ještě dost a tobě se moc daří je nádherně zvěčnit.

    OdpovědětVymazat
  8. Krásné kočičky hned bych vyrazila k moři...

    OdpovědětVymazat
  9. Tak ste si tie mačičky užili. Je ich tam celkom dosť. To musí byť koncert keď to na ne príde.

    OdpovědětVymazat
  10. Být u vás kočkou, by nebylo špatné Alenko. Nemůžu se dokopat k tvoření lázeňského seznamu. Co ty, už balíš?

    OdpovědětVymazat
  11. Kočičky jsou krásné, ale některé jsou dost hubené, Ali, měla bys za nimi jezdit častěji.

    OdpovědětVymazat
  12. Pohodička čiší z tvého povídání. Kočičky se mají s vámi dobře.

    OdpovědětVymazat
  13. Krásná kočičí fotoreportáž, Titus je dokonalý gentleman!

    OdpovědětVymazat
  14. Když si tak čtu ty tvoje parádní reportáže, mám pocit, že už ty kočičky skoro znám. Je poznat, že kočičkám rozumíš. Jsou opravdu každá jiná, jako ty naše a přitom málem vycvičené. DíkY, početla jsem si opět. Možná tak terochu závidím tu pohodu v apartmánu. S kočičkami nablízku.

    OdpovědětVymazat
  15. Závidím, když někdo dokáže zaspat bouřku, já mám spaní tak mělké, mě to skutečně nehrozí.

    OdpovědětVymazat
  16. Toto pokračování bylo, díky odjezdu sousedek a prázdných apartmánů, trochu smutné, ještě tomu dodalo to večerní ochlazení. Dobře, že jste tam měli aspoň ty kočičky. Přesto se deník četl hezky, těším se na pokračování!

    OdpovědětVymazat
  17. Kočky všech možných ras. Zajímavé je, že si drží tu odlišnost barev a nejde o pouliční směs :)

    OdpovědětVymazat
  18. [18]: Já někdy opravdu zaspím i tu bouřku, jindy mě vzbudí jen to, že se muž obrací na posteli. Bydlíme u hlavního tahu na Karlovy Vary a na městský okruh, okno z ložnice je směrem ke Karlovarské, kde je provoz i v noci. Otevřené či vyklopené je stále, i v zimě. Naučila jsem se to nevnímat. Totéž mám i s letadly, které nad naším domem létají hodně nízko, protože kousek od nás je letiště. Létají v případě, že je odstávka hlavní ranveje - a já je nevnímám.

    OdpovědětVymazat
  19. Dnes se mi moc líbilo kočičí story vlastně to byl kočičí foto komix

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