Čtrnáctá cesta do Itálie

Otevírám další sešit, ten, který jsem začala psát loni v červnu.

Koupila jsem si nový. Linky na něm jsou přerušeny svislou červenou čárou asi dva centimetry od kraje listu. Proč? To nevím, ale mě se nakonec oddělené místo hodilo. Psala jsem do něj datum, ujeté kilometry, dálniční poplatky, tankování a dokonce si malovala i ikonku s počasím a denní teplotou.

Začínám vzpomínat nad rukou psanými řádky a píšu.....

Italský deník 1

Je pátek 12. června 2015.

Vstáváme brzy, čeká nás už čtrnáctá cesta do Itálie.

Našim cílem je Gargano, kde jsme si pobyt zajistili už v prosinci 2014.

Cestě tentokrát předcházelo větší plánování než obvykle a to, kudy tentokrát pojedeme.

Naše sdělovací prostředky už v předstihu informovaly o hraničních kontrolách a uzavřených oblastech Bavorska. Ne, nemělo to žádnou souvislost s uprchlickou krizí, ale se setkáním mocných celého světa v podobě summitu G7 v bavorském zámku Elmau. Odjížděli jsme sice až po jeho skončení, ale varování a uzavírky platily dál, protože mocipáni z G7 se přesunuli jen o několik kilometrů dál kousek za hranice, do tyrolského Telfsu, na konferenci Bilderberg. Tady došlo od 9. do 14. června 2015 k setkání opravdu těch nejmocnější z mocných této planety v politice, obchodu a médiích.

Nechtěli jsme riskovat to, že nás někde před Garmisch-Partenkirchenem někdo donutí zastavit, otočit se a vracet se do Mnichova. Cestu jsem konzultovala s našimi přáteli v Bavorsku, kteří pak poslali email s trasou, kudy by jeli oni. Sledovala jsem zprávy, hledala na internetu další možnosti a na plánovači tras jsme pak společně s manželem vybírali tu nejvhodnější variantu. Seděli jsme nad mapou, nahlíželi do plánovače v počítači a zvažovali, zda bude výhodnější jet po "staré alpské", která je co se kilometrů týče kratší, nebo jet po dálnici, tak, jak jsme jezdívali při prvních cestách, neznajíc zkratky a obávajíc se průjezdu Mnichovem. Dálniční trasa byla co se kilometrů týče delší, ale podstatně rychlejší. Trasu od přátel z Bavorska jsme nakonec zavrhli, vedla místy po silnicích nízkých tříd a ve finále bychom museli přes Salzburg.

Nakonec jsme trasu nenaplánovali. Uvidíme, jak bude cesta probíhat a až pak se rozhodneme mezi "starou alpskou" a dálnicí.

Od domu jsme odjížděli krátce před půl osmou. Přemýšlela jsem, zda máme vše, co jsme chtěli vzít, ale pak usoudila, že to podstatné máme a bez nepodstatného se obejdeme či si to v nejvyšší nouzi koupíme. Za nedalekým hobby marketem jsme najeli na dálnici D5.

Ujeli jsme pouhých 7 kilometrů od domova a dálnice se zastavila. Bylo to na pátém dálničním kilometru. Pak se to trochu rozjelo odstavným pruhem a znovu zastavilo. A stále dokola. Sunuli jsme se v koloně dalších aut a kamiónů tři kilometry až ke sjezdu na Rudnou, kde ležel na boku převrácený kamion. Zasahoval, i když o něco méně, i do směru na Prahu.

"To je mazec", ucedil manžel.

Nevypadalo to vůbec hezky. Tři kilometry sunutí se v koloně zabraly 40 minut.

Od Rudné pokračovala cesta bez problémů, poslouchali jsme rádio a těsně před Rozvadovem zaslechli, že se část D5 okolo Rudné uzavírá, aby mohl být odstraněn havarovaný kamion. Nehoda se stala už v noci a řidič jí nepřežil.

Kolik takových už bylo?

Vzpomněla jsem si na kamaráda, který dlouhé roky jezdil jako kamioňák a projel celou Evropu. Odešel od práce, kterou miloval, protože už nemohl vydržet podmínky, které u dopravce panovaly. Musel mít dvě kolečka do tachografu, co kdyby ho někdo kontroloval, zda dodržuje povinné přestávky. Navíc část diet musel odevzdávat nadřízenému. Kdo neodevzal "povinný desátek", měl smůlu a o cestách do zahraničí si mohl nechat jenom zdát.

Kdo ví, jaké podmínky měl řidič, který nechal svůj život na přehledném místě u Rudné.

Na Rozvadově jsme zastavili, muž dotankoval nádrž a pak jsme si na pumpě došli na záchod.

Pokračovali jsme po už tolikrát projeté dálniční trase A6, A93 a A9 k Mnichovu a před ním jsme odbočili na jeho obchvat.

Bylo krásné slunečné počasí, teploměr v autě ukazoval 34°C a cesta ubíhala bez větších problémů.

Až pak... krátce před sjezdem na A8 se doprava začala zpomalovat. Zaregistrovali jsme pomalu se sunoucí kolonu do míst, kam bychom se také potřebovali dostat, protože do té doby jsme si to svištěli v rychlém pruhu. Paráda, jeden německý řidič nás pustil před sebe a my se sunuli v koloně směrem, kterým jsme potřebovali jet. Najeli jsme na dálniční přivaděč... A pak konec a vše se zastavilo. Zůstali jsme stát pod mostem propojujícím městský okruh s dálnicí. Ozvalo se houkání a auta se disciplinovaně zařadila na pravý a levý kraj vozovky. Nejprve projela sanita, po ní hasiči z nedalekého Ottobrunnu, dálniční policie, státní policie, další ambulance, hasiči z Mnichova. Pak jsem zaregistrovala vrtulník. Nikdo neprotestoval, nikdo neremcal. Někteří vystoupali nahoru k mostu a z výšky si vše fotili. Muž si vzal fot'ák a šel se také podívat. Seděla jsem v autě, psala první řádky deníku, dveře dokořán a jen když jsem slyšela přijíždět další auta, přivřela jsem. Ta disciplina nás fascinovala, nikdo nic nezkoušel, nikdo se nepokoušel objet to přes krajnici, či se otočit, nebo třeba jen vycouvat, tak, jak se tomu děje občas u nás. Stejně jako my, na ten "pořádek", který tu panoval, koukali Holand'ané, kteří stáli na druhé straně pod mostem. Pak přijela další hasičská auta s posypovým materiálem. Zdalipak také mají vapex jako my, nebo něco lepšího, napadlo mně. Pak další a další auta s četami uklízečů. Dívala jsem se fascinované na to divadlo. Auta s technikou se řadila do mezery, kterou vytvořili disciplinovaně řidiči, stojící na okrajích dálničního přivaděče. Vrtulník odlétl a pak začala houkat sanita, což bylo dobré znamení. Byla jsem ráda, že jsme zůstali "viset" pod mostem. Ve stínu to bylo mnohem příjemnější, než na palčivém slunci.

První fotografie cesty na jih vznikla pod dálničním mostem

Tam vepředu se stalo něco ošklivého

Po hodině a čtvrt se řidiči, kteří se do té doby potulovali kolem, začali vracet do aut. Opět klidně a disciplinovaně. Všimla jsem si, že se rozjíždí i autobus, který zůstal stát kus za mostem na krajnici. Žádné předjíždění, žádné troubení. Řidiči v autech dodržovali ukázkově pravidlo zipu. Muž jen ucedil, že u nás by se ted' začalo předjíždět a nastala by strkanice. Věřila jsem tomu, protože už jsme se několikrát s něčím podobným setkali. Tady ne, tady proběhlo vše v klidu a předpisově.

Pomalu jsme se sunuli za kolonou aut a dojeli k místu nehody, která zastavila dopravu. Na přivaděči se srazily dva kamiony. Vepředu chorvatský, vzadu slovinský, kte
rý měl naložená auta. Chorvat měl vzadu do kamionu tunel, Slovinec téměř neměl kabinu, předek zdemolovaný a ze zadu auta, která se nárazem srazila a pokračovala směrem do kabiny. Všechna naložená auta byla rozbitá. Nebyl to vůbec hezký pohled. Byli jsme opravdu jen kousek za nehodou a mně došlo, že nebýt zdržení ráno u Rudné, byli bychom už dávno pryč, než k nehodě došlo.

Kdyby ... také nemuselo k žádné nehodě dojít, kdyby se jezdilo opatrněji.

Pokračovali jsme dál po A8, stále fascinováni disciplinou německých řidičů a tou precizní organizací při likvidaci následků nehody. A také jsme doufali, že to ten Slovinec přežil. Varianta "stará alpská" padla, už jsme nabrali slušné zdržení.

Skrz boční okno či čelní sklo jsem si fotila okolní kopce

Na jednom z posledních německých odpočívadel jsme si udělali přestávku, došli jsme se občerstvit a koupili jsme si rakouskou dálniční známku. I tady se zdražovalo, známka stála už 8,70€.

Tím, že jezdíme přes Ga-Pa, poplatek za rakouskou dálnici ušetříme. Chceme-li ušetřit za průjezd Brennerským průsmykem po dálnici, sjíždíme na Bergiselu za pumpou na silnici B182 a projíždíme údolím řeky Sill.

Na vrcholcích hor byly ještě zbytky sněhu

Na Bergiselu jsme natankovali plnou nádrž, protože v Itálii jsou pohonné hmoty podstatně dražší.

Tenktokrát jsme údolí vynechali a zvolili brennerskou dálnici, kde jsme zaplatili poplatek 9 €.

Mýto před Brennerským průsmykem

Cesta po dálnici A22 probíhala v pohodě, nikde žádné kolony, žádné zdržení. Na odpočívadle pod Paganellou jsme si udělali zastávku, jednak kvůli záchodu a také si protáhnout kosti. Od Innsbrucku je to skoro 200 km. Bylo teplo, ale obloha byla zamračená.

Na odpočívadle mě zaujaly červené hortenzie, uprostřed růžových a nafialovělých.

Vůbec nevypadaly na to, že by byly jiné odrůdy.

Cesta byla poklidná bez jakéhokoliv zádrhele. Sledovala jsem krajinu kolem a porovnávala jí s předchozími cestami. V Pádu bylo nezvykle málo vody, naopak kolem jeho břehů přibyla další rýžová pole. Byl-li stav řeky důsledkem zavlažování rýžovišt', netuším. Dálniční nadjezdy, které poškodilo zemětřesení v květnu 2012, byly už z větší části opraveny.

Jeli jsme jižním směrem a vše bylo v pořádku až do Bologni. I když přiznám, že by mně asi hodně překvapilo, kdyby tomu tady bylo jinak. Kolony na dálnici A14 začaly už při napojení z A1 a pokračovaly přes celé město. Za San Lazzaro se provoz na dálnici na malou chvilku rozjel, aby se pak po několika stech metrech zastavil. Troubení, přejíždění z pruhu do pruhu, házení myšek a jízda po odstavném pruhu, po níž následoval úhybný manévr mezi jakž takž jedoucí auta, která musela okamžitě brzdit a v podstatě zastavit dopravu, se tu opakovala v různých variantách. Vzpomněla jsem si na polední disciplinovanost na německé dálnici. Není to jen o temperamentu řidičů, Němci mají opravdu v sobě disciplinu.

Tímhle způsobem jsme se pohybovali po dálnici směrem k Jadranu.

Všimla jsem si, že slunce už je hodně nízko a došlo mi, že do kempu Paradiso v Casteldimezzo, který jsme loni objevili, to už letos asi nestihneme. Zastavili jsme se na odpočivadle Rubicone, dali si kávu, došli si na záchod a před návratem na dálnici se domlouvali, kde z ní sjedeme.

Podívala jsem se na vyschlé koryto řeky, které bych asi překročila tento rok suchou nohou. To se to Caesarovi chlubívalo, že překročil Rubicone. :-D

Z dálnice jsme sjeli na Rimini sud, tedy Rimini jih. Mýto z Vipiteno až sem stálo 33,50€.

Vzpomněla jsem si přitom na italskou komedii Riminu Rimini s Paolem Villaggiem. Zvláštní asociace. Ten film jsem viděla před spoustou let a utkvěla mi vzpomínka v podobě kolon aut valících se do tohoto města. Město bylo klidné, bylo ještě před hlavní sezónou. Dokážu si však představit, jak to tady asi vypadá v srpnu. Nikdy jsme ještě v Rimini nebyli. Snažili jsme se najít nějaký kemp na přenocování. Už bylo šero a byl nejvyšší čas, něco objevit. Dojeli jsme na pobřežní komunikaci, doufajíc, že něco objevíme. Předpoklad, že na konci města, až skončí souvislá řada hotelů a penzionů, jen občas přerušená uličkou k moři, bude kemp, nevyšel. Zatímco ve všech městech na pobřeží, kde jsme kdy spali, jsou na obou koncích města kempy, Rimini je vyjímka. Místo konce města a očekáváné mezery v zástavbě, pokračovala souvislá řada hotelů a dalších ubytovacích kapacit. Jedinou změnou bylo označení místa, kudy jsme jeli. Projeli jsme Bellarivu, Marebello, Rivazzurra, Miramare a já už začala propadat malomyslnosti. Dojeli jsme do Riccione, kde už jsme kdysi nocovali. Nebyl to tehdy ideální nocleh, kemp ležel v těsném sousedství železniční tratě. Projeli jsme celým městem a až na jeho úplném konci jsme objevili kemp Adria. Byla už téměř tma. Jet někam dál, nemělo smysl. Zastavili jsme před vjezdem a šli se zeptat na možnost přenocování. Prý není problém. Od recepce se zvedl starší pán, vzal si kolo a jel před námi, aby nám ukázal místo. Stan jsme stavěli za tmy a jen díky osvětlení v kempu, se nám to podařilo. Za celou dobu jsme nezaslechli vlak. Ale tehdy, před lety, když jsme v tomto městě stavěli stan, také žádný nejel, to až pak. Stan stál, nastěhovala jsem do něho lehátka a deky. Vyrazili jsme na "výzvědy", abychom zjistili, kde jsou umývárny a záchody. Bylo to nedaleko. I když nám u vjezdu opatřili auto nálepkou pro případ, že bychom chtěli někam večer vyrazit, zůstali jsme v kempu. Jen z lednice jsme si vyndali dvě bagety a plechovky s pivem. Hodně opožděně jsme povečeřeli, pak si dali sprchu a zalezli do stanu.

Vlaky slyšet nebylo.

V noci mě probudila bouřka a pak ještě třikrát déšt'.

Sobota 13.6.2015

Ráno nás kolem sedmé hodiny probudili ptáci. Stan byl mokrý po nočních deštích.

Vylezla jsem ven a musela se pousmát. Opět s tím naším "piccola tenda", působíme mezi obytnými vozy, mobilhomy a karavany poněkud nepatřičně.

Po ranní hygieně jsem šla na umývárku vařit vodu na snídani. Většina lidí ještě spala,
v kempu byl klid. Po snídani jsem umyla hrnky a lžičky od snídaně a zabalila je do cestovní tašky. Nikam jsme nespěchali, větší část cesty byla už za námi.

Stan jsme nechali stát, aby pokud možno co nejvíce oschnul. Vše ostatní jsme zabalili do auta a pak se vydali na ranní procházku. Pokladna v kempu bude otevírat až za třičtvrtě hodiny, jak nám večer sdělil pán na noční recepci.

U vjezdu do kempu, v jakémsi akváriu, se točí dva delfíni, které pohání proud vody

Před akváriem mě zaujalo krásně kvetoucí solanum

Recepce kempu je otevřená do hluboké noci, aby se mohli ubytovat podobní opozdilci jako my

A tady je ředitelství, kde funguje pokladna a něco jako infocentrum

Přešli jsme ulici, po které jsme přijeli a šli se podívat k moři. Ke kempu patřila luxusně vybavená pláž a dětské hřiště, u kterého manžel pronesl: "Tak odtud bysme holky hned tak nedostali." Došli jsme k moři. Na obloze bylo sice ještě pár mráčků, ale byli to šediví beránci a z těch pršet už určitě nebude. Sebrala jsem si pár mušlí, abych měla suvenýr a pak jsme se vraceli zpátky do kempu. Ještě jsme měli čas.

Pláž

Ranní moře

Část dětského hřiště

Prošli jsme kempem až úplně dozadu a tam uslyšeli z dálky první vlak a pak také motory z nedalekého závodního okruhu Misano. Jezdí se tu třeba mistrovství světa silničních motocyklů MotoGP a spousta dalších závodů.

Kemp Adria je velký. Na cestě jeho středem je ještě vidět voda po nočním dešti

Jinou cestou v kempu jsme se vrátili ke stanu. Ještě nebyl úplně suchý, ale už z něj nekapala voda, tak jako ráno. Složili jsme ho a položili na věci na zadním sedadle. Došli jsme si na záchod před cestou, muž pak sedl do auta, aby dojel před direkci, kam já šla pěšky. Cena za nocleh byla 27,80€.

Nastoupila jsem k manželovi do auta a vyjeli jsme směrem na jih. Musela jsem se pousmát. Zatímco jsme včera večer ujeli téměř 12 kilometrů po pobřeží, než jsme objevili kemp, tady byly za sebou rovnou tři. Vedle Adrie, kde jsme nocovali, byl v jeho sousedství kemp Fontanelle, pak odbočka ke kempu Riccione (to byl ten, kterým téměř projížděly vlaky) a kousek od odbočky kemp Alberello.

Pro ty, kteří by jeli na jih a chtěli nocovat v kempu - je zbytečné sjet z dálnice v Rimini. Lepší je opustit dálnici až v Riccione, dojet na pobřežní Viale Torino, kde jsou k dispozici tři kempy téměř vedle sebe.

Přes Misano Adriatico jsme dojeli do města Cattolica. Před lety jsme tady navštívili mořské akvárium, jehož návštěva určitě stojí za vidění. Zaparkovali jsme nedaleko centra a šli se projít po městě.

Našli jsme první kostel, který měl fasádu z neomítnutých cihel

Tady je ještě jednou z jiného úhlu a v lepším světle

Nahlédli jsme i do jeho interiéru

Další kostel s přilehlým klášterem stál asi v půlkilometrové vzdálenosti

Tady je z trochu jiného úhlu

Jeho interiér byl nádherný

Socha Krista byla zvláštně nasvícena

Na svém blogu se snažím, abych všechny stavby, pokud možno, pojmenovala. Nepovedlo se.

Propátrala jsem oficíální stránky města Cattolica, bádala v mapách, ba i prolezla všechny čtyři tištěné průvodce Itálie, které vlastním. Jména kostelů jsem nikde nezjistila. A co víc, v ani jednom průvodci není zmínka o městu Cattolica, které je pravděpodobně pokládáno za natolik bezvýznamné, že se o něm nikde nepíše.

Jediné zmínky o tomto městě mají naše cestovní kanceláře, které zde nabízejí ubytovací kapacity a upozorňují především na čisté pláže.

Abych neukazovala jen hezké stavby - i toto je Cattolica :-D

K autu jsme se vrátili asi po hodině a půl. Slunce se do nás opíralo a vypadalo to na teplý den. Při výjezdu z města jsme zaregistrovali pumpu s hodně levnou naftou, tedy v porovnání s cenami, které jsme včera viděli na dálnici. Manžel se otočil, vytočil tím za námi jedoucího Itala, který svůj nesouhlas dal najevo hlasitým troubením a jel zpátky k pumpě.

"Jezdíš jak Ital", řekla jsem a netušila, že ho tím pozlobím. Když
vylézal z auta, něco vrčel. Já totiž pořád nemohla zapomenout na tu německou disciplinu.

Opustili jsme Cattolicu a pokračovali dál po SS16, která je silnicí lemující italské pobřeží a na kterou jsme najeli po opuštění města. Minuli jsme odbočku ke kempu Paradiso, která byla od místa, kde jsme nocovali vzdálená asi 15 kilometrů. Mohli jsme to včera zvládnout. Je dobré, si tohle zapamatovat, až budeme příště pátrat mezi vysokými domy po kempu.

Tím, že jsme opravdu nespěchali, jsme se rozhodli pokračovat pobřežím. Projížděli jsme města a městečka, vzpomínali, která z nich už jsme navštívili, či v nich přenocovali. Viděli jsme spoustu zajímavých míst. Po průjezdu Pesaro jsme se dostali na stejnou pobřežní komunikaci, po které jsme jeli v minulém roce. Stejně jako tehdy, i ted' tu byla po obou stranách zaparkovaná auta koupajícesechtivých návštěvníků a v důsledku toho i přenosné značky s omezenou rychlostí. Auta a motorky byly zaparkovány snad úplně všude. Moc jsme se tomu nedivili, byl víkend, nádherné slunečné počasí a teplota v autě ukazovala 36°C. Projeli jsme Fano a pobřeží vypadalo podobně, jako to předchozí, auta, motorky a dokonce i policie, která se tam snažila nějakým způsobem zavést alespoň trochu pořádek. Moc se jim nevedlo. Při průjezdu Senigallie jsme zavzpomínali na kemp, kde jsme kdysi nocovali a pak, aniž bychom ho hledali, jsme ho odjevili, protože naše cesta nás zavedla přímo k jeho bráně. Cesta po silnici SS16 probíhala v pohodě. Vzdálili jsme se od pobřeží a zvažovali, zda nenavštívíme Anconu. Nakonec jsme si to rozmysleli a pokračovali dál. Podjeli jsme dálnici, projeli Osimo a dojeli do města, které jsme už před lety navštívili. Jedná se o druhé nejnavštěvovanější italské poutní místo (po Vatikánu) a tím je Loreto. Snažila jsem se ho z auta za jízdy vyfotit a vznikla docela zajímavá série fotek, jednou jí doplňovala dopravní značka, podruhé kukuřice, potřetí nevzhledná výrobní hala, která při průjezdu po dálnici vidět není.

Dominantou města Loreto je nepřehlédnutelná bazilika Sv. chýše

Na dálnici A14 jsme se vrátili na nájezdu za Loretem a pokračovali po ní až na sjezd Poggio Imperiale. Mýtné z Loreta až sem činilo 19,50€.

Tady už jsme se cítili téměř jako doma. Gargano se stalo našim cílem už po třetí. Byli jsme zvědaví, co se tu za ty roky, kdy jsme tu nebyli, změnilo. Naše poslední návštěva Gargana byla v roce 2006. Světlé krávy, na silnici kousek za dálničním sjezdem, nás nepřekvapily, je to tady dost obvyklé. Ale pobavily nás další krávy, které stály na mostě a shlížely na přijíždějící turisty. Trochu mě v ten moment mrzelo, že jsem nechala fot'ák v tašce. Pak jsem ho vyndala doufajíc, že se třeba objeví další zajímavý objekt. Povedlo se mi pouze vyfotit vlak, který jel kousek nad námi a mířil do Cagnana.

Města a městečka, jejichž názvy jsme si četli na směrnících, nám byla známá. Za těch devět let se tady toho moc nezměnilo. Jen nový kus silnice u Ischitelly jsme neznali. Myslela jsem si, že bude pokračovat dál, ale končila a nám nezbyla jiná možnost, než z kopců od Vico del Gargano sjíždět po příšerných serpentinách dolů k pobřeží.

Obávaná trasa Vice del Gargano na pobřežní komunikaci.

Její celková délka je cca 14 km a převýšení, které je jen v její první polovině

je více než 300 metrů. Na mnoha místech se téměř podjíždí vozovka.

Nic pro slabé žaludky.

Vzpomněla jsem si na mladý pár z Ostravy, se kterým jsme při našem posledním pobytu sousedili. Paní tehdy přijela a šla si ihned lehnout. Pak nám říkala, že se jí ještě nikdy nestalo, aby se jí udělalo v autě špatně. Zle se jí tehdy udělo v serpentýnách.

Dojeli jsme na pobřeží, zle se nám neudělalo, ale byli jsme rádi, že jsme v pořádku dole. Do cíle zbývalo už posledních několik kilometrů. Po pobřeží Gargana se silnice také pěkně kroutí, ale není tu velké převýšení. Cíl naší cesty Peschici už byl na dohled, čekala nás poslední, taková utahovací, zatáčka. Proti nám se vyřítil zlatý autobus cestovní kanceláře Vegatour, který si zatáčku najel do protisměru. Chybělo málo! Naštěstí oba zabrzdili, jak můj muž, tak řidič autobusu. Autobus kousek couvnul, muž také couvnul. Na naší pravé straně byla skála. Autobus se kolem nás protáhl a řidič z okna děkoval. Ne, vůbec to nebyl hezký pocit. Ujet 1500 km a kousek před cílem .... raději nedomyslet.

Místo ubytování jsme našli bez problémů. Díky Google Earth jsem si doma ubytování našla a muže navigovala přesně na místo.

Pan Luigi už na nás čekal.

Apartmán byl oproti tomu minulému velký a prostorný.

Nad terasou stála velká borovice, která poskytovala stín.

Na zídce seděl obrovitý kocour, myl se a pozoroval nás. Když jsem si ho prohlédla, zjistila jsem, že je celý nějaký umaštěný. Asi mu někdo polil záda, nebo se motal tam, kde neměl. Ucho měl natržené, bylo na něm vidět, že je to rváč. Překřtila jsem si ho na Prašivce. Ještě, že mi nerozuměl.

Nanosili jsme si věci z auta do místa. kde budeme tři týdny bydlet. Když bylo vše na místě, sedli jsme si na terasu s kávou a relaxovali.

Byli jsme zatím jedinými obyvateli, ale dlouho jsme sami nezůstali, protože se na nás večer přišly podívat další dvě kočky. Ozvala se rána a kočky zmizely. Co to bylo? Pak další rána. Došla jsem na kraj rezidence a všimla si ohňostroje. Skrz stromy moc dobře vidět nebyl, ale jít na mořský břeh se mi nechtělo. Určitě by ohňostroj skončil dříve, než bych došla někam, odkud bude lépe vidět.

Až druhý den jsme zjistili, že v Peschici se slavil sv. Antonín.

Pokračování příště.