Těžký život pacientův

Už kdysi jsem se přiznala k tomu, že díky svému jednak lajdáctví, ale zejména strachu z bílých plášt'ů, jsem zanedbala své zdraví. Už jsem o tom psala, přiznala se ke svému strachu, k bagatelizaci obtíží v tomto článku .

Od června 1998 se ze mně stal, nechci říct vzorný, ale zodpovědný, či spíš zodpovědnější pacient. Každé čtvrtletí chodím do Motola na ORL na endoskopii. Nechodím tam ráda, hodilo by se napsat, že tam chodím velmi nerada a kdybych se tomu mohla vyhnout, udělala bych to.

Mám to, čemu se říká "Syndrom bílého pláště".

Podobně, jako lékaři, na mně už od dětství působili i holiči a fotografové. I k těm jsem chodila hodně nerada. Dnes mám to štěstí, že mě stříhá dcera a když už potřebuju jó dobře vypadat, mám na druhém konci Prahy kadeřnici Zdeničku, i když jsem u ní byla naposledy, když se ženil syn. Zdenička nenosí bílý oděv a je stejně ukecaná jako já. Uvaří mi kávu a vedeme spolu takové ty dospělé holčičí řeči.

A fotografové? Kdysi jsem potřebovala fotku na občanský průkaz. Uvolnila jsem se z práce, jela do centra, kde se fotky dělaly na počkání, zapózovala, zaplatila a šla. Na výsledné dílo jsem se podívala až v tramvaji. No, nazdar! Po návratu do práce se mně kolegyně ptaly, zda jim ukážu fotky. Nerada, ale ukázala. "Ježšmarjá, ty tam vypadáš, jako kdyby ti řekli, že za hodinu umřeš." Líp bych to nevystihla.

Loni v prosinci jsem si nechala dělat novou občanku, stará mi propadala a spojila jsem to i s vystavením nového pasu, který by propadl za několik měsíců. Na obou dokladech vypadám jako chovanec ústavu. Za ten rok jsem občanku vytáhla jen jednou na poště a fotku v pasu viděl v červnu Luigi, který mě přihlašoval na tři týdny k pobytu. Nekomentoval jí.

V noci jsem špatně spala. Každou chvilku jsem byla vzhůru a dívala se na displej manželova budíku a sledovala dvě blikající tečky. Opakovaně jsem chodila na záchod. Myšlenky na vyšetření jsou velmi kvalitní projímadlo. A když už jsem usnula, pronásledovaly mě horečnaté a divoké sny. Šla jsem bosa po kolejích, pak jsem lezla někam nahoru po žebříku, který neměl konec a znovu bosé nohy. Ve snu jsem našla ponožky, ale každá měla jinou barvu. Když jsem konečně zabrala, začal mi pípat mobil. Byla jsem jako mátoha. Ranní hygiena, pak jsem uvařila konvici čaje a mezitím se oblékla. Vychladila jsem čaj, snědla jednu suchou housku a pak šla probudit manžela, který slíbil, že mě do Motola odveze.

Můj strach byl znásoben navíc tím, že jsem se necítila dvakrát nejlépe. O víkendu na vánočním koncertu mi "na férovku" teklo z jedné nosní dírky. Na přelomu listopadu a prosince jsem chytila od některého z vnoučat, které průběžně hlídám, nějakou virózu. Z nosu se stal vodovod, ale bez kohoutku. Tři dny jsem poctivě proležela a snažila se kurýrovat. Muž za mně zaskočil při hlídání druhé nemocné vnučky v Košířích. Do nosu jsem si kapala kapky a zásoba papírových kapesníků mizela rychlostí tajícího sněhu. Došlo i na látkové a když už nebyly, sebrala jsem manželovi jeho velké šnuptychle. Hlavu jsem měla jako střep, spala jsem v kulichu. Rýma zalezla do dutin a já při otáčení hlavy měla pocit, že mozek pluje na druhou stranu.

