Italský deník - 4. část

Pokračování předchozí části

15. červen 2016

Po noční bouřce byla ranní obloha azurově modrá a pofukoval mírný vánek, což značilo, že bude krásný den.

Po snídani jsme se vypravili na Jalillo a ležing si rozložili na nejvyšším místě pláže. Opět jsme tu byli jedinými návštěvníky. Na moři byly vysoké vlny, možná ještě pozůstatek po včerejší a noční bouřce. Prožili jsme tu příjemné dopoledne. V půl dvanácté jsme zabalili a cestou k rezidenci se zastavili v nedalekém obchůdku, abychom si koupili brambory.

Neměli je.

Po obědě a siestě jsme šli na hlavní pláž. Teploměr ukazoval krásných letních 29°C. Mambo nás ujistil, že dnes "pioggia" nebude. Také z čeho by pršelo. Na obloze nebyl jediný mráček. Moře bylo klidné a pofukoval mírný vánek. Naražený zadek pořád bolel. Když jsem ležela na zádech, musela jsem mít pokrčenou nohu, abych bolavému místu odlehčila. Proto jsem raději volila ležení na břiše, které bylo méně bolestivé. Můj muž se drze zeptal, zdali nechci vyfotit modřiny, které zdobí mou zadní část. Mobil prý má připravený. Jen jsem něco zavrčela a raději si četla. Ležení na břiše je dobré na čtení, ale méně dobré na to, že může hrozit připálení. I když jsem měla slušný základ z domova a dokonce mě spolužačky na třídním srazu, týden před odjezdem, podezíraly, že už jsem byla někde na jihu, nepomohl ani krém s vyšším faktorem. Prostě jsem se opět poněkud přičmoudla. Už bych to za ty roky mohla znát, ale každým rokem si něco připeču.

Večer jsme se vypravili do místního "supermecato Simply". Koupili jsme si nějaké pečivo, kousek mortadelly a kočičí granule. K našemu údivu tady také neměli brambory. Muž zvažoval, že se vrátíme pro auto a někde je koupíme.

"Necháme to na zítřek, jíst máme co."

Udělala jsem večeři, dala najíst kočkám a sledovala zatím úspěšnou obranu Maminy Kleopatry před sexuchtivým kocourem. Nevzdával to.

"Já se ještě vrátím!"

Po večeři jsme si promítli video z loňské dovolené. Bylo sice rok staré, ale na druhou stranu vlastně úplně čerstvé, protože můj muž zjistil až při chystání věcí na tuto dovolenou, že ještě nestáhl to, co natočil na té minulé. Takže premiéra filmu se konala s téměř ročním prodlením a navíc, jako bonus, na místě svého vzniku. Mohli jsme alespoň porovnat rozdíly mezi tím, jak vypadají pláže letos a jaké byly loni. Ona i ta hlavní pláž se trochu změnila. Moře ukazuje stále svou sílu.

Připálená kůže způsobila, že se do mně dala zima a já znovu navlékla bundu. Naše sousedky se vracely z večerní procházky do historického centra a smutně zkonstatovaly, že chtěly koupit pro své blízké nějaké pochoutky, ale krom vína nic nesehnaly.

"Tomu se vůbec nedivím, vždyt' tady nemaj ani blbý brambory", řekl manžel.

"Zítra zajedeme do Vica, je tam velký supermarket. Když tak pojed'te s námi."

Souhlasily.

16.červen 2016

Ráno bylo prosluněné a nabízelo krásný den. Udělala jsem snídani, dala kočkám do misek granule a když se objevila kot'ata, naředila jsem trochu kondenzovaného mléka a dala jim ho kousek stranou. Neměla šanci, vypil jim ho Titus. Asi si chtěl pan kocour zavzpomínat na své kotěcí roky. "To je ale zmetek", řekl muž při pohledu na zrzka, který si pucoval bradu od mléka a spokojeně se tvářil. Naředila jsem další mléko a dala ho kot'atům na terasu. Tam už si kocour netroufl.

