Italský deník 13

Pokračování předchozí části

Čtvrtek 2. července 2015

Pobyt se nám krátí, už je čtvrtek a je to v podstatě poslední den, kdy ještě můžeme do sytosti lenošit. Tedy, pokud to vydržíme.

V rezidenci je ticho, dokonce i noc byla klidná.

Po ránu dorazily kočky na snídani. "Jo, holky, doufám, že po nás tady bude bydlet taky nějaký kočkomil, jinak máte smůlu."

Po snídani vyrážíme znovu na Jallilo. Hladina moře je hladká jako rybník, slunce září a na obloze není jediný mráček. Brněnská rodina si rozložila ležení vedle nás a tatínek od rodiny se ptal, jak jsme se vyspali. Řekli jsme mu, že báječně, protože byl tentokrát klid. Pak nám sdělil, že oběma našim sousedům vynadal a slíbil jim, že pokud se nebudou chovat slušně, ještě jim k tomu vynadání něco přidá. Jako bývalý hokejista na to má slušnou figuru. :-D

Řekli jsme jim o včerejším konfliktu pana Luigiho s partou fašounů. "Aha, tak proto tady byla ráno delegátka a něco řešila."

Pak se nás ptali, co je tady v okolí zajímavého, tak jsme jim řekli, že míst, která stojí za návštěvu je tu hodně, a že jsme jich během tří týdnů docela dost navštívili. Přiznali, že nám ty tři týdny závidí. Nakonec jsme jim řekli, že se večer chystáme do Rodi Garganico na oslavu patronky města, kterou je Maria Santissima della Libera. Informace je zaujala natolik, že se vyjádřili v tom smyslu, že by se tam také mohli zajet podívat. "Tak se tam večer možná potkáme."

Po obědě a siestě jsme se vrátili na Jallilo, kde jsme nechali lehátka přes poledne. V pět hodin, když se začaly dloužit stíny, jsme ležení zabalili a vydali se do apartmánu. Dali jsme si sprchu, pak něco malého snědli a vydali se k autu.

Na vrcholu Monte Pucci bylo tentokrát volno, tak mi manžel zastavil a já si udělala několik fotek. Vyfotila jsem si stejnojmennou obranou věž, moře z několika úhlů a Peschici, které je odtud za lesem.

Pohled na historické centrum Peschici

Obranná věž Monte Pucci - má nové schody a možná v ní někdo bydlí

Pohled dolů na útesy

Pohled severním směrem a klidná mořská hladina

Vrchol Monte Pucci

Peschici za lesem

Měli jsme v plánu se ještě cestou zastavit ve Vico, abychom nakoupili víno, které povezeme dětem a přátelům jako pozornost z Itálie. I když nám paní Marcela cestu do obchodu popsala, nenašli jsme ho. Projeli jsme celé Vico a do Rodi Garganico jsme přijeli z druhé strany.

Cestou mi zazvonil telefon a dcera mi popisovala závadu na lednici, na které svítí porucha. Znejistěla jsem a v duchu si malovala scénář, kterak rozmrzlé maso vytéká spodní částí dvířek, rozlévá se po linu a nad tím vším krouží masařky, jako Messerschmitty.

Dcera mi pak řekla, že se dívala do horní části lednice a tam to vypadá, že je vše v pořádku. I v dolní části se maso a spol. jevilo zmrzle.

Přemýšlela jsem nad tím, jak máme lednici dlouho. Kupovali jsme jí v zimě, byli jsme jí vybírat se Sárou, která se nám v prodejně ztratila, z čehož se mi málem "kousla pumpa".

A pak, když se stěhovala do patra po schodech, kde mám přes zimu umístěné oleandry, ibišky a další středomořskou květenu, nepřežila to jedna z bouganvilleí. Dopočítala jsem se, že lednice je stará pět, maximálně šest let.

Je dvoukompresorová, takže by jedna část teoreticky mohla být v pořádku. Sobecky jsem zauvažovala, že když už má něco nefungovat, at' je to raději vršek, kde po našem odjezdu zůstaly vajíčka, tuk na pečení, lahev se sádlem a možná nějaké trvanlivé sýry. Škoda by nebyla tak hrozná, jako kdyby přestal fungovat mrazák dole, který je dost plný.

Manžel radil, já to tlumočila dceři a dcera pak hlásila výsledek.

Stále nic, kontrolka signalizující poruchu stále svítí. Na tu dálku s tím stejně nic neuděláme.

"Mamčo, mě to mrzí, ale já už si s tím fakt víc neporadím."

"Nedá se nic dělat."

"Zahradu jsem prolila, kytky v bytě jsou zalitý a zítra po práci jedu rovnou za Tomášem a holkama na chatu. Myslíš, že ta zahrada vydrží?"

"Myslím si že jo, nedělej si starosti."

"Ale tady jsou děsný pařáky."

"Tady taky. Nelámej si s tím hlavu, ono to nějak dopadne. Pozdravuj cácorky a Tomáše a moc děkuju."

Po tomhle rozhovoru mi bylo jasné, že pojedeme domů jen s jedním přenocováním a toulky Itálií, nebo Rakouskem si necháme na příště.

Při příjezdu do Rodi jsme zvažovali, zda máme zaparkovat někde ve městě, či necháme auto znovu dole u přístavu. Centrem Rodi vede z části pobřežní komunikace - tzv. "Garganica", která kus od kostela Santa Maria della Libera, odbočuje mezi domy a odtud pokračuje kolem přístavu směrem na jih.

Při jízdě po ní nám došlo, že zanechat auto v horní části je zhola nemožné, protože k parkovišti se nedalo zajet. Všude byly stánky s různým zbožím. Projeli jsme celé město, zaparkovali u přístavu a vydali se zpátky do města. Vyfotila jsem si slunce zapadající do moře a pak jsme po schodech, které byly ozdobené mušličkami, stoupali nahoru. A i když už to byla několikátá návštěva Rodi, na těchto schodech jsme měli premiéru. Určitě bychom si je pamatovali.

Došli jsm
e k blahočetu, který nikdy nepřestanu obdivovat a okolo bývalého biskupského paláce a kostela San Pietro vystoupali na náměstí Largo Giovanni Bovio.

Bývalý biskupský palác

Připadají vám některé fotky či jména povědomá? O návštěvě Rodi Garganico jsem psala poměrně podrobně v tomto článku.

Město bylo krásné nasvíceno světelnými bránami, které jsme viděli už při naší předchozí návštěvě. Lidé byli slavnostně oblečení, ženy měly šaty, muži z větší části obleky. I já byla stylová, vzala jsem si také na sebe šaty.

Zvonice kostela Sv. Mikuláše z Myry

Interiér téhož kostela

Udělala jsem si pár fotek večerního Rodi. Z dálky zněla hudba, která se blížila. Na náměstí, na kterém jsme byli, se objevil orchestr. Byl složen pravděpodobně ze studentů místní Konzervatoře Umberto Giordano. Zvláštní shoda náhod, že jsme se přesně trefili do místa, kde se bude něco odehrávat. Chvilku po nás dorazili na náměstí Brňáci, kteří přišli za orchestrem. Chvilku jsme společně postáli a dívali se na to, jak se orchestr po taktovkou muže v bílé košili chystá na svou produkci. Davem obcházela štíhlá dívka, která dávala znamení z různých míst náměstí, zda je tu dobře slyšet, či zda je nutno přídat či ubrat na intenzitě.

Rozhodli jsme se, že se sem ještě vrátíme a rozloučili se s Brňáky, kteří se chtěli podívat po městě, kde ještě nikdy nebyli. My se vydali opačným směrem a po "Garganice" jsme došli do míst, kde jsme minule parkovali. Prohlédli jsme si zboží vystavené ve stáncích, došli až ke kostelu, zasvěcenému patronce města. Tady mě potěšila naše vlajka, která tu byla umístěna mezi dalšími na plotě kolem kostela.

Na Garganice můžete potkat autobus společnosti Ferrovie del Gargano,

zajišt'ující hromadnou dopravu na celém poloostrově a proti němu kočárek.

Kostel Santa Maria della Libera, ten kde při naší minulé návštěvě byla svatba...

... a jeho interiér

Pohled na naší vlajku před kostelem potěšil

Chodci, auta, motorky - to je hlavní tah městem Garganica

Od kostela jsme se potom vrátili zpátky na náměstí, kde už probíhal koncert. K našemu překvapení stála před orchestrem ona štíhlá dívka, která měla na sobě krásné modré šaty a pod jejíž taktovkou orchestr hrál. Zaregistrovala jsem jen křestní jméno dirigentky - Federica.

Šaty - nešaty! Sedla jsme si v nich na schody a s mužem jsme na náměstí vydrželi skoro dvě hodiny. Poslechli jsme si hudbu klasickou, i tu modernější.

V pozdní noci jsme se pak vydali zpátky k přístavu. Pro nás půlnoc, pro italská města vrcholící oslavy. Když jsme přijížděli k San Menaio, oblohu ozářil ohňostroj nad Rodi. Tohle kdybychom tušili, zdrželi bychom se o něco déle.

Cestou do Peschici jsem pojala nápad, že uděláme ještě jeden pokus o ukořistění větvičky oleandru, který jsem si vyhlédla u přístavu. Bylo krátce před půl jednou a kolem oleandru bylo dost živo.

Ani jsem nevystupovala z auta.

Pátek 3. července 2015

V noci byl opět klid, takže dveře jsme nechali otevřené a měli zavřené jen žaluzie. Zaregistrovala jsem nějaký pohyb na terase. Posadila jsem se a všimla si koček Twigy a Maminy. Holky přišly na snídani a už nás vyhlížejí a říkají si, jak je to možné, že dnes ještě spíme.

Náš poslední den.

Když se probudil muž, udělala jsem nám snídani. Kočky byly už po jídle a někam zmizely.

Dopoledne jsme trávili na Jallilo. Brňáci nám říkali, že včera z Rodi odjížděli dříve než my, protože jejich patnáctileté slečny už byly unavené. Část koncertu viděli a také je zaujala dirigentka.

Před polednem jsme šli nahoru do rezidence. Cestou jsme se stavili v obchůdku, kde jsme pravidelně nakupovali a naplnili plážovou tašku vínem. Na červeném byly pověšené cedulky, na nichž byla fotografie Al Bano Carissi, který krom toho, že je zpěvák a herec, je také známým vinařem, žijícím v Apulii. Na cedulkách jím bylo víno doporučováno. Přiznám se, že dodnes mám písničky, které se svou ženou Rominou Power nazpíval, moc ráda a CD s hity jako je Felicita, Sharazan nebo Ci sara si v autě často pouštíme, a to nejen v Itálii. Nakoupili jsme i bílé víno, které bylo také Apulijské. Pečivo jsem nesla v ruce, večer z něj připravím něco na zítřejší cestu.

Jakub s Otou nás zdravili a byli oba naprosto střízliví. No jasně, zítra také pojedou a navíc povezou dvě malé děti. Děkovali za tipy na jižní
pláže a pak říkali, že areál s motokárami nějak nenašli. Muž jim znovu popsal, kudy se k němu dostanou. Kluci odbočili o jednu křižovatku dříve a areál minuli. Prý to možná ještě odpoledne zkusí.

Po obědě jsem poprosila manžela, aby ze skříně sundal kufr na kolečkách, ve kterém jsme měli složené tašky a začala s předstihem balit. Na dno velké jsem dala použité osušky a pak na ně naskládala lahve s vínem, každou obalenou bud' utěrkou, či ručníkem. Transport by mělo víno v pohodě přežít.

Odpoledne jsme trávili na Jallilo. Moře bylo fantastické, jen mírné vlnky. Blankytně modrá obloha bez jediného mráčku a slunce, které vše prozařovalo.

Nahoru jsme se vydali kolem šesté hodiny.

Čekalo nás to nejméně příjemné - tedy balení. Nevím, proč píšu nás, když to čekalo mě. Muž je v tomhle příšerně nepraktický a je schopen zabalit třeba čisté oblečení, které nám samozřejmě znovu nějaké zbylo, se zbytky z lednice. Raději ho k tomu nepouštím. Ted' vidím, jak se mi hodilo pravidelné dojíždění v mládí na intr, kdy jsem se naučila balit tašky.

Do kufru jsem narovnala dárky, které jsme koupili.

Zatímco já balila, muž vytahoval věci, které jsme měli v kuchyni. I tady něco zbylo a to toho vozíme rok od roku méně. Jednou se možná dopracujeme do stádia, že budeme jako můj bývalý kolega, který na týdenní dovolenou měl jedno třičko, krat'asy, plavky a čisté osobní prádlo. Prý mu to vždy stačilo. Jen nevím, jak se pak na něj tvářil zbytek osazenstva autobusu, když nastoupil v tom svém jediném třičku. Je docela možné, že byl dříve cítit než vidět.

Hotové, zabalené tašky s věcmi, které už opravdu nebudeme potřebovat, odnesl manžel do auta.

Připravila jsem si tašku na přenocování, ráno do ní přibalím varnou konvici, hrnky po snídani a tašku s hygienou.

Nakonec jsem namazala a naplnila panini na cestu a uložila je do lednice.

Chviličku jsme poseděli na terase a povídali si s Jakubem a Otou, kteří také zítra pojedou domů. Na rozdíl od nás, kteří plánujeme nocovat v oblasti Lago di Garda, to chtějí jet na jeden zátah. Jsou mladí a budou se za volantem střídat.

Poslední noc v Peschici - to nám to ale uteklo.

Dokončení příště.