K našemu praktickému lékaři jsem nešla. Kdo ví, kam by mně zase poslal. Netoužila jsem absolvovat návštěvy dalších specialistů. Na to je náš pan doktor kadet. Od kamaráda jsem se dozvěděla, že jeho dcera je právnička, která pracuje v nějaké pacientské organizaci a náš pan doktor se prý bojí, aby nebyl někde popotahován za chybnou diagnózu. Proto pacienty posílá dál, aby to nebylo na něj. Ono jet v mrazu s horečkou jako trám na plicní, aby tam specialista opravdu potvrdil, že se pan doktor neseknul, když diagnostikoval zápal plic, či jet se střevní chřipkou, po hlídání vnoučat, která babičku nakazila, do Motola, protože si pan doktor usmyslel, že by to mohl být zánět slinivky, není opravdu to pravé ořechové. A ono nejde jen o návštěvu specialisty. On pan doktor vyžaduje, aby pacient po specialistovi znovu přišel zpátky k němu a pokud možno tak s písemnou zprávou. A s autobusem, který má během dne interval 30 minut a ve špičce jedou tři do hodiny, je to pro někoho komu není fakt dobře, skoro trest. Můj muž by mohl vyprávět. Po únorovém kolapsu, kdy byl odvezen do Motola s podezřením na infarkt, si ted' užívá "péče" našeho pana doktora. Absolvoval už snad všechna vyšetření, kromě kolonoskopie, kam jde začátkem roku a kde jsou objednací lhůty až pět měsíců. A to si šel jen pro recept na prášky, které užívá od února. Ted' jen přemýšlím, zda ho náš doktor nepošle taky ještě na gyndu. Ono dost na tom, že dostal nějaké léky, u kterých je příbalový leták adresován výhradně ženám, kterým hrozí odvápnění.

Virózu jsem zažehnala, ale nos nebyl v pořádku. Nakonec jsem sáhla do lékárny pro kortikoidy, které jsem několik let užívala pravidelně a které mi pan doktor na ORL předepisuje, abych je měla doma a užívala je jen při potížích, Nastala ta doba? Jsou ty potíže tak závažné, abych si nasadila kortikoidy? Kapky do nosu se mají užívat jen týden. Kortikoidy pomohly, vrátil se mi čich, ale stále to ještě nebylo v pořádku. A můj strach se začal zvětšovat. Co kdyby se to vrátilo?

Cestou do Motola jsem mlčela. Hlavou mi šel nějaký divný film. Muž se po mně občas podíval a asi mu bylo divné, že, ač jsem obvykle dost ukecaná, tentokrát nemluvím. Před nemocnicí jsem mu poděkovala za odvoz a vydala se do "jámy lvové". Můstek nad pohotovostí byl "jeden led". Pán, kráčející přede mnou, předvedl zajímavé krokové variace, které zakončil odpíchnutým ritbergrem. Šla jsem raději jako gejša a krat'oučkými kroky jsem přecupitala můstek. Nerada bych místo na ORL, když už jsem se odhodlala, skončila na chirurgii.

Před kartotékou stálo už pět lidí. Ještě se nezačalo pracovat. Všimla jsem si jedné udržované dámy a přemýšlela, kde už jsem jí viděla. Odněkud jí znám? Přemýšlení mě na chvilku zbavilo strachu. Pak kartotéka začala pracovat, ale nešly počítače. Paní, která stála první, tu byla poprvé a bez počítače jí nemohli vystavit kartu. Poslali jí sednout do čekárny. My ostatní jsme byli pravidelnými návštěvníky, takže to šlo i bez techniky. Když jsem čekala na svou kartu, sjel mi pohled na jméno na kartě, která ležela na pultě. Aha, tak už vím, odkud já tu paní znám. Pracovala v televizi, četla dopisy diváků.

Vyfasovala jsem kartu a byla odeslána na ambulanci, kam chodím už devatenáctým rokem. Nikdo tu nebyl. Sedla jsem si na lavici a strach mě pomalu opouštěl. "Tak už tady holt sedím a když to bude blbý, co nadělám." Přišla sestřička, já jí předala kartu a zeptala se na jednoho pacienta, se kterým se pravidelně vídáme už 13 let. Když jsem ho viděla v září, měl nějaké problémy. Sestřička mě ujistila, že stále chodí a že tu byl už před sedmou a je dole na kafi. Na tom kafi jsem s ním už také párkrát byla. Je to prima člověk, je dost nemocný, ale úžasně optimistický.