Chystali jsme se na pláž, když obloha potemněla a začalo hřmít. Co ted'? Jít na pláž a riskovat, že zmokneme? Nebo sedět tady? Navíc bych si měla asi od sluníčka odpočinout. I když jsem se opakovaně natírala Panthenolem, měla jsem pocit, že se mi zkracuje kůže. Kolem šla Dana, nesla z obchůdku pečivo na snídani a stěžovala si, že se včera taky trochu spálila.

"A to se mi stane, když už mám jet skoro domů."

Obloha stále hrozila deštěm a muž se zeptal: "Tak co kdybychom do toho Vica vyrazili ted'?" Dana ráda souhlasila a šla se domluvit s Lenkou. Lenka se rozhodla zůstat, prý jí bude stačit večerní výlet do Rodi Garganico, který jsme domluvili už v pondělí. Chtěla nám ukázat, kam kdysi jezdívala s manželem.

Do Vico del Gargano jsme tedy jeli ve třech. Supermarket jsme, na rozdíl od předchozího roku, našli.

Rozhodli jsme se ale, že si nejprve projdeme město a nakoupíme až před odjezdem, protože tady se žádná siesta nekoná. Měli otevřeno i v době, kdy většina obchůdků zavírá.

Přijížděli jsme k historickému centru a všimli si, že jako bonus našeho výletu, tu jsou trhy. Zaparkovali jsme a šli si trhy projít. Oproti Vieste byly menší, ale dalo se na nich sehnat spousta zajímavých věcí. Dana koupila něco pro mladé, já hlavně pro vnoučata. Boty s kamínky určitě udělají Emě radost a triko se Spidermanem potěší Jiříka. A i já si udělala radost černými letními botami na hrubé platformě a podpatku. Na manželův pohled, kterým naznačoval větu: "Nejsi na takové boty už moc stará?", jsem nedbala. Koupila jsem také sušená rajčata. Vozím je domů každým rokem. K tomu místní víno a sýry. Nemusím si dělat starosti s výběrem dárků a přemýšlet, zda se trefím do vkusu obdarovaného. U dětí je to jiné, tam se dárek v podobě hračky, či nějaké té parády vždy setká s úspěchem.

Nedaleko trhu, cestou k autu, jsem koupila luxusní brambory a čerstvá rajčata.

Nákupy jsme dali do auta a vydali se na prohlídku historického centra města. Oproti Vieste, Peschici, či Rodi, která leží na mořském pobřeží a jsou hojně navštěvována turisty, je centrum Vica opuštěné, smutné a mnohdy i dost omšelé.

Je to škoda, protože i tady je spousta krásných památek.

Ono je to těžké. Když jede někdo na týdenní dovolenou, nechce se mu škrábat se do kopců za památkami a raději se věnuje pobytu u moře. A navíc? Spolehlivost italských "Ferrovie del Gargano", zajišt'ujících dopravu po poloostrově, není nejlepší. Vlaky ještě jakž takž jedou, ale autobusy? Občas ano, dost často ne. Takže spoustu návštěvníků odradí čekat někde na autobus, doufajíc, že snad pojede. A pak při návštěvě vysoko položeného města doufat, že se nějak dostanou zpět.

Nicméně Vico je zajímavé město, které za návštěvu určitě stojí.

Město Vico d
el Gargano leží na kopci ve výšce 439 - 455 m nad mořem a bylo osídleno už v neolitu, což dokládají hrobky v nekropoli Monte Pucci. Dalším historickým pohřebištěm je vrch Tábor. Jméno dostal od slovanského osídlení. V 10. století sem připluly z východního pobřeží Jadranu slovanské kmeny. Původně lupiči a dobyvatelé se postupem doby mísili s místním obyvatelstvem a společně pak roku 970 založili opevněné město Vico. Podle pověsti se o jeho založení zasloužil legendární slavonský vůdce Sueripolo.

