Italský deník - 5. část

Pokračování předchozí části

17.6.2016

Ráno jsem si vzpomněla na mamku, která by měla tento den 92 let.

Vstávala jsem už před sedmou, potichu, abych nevzbudila manžela. V koupelně jsem se převlékla, vzala si knížku a vyšla na terasu. Venku už na mně čekal Titus. A dokonce se odvážil i k nám na terasu. Asi mu to včerejší mléko chutnalo.

Loni se neodvažoval ani na horní dvorek, bylo to teritorium Prašivce. Z krásného černobílého kocoura asi obavy nemá.

" No tak, šup, šup. Už se těším."

Tiše jsem se vrátila do apartmánu, umyla misku a nalila do ní čistou vodu. Vzala jsem krabici s granulemi a vyšla ven. Zvuk sypajících se granulí přilákal další kočky. Titus zkontroloval obsah misek, lízl si vody a pak se na mně otočil s pohledem "mlíko dneska nebude?" Pak se zachoval jako gentleman a nechal žrát kočky. Mezi nimi byla i Bezedná, která je opravdu hodně žravá. Když se konečně nasytila, dosypala jsem granule. Teprve pak se Titus šel nažrat.

"Nojo holky, tak si dejte"

"Hele, ta Bezedná si odstěhovala misku a chce soukromničit."

"Už bys toho mohla nechat, nejsi tu sama."

"Myslíš si, že mi něco nechá?" A nebo mi ještě nasypeš?"

"Konečně jsem se dočkal."

"Ale musím říct, že je to dobrý."

" I já jsem si pochutnala."

"Ještě musím napsat, že tady se dobře jí."

Když se muž probudil, udělala jsem snídani i pro nás a po ní jsme se vypravili k moři.

Bylo úplné bezvětří, ale vlny na moři byly opět vysoké. Navíc se otočily a valily se k pevnině z druhé strany. Cestou na Jalillo jsme zaregistrovali, že pláž pod chodníkem tu už není a na chodníku byla slušná vrstva písku. To znamenalo, že se moře přelévalo i přes vyvýšený chodník. Na Jalillo nebyl nikdo, nepočítám-li plavčíka, který hrabal na hromadu to, co moře přineslo. Vlny narážely do skal, kde ještě ve středu byl kousek pláže. Ted' tam byla jen voda. Našli jsme si místo hned u vstupu na pláž a tam na útes položili naše věci. Manžel navrhl, že si rozložíme jedno z lehátek, aby nám místo nikdo neobsadil. Jak navrhl, tak i učinil. Potom jsme se šli projít po břehu. Lehátka, která se tu pronajímají, byla vytažena až na horní terasu plážového baru. Moře si opět ukrojilo další kus země. Při návratu jsme zkonstatovali, že tentokrát tu opravdu nezůstaneme. Přesvědčil nás o tom proud mořské vody, který tekl přes rozložené lehátko. A zatímco já se vracela zpět k hlavní pláži s taškou a druhým lehátkem, které zůstalo uchráněno od vody jen díky tomu, že jsme ho nechali leřet na útesu, muž šel s mokrým lehátkem do apartmánu. Poprosila jsem ho ještě o deštník, protože na hlavní pláži nejsou útesy, které poskytují stín. Nechtěla jsem se znovu připálit.

Před polednem jsme vzali jen tašku a vraceli se do apartmánu. Deštník a ležení jsme nechali na místě.

Odpoledne se sem vrátíme.

Po obědě a siestě jsme se vrátili zpátky na pláž. Moře už se trochu uklidnilo, ale vlny byly stále vysoké a voda tekla tam, kde většinou nebývá. U břehu se vytvořily mělké laguny, z čehož měly radost zejména děti. Ale nejen ty, sledovali jsme pána, který se v laguně vyvaloval notnou dobu. Možná už naplňoval přísloví, že "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem". Na pláži jsme vydrželi až do půl sedmé.

Při návratu do apartmánu nám Dana s Lenkou říkaly, že už balí. Zítra v jednu odpoledne by pro ně měl přijet mikrobus, který je odveze do Lesiny a odkud pak budou pokračovat velkým autobusem, jedoucím z jihu Apulie, až do Prahy.

Večer jsme ještě společně poseděli, popili a poklábosili.

Naposledy.

Zítra už budeme mít nové sousedy.

18.6.2016

Ráno byla obloha jako vymetená a pofukoval mírný, leč svěží vánek.

Po snídani jsme se vypravili do Peschici, abychom se ujstili o tom, že se konají tradiční trhy. Pamatuji doby, kdy bývaly každý týden, ted' jsou každý druhý. I když v minulém roce se konaly také jednou v pátek. Takže houby pravidelnost.

