Italský deník 12

Pokračování předchozí části

Pondělí 29. června 2015

Ráno vstáváme dříve než obvykle a jedeme na trhy do Vieste. Dcera i snacha mi obkreslily nožičky všech čtyř vnoučat. Každým rokem vozíme z Itálie dětské botičky, které se na trzích dají koupit za zlomek původní ceny, jen proto, že je to loňský model. Koupit tu dětské značkové sportovní boty za 10€, je docela běžné.

Vyzbrojena taškou na fot'ák, kde mám peněženku pod zipem a ještě zajištěnou přezkou doufám, že se nepotkám s babou, která mě před dvěma týdny obvinila z krádeže dokumentů ve snaze, dostat se mi do tašky. Taška už skončila v kontejneru. Jednak měla natržená ucha a druhak se jí dotýkaly ruce té baby a mě ta taška začala být odporná.

Na trhu jsme trávili téměř celé dopoledne. Je velice rozsáhlý a navíc jsme tu byli brzy a ne všichni prodejci už měli rozbalené své stánky, takže jsme se pak vraceli tam, kde se ráno rozbalovalo. Podstatné bylo to, že jsme koupili boty a botičky pro dětské nožičky. Nejkrásnější byly červené kožené botičky pro Bětušku.

Za 5€ jsem si koupila novou tašku jako náhradu za tu vyhozenou.

Přemýšleli jsme i nad nákupem sýrů, které vozíme domů, ale v horku, které panovalo, vypadaly sýry visící v chladících autech, jako svíčky ronící vosk. Tak to raději ne. Před týdnem jsme se domluvili na městském trhu, že by nám prodejce, který je tu denně, sýry zabalil do vakuového obalu. Maximálně to v sobotu "vezmeme" přes Vieste, až pojedeme domů. V tom počtu kilometrů to zase až taková zajížd'ka nebude.

S nákupem a pocitem dobře odvedené práce jsme jeli domů. Na plážích San Lorenzo byla spousta lidí a moře tu vypadalo klidné, jako hladina rybníka. Že by se už konečně počasí umoudřilo? Moře však bylo klidné jen u Vieste, v Peschici bylo bouřlivé a vysoké vlny s pěnivými čepičkami se tvořily daleko v moři.

A vlny jdou a jdou .... v pravé části fotky je vidět pláž Jallilo

Přesto všechno jsme odpoledne trávili na hlavní pláži. Vítr se už trochu utišil, ale moře bylo stále hrozivé.

Po návratu od moře seděli naši sousedé opět na terase a … ale, škoda slov. Když jsou jakž takž střízliví, jsou docela příjemnými společníky.

Co s načatým večerem? Dívat se na dva mladíky, kteří jsou v rauši a poslouchat jejich bláboly? Nebo znovu risknout nějaký přihlouplý film? Letos jsem opravdu sáhla, co se výběru týče, hodně mimo.

Před sedmou jsem si oblékla šaty a vydali jsme se na zastávku autobusu. Oproti sobotě došlo k malé změně, autobus "podražil" na 1,50€. Ale než se šplhat znovu do historického centra, tak to si raději připlatíme. Autobus nás vyvezl znovu až nahoru, nedaleko vstupu do historického centra a my strávili večer příjemnou procházkou mezi starými stavbami a užívali si živé středomořské atmosféry.

Pohled na přístav, na zapadající slunce a oblohu barvící se do nachova.

Zpátky jsme už nešli po schodech, ale vydali jsme se po chodnících, které lemují příjezdovou cestu. Dokonce jsme ani nevyužili zkratku lesem.

Úterý 30.6.2015

Po snídani se vydáváme na Jallilo a povídáme si s rodinou z Brna. Stěžují si na naše dva sousedy, protože mají okna z ložnic směrem k našim terasám. Prý se v noci nedalo vůbec spát. To, že spal můj muž je normální, ale tentokrát jsem spala i já. Možná to bylo tím, že jsme byli utrmácení po noční cestě z Peschici, možná také tím, že jsem po příchodu zavřela kromě okenic i skleněné dveře, aby nám do apartmánu nesmrděl cigaretový dým. "Asi jim brzy něco řeknu", pronesl tatínek dvojčat. Nevím, jak dalece by byla domluva úspěšná, protože Jakuba denně napomínala jeho maminka, která bydlela vedle Brňáků a okna měla stejným směrem.

Odpoledne jsme trávili znovu na hlavní pláži. Moře bylo azurově modré, vítr byl slabý a teploměr na restauraci ukazoval 30°C. Jen to moře. Stále bylo rozbouřené a vlny se hnaly k pobřeží. Seděla jsem s knížkou a říkala si, kolik dní já už nebyla ve vodě. Zvedla jsem se a šla čelit vlnám. Nohy mi voda nepodrazila, ale nafackováno jsem dostala parádně a jako bonus jsem se napila nosem. Co by tomu řekl můj pan doktor na ORL?

Po návratu byl na vedlejší terase klid, sousedé byli někde mimo. Muž vytáhl notebook na stolek venku a přes Skype jsme se bavili s dcerou a hlavně vnučkami.

Sára nám ukazovala svoje první vysvědčení. Byly na něm samé jedničky. :-D

Středa 1.července 2015

V noci jsme se moc nevyspali. Naši sousedé byli hluční až do čtvrté hodiny ráno. Dokonce probudili i manžela a to je už co říct. Tentokrát se k nim přidala i Jakubova sestra a chovali se stylem - když jsme vzhůru my, at' jsou vzhůru i ti kolem nás. Zavřela jsem sice po jejich hlučném příchodu skleněné dveře, aby nám dovnitř nešel smrad z cigaret, ale hluk pronikal i skrz dveře.

Když vše konečně utichlo, šla jsem otevřít dveře a skrz žaluzie jsem zaregistrovala Otu, který spal na plastové židli za stolem. V duchu jsem si řekla, dobře ti tak!

Šla jsem si znovu lehnout a konečně jsem usnula.

Vstávala jsem v půl deváté a když jsem otevřela dveře, do aparmánu vlezla kočka Mamina. Už porodila. "Kde máš kot'átka, potvůrko mourovatá?" Dala jsem jí kus sýra a salámu. Zhltla to a zmizela. Pak jsem udělala snídani pro nás dva a po ní jsme šli na Jallilo. Povídali jsme si s Brňáky, kteří nadávali na naše sousedy, protože se stejně jako my, nevyspali. Moře se konečně utišilo a já si po té pauze způsobené vlnami, ve kterých se opravdu nedá plavat, mohla konečně užívat moře.

V poledne jsme šli do apartmánu na oběd a všimli si, že Jakub leží na dece na terase. Prý mu je špatně.

Nojo, kdo s čím zachází …

Po obědě a siestě jsme šli opět na hlavní pláž. Teploměr ukazoval znovu 30°C a sluníčko zářilo na bezmračné obloze.

Kousek od nás si rozložila ležení parta, která nahradila v apartmánu "Českolípáky", kteří v sobotu ráno odjeli. Namakaní mladíci, ozdobení fašistickými symboly a vedle nich dívky, které bydlely na dolním dvoře. Byli tři odpoledne a oni už byli našrot.

Jak mladíci, tak i dívky. Potáceli se po pláži, řvali, hajlovali a obtěžovali ty, kteří prošli kolem nich. Přiznám se, že mi v ten moment bylo hodně nepříjemně, když jsem si uvědomila, že jsou ze stejné země jako my a že nám nedělají dobrou reklamu.

Za některé spoluobčany se fakt stydím.

Asi už jsem opravdu stará. Nechápu, proč někdo jede 1 500 kilometrů na tak krásné místo a tam se po celou dobu opíjí a nevnímá to hezké. To mohli zůstat doma a tam se chovat jako prasata.

Naštěstí šli za hodinu někam a na pláži byl konečně klid.

Večer po návratu jsem si vzala stativ a šla na mořský břeh fotit západ slunce. Tohle téma je tak věčné a jedinečné a asi nikdy mě neomrzí.

Jeden z posledních pohledů na večerní Peschici

Po návratu do apartmánu jsem zaregistrovala, že Jakub s Otou nejsou tentokrát ve svém obvyklém rozpoložení. Na to, kolik bylo hodin, byli až podezřele střízliví. Ptali se, zda nemáme ponětí, jak vypadají pláže na druhé straně města, protože tady už je to nebaví. Řekli jsme jim o plážích Procinisco a San Nicola a pak jim muž řekl, že na druhé straně Peschici je motokárový okruh. Informace je zaujala. Poděkovali a vypravili se někam za zábavou.

Shodli jsme se s mužem, že když nejsou na plech, jsou to docela milí kluci.

Zaregistrovala jsem, že je měsíc v úplňku a šla si ho vyfotit. Cestou zpátky jsem "zvěčnila" naší terasu.

Večerní terasa se sušícími se lehátky a otevřeným slunečníkem.

Byl to jediný způsob, aby nám nepadalo jehličí na stůl, potažmo do jídla

Seděli jsme na terase a slyšeli řev a skandování z druhé strany rezidence. Pak přiběhl Jakub a něco si bral v apartmánu. Jen krátce nám sdělil, že ti fašouni napadli Otu, který bránil pana Luigiho, který chtěl fašouny trochu usměrnit. Z toho ještě něco bude, napadlo mě. Řev byl stále silný.

Ozvala se policejní siréna a pak byl klid.

Takové ticho jsme tu zažívali první týden, když jsme v této části byli jedinými obyvateli.

Pokračování příště.