Roku 1113 dobyli Gargano Normané a využili strategické pozice Vica, kde vybudovali první hrad. Ten byl pak rozšířen v roce 1240 Frederickem II. Švábským. Následně se město dostalo pod nadvládu Aragonců. V roce 1495 ho pak Ferdinand II. Aragonský dal neapolskému feudálovi Galeazzovi Caracciolovi, jako ocenění za pomoc při obraně před Turky. Roku 1539 bylo město a jeho opevnění poškozeno španělskými útoky. Roku 1576 byl vybudován kapucínský klášter, který je pokládán za jedno z nejcennějších děl neapolské školy. Městu potom vládla rodina Spinelli.

V 19. století začalo město vzkvétat zejména díky obchodu s citrusovými plody a olivovým olejem.

Současné Vico del Gargano je centrem správy Národního parku Gargano a Foresta Umbra.

Jeho patronem je Sv. Valentýn.

Jak už jsem se zmínila, samotné město není turisty moc vyhledáváno, na rozdíl od jeho přímořské části San Menaio, která je rok co rok v letních měsících cílem tisíců turistů.

Přijměte tedy pozvánku do míst, kudy kráčela historie:

Kostel Duší v očistci

Interiér kostela je úžasný.

Fotila jsem bez blesku, foto je nedokonalé, je zde jen pro ilustraci

Portál kostela

Zaujal mě kruh na uvázání koně

Průhled z historického centra na moderní část města

Věž Palazzo della Bella a portál kostela

Na malém prostoru jsou i vysoké, leč úzké domy

Boční část hradu s kruhovou opevněnou baštou, nazývanou "Hlavní věž", která pochází z aragonského období

Část hradu slouží jako obydlí, dokonce je tu i tratorie

Nad hlavní věží se vypínají vysoké stěny hradu ze švábského období

Líbí se mi zakončení komínů, které je pokaždé jiné

Uzoučké uličky města lákají k prohlídce

Kostel San Nicola, který byl jako jeden z mála zavřený

Na fotografii, kterou jsem tu pořídila v roce 2006, je zřetelný nápis nad vchodem Memento mori

Posezení na parapetu

Ulička, do které asi moc slunce nesvítí a kde se daří mechu

Tady si majitel s architekturou moc hlavu nelámal ...

... a tady "doplňuje historii" plastové okno

Další tajemné zákoutí

Kostel sv. Josefa

V uličkách a průchodech starého města není těžké zabloudit

Při toulkách městem jsme nepotkali téměř žádné obyvatele ....

.... a i místní kočky se divily, že tu vidí
nějaké turisty

Zákoutí města, i když jsou omšelá, jsou krásná

Kam nás tato ulička zavede?

Další ze zajímavě zakončených komínů

Kostel sv. Marka Evangelisty, tady se mi "povedlo" vyfotit i Danu.

Kostel byl postaven obyvateli, kteří přišli do Vica z Dalmácie

Jednou z kaplí je i kaple Panny Marie Bolestné

Hlavní oltář se liší od typických italských kostelů

V interiéru jsem si, krom dalších památek, vyfotila i sv. Jiří

Některé domy působí hodně omšele

Zvonice kostela sv. Marka Evangelisty

Po těchto schodech a těmito dveřmi už nikdo dlouho nešel

Palazzo della Bella, které patří k nejkrásnějším stavbám města.

Je postaven v novogotickém slohu a inspirací se mu stal Palazzo Vecchio ve Florencii.

Jeho jedinečnost spočívá v tom, že je jednou z prvních "kopií" florentinské stavby

V úzkých uličkách se velice těžko fotí velké budovy.

I když jsem stála zády opřená o budovu na druhé straně a i ulice byla oproti jiným širší,

stejně se mi tam celý palác nevešel

Palazzo della Bella je opravdu nádherná budova

Od Palazzo della Bella jsme se vrátili k autu a při zpáteční cestě jsme se zastavili v místním supermarketu. Udělali jsme si menší nákup a já neustále přemýšlela, jak je to možné, že jsme ho v předchozím roce nenašli.

Našli moji rádcové, našli? No, nenašli. :-D

Nedaleko od supermarketu se na vrchu Tábor nachází klášter s kostelem. Byl zavřený a asi je pro návštěvníky trvale nepřístupný.