Pak do čekárny dorazil pán o něco starší než já. Sedl si vedle mně a hned se dal do řeči. Byl roztěkaný, či spíš rozklepaný a hned mi začal líčit, že ho už dvakrát operovali a že mu asi našli zlatého stafylokoka. Vypadal, že se každým okamžikem zhroutí. Pak chvilku hrabal v tašce, odkud vytáhl ampulku toho, co vyka
šlal a tázal se, zda si to pan doktor od něj vezme. Začala jsem se usmívat, protože i já v tašce měla cosi, o čem jsem doufala, že si to pan doktor vezme. Nosím mu už celé roky vždy před Vánoci lahev něčeho dobrého, abych mu poděkovala nejen za péči, ale i za operaci, díky níž můžu normálně dýchat. V roce 1998 jsem si myslela, že mě odoperuje, napíše zprávu a pošle zpátky na obvod. Nechal si mně ve své péči, mám na něj dokonce i telefon, kdyby bylo nejhůř. Pán ampulku schoval a znovu povídal o stafylokokovi. A prý kde k tomu přišel. Řekla jsem mu, že se pravděpodobně mohl nakazit v nemocnici, kdy byl oslaben po operaci a že já ho měla taky ze špitálu. "A už ho nemáte?" Pánovi jsem vysvětlila, že jsem se léčila autovakcínou, kterou mi vykultivovali tady v Motole a že jsem si jí asi 7 měsíců kapala pod jazyk. Pán zkoprněl a vypadal, že omdlí. "Co? Pod jazyk? Já myslel, že budu chodit na injekce." "Je to běh na dlouhou trat' a to by se vám chtělo chodit několik měsíců na injekce? To je lepší si to nakapat sám." "A jak jste do dělala?" "U zrcadla." Nevěřícně kroutil hlavou a pak mi vypočítával, jaké má ještě další zdravotní problémy. "A co myslíte? Já mám kartu u nás v Roztokách a ted' jsem začal chodit sem. Myslíte, že to nevadí?" Z druhé strany se ozval dušený smích. Seděl tam mladík s piercingem a dusil se smíchem. I já měla co dělat, abych se nesmála. Můj strach už byl jen malý strašíček. Sestra vyšla z ambulance a pán znovu zahrabal v tašce, vyndal ampulku se svými chrchly a vběhl dovnitř. "Já jsem něco panu doktorovi přinesl." To už jsem vyprskla smíchy. Sestra se káravě podívala a řekla: "Nechte si to zatím u sebe, dáte to panu doktorovi." Pán se zklamaně vrátil, sedl si vedle mě a řekl: "Ona to nechce." "Tak to pak dáte panu doktorovi." Mladík z druhé strany už smích nedusil. "A jak vám na toho stafylokoka přišli, mladá paní?" No v šedesáti třech to lze pokládat za poklonu. "Měla jsem stále rýmu, na kterou nic nezabíralo, tak mě pan doktor udělal výtěr." "To mi asi taky bude dělat, že jo?" "Asi jo."

Přišel Jaroušek, sedl si z druhé strany a já se pánovi omluvila, že tu mám kamaráda. Bavili jsme se o všem možném, on mi vyprávěl o své 94 leté mamince, povídali jsme si o hudbě. Čas od času nás vyrušil pán se stafylokokem nějakým dotazem. Trpělivě jsem mu odpovídala a říkala mu, at' se nebojí, že to dobře dopadne. Vypadal stále hůř, jako by měl strachy umřít. Když dorazil pan doktor, podíval se, kdo na něj dnes čeká a pozval si pána dovnitř. A mně v ten moment došlo, že já sralbotka, která v noci strachem nespí, do Motola jede důkladně vyprázdněná, klepe se jako drahý pes, tady uklidňuje člověka, který se také bojí.

Když vyšel ven, řekl mi: "Měla jste ve všem pravdu, udělají mi tu autovakcínu, ale bude to až po Novém roce."

"No vidíte, tak at' vám to dobře dopadne."

A jak jsem dopadla já? Panu doktorovi jsem se přiznala, že jsem si před necelými dvěma týdny nasadila kortikoidy. "To jste udělala dobře, pojd'te se posadit." Trochu se mi klepaly nohy, ale když mi pan doktor řekl, že je sliznice v pořádku a že už bych si skoro kapat nemusela, spadl mi kámen ze srdce. "Pro jistotu si kapejte ještě přes svátky a uvidíme se v březnu". Předala jsem zdráhajícímu se panu doktorovi lahev, poděkovala za péči, vzájemně jsme si popřáli hezké svátky a hlavně zdraví. Vyfasovala jsem recept na další kortikoidy - co kdyby a vypálila ven z ordinace. Venku jsem narazila na pána se stafylokokem. Ptal se mně, jak zjistí, že toho koka opravdu má. "Asi si budete muset zavolat, nashledanou." Když jsem si v čekárně zapínala kabát a navlékala čepici, vytrvale bušil na dveře ambulance.

Ano strach má velké oči a já se přesvědčila o tom, že nejsem sama, která se bojí. Tak trochu mě to potěšilo.

A vůbec mi nevadilo, že mi pak na Vypichu ujela tramvaj před nosem.

P.S. Zítra jdu na oční. :-D