Ne, že bychom něco nutně potřebovali, ale chtěli jsme hlavně zjistit, že se trhy budou konat i za dva týdny, tedy v den našeho odjezdu. Zaparkovali jsme kousek od vchodu a prošli si trh. Už loni jsme tu při odjezdu kupovali tři koule sýra Caccio cavallo a rádi bychom tak učinili i letos. Přeci jen lednička v apartmánu není až tak veliká, abychom do ní narvali 7 - 8 kilo sýra. Trhy se budou tedy konat i v den odjezdu, jak nám potvrdil sýrař, u kteréhou jsme si koupili kus Pecorina. Sýraři tam byli s chladícími vozy dokonce tři.

Koupili jsme našim sousedkám každé pytel sušených rajčat. Včera večer je u vínka ochutnaly a zatoužily po nich. Cena byla stejná, za kterou jsem je kupovala ve Vico, dokonce i prodejce byl pravděpodobně tentýž. Ve Vicu jsem ho ve čtvrtek moc neprohlížela. Za 8€ jsem si koupila parádní plavky. U nás bych za podobné dala podstatně víc. Nakoupili jsme také trochu zeleniny a pak se vrátili k autu.

Při návratu k apartmánu jsme cestou natankovali naftu.

Převlékli jsme se do plavek a vydali se k moři. Šli jsme rovnou na hlavní pláž, po včerejší zkušenosti jsme se rozhodli, že cesta na Jalillo je poněkud zbytečná. V půl dvanácté jsme se vrátili zpátky do apartmánu.

Uvařila jsem oběd a v jednu hodinu jsme pomohli našim sousedkám se zavazadly na dolní dvorek. Rozloučit se s nimi přišel i Luigi s Mariou a jejich dva zaměstnanci Giovanni a Domenico. Asi je to tady zvykem. Když jsme minule odjížděli, také se s námi "domácí" přišli rozloučit.

Milá pozornost, která mě loni dojala.

Mikrobus přijel s menším zpožděním a byl téměř plný. Místa k sezení byla až na dvě obsazená a zavazadla se dozadu už téměř nevešla. Poslední zamávání a mikrobus odjel.

Vrátili jsme se do apartmánu a já sledovala kočku Modroočku, jak pije od Maminy. Co na tom, že v neděli porodila čtyři kot'ata. V podstatě je stále sama ještě kotě.

Pak přišla SMS od našich sousedek, které už byly v tom správném autobusu a mířily k domovu.

Před třetí jsme se vypravili znovu k moři. Vydrželi jsme tu opět až do půl sedmé a při stoupání od moře k apartmánu jsme si říkali, že už asi budeme mít nové sousedy.

Neměli.

Z šesti apartmánů na této straně byl jen jeden obydlený a to námi. Jsme tu sami, nepočítám-li kočky domácích. Lenka nám tu pro ně nechala půlku krabice granulí.

Po večeři jsme si na terase pustili film Hodinový manžel. Věděli jsme, že tu nebudeme vůbec nikoho rušit.

Z druhé strany zdi, nad dolním dvorkem, byla třígenerační italská rodina, která byla hlučná. Jako hobby měla pravidelné šoupání a stěhování nábytku. Muž je překřtil na "Šoupálky". Zatím jsme je neviděli, ale slyšeli jsme jejich manévry s nábytkem až do pozdních nočních hodin.

Začalo se ochlazovat a teploměr ukazoval pouhých 17°C. Rozhodli jsme se dokoukat film uvnitř, kde bude přeci jen přijatelněji. A zatímco muž stěhoval notebook a kabely dovnitř, já si vzala fot'ák a šla si fotit měsíc v úplňku.

Ještě nebyla úplná tma.

Cestou zpátky jsem vyfotila i naší terasu, kde jsme krom osušek sušili i lehátka.

Film jsme dokoukali uvnitř a já si vzpomněla, že Maria odpoledne říkala, že má v neděli a v pondělí pršet. Než jsem se vysprchovala, muž usnul. Vzpomínala jsem na naše sousedky a odhadovala, kde už asi jsou.

Vyšla jsem na terasu a teploměr ukazoval pouhých 14°C. Obloha byla pod mrakem, hvězdy tentokrát nebyly vidět a měsíc se někde schovával. Maria asi bude mít pravdu.

Sebrala jsem osušky a lehátka, dovnitř vtáhla i sušák, na který jsem vše rozložila. Uvnitř to doschne.

Když jsem si šla lehnout, přivřela jsem i vnitřní skleněné dveře a nechala jen malou škvíru.

Usnula jsem okamžitě.

V noci prý byla bouřka, ale tu jsem zaspala.

Pokračování příště .