Kapucínský klášter

Kostel, který je zasvěcený dv. Petrovi, jsem fotila skrz zamčené mříže

Anděl nad vstupním portálem

Klášter s kostelem jsou pokládány ze jedinečné dílo tzv. neapolské školy

Škoda, že bylo zavřeno...

Opustili jsme Vico del Gargano a po nepříjemných serpentinách jsme sjeli na pobřežní komunikaci a odtud dojeli do Peschici.

Po opožděném obědě si šel manžel lehnout a já si sedla na terasu s knížkou. Rozhodla jsem se, že dnes se opravdu nepůjdu vyvalovat k moři a naordinovala si sluneční klid. Ono toho slunce ani moc nebylo. Bylo pod mrakem, ale teplota byla hodně vysoká. Teploměr ukazoval 32°C.

V pozdním odpoledni jsem pak doprvodila Danu do Luigiho sadu trhat kapary. Lenka v době naší nepřítomnosti dostala od Giovanniho sklenici kapar prosypaných solí a Daně to bylo líto. Luigi jí proto řekl, at' si jich jde natrhat, kolik chce. Byla ráda, že jsem s ní šla, protože vůbec neměla tušení, co má trhat. Několikrát mi během doby, kterou jsme v sadu trávily, děkovala. Sad se rozkládá ve svahu a ani mě nedělalo problém se s namláceným zadkem ohýbat.

Naopak, brala jsem to trhání jako tělocvik, doufajíc, že bolest co nejdříve odezní.

Večer jsme splnili přání Lence a vydali se všichni do Rodi Garganico, o kterém jsem psala tady. Nebudu už proto psát o jeho historii, ani nebudu zmiňovat památky, které v něm jsou. Rodi jsme během svých čtyř pobytů na poloostrově Gargano navštívili nepočítaně.

Zaparkovali jsme u přístavu. Lenka byla stejně překvapená, jako my v minulém roce, jak se přístav rozrostl. Pamatovala také jen úzké molo vybíhající do moře, u kterého přistávaly lodě, plavící se na Tremitské ostrovy.

U přístavu jsem ulovila kraba

="" />

Pohled na město z přístavu

V přístavu jsme si dali zmrzlinu a pak se po schodech vydali nahoru do města. Už jsem byla schopná zvednout pravou nohu, i když to bolelo jako čert. Lenka nám ukázala dům, do kterého jezdívala s manželem. Od předchozího roku jsme s mužem věděli, že je vdova a já si vzpomněla, jak nám o něm vypravovala. Musel to být pro ní zvláštní pocit, vrátit se do míst, kam tak ráda jezdívala se svým manželem.

Prošli jsme si uličkami téměř prázdného města. Docela mě to překvapilo. Byli jsme v Rodi už mnohokrát, město bylo vždy živé a plné lidí. Ted' bylo takové opuštěné. Dokonce ani nad zatáčkou nebyly stánky se suvenýry pro turisty, které tu vždy předtím byly. I Lenka se nad tím pozastavovala a říkala, že to tu kdysi žilo. Dali jsme jí s mužem za pravdu a sami jsme byli překvapeni městem bez lidí.

Asi se opravdu sem bojí jezdit.

Rodi Garganico nabízí také tajemná zákoutí

Cestou zpátky k autu jsme šli kolem nejstarší památky, kterou je kostel Chiesa San Pietro, postavený mezi roky 1216 - 1221. Opatrně jsem našlapovala po krajích chodníku, které byly hrubší. Mramorové pláty se svažovaly dolů a leskly se ve svitu luceren. Uvědomila jsem si stav mých trekových sandálů, jejichž vzorek podrážek je jako notně sjetá pneumatika. Šla jsem proto raději více než opatrně, protože kdybych znovu uklouzla a opět upadla, asi by to bylo zlé.

Po návratu do Peschici jsme společně poseděli a ve společnosti koček jsme probírali život.

A zatímco my máme před sebou ještě celé dva týdny, našim sousedkám se dovolená chýlí ke konci.

Pokračování příště.