Italský deník 3

Pokračování předchozí části

Úterý 16. června 2015

Ráno se skrz žaluzie dralo dovnitř sluníčko.

Po snídani jsme se vypravili k moři. Vydali jsme se tentokrát na druhou stranu a leženi si rozdělali na malé pláži mezi útesy. Prošli jsme se po břehu, sebrali pár mušlí a zjistili, že je tu také malá hospoda a na části pláže se pronajímají lehátka. Bylo tady kouzelně a byl tu klid. Voda se po včerejším dešti neochladila a byla příjemná. Na druhém konci pláže, pod skálou, se pohybovalo několik lidí a vypadalo to, jako by něco hledali. Zvědavost nám nedala, takže jsme doplavali na druhý konec pláže a z vody vylezli u skály. Zjistili jsme, že ti hledající jsou sběrači slávek, které tady nabízí snad všechny restaurace. Ti nejpilnější měli plné tašky.

Pláž, která se jmenuje Jalillo

Útesy, u kterých jsme si rozložili lehátka nabízely částečně stín, takže jsme se obešli bez plážového stanu, který muž odmítal sebou nosit. Přemýšleli jsme, zda bude odpoledne pláž kvůli vysokým útesům celá ve stínu, či zda na ní bude svítit slunce a také, jak vysoko vystoupá odpoledne příliv. Nic jsme nevymysleli.

Po obědě a siestě jsme šli raději z výše uvedených důvodu na velkou pláž. Aby mě znovu nebolela hlava, vzala jsem si klobouk, který jsem si před lety koupila v Toskánsku.

Teploměr na restauraci ukazoval 35°C a obloha byla azurově modrá. Leželi jsme na pláži, četli si, chodili si zaplavat. Prostě paráda. Při jednom z návratů z vody jsme si všimli, že kousek od nás si rozložili ležení druzí češi, kteří jsou v rezidenci. Znovu jsme pozdravili a znovu nic! Muž jen tiše ucedil: "Tak si trhni!" K páru, který jsme v neděli už viděli, patřil mladý muž, který kouřil jednu cigaretu za druhou a hezká dívka. Byla divná. Zpoza slunečních brýlí jsem se na ní občas podívala a došlo mi, že bude mentálně na úrovni malého dítěte. A přitom tak hezká holka. Možná i to byl důvod, že nám nikdo neodpověděl na pozdrav.

Na pláži jsme vydrželi až do večera. A výsledek? Vzala jsem si nové plavky, které byly víc vykrojené a připálila si pozadí. Zbytek těla byl v pohodě, základ z domova byl dobrý.

Po sprše jsem si natřela červená místa Panthenolem, se kterým mám tu nejlepší zkušenost a který nesmí chybět ve výbavě.

Večer se na nás zase přišly podívat kočky. Všem jsem dala jména. Kočička, která byla březí, dostala jméno Mamina a hubené kočce jsem říkala Twigi. Tušila jsem, že má Twigi kot'ata, protože vždy zhltla to, co dostala do misky a zmizela.

Kočky jdou na večerní návštěvu

Pak jsme zapnuli počítač a zjistili, že se má nejen ochladit, ale že mají přijít i bouřky.

Středa 17. června 2015

Probudila nás bouřka a silný déšt. Hromy se odrážely ve skalách a byl to pěkný rachot. Večer jsem úmyslně pověsila osušky na terasu, aby z nich déšt' vypláchl sůl. V ranním šeru a silném dešti jsem vylezla na terasu a zavřela deštník nad stolem, aby ho vítr, který bouřku provázel, nepoškodil. Blesky křižovaly oblohu a při jedné silné ráně muž nadskočil, jak se lekl. Muselo to být hodně blízko. Pak bouřka ustala a ševelení deště nás znovu uspalo.

Probudili jsme se až po osmé. Na terase byl neskutečný nepořádek. Jehličí z borovice, ale i prach a další nepořádek ze dvou vedlejších teras. Navíc i okap ústil na terasu. Otvor v zídce na spodku terasy byl ucpaný jehličím, protekl jen prach. Nosila jsem si vodu v kbelíku a splachovala ten nepořádek. Svíčka proti komárům byla plná vody.

Terasa po dešti

Dnes to na koupání asi moc nebude. Rozhodli jsme se, že pojedeme na výlet.

Před desátou jsme vyrazili směrem na Vieste a pak se vydali do kopců Forresta Umbra. A zatímco na pobřežní komunikaci ukazoval teploměr příjemných 22°C, v kopcích to bylo už jen 12°C. Projížděli jsme kolem obory, která je na jednom z nejvyšších míst a všimli si spousty zaparkovaných aut. Našli jsme si místo k zaparkování a vrátili se. Daňci byli až u samého plotu a nechali se krmit bílým italským chlebem, zejména od rodin s malými dětmi. Je to taková atrakce, daňci v oboře, dokonce se o nich píše v turistických průvodcích. My však měli premiéru, viděli jsme je takhle poprvé, i když už jsme tudy projížděli během dvou předchozích pobytů několikrát.

V duši jsem měla pocit dítěte.

Byla jsem poprvé tak blízko, že jsem se jich, nebýt plotu, mohla dotknout. I když, nejbližší setkání jsem zažila před lety na Šumavě. Skákala jsem přes Zelenohorský potok pod Pravětínskými Ladami na ostrůvek, na kterém byla laň, o které jsem však neměla tušení. Potkaly jsme se přesně nad potokem, laň se otřela svým bokem o mojí tvář. Okamžitě se kolem mě začaly rojit mouchy a mušky, které předtím obtěžovaly laň. Nevím, která z nás se tehdy polekala víc. Já byla v šoku a pak přemýšlela nad tím, jaká to byla klika, že jsme se nad tím potokem nesrazily.

Udělala jsem několik fotek a muž si je natočil na video.

Naše cesta pokračovala pak dolů z kopců, uzoučkými silničkami se serpentýnami, aby pak znovu stoupala k Monte Sant'Angelo, které je nejvyšším obydleným místem Gargana. Tentokrát jsme se tu nezastavovali, tak jako v minulých letech.

Cílem výletu byla Lucera, kterou jsme už dvakrát navštívili a zejména její římský amfiteátr. Byl tehdy uzavřen kvůli rekonstrukci a my nikde nezjistili, do kdy. Takže po první návštěvě v roce 2005 jsme to zkusili i v roce následujícím a se stejným výsledkem. Snad budeme mít tentokrát štěstí.

Obloha nad mořem se znovu mračila. Déšt', který ráno zaléval Peschici pokračoval jižním směrem.

Po klikatících se serpentýnách mezi skalami jsme sjeli
dolů k pobřeží do Manfredonie. Tady jsme udělali zástavku v nákupním centru. Při vystupování z auta začaly padat z oblohy obrovské kapice deště, které pleskaly o dlažbu a okamžitě osychaly. Podívala jsem se na oblohu. Nad kopci Monte Sant'Angelo bylo ještě azurově modro a nad mořem se obloha černala. Došli jsme si na záchod, v místní restauraci poobědvali vynikající pizzu. V supermarketu jsme zakoupili plážový deštník, který byl v akci. Stan manžel zavrhl, proto se koupě deštníku jevila jako ten nejlepší nápad. Když jsme se vraceli do auta, docela slušně pršelo.

Ujížděli jsme před deštěm, ale ten nás u Amendoly dohnal. Voda se lila z oblohy, kterou křižovaly blesky a stěrače to téměř nestíhaly. Fotila jsem si tu průtrž mračen skrz čelní sklo a pak zapnula na fot'áku video a lijící se vodu zdokumentovala.

U Amendoly

Pak jsme nechali dešt'ový mrak za sebou a pokračovali do Lucery.

I když jsme tu byli potřetí, povedlo se nám v labyrintu uliček zabloudit. Na vině byla rozkopaná příjezdová silnice a my do města vjeli téměř z jihu. Obě předchozí návštěvy jsme sem přijeli také od Manfredonie. Pamatovala jsem si, že amfiteátr je na na samém okraji města. Nakonec jsme se zorientovali a našli ho. Obloha nad námi byla černošedá a znovu hrozila deštěm. Pocit, že si déšt' vezeme sebou, zesílil. Zaparkovali jsme a po přístupové cestě se vydali k amfiteátru. Brána byla znovu zavřená. To néééé! Stála jsem u zamčených vrat, které zdobil řetěz a velký visací zámek a připadala si bezmocně. Říká se, do třetice všeho dobrého? Manžel obcházel a pak na mně zavolal. Vedle vrat byla branka a na ní cedule, která oznamovala, že se amfiteárt otevírá v 15:30. Rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat do města, kde už jsme sice byli, ale je stále co objevovat. Pak se sem vrátíme.

Když jsme se vraceli zpátky k autu, začalo znovu pršet. Zprvu jen pár kapek, ale pak se spustil lijavec. Posledních pár metrů jsme už utíkali. Průtrž mračen, kterou jsme projížděli u Amendoly, došla až sem.

My ten déšt' opravdu táhneme celý den za sebou.

Na procházku to moc nevypadalo a my zvažovali, co dál. Do otevření amfiteátru chyběla hodina a čtvrt. Čekat? Nebo se vrátit zpátky do Peschici? Nakonec jsme se rozhodli počkat na otevření, doufajíc, že se vodní živel vyřádí a my si pak amfiteátr konečně prohlédneme. Lilo a lilo. V navlhlé bundě mi začala být zima, okna byla opocená z toho, jak jsme uvnitř dýchali. Muž pustil na chvilku v autě dokonce topení. Zkusila jsem na škvírečku otevřít okno, ale do auta pršelo. Seděli jsme a čekali. Občas jsem se podívala skrz zmoklé čelní okno, ale nad námi bylo stále černo. Krátce před půl čtvrtou kolem nás projelo auto a vjelo na přístupovou cestu k amfiteátru. Došlo nám, že přijeli zaměstnanci, kteří amfiteátr otevřou. Podívala jsem se na vedlejší zahradu a zjistila, že je částečně pod vodou. Zem byla tak nasycená, že se voda přestala vsakovat. Ted' by tu mohli úspěšně pěstovat rýži.

Zahrada, vedle které jsme parkovali

Déšt' neustával a obloha byla ještě černější.

"Tak co? Půjdem dovnitř, nebo se na to vykašlem?"

Podívala jsem se na muže a dlouho s odpovědí váhala. Na jednu stranu jsem se chtěla do římského amfiteátru podívat, ale na druhou se mi vůbec nechtělo do deště. Také mi došlo, že v dešti se mi bude dost špatně fotit.

"Já nevím, ráda bych to viděla."

Vystoupila jsem z auta a než jsem otevřela kufr, abych z něj vytáhla deštník, byla jsem promočená. Muž vylezl také a já si všimla, že má naprosto zoufalý výraz. Kolem nás tekly potoky vody, kterou kanály nestačily pobrat, na druhé straně ulice, která byla níž, se z kanálu stal téměř vodotrysk. Z přístupové cesty k amfiteátru byla řeka. Udělala jsem pár kroků a pak se otočila na muže: "Víš co, kašlem na to. Bude to všechno mokrý, můžeme tam někde uklouznout a vůbec si to neužijem." Ta úleva, se kterou se na mně podíval, mě rozsemála. V mžiku byl v autě a já ho následovala, mokrá jako krysa. Sundala jsem promočenou bundu a pověsila jí na opěrku sedadla. Muž zapnul topení v autě.

Proseděli jsme naprosto zbytečně více než hodinu v dešti v autě, doufajíc a očekávajíc, že přestane pršet. Nedočkali jsme se. Římský amfiteátr v Luceře, zůstal pro nás i nadále neznámým a neobjeveným místem. Chybělo tak málo. A to se říká - do třetice všeho dobrého ….

Dešt'ový pohled na amfiteátr

Vzala jsem si autoatlas a hledala nějakou trasu pro návrat. Jestli ještě prší i u Peschici, bude průjezd po serpentýnách o ústa. Našla jsem krásně rovnou silnici přes San Severo. Bude to sice delší, ale vyhneme se tomu opravdu nepříjemnému a nebezpečnému úseku. Při průjezdu uličkami města nás pak nás rozesmála smečka toulavých psů, kteří se tísnili v zástavce autobusu. Lilo a lilo. Potoky vody se valily po ulicích, z kanálů vytékala nahoru voda, někde i tryskala a nikde žádný člověk.

Cesta na San Severo byla pohodová a klidná. Prudký déšt' se zmírňoval a u Apricena, města, kde se těží a zpracovává mramor, už nepršelo.

Za Apricenem jsem manžela poprosila, aby zastavil. Vylezla jsem z auta a vystoupala na horizont, abych si zdokumentovala pohled, který se mi před chvílí objevil skrz čelní sklo auta. Na obzoru byly nádherně vidět Tremitské ostrovy. Občas jsou vidět, ale takhle zřetelně jsem je viděla poprvé. Nadšeně jsem se vrátila do auta.

Pohled, který se otevřel na horizontu - Tremitské ostrovy a Lesinské jezero

Tremity - zleva San Domino, Cretaccio a San Nicola, kde je podle pověsti pohřben Diomédes

Změnili jsme původní trasu a jeli na Torre Mileto.

Z pláže jsem si fotila znovu Tremity. Obloha se začala protrhávat a sem tam se objevilo modro.

Pokusila jsem se z pláže v Torre Mileto přiblížit ostrov San Nicola,

ale na fotce je to méně výrazné než tomu bylo ve skutečnosti.

Hrad nad přístavem v levé části lze jen tušit.

Poodjeli jsme o kus dál, zaparkovali auto a šli se podívat k věži na Torre Mileto. Obešli jsme ji, udělali pár fotek a vrátili se k autu. Moře bylo trochu bouřlivé, vítr hnal vlny k pobřeží a Tremity byly jen jakoby malý kousek od nás.

Za věží byly tři dělové hlavně, které byly vyloveny z moře

Věž, která kdysi sloužila jako obranný prvek,

zejména proti nájezdům Saracénů, je krásně zrekonstruovaná

Obláčky nad mořem byly nadýchané jako krajky

Když doma z okna vidím mezi paneláky na Dědině Milešovku, mění se počasí.

Pokud toto pravidlo platí i v Itálii, bude od zítřka hezky. :-D

Z Torre Mileto jsme pak pokračovali na Isola Varano, což je úzký pruh země mezi Jadranem a Varanským jezerem. Našli jsme místo, kde jsme před deseti roky bydleli a zavzpomínali si. Pak přes Foce Varano a San Menaio jsme se vrátili do Peschici. Bylo tady sucho, po nočním dešti ani památky.

Asi jsme ten déšt' opravdu odvezli do Lucery.

Večer přišly znovu na návštěvu kočky. Nejprve dorazil Prašivec, který už vypadal o poznání lépe. Záda už neměl umaštěná. Muselo mu dát spoustu práce, aby se "dal do pucu". Dostal paštiku a pak se ještě rozhlížel, co máme. Dala jsem mu ještě kus sýra a pak se rozesmála, jak hlasitě mlaskal.

Pak dorazila Twigi s kotětem. Fotila jsem si ho a pak jsem si všimla, že Twigi syčí. Že by jí vadilo focení. Ne, nevadilo.

V šeru jsem zaregistrovala dalšího kocoura. Byl mladý, bílý a měl flek přes ucho a druhý na boku. Barevně odpovídal kotěti. Že by tatínek? V tom přiběhl Prašivec a kocoura, který byl podstatně mohutnější, zaháněl. Ouško, jak jsem si ho pojmenovala, uznal, že ve smečce, pokud do ní patřil, je přeci jen o něco níž než Prašivec, se dal na ústup.

Nádherné okaté kotě

Ouško v podřizující se pozici

Bylo vidět, že kocouři si hlídají svá teritoria. Na předním dvorku vládl Zrzek pana Luigiho a tady nahoře zase Prašivec.

Zrzka jsem nikdy nahoře neviděla a Prašivec na dolní dvorek také nechodil.

Chudák Ouško, ten možná nepatřil nikam a odevšad ho vyháněli.

Pokračování